Mé notebooky II. – Siemens-Nixdorf PCD-4ND (1993)
Uplynuly dva měsíce od doby, kdy jsem tu popsal nejstarší NB, co mi prošel domem a nějaký ten čas sloužil. V závěru jsem psal, že vlastnit Apple v tehdejší době byl dost velký problém z důvodu absolutní nekompatibility. Je tak jasné, že všechny ostatní notebooky tohoto seriálu budou jen a jen „PC-compatible“.
Siemens-Nixdorf PCD-4ND
Plnohodnotný PC notebook od německých Siemens-Nixdorf. Poctivý německý kousek, který se taktéž dokázal velmi rozšířit v našich končinách a ještě po hodně letech se na něj lze narazit. Dnes už teda spíš v nějakých měřících a diagnostických pracovištích. Ještě si vzpomínám na reklamy v časopise CHIP, kde byl nabízen v základní konfiguraci za cenu kolem 60 000,- Kč s 9.5“ černobílým (můj případ) pasivním displejem s 16ti stupni šedi. Za příplatek dalších 30 000,- Kč byl velmi pěkný 10.5“ aktivní TFT displej s glare povrchovou úpravou, kterou můžeme znát z dnešních notebooků. Já jsem ho měl v konfiguraci s mobilním Intel 486DX2 procesorem – 50MHz na performance mód; při low power módu se snížil násobič na 1x, takže byla rychlost 25MHz (stejné jako u dnešních procesorů). Ten měl, pokud si dobře pamatuji, plnou spotřebu někde pod 5W. S tou spotřebou je to spíš pro zajímavost, že nějaké Centrino prostě hadra :-).

verze s barevným displejem
Další vnitřnosti se skládaly z 4MB RAM integrovaných na desce (s možností rozšíření pomocí karet, které jsou nápadně podobné Compact Flash), 2.5“ 320MB pevného disku Samsung, který byl bezmála dvakrát vyšší než ty dnešní (ale už měl stejný konektor PATA), disketové mechaniky (3.5“) a grafické karty Western Digital WD90C24A2 se 768kB paměti, která stačila přesně pro 640×480 (nativní rozlišení obou displejů) při 16bit barevné hloubce (kdo z vás měl na Windows 3.1 víc jak 256 barev? :-)). Na svou dobu byla grafika mezi notebooky nadprůměrná a podtrhovala celkový vysoký výkon. To vše v notebooku velikosti dnešních širokoúhlých 12.1“ strojů a při hmotnosti bohužel přesahující 3kg. O rok později vyšla verze s integrovanými 8MB RAM, zvukovou kartou (vstup i výstup) a infra-portem.
Někdy se sám sobě divím, jak vůbec jsem ještě schopen dále pomáhat na internetových diskusních fórech zodpovídat všemožné dotazy. Jsem rád, že hodně lidí si mě pamatuje a jsou mi vděčni za pomoc, kterou jim bezplatně poskytuji prostřednictvím diskuzí. Ovšem pomoci není každému. Někteří lidé přijdou na fórum a čekají, že se jim všichni budou klanět a budou pro ně nejlépe otročit, protože oni sami jsou velmi líní. Proč by to přece hledali oni, když tu mají někoho jiného.
Intel ohlásil, že už bude s projektem VBI končit, tak mi to nedá, abych se nepodělil o své dojmy z toho, co nám vlastně tak skvělého tento projekt přinesl. Pokud se budu zabývat čistě jejich notebooky, tak asi vůbec nic. Levné výkonné notebooky na trhu byly a stále jsou i od podstatně „zvučnějších“ jmen výrobců. Stejně tak konfigurovat si lze dnes i notebooky HP, Fujitsu-Siemens a DELL. V tomto ohledu tedy nic navíc.
Se starým (3 roky) notebookem HP Compaq nx9020 jsem si připomněl, proč jsem dřív měl stroje této značky tak rád. Přestože tu mám levnou variantu s Celeron-M, ventilátor je drtivou většinu času vypnutý. Tenkrát holt věděli, že lidi chtějí mít při práci ticho. S přechodem na nové značení (zrušení „nx“ a „nc“ a přidání písmenka za číselné označení) už totiž notebooky HP za tiché označit rozhodně nejdou.
Divím se, že jsem tu tento dotaz nenadhodil podstatně dříve. Většina lidí, co se motá kolem počítačů (notebooků), mi sdělila, že se po nich často „dožadují“ pomoci jejich známí, přátelé a rodina. Sám jsem byl kdysi (hodně) dávno také takový samaritán a pomáhal jsem. Velmi rychle mě to ale přešlo. Důvod? Lidé se pak na vás fixují, a když jim něco začne zlobit, tak jsou automaticky přesvědčeni, že je to vaše chyba. Ne, že bych měl sám nějaké extra špatné zkušenosti, ale zprostředkovaně jsem si toho vyslechl víc než dost.
„Dám si sedm piv a jednu zelenou, chvíli po desátý myslím na jinou.“ Tak těmito slovy mě přivítala nahrávka mé oblíbené skupiny Tři sestry na rádiu Beat, když jsem v autě zasunul klíčky do zapalování, abych se vydal na několikadenní výlet za lyžováním. Ani nevím, jak je to možné, ale celých 9 let jsem si nebyl na horách zalyžovat. Přitom do té doby jsem jezdil snad každý rok a mám za to, že někdy i víckrát. Pak ale přišel úraz nohy a na všechny sporty jsem zanevřel (a také tehdy v rámci rehabilitací objevil kouzlo plavání). Usednout znovu na kolo mi trvalo pět let. Nasadit si lyže na nohy jsem se ale odhodlal až včera, za což moc děkuji kamarádovi Kubovi, který mě k tomu dokopal, a své milé, která mi zapůjčila podstatnou část vybavení.