K vánocům jsem otci kupoval jako dárek přenosný 2,5“ disk. Do svého notebooku jsem si koupil rychlý disk Seagate Momentus 7200.2 (120GB) a on po mě dostal Seagate Momentus 5400.3 (80GB). Rychlý disk nemá při připojení přes USB žádný význam a 80 GB už není zas tak málo na zálohy práce a potřebu sem tam něco přetahovat mezi prací a domovem.

Někdy v Listopadu jsem si kupoval nový rámeček (Akasa Integral s podporou SATA/PATA disků a možností připojení přes eSATA), protože u toho starého jsem urval miniUSB. Ačkoli ten je po všech směrech výborný a mohu jen doporučit, pro otce jsem chtěl něco malého a lehkého.

IcyBox – IB-250STU-B

Volba tedy padla na výrobek značky IcyBox, kterou mám z okolí v povědomí, takže jsem předpokládal, že by mohlo být všechno v pořádku. Jenže nebylo a není. Zatímco Akasa rámeček utáhne zmíněný menší disk úplně bez problémů i na starších noteboocích z jednoho USB, IcyBox se často nechytne ani s dvěma USB :-(. Jak si poradí s rychlejším diskem radši ani nezmiňovat.

Díky mé vytíženosti jsem začal celý problém řešit až teď, kdy už se situace stala neúnosná (pravděpodobnost, že se rámeček chytne s oběma připojenými kabely je nižší než dříve). Na stolním počítači to otci nechodí skoro vůbec, na jeho notebooku DELL Latitude D600 to už je potřeba několikrát přemlouvat, v práci s tím má na stolním počítači taky problém a na mém FS Amilo Pro V3205 se to chytne jen na každý druhý pokus a to jen z vybraných portů.

Kde je problém?

Řekl bych, že už samotný rámeček bude mít nevhodně řešené napájení, protože se nechytne na jeden kabel ani z Power USB konektoru (který je napájení disků a dalších náročných zařízení přímo určen díky možnosti dodat větší proud než standardních 0,5 A).

Co teď s tím?

Situace je v podstatě taková, že rámeček funguje se zmíněnými disky pouze na těch nových noteboocích, co recenzuji, a to pouze při zapojených obou kabelech (jiné rámečky si vystačí i s jedním kabelem), takže dost ostuda. Když vezmu rok starý notebook, tak mám prostě smůlu, a tak by to být prostě nemělo.

Rámeček byl zakoupen v obchodě Alza.cz, kam ho také příští týden odnesu na reklamaci. Nakupuji tam už řadu let a utratil jsem tam v řádu stovek tisíc korun (jen za minulý týden asi 20 000,-), takže doufám, že se k tomu reklamační oddělení nějak rozumně postaví.

O průběhu reklamace (a případných dalších nutných krocích) budu již tradičně informovat :-).

Baterii bych označil v notebooku za součást s jednoznačně nejnižší životností, pokud tedy nemáte notebook trpící na panty. Ovšem u nových modelů si již výrobci dávají větší pozor a rozhodli se šetřit radši někde jinde, kde to není tak vidět. Zatímco dříve baterie vydržely i 4 roky, dnes se nezřídka stane, že po roce a půl je téměř nepoužitelná.

Můj notebook FS Amilo Pro V3205 byl zakoupen v prosinci roku 2006 a z výrobní kapacity 52Wh mi aktuálně zbylo 24 Wh. To už je sakra málo. Jediné štěstí, že V3205 je velmi nenáročný notebook, takže i s něčím takovým vydrží 2 hodiny a 20 minut. Při přehrávání hudby, displeji na maximální jas a přes Bluetooth připojeném mobilu (pro mě nejčastější stav) je to ovšem už jen 1 hodina a 40 minut a to je pro člověka, který hodně cestuje, velmi malá hodnota. To mě vede k jedinému možnému řešení. Budu muset koupit baterii novou.

Bezproblémová nebyla nikdy

Už když jsem notebook zakoupil, tak jsem si všiml, že baterie ukazuje pouze hodnotu 46 Wh. Tenkrát jsem to přisoudil tomu, že jen není správě kalibrovaná, protože jsem notebook nejdřív vybil bez prvotního nabití (ačkoli to by baterii nemělo nijak výrazně uškodit). Volal jsem tehda do servisu a bylo mi řečeno, že by mi baterii vyměnili, jenže jak jsem po měsíci reklamací měl konečně nový notebook, tak jsem nebyl ochoten hned zas něco řešit. Byla to chyba. Servis FS není tak problémový a pomalý, jako ten ASUSu a pravděpodobně by se to vyřešilo promptně.

Závěrem

S přibývajícím věkem se kapacita baterie dále snižovala a v posledních dnech poskočila z 30 Wh na zmíněné 24 Wh, jež předurčují brzký zánik. Pokud při nákupu notebooku objevíte nějaké nesrovnalosti u baterie, ihned problém řešte. Když se ozvete ještě do týdne od nákupu, tak bude servis výrazně vstřícnější než po měsíci, kdy už je velká pravděpodobnost, že se jen odvolá na standardní proces stárnutí.

Při nákupu se může zdát rozdíl kapacity zanedbatelný a v podstatě i je. Jenže ten malý rozdíl může být jediný způsob, jak poznáte, že baterie není zcela v pořádku.

Tak už to máme celý měsíc od minulého dílu, takže nastal ten pravý čas se posunout zase o kousek dále v historii a uronit nějakou tu slzu nostalgie. První polovina 90. let byla pro notebooky klíčová a definovala mnoho prvků, které se jich drží do dneška. Kolem poloviny tohoto rušného desetiletí se začíná hromadně nasazovat TFT technologie barevných displejů a přicházejí první Li-Ion baterie. Dnešní notebook bude takovou malou lahůdkou v přehledu tehdejších technologií. HP samo o něm prohlašovalo: „The smallest, lightest color notebook with desktop performance for the professional on the go.“

HP Omnibook 600CT

Tenhle sub-notebook s 9.5“ barevným TFT displejem (dělala se i pasivní verze) s rozlišením 640×480 a vahou 1.72 kg patřil k tomu nemenšímu, co se u nás dalo sehnat. Nikdy mi neříkal přímo pane, ale užil jsem si s ním v jeden čas taky spoustu srandy. Byl úplně perfektní na psaní a proti tehdejším jiným notebookům to byl prostě prcek. Díky integrované zvukové kartě a aktivnímu displeji se na něm výborně hrály tehdejší dobové hry.

Byl založen na Intel 486DX4 procesoru s frekvencí 75MHz, 8MB RAM a 260MB disku. Grafická karta podporovala ve Windows 16bit barevnou hloubku (tedy 65k barev z celkových 262K, které byl tehdy pokrokový TN panel schopen zobrazit). Windows 95 na tom kupodivu docela šlapaly. Té RAMky ale byla škoda. Sehnat jí byl ovšem nadlidský úkol. Dokonce jsme na tom později zkoušeli i StarCraft a světe div se – běželo to. Když už byla hra ale hodně rozehraná a na obrazovce moc jednotek, tak se to trhalo. Dle neustále svítící kontrolky disku bych řekl, že byl opět problém v nedostatku RAM. Napájecí adaptér měl výkon 40W. Baterie byla již nově typu Li-Ion a notebook na ni vydržel něco přes 3 hodiny provozu.

(pokračování článku)

V prvním díle jsem se věnoval tomu, které notebooky mají tuto vychytanou funkci. Pokud máte Windows, tak musíte spoléhat na to, že výrobce tuto funkci implementoval. V Linuxu je situace jiná. Tam je vám v podstatě úplně jedno, co máte za notebook, neboť systém nabízí možnost tuto funkci obejít. Je to jednoduché – v podstatě lze prohodit funkci numerického bloku, takže při vypnutém NumLocku se píší čísla a při zapnutém se aktivuje funkce pro pohyb v dokumentech.

Tato funkce je schovaná pod mírně netradičním názvem „Numpad Keys work as with Mac“. To je také důvod, proč jsem si jí už dříve nevšiml

nastavení klávesnice v prostředí GNOME

Závěrem

Jak je vidět, tak v Linuxu se tento problém vůbec nemusí řešit. Ani u Windows vše není ztracené. Hodně jsem pátral a zkusím popsat i nějaká řešení pro tento majoritní systém. Bohužel nelze očekávat, že to bude tak snadné jako pod Linuxem.

Před pár dny jsem byl svému bratrovi koupit notebook. Přestože s jeho platem by nebyl problém vybírat z libovolné cenové kategorie, volba padla na FSC Esprimo Mobile M9400. Tedy 14“ business notebook při jeho konfiguraci v ceně pouhých 17 000,- Kč s DPH. Můj bratr je tak trochu atyp. Něco by měl napovědět už samotný fakt, že koupil notebook bez operačního systému. Ano – je to tak. Je to prostě linuxák :-).

Ačkoli není to úplně ten tradiční Linuxák z diskuzí na root.cz – nežije věčnou konfigurací a podobnými úchylárnami. Jen mu prostě více vyhovuje jeho uživatelské prostředí a programy, které používá, jsou stejně všechny zdarma. Každému holt sedne něco jiného. Já bych se Linuxu také nebránil, jenže některý software z množiny toho, co potřebuji, je jen pro Windows, a pak také je lepší mít co nejpodobnější systém recenzovaným notebookům (kvůli přenosu dat).

Výběr notebooku

Abych se vrátil zpět k tématu. Vybráno bylo Esprimo M9400 zejména kvůli tichému chlazení (při kancelářské práci), jednoduchému vzhledu, malým rozměrům a různým drobnostem v podobě osazení TV výstupu atd. Třešničkou na dortu byla dokovací stanice, nebo tedy abych byl přesný – port-replikátor. Ten má na sobě všechny „legacy“ konektory a dokonce i DVI. U notebooku za necelých 20 tisíc je to prostě výbava přímo nadstandardní.

Notebook byl vybírán s ohledem na kompatibilitu s Linuxem. Tomu se podřídil i výběr komponent. Znamená to tedy především čipovou sadu Intel a jako grafiku cokoli, jen ne ATI. Integrovaná grafická karta GMA X3100 splňuje všechny požadavky úplně maximálně. Díky otevřeným ovladačům je funkční v každé distribuci prakticky od nainstalování a bezchybně podporuje základní 3D, více výstupů najednou a přehrávání videa.

(pokračování článku)

Nevím, čím to je, ale drtivá většina přednášek na ČVUT FEL mi přijde úplně o ničem. U technických oborů je problém, že najít člověka s dobrou odbornou znalostí i s dobrým projevem dá dost práce. Když se k tomu ještě přičte často velmi nezáživná látka, tak je to přímo smrtící kombinace.

Já se na to snažím radši nemyslet, protože to bych na ty přednášky vůbec nesměl chodit. Nyní se o to snažím už jen z toho důvodu, že pak člověk aspoň rámcově ví, co se po něm na cvičení chce. Čtvrteční přednáška z předmětu Matematika 4 mi zase připomněla tento problém. Teda ani ne samotná přednáška ale papír, který na ní koloval. Na papíru byla otázka, co je zajímavější, a tři sloupečky: Dont (přednášející) u tabule, sněžení za oknem a „něco jiného“. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem koukáním z okna na sněžení strávil nemalou část přednášky, takže jsem přidal čárku k nejpočetnější skupince.

Ono teda chudáci ti cvičící – jakou šanci může mít nějaká vysokoškolská matika proti sledování chumelenice a vzdušných proudů, které vyháněly těsně před prosklenými plochami budovy sníh zpět vysoko do vzduchu :-).

Určitě už jste se setkali s tím, že vám nějaký uživatel Thinkpadu vychvaloval Trackpoint jako naprosto geniální polohovací zařízení. Já jsem se s tím setkával odjakživa. Přímo s Thinkpady mám zkušeností (bohužel) naprosté minimum. Na druhou stranu jsem se setkával s jeho kopiemi u ostatních výrobců a vždy jsem měl názor spíše rozpačitý. Spokojenost naprosto minimální.

Kde je zakopaný pes, jsem zjistil už před delší dobou. Stále se však setkávám v diskuzích s tím, jak si lidé vybírají notebook s „trackpointem“, ale na značce jim nezáleží. Tímto článkem se tedy snažím především upozornit na velmi rozdílnou pohodlnost použití napříč výrobci.

(pokračování článku)

Tak tenhle dotaz už mi kupodivu položilo nemalé množství lidí. Přemýšleli jste někdy nad tím? On člověk, co nepoužívá dokovací stanici, ale přesto chce externí periferie, by se měl nad tím zamyslet. Já se samozřejmě nemohu opřít o žádnou velkou studii a ani nevím, jestli si nějaké výrobci nechávají provádět. Přesto jsem však nějaký přehled nabral díky mnoha rokům praktických zkušeností.

Co většinou přežije?

Mohu říct, že takové USB je opravdu geniálně navržené, pokud jde o odolnost. Je prakticky nezničitelné a jediným problémem tak zůstali hloupí uživatelé. Vždycky se najde nějaký blbec, který bude zařízení připojovat obráceně. Zní to možná šíleně, ale takových lidí je dost a s podobným problémem jsem se setkal už tolikrát, že to radši ani nepočítám. Rozumný uživatel však nemá problém. Na vylomení konektoru z desky je totiž potřeba poměrně hodně síly.

USB konektor dnes nahradil skoro všechno ostatní, a tak je jedním z nejpoužívanějších. Jak je ale vidět, tak se naštěstí počítalo s častým připojováním a odpojováním různých zařízení a při běžném používání se nemusíte o nic bát.

S čím bývají problémy?

Z dnes běžně používaných jde jednoznačně o LAN a audio konektory. U LAN je to jednoduché. Nešikovné vyškubnutí kabelu silou (stačí třeba zakopnout) může zničit mechanismus, který drží kabel připojený. U audio konektorů je poškození jednodušší. Stačí, pokud používáte často sluchátka. Dennodenní připojování udělá své a k tomu je ještě potřeba přičíst, že občas si za kabel omylem škubnete (i když nic nevytrhnete). Mnoho notebooků, kde se připojovaly často externí reproduktory, či sluchátka, má problém se zvukovým výstupem. Většinou se problém dostaví tak po 2–3 letech intenzivního používání. Nejhorší je to samozřejmě, pokud je výstup umístěn na předku. Hlavně externí reproduktory mají v drtivé většině rovný konektor a kabel tak musí být ohnutý na nějakou stranu, aby uživateli příliš nepřekážel.

(pokračování článku)

Každý pravidelný čtenář dávno ví, že většinu razím cestu malých notebooků (sám mám 12“). Ne vždy mám na recenzi právě malý notebook, ale každý využívám na stejnou činnost. Momentálně recenzuji obrovský 17“ notebook Clevo M570RU (prodává se u nás pod značkou UMAX, ale prodává ho i spousta jiných výrobců jako třeba Alienware) s brutálně výkonnou grafickou kartou NVIDIA GeForce 8800M GTX (tedy tím nejvýkonnějším, co lze do notebooku narvat). Obrovské notebooky si většinou beru na recenze v době zkouškového a volna – to jsou chvíle, kdy nemusím být zas moc mobilní, takže takový notebook není hendikep. Momentálně je ale semestr v plném proudu a já musím téměř každý den cestovat do školy, práce a kdovíčeho ještě.

Díky tomu, že zmíněné Clevo má jen minimální okraje kolem displeje, je možné ho (s trochou snahy) nasoukat do batohu Dicota BacPac Mission, který je primárně určen pro notebooky do úhlopříčky 15,4“ a který k plné spokojenosti již dlouhou dobu používám. Mám rád výzvu, a tak jsem se rozhodl vyzkoušet, zda jsem takový notebook schopen používat po celý týden se vším, co to obnáší. Čtvrteční den jsem byl ve škole od rána do noci, takže je takovým ideálním časovým úsekem, na kterém popíšu, co se mi líbilo a co ne.

(pokračování článku)

Když jsem kdysi začal chodit na ČVUT FEL, tak ty první dva semestry se po nás vlastně vůbec nic nechtělo (v tom druhém až u zkoušek). Byla spousta času na mimoškolní práci a hraní her. Je až s podivem, jak vlastně hry postupně vymizely z mých pravidelných činností. Stal se holt ze mě starý „paprika“. Přizpůsobily se tomu vlastně i mé priority. Na předchozím notebooku jsem měl ještě GeForce7Go a dnes mám jen Intel GMA950. Na hry jsem určitě ještě nezanevřel a věřím, že se k nim zas vrátím. Pak si koupím i nějaký stolní počítač extra na hry (možná konzoli).

Dnešní studenti

Zatímco my jsme většinou hráli jen hry jako Doom3, či NFS Underground, dnes frčí „onlajnovky“. Když se rozhlédnete dnes ve studovnách ČVUT, tak zjistíte, že drtivá většina všech studentů paří World of Warcraft a klony. Holt rychlé připojení k Wifi a relativně levné notebooky (před pár lety to ještě každý neměl – a kdo měl notebook, tak ho často měl bez Wifi) dělají své.