Nedávno jsem kupoval nějaké ty IT blbinky a jednou z nich byl také fotoaparát Canon PowerShot A720. U něj se ovšem objevila hloupá závada s mírně rozostřeným optickým hledáčkem. Systém jmenovaného velkoobchodu mě odkázal na autorizovaný servis, a jelikož ta oprava zrovna docela pospíchá, vyrazil jsem radši ještě dnes, i když do Prahy dnes jinak ani nepotřebuji.

K mému překvapení mě autorizovaný servis odbyl, že nemám vyplněný záručák a že takhle mi to nevezmou. Takže mi nezbylo nic jiného, než nabrat smět Alza a nechat si to tam někde potvrdit. V Alze jsem samozřejmě čekal standardní dobu 40 minut (mimochodem na reklamacích byl standardní stav – jeden mlaďoch reklamoval notebook, protože mu instalátor Windows XP nenašel disk a jiný 14letý chlapec se svým otcem rozčíleně přešlapoval u reklamačního pultíku se svým zánovním naleštěným MSI žadoníce se převzetí), a pak hurá zpět do servisu, než mi stihnou zavřít.

Závěrem

Překvapuje mě, že tohle Alza nijak speciálně neřeší. Nejsem u nich vedený jako dealer, takže zboží nebude dál prodáváno, a jinak je mi nepotvrzený záručák úplně k ničemu. U notebooků jsem podobné zbytečnosti nikdy řešit nemusel, ale pokud to někde je třeba a Alza jen suše odkazuje na autorizovaný servis, tak mi stávající situace připadá maximálně otravná.

Tento zápisek byl stejně jako mnoho jiných napsán při cestě Prahou pomalou a extrémně předraženou MHD na mobilu Nokia 9300 :-)

Ačkoli název určitě zaujal, nepůjde o žádný extra-dlouhý článek, který by rozepisoval všechny aspekty prototypů. Musím se však pochlubit touto fotografií, která zachycuje notebook, který mám právě teď na stole a ze kterého také píšu tento zápisek. Jde o „sample“ kus notebooku VAIO, který byl vytvořen ještě v době, kdy zřejmě Sony nemělo úplně jistou představu o tom, jak se vlastně nakonec bude jmenovat :-).

nebojte, tak se tento model ve finále jmenovat nebude ;-)

Na druhou stranu musím říct, že tento kus je ještě velmi zdařilý a řekl bych, že odpovídá téměř jistě i finálním modelům. Už jsem měl i několik jiných (při mé práci je to běžné) a některé sloužily opravdu jen jako prezentace nějaké součástky uvnitř. Například, když na notebooku nejsou vyraženy a natištěny žádné popisky tlačítek/diod a celý vypadá jen jako jednobarevný kus plastu, to je pak taky zajímavé pokoukání.

Nemůžu si pomoct, ale překvapuje mě, jak se rozmáhá propagace značky výrobce reproduktorů notebooku. Zatímco dříve to bylo zárukou určité lepší kvality, takové časy už jsou dávno pryč. Stále častěji se totiž setkávám s tím, že i notebook s relativně podprůměrnými reproduktory má na šasi vytlačené honosné jméno jejich výrobce.

Jenže k čemu je to pak dobré? Už i ty nejlevnější Toshiby mají na sobě napsáno Harman Kardon a přitom jejich zvuk dost „slabý“. Teď jsem měl na recenzi notebook značky ASUS a ten se chlubí reproduktory značky Altec Lansing. Protože vím, jak špatné reproduktory ASUS kolikrát má, tak jsem se těšil, že se třeba něco změnilo k lepšímu. O to větší zklamání přišlo, když jsem spustil první z testovacích MP3 souborů. Slabá maximální hlasitost, totální absence hloubek a nižších středů. Značka, neznačka – celkově bych repráčky přirovnal k nějakému chrastítku.

Závěrem

Já na tom nevidím nic špatného, že v notebooku nejsou nijak super reproduktory, ale jejich výrobci by se měli nad sebou zamyslet. Lowend se samozřejmě musí vyrábět, protože ten se prodává ve velkém. Neměla by se ovšem takto degradovat značka a pověst jejich výrobce (jako že tam existuje opravdu nějaká dohoda a výrobci notebooků za to platí). V dnešní době už nemá cenu ani v nejmenším na něco podobného přihlížet. V mainstreamu mají totiž kolikrát lepší zvuk notebooky z business segmentu, které se tímto způsobem vůbec nechlubí.

Dnes se opět budu věnovat nějakému tomu prodejci, jak mám občas (pro ně bohužel) ve zvyku. Ačkoli Alza je se svými propagacemi některých výrobků výborný terč, tentokrát jsem se zaměřil na někoho úplně jiného – na Mironet.

Co mě k tomu vlastně přivedlo? Na našem fóru se jeden menší prodejce zmínil o tom, že Mironet si se svým přednostním servisem lže, protože se ptal přímo Aceru (aby dostal stejnou službu), ale ten ho odbyl, že nic takového vůbec nenabízí. Ačkoli platí pravidlo, že prodejce je ten poslední, komu se má věřit :-), začalo mi to vrtat hlavou, protože hodně lidí se chlácholí právě touto službou od Mironetu (a je to pro ně důvod, proč svůj notebook koupit právě tam). Na příspěvku neznámého prodejce mě zaujala zejména tato věta:
„…je pry cista lez, overoval jsem si to a chtel to taky a rekli mi, ze to je nesmysl, ale ze jim nestoji za to se s Mironetem soudit“
(pokračování článku)

Musím říct, že ty nálepky jsou čím dát tím horší. Notebooky používám už dlouhá léta a žádná předchozí (na předchozí OS) podobné úlety neměla. Asi půjde z notebooku stejně rychle, jako šly samotné Visty z pevného disku. Pořádnou nálepku evidentně umí udělat už jen Intel, ale i ten vlastně degradoval, protože dříve používal místo nálepky dokonce plíšek.

Za svůj život jsem vystřídal nespočet notebooků. Většina z nich měla v sobě PCMCIA slot a ten, který mám teď, ho má také. S ExpressCard slotem jsem měl pouze jeden notebook, a to předchozí FSC Amilo Pro V3205. Tenkrát jsem viděl v tomto slotu velkou budoucnost, dnes už jsem ovšem radši zas jen za PCMCIA (samozřejmě kombinace obojího by byla nejlepší). Tímto článkem se pokusím odkrýt svých několik důvodů, které vzešly až z reálného použití, protože na papíru je ExpressCard vskutku výborný.

Dvě velikosti karet

S tímto slotem nově přišlo dělení na úzké a široké karty. To je možné díky sériovému rozhranní, které nevyžaduje tolik kontaktů. S tím ovšem také přišel jeden problém. Drtivá většina notebooků má samozřejmě široký slot. Jenže většina karet je zas úzká. Zkuste si ovšem používat kombinaci širokého slotu a úzké karty. Velmi rychle narazíte, protože karta v něm vůbec nedrží. Stačí se jí tak letmo dotknout (což není žádný problém, protože všechny přesahují), karta najednou není kolmo a z půlky se odpojí. Následuje tedy opětovné připojení a to znamená další problémy. Pokud vám vypadne například internet, tak se karta třeba opětovně nemusí chtít detekovat a není to takové, že by ji stačilo jen znovu zasunout a ihned lze pokračovat dál.

ani ASUS XG Station není bez problému

Pouze u jednoho zařízení jsem se setkal, že by byl přibalen plastový prvek, který se na kartu přicvakne, a doplní tak její tvar do široké varianty.

(pokračování článku)

V rámci určitého testování jsem si pár týdnů zpět zkusil stáhnout nejnovější ovladač grafické karty GMA X3100 ze stránek intel.com. Na značkové notebooky ovšem takové ovladače nejdou pomocí instalátoru nainstalovat. Bylo nutné je rozbalit a nainstalovat manuálně.

Říkal jsem si, že jde čistě o nějakou hloupou ochranu a ve většině případů jsou ovladače grafiky od výrobce opravdu identické s těmi, co nabízí přímo Intel. Avšak na ThinkPadu jsem narazil s novými ovladači na jeden problém. Kdykoli se měla vypnout interní obrazovka vlivem nečinnosti notebooku, tak jen obraz 5x zablikal a vesele i dále zůstal rozsvícený (vypínání přes Fn+F3 zůstalo funkční).

ovládací panel: vlevo nový ovladač, vpravo starý

Dnes jsem se tedy vrátil k původnímu ovladači od Lenova a problém zmizel. Musím však říct, že nový ovladač (který má přidanou podporu i pro grafiky GMA X4500 HD) přináší výrazně lepší optimalizaci pro mnoho her. Takový Counter-Strike:Source s novým ovladačem běží na high detaily ve 1280×800 dostatečně plynule, aby hra byla dobře hratelná. V podstatě je na takové starší hře minimální rozdíl proti GMA X4500 HD (i když 3D marky a novější hry budou tvrdit něco jiného). Se starým ovladačem běží CS:Source podstatně hůř, protože se občas obraz dokáže pěkně kousat a to se děje hlavně ve chvílích, kdy to člověk moc neocení.

Závěrem

Přiznám se, že kdybych hrál na svém notebooku nějak víc než jen na test, tak bych asi problémy s nevypínající se obrazovkou překousl, protože Intel se snaží pracovat i na lepší kompatibilitě s hrami. Jako člověk, co má notebook na práci, holt budu raději používat ovladače od Lenova, které se aktualizují se zpožděním.

Technologie plazmových displejů pro notebooky patří mezi ty, na které už se s odstupem mnoha let úplně zapomnělo. Zatímco byly časy, kdy odborná veřejnost brala plazmové displeje v notebooku za něco úplně normálního, dnes už skoro není možné najít nějaký rozumný materiál, který by se tím zabýval. V češtině je nemožné najít prakticky cokoli.

Ačkoli se ještě nepovažuji za takového starce, své zkušenosti s notebooky vybavenými plazmovými displeji jsem také měl. V rámci svého vzpomínání, při pohledu z okna na to ospalé počasí, mi to nedalo a zkusil jsem se po něčem podívat, abych odkryl tuto část historie i lidem, kteří tou dobou ještě s notebooky v kontaktu nebyli.

Jak to funguje?

V základním principu není takový rozdíl od dnešních plazmových technologií (velké televize). Ovšem to je tak všechno. Kvalita zobrazení je samozřejmě někde úplně jinde. Do technických detailů zacházet nebudu, protože by to k ničemu nebylo, ale letmo funkci popíšu. Uvnitř displeje jsou dvě vrstvy vodivých pásů a mezi nimi vrstva s plynem (v angličtině se používá logicky výraz gas-plasma display). První vrstva má tenké vodivé pásy umístěné horizontálně a druhá vertikálně. Stejně jako u LCD platí, že má displej fixní rozlišení. To je dáno právě počtem vodivých pásů v obou vrstvách (jedna udává počet pixelů na výšku a druhá na šířku). S jiným rozlišením se proto musí poprat buď logika uvnitř panelu (tehdy se nepoužívalo), nebo grafická karta.

plazma v celé své kráse

(pokračování článku)

Během svého aktivního lenošení u kamaráda na táboře jsem ani těm notebookům tolik neunikl. Jeden erární notebook byl prolit dešťovou vodou, protože se válel ve velkém (v tu dobu ještě ne úplně hotovém) stanu, který slouží na akce pro větší počet dětí. Notebook byl v době kontaktu (přes noc) s vodou zapnutý. Ráno už nejevil žádné známky života. Nepomohlo ani rozebrání, vyčištění a vysušení.

holá základní deska vypreparovaná z notebooku

Došel jsem k závěru, že už je vlastně k ničemu. Displej byl už pár let poničený a teď se přidala i základní deska. Vyndaly se tedy všechny jinde použitelné součásti (paměť, optická mechanika, procesor, disk) a notebook se opět složil, aby mohl posloužit našemu ujetému nápadu – rozhodli jsme se notebook přejet autem. Tento nápad vlastně vznikl ve chvíli, kdy jsme po otevření zjistili, že uvnitř není ani základní kovový rám (na který se namontuje základní deska a nasází všechny plasty, který je charakteristický i pro mnoho multimediálních notebooků věhlasnějších značek.

Přejetí autem

Výsledek tohoto testu mě osobně velmi překvapil, protože notebook ho i přes docela nerovný povrch vozovky ustál. Řekl bych, že funkční by byl asi i nadále použitelný. Pavouk na displeji se nijak nezměnil, ale ruku do ohně bych za to nedal, že nerozbitý displej by takový zůstal i po přejetí.

pod kolem našeho tunového testovacího drobečka

(pokračování článku)

Kdysi dávno jsem se v článku „Historie S3 – Dva nezávislé výstupy jsme měli před Matroxem!“ věnoval výhodám dvou oddělených logických výstupů grafického čipu. Vysvětloval jsem, proč je to výhodné i v případě, že nepotřebujeme zobrazovat na každé obrazovce jinou část plochy (tedy při klonování). Textový popis je sice fajn, ale ne každý si přesně dokáže představit, o čem jsem to přesně mluvil. Teď připravuji poměrně rozsáhlý další díl seriálu o noteboocích, které jsem ve svém životě v minulosti používal. Jeden z důvodů jeho rozsáhlosti vězí v tom, že ten notebook mám doma a je stále plně funkční. Díky tomu si v rámci svého vzpomínání mohu provést i několik málo testů.

K této příležitosti samozřejmě fotím, co můžu, a došlo i na výhody funkce DualView. Zde se můžete podívat na modelovou situaci, kdy se tato funkce hodí. Na interním displeji (1024×768) je zapnuto rozlišení 640×480, které grafická karta přepočítává, aby ho roztáhla na celou plochu displeje. Připojený monitor v případě možnosti „Single Controller“ používá stejný roztažený obraz (který se na něj vlastně posílá v 1024×768) a sám ho ještě roztahuje na své podstatně vyšší nativní rozlišení. Obraz je tedy značně zdeformován. V případě možnosti „Dual Controller“ je obraz zpracován odděleně a odesílá se tak nepřevzorkovaná verze v rozlišení 640×480. Myslím, že rozdíl ve kvalitě zobrazení je vidět úplně jasně.

vlevo – single controller, vpravo – dual controller (za pozornost stojí ostrost písmenek na externím displeji)

Závěrem

Dnes už takto pracuje automaticky naštěstí každý notebook a podobné problémy se řešit nemusí. V tomto zápisku jsem se k tomu vracel mimo jiné i proto, aby bylo jasné, co tato technologie vlastně znamená i méně znalým lidem. Stále se totiž sem tam objeví někdo, kdo tyto souvislosti nechápe a z nějakého důvodu má potřebu do toho proniknout (technologie se stále zmiňuje v materiálech k notebookům). Technologie jako taková je tu od let 1997–1998, později se od notebooků přesunula i na stolní počítače a v oblasti notebooků už je brána za standard přibližně od roku 2004.

Tento článek je věnován těm, kteří mají rádi techničtější články a zajímá je, jak to uvnitř vlastně funguje. Bohužel počítám s … (pokračování článku)