V prvním díle jsem se věnoval tomu, které notebooky mají tuto vychytanou funkci. Pokud máte Windows, tak musíte spoléhat na to, že výrobce tuto funkci implementoval. V Linuxu je situace jiná. Tam je vám v podstatě úplně jedno, co máte za notebook, neboť systém nabízí možnost tuto funkci obejít. Je to jednoduché – v podstatě lze prohodit funkci numerického bloku, takže při vypnutém NumLocku se píší čísla a při zapnutém se aktivuje funkce pro pohyb v dokumentech.

Tato funkce je schovaná pod mírně netradičním názvem „Numpad Keys work as with Mac“. To je také důvod, proč jsem si jí už dříve nevšiml

nastavení klávesnice v prostředí GNOME

Závěrem

Jak je vidět, tak v Linuxu se tento problém vůbec nemusí řešit. Ani u Windows vše není ztracené. Hodně jsem pátral a zkusím popsat i nějaká řešení pro tento majoritní systém. Bohužel nelze očekávat, že to bude tak snadné jako pod Linuxem.

Před pár dny jsem byl svému bratrovi koupit notebook. Přestože s jeho platem by nebyl problém vybírat z libovolné cenové kategorie, volba padla na FSC Esprimo Mobile M9400. Tedy 14“ business notebook při jeho konfiguraci v ceně pouhých 17 000,- Kč s DPH. Můj bratr je tak trochu atyp. Něco by měl napovědět už samotný fakt, že koupil notebook bez operačního systému. Ano – je to tak. Je to prostě linuxák :-).

Ačkoli není to úplně ten tradiční Linuxák z diskuzí na root.cz – nežije věčnou konfigurací a podobnými úchylárnami. Jen mu prostě více vyhovuje jeho uživatelské prostředí a programy, které používá, jsou stejně všechny zdarma. Každému holt sedne něco jiného. Já bych se Linuxu také nebránil, jenže některý software z množiny toho, co potřebuji, je jen pro Windows, a pak také je lepší mít co nejpodobnější systém recenzovaným notebookům (kvůli přenosu dat).

Výběr notebooku

Abych se vrátil zpět k tématu. Vybráno bylo Esprimo M9400 zejména kvůli tichému chlazení (při kancelářské práci), jednoduchému vzhledu, malým rozměrům a různým drobnostem v podobě osazení TV výstupu atd. Třešničkou na dortu byla dokovací stanice, nebo tedy abych byl přesný – port-replikátor. Ten má na sobě všechny „legacy“ konektory a dokonce i DVI. U notebooku za necelých 20 tisíc je to prostě výbava přímo nadstandardní.

Notebook byl vybírán s ohledem na kompatibilitu s Linuxem. Tomu se podřídil i výběr komponent. Znamená to tedy především čipovou sadu Intel a jako grafiku cokoli, jen ne ATI. Integrovaná grafická karta GMA X3100 splňuje všechny požadavky úplně maximálně. Díky otevřeným ovladačům je funkční v každé distribuci prakticky od nainstalování a bezchybně podporuje základní 3D, více výstupů najednou a přehrávání videa.

(pokračování článku)

Nevím, čím to je, ale drtivá většina přednášek na ČVUT FEL mi přijde úplně o ničem. U technických oborů je problém, že najít člověka s dobrou odbornou znalostí i s dobrým projevem dá dost práce. Když se k tomu ještě přičte často velmi nezáživná látka, tak je to přímo smrtící kombinace.

Já se na to snažím radši nemyslet, protože to bych na ty přednášky vůbec nesměl chodit. Nyní se o to snažím už jen z toho důvodu, že pak člověk aspoň rámcově ví, co se po něm na cvičení chce. Čtvrteční přednáška z předmětu Matematika 4 mi zase připomněla tento problém. Teda ani ne samotná přednáška ale papír, který na ní koloval. Na papíru byla otázka, co je zajímavější, a tři sloupečky: Dont (přednášející) u tabule, sněžení za oknem a „něco jiného“. V tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem koukáním z okna na sněžení strávil nemalou část přednášky, takže jsem přidal čárku k nejpočetnější skupince.

Ono teda chudáci ti cvičící – jakou šanci může mít nějaká vysokoškolská matika proti sledování chumelenice a vzdušných proudů, které vyháněly těsně před prosklenými plochami budovy sníh zpět vysoko do vzduchu :-).

Určitě už jste se setkali s tím, že vám nějaký uživatel Thinkpadu vychvaloval Trackpoint jako naprosto geniální polohovací zařízení. Já jsem se s tím setkával odjakživa. Přímo s Thinkpady mám zkušeností (bohužel) naprosté minimum. Na druhou stranu jsem se setkával s jeho kopiemi u ostatních výrobců a vždy jsem měl názor spíše rozpačitý. Spokojenost naprosto minimální.

Kde je zakopaný pes, jsem zjistil už před delší dobou. Stále se však setkávám v diskuzích s tím, jak si lidé vybírají notebook s „trackpointem“, ale na značce jim nezáleží. Tímto článkem se tedy snažím především upozornit na velmi rozdílnou pohodlnost použití napříč výrobci.

(pokračování článku)

Tak tenhle dotaz už mi kupodivu položilo nemalé množství lidí. Přemýšleli jste někdy nad tím? On člověk, co nepoužívá dokovací stanici, ale přesto chce externí periferie, by se měl nad tím zamyslet. Já se samozřejmě nemohu opřít o žádnou velkou studii a ani nevím, jestli si nějaké výrobci nechávají provádět. Přesto jsem však nějaký přehled nabral díky mnoha rokům praktických zkušeností.

Co většinou přežije?

Mohu říct, že takové USB je opravdu geniálně navržené, pokud jde o odolnost. Je prakticky nezničitelné a jediným problémem tak zůstali hloupí uživatelé. Vždycky se najde nějaký blbec, který bude zařízení připojovat obráceně. Zní to možná šíleně, ale takových lidí je dost a s podobným problémem jsem se setkal už tolikrát, že to radši ani nepočítám. Rozumný uživatel však nemá problém. Na vylomení konektoru z desky je totiž potřeba poměrně hodně síly.

USB konektor dnes nahradil skoro všechno ostatní, a tak je jedním z nejpoužívanějších. Jak je ale vidět, tak se naštěstí počítalo s častým připojováním a odpojováním různých zařízení a při běžném používání se nemusíte o nic bát.

S čím bývají problémy?

Z dnes běžně používaných jde jednoznačně o LAN a audio konektory. U LAN je to jednoduché. Nešikovné vyškubnutí kabelu silou (stačí třeba zakopnout) může zničit mechanismus, který drží kabel připojený. U audio konektorů je poškození jednodušší. Stačí, pokud používáte často sluchátka. Dennodenní připojování udělá své a k tomu je ještě potřeba přičíst, že občas si za kabel omylem škubnete (i když nic nevytrhnete). Mnoho notebooků, kde se připojovaly často externí reproduktory, či sluchátka, má problém se zvukovým výstupem. Většinou se problém dostaví tak po 2–3 letech intenzivního používání. Nejhorší je to samozřejmě, pokud je výstup umístěn na předku. Hlavně externí reproduktory mají v drtivé většině rovný konektor a kabel tak musí být ohnutý na nějakou stranu, aby uživateli příliš nepřekážel.

(pokračování článku)

Každý pravidelný čtenář dávno ví, že většinu razím cestu malých notebooků (sám mám 12“). Ne vždy mám na recenzi právě malý notebook, ale každý využívám na stejnou činnost. Momentálně recenzuji obrovský 17“ notebook Clevo M570RU (prodává se u nás pod značkou UMAX, ale prodává ho i spousta jiných výrobců jako třeba Alienware) s brutálně výkonnou grafickou kartou NVIDIA GeForce 8800M GTX (tedy tím nejvýkonnějším, co lze do notebooku narvat). Obrovské notebooky si většinou beru na recenze v době zkouškového a volna – to jsou chvíle, kdy nemusím být zas moc mobilní, takže takový notebook není hendikep. Momentálně je ale semestr v plném proudu a já musím téměř každý den cestovat do školy, práce a kdovíčeho ještě.

Díky tomu, že zmíněné Clevo má jen minimální okraje kolem displeje, je možné ho (s trochou snahy) nasoukat do batohu Dicota BacPac Mission, který je primárně určen pro notebooky do úhlopříčky 15,4“ a který k plné spokojenosti již dlouhou dobu používám. Mám rád výzvu, a tak jsem se rozhodl vyzkoušet, zda jsem takový notebook schopen používat po celý týden se vším, co to obnáší. Čtvrteční den jsem byl ve škole od rána do noci, takže je takovým ideálním časovým úsekem, na kterém popíšu, co se mi líbilo a co ne.

(pokračování článku)

Když jsem kdysi začal chodit na ČVUT FEL, tak ty první dva semestry se po nás vlastně vůbec nic nechtělo (v tom druhém až u zkoušek). Byla spousta času na mimoškolní práci a hraní her. Je až s podivem, jak vlastně hry postupně vymizely z mých pravidelných činností. Stal se holt ze mě starý „paprika“. Přizpůsobily se tomu vlastně i mé priority. Na předchozím notebooku jsem měl ještě GeForce7Go a dnes mám jen Intel GMA950. Na hry jsem určitě ještě nezanevřel a věřím, že se k nim zas vrátím. Pak si koupím i nějaký stolní počítač extra na hry (možná konzoli).

Dnešní studenti

Zatímco my jsme většinou hráli jen hry jako Doom3, či NFS Underground, dnes frčí „onlajnovky“. Když se rozhlédnete dnes ve studovnách ČVUT, tak zjistíte, že drtivá většina všech studentů paří World of Warcraft a klony. Holt rychlé připojení k Wifi a relativně levné notebooky (před pár lety to ještě každý neměl – a kdo měl notebook, tak ho často měl bez Wifi) dělají své.

S podobnou otázkou na mě přišel jeden uživatel fóra Živě.cz. Už jsem vyzkoušel opravdu velké množství hardware a vím, co určitě vhodné není – PDA. Pokud potřebujete rychle psát, tak bude problém s klávesnicí. Pokud budete chtít něco zakreslovat, tak narazíte na malý displej. Velmi se mi osvědčil na poznámky PSION Series 5MX. Ten má velký displej, podstatně kvalitnější Office než třeba Windows Mobile a lepší práci s perem. I tak je to ale stále malé. Na poznámky je potřeba velká plocha – hlavně tedy ve chvíli, kdy potřebujete hodně kreslit (diagramy, průběhy,…). Pokud plánujete přejít kompletně na elektroniku, tak mohu doporučit pouze jediné řešení – Tablet PC. Musí to být ale takové, které reaguje pouze na dotyk pera (a ne ruky). Jinak byste si nemohli o displej opřít při psaní ruku a psaní by tak bylo dost nepohodlné.

Takové Tablet PC je neuvěřitelně výkonným pomocníkem (hlavně v kombinaci s Office OneNote, který mají například studenti škol v programu MSDNAA zdarma). Bohužel cena takového zařízení vůbec není nízká. Já jsem hodně přemýšlel, co mi můžou všechna tato zařízení nabídnout navíc proti papíru a peru. Nakonec jsem toho vlastně moc nevymyslel. Výhoda je snad jen v případě, když je potřeba zapsat dlouhý souvislý text. Psaní na počítači je 20x rychlejší než rukou. Jenže zase na vysoké škole (hlavně té technické) nebývá ta potřeba přepisu moc velká.

Já jsem nakonec došel k jasnému závěru. Na poznámky používám šanon s papíry. Je to rychlejší, nemusí se tomu startovat operační systém a nemusí se tomu dobíjet baterky :-). Holt asi ještě nejsem ta správná počítačová generace.

Ano, v kuloárech se o tom dlouho spekulovalo a nejnovější informace vše potvrzují. HP prodalo svou řadu Pavilion konkurenčnímu výrobci ASUS. Tento krok je velmi zvláštní, protože ASUS je menším výrobcem. Důvod je jednoduchý – HP by se rádo zaměřilo na firemní segment a multimediální notebooky už ho tolik nezajímají.

Naštěstí se nemusíte bát. Všechno zůstane při starém (poruchové notebooky a pomalý servis) i v podání ASUSu. Ten už připravil i několik nových modelů (vedle starých; ty se ještě budou chvíli prodávat pod HP), které se pokusí pokračovat i v propracovaném elegantním designu. Nám se podařilo získat do rukou jeden (bohužel jen částečně) funkční prototyp a já se prostě musím pochlubit s několika málo fotografiemi. Na nich si můžete všimnout, že se design od původních Pavilionů změnil jen minimálně. Nechybí tedy ani jakýsi „laminátový“ povrch s elegantními vzory (ty jsou i na víku zvenčí). Novým prvkem je snad jen tradiční otočná pro ASUS typická webkamera.

elegantní vzory na víku

materiály zůstaly stejně, jen design dosáhl mírných změn

UPDATE: Je to samozřejmě blbost. ASUS se prostě jen hodně inspiroval – více v komentářích. Omlouvám se všem, kterých se to dotklo :-).

Díky tomu, že počítače byly nedílnou součástí naší domácnosti už od roku 1989, není divu, když je dům zanesen spoustou počítačového harampádí. Občas je ale potřeba trochu uklidit, protože existují věci, ke kterým už se člověk nikdy vracet nebude, a jen zabírají místo. Jednou takovou asi nejobjemnější byl 21“ profesionální monitor určený k pracovním stanicím Silicon Graphics, Inc.

Jeho výroba je datována do roku 1995. Protože neměl klasický VGA vstup, tak ho bylo nutné používat jen s vybranými grafickými kartami. Mně na jeho obsluhu posloužil legendární Matrox Millennium PCI (4 MB velmi rychlé paměti WRAM) s upravenými ovladači. Pro ty, kdo netuší, o jakou kartu vlastně jde – Matrox Millennium byla první grafická karta Matroxu pro tehdy nastupující sběrnici schopná akcelerovat 3D grafiku ve hrách a v profesionálních CAD programech. Jednalo se tedy o 3D akcelerátor. V tehdejší době ovšem platilo, že půl roku v 3D průmyslu je pro produkty smrtelných. Dodal bych jen, že grafická karta ještě neuměla ani vyhlazování textur a nedisponovala žádnými funkcemi pro akceleraci videa.

Měla však neskutečně rychlé 2D vykreslování a i při rozlišení 1600×1200 poskytovala takový výkon, jakým konkurovala o mnoho let novějším grafikám. Pro použití s takto velkým monitorem byla tedy přímo ideální. Já jsem používal ve Windows rozlišení 1280×960 při 32bit barevné hloubce a vertikální frekvenci 95Hz. Při 1024×768 šla nastavit frekvence 140Hz. Kombinace takového monitoru s touto grafickou kartou byla prostě ideální pro pořádný workstation.

(pokračování článku)