Dostal jsem postarší komunikátor Nokia 9300, abych ho používal dohromady s datovou sim kartou a nemusel ji střídat se svou osobní v mém telefonu (nouzovka, když zrovna není žádný notebook s WAN modulem). Nápad je to super, takže bych to tak hned začal používat, jenže tahle Nokia je jedním z posledních u nás blokovaných telefonů. Blokovaná je na O2 a já tam potřebuji kartu od Vodafone. Protože v tom nejsem moc zběhlý, tak jsem koumal, jak to udělat, abych nemusel nikam s telefonem chodit a nic platit a zároveň, abych měl jistotu, že telefonu nic neprovedu.

Nakonec mě nějak napadlo zavolat operátorovi a vyžadovat, aby mi dali kód na odblokování. První operátor mí potvrdil, že to jde. Jenže potřeboval znát IMEI číslo (schované pod baterií) telefonu, ze kterého jsem právě volal (nutnost rozebrat). Po zavěšení a opsání jsem zavolal znovu a pravděpodobně méně zdatná operátorka chvíli nevěděla, co že to vlastně chci. Po chvíli jsem jí číslo dal a slíbila, že až jim odpoví servis, tak do 5ti pracovních dnů mi přijde SMS s odblokovacím kódem. Pokud hledáte, co nejlevnější a nejjednodušší postup, tak se obraťte na svého mobilního operátora :-).

EDIT: Operátor odblokovává telefon na přání ne bezdůvodně. Je to na základě nějakého rozhodnutí ústavního soudu o omezování funkčnosti zařízení, či tak nějak.

Překonal jsem svůj rekord. Na zkoušku, kterou jsem včera absolvoval v 8 hodin ráno, jsem se začal učit až v 9 hodin večer den před (a o půlnoci jsem šel spát). Budu se za sebe pro příště snad trochu stydět, ale naštěstí to i přesto dopadlo dobře – zkoušku z předmětu Programovací techniky jsem „dal“ za 2. Poněkud depresivní náladu z velmi dlouhého čekání na výsledky jsem si spravil až v práci, kde jsem se zas po týdnu objevil.

Domů jsem si tak dohromady s tím svým přitáhl tři 12“ notebooky. První byl plánovaný tablet HP Compaq 2710p a druhý byl mnou vyžebraný následovník mého V3205 – FS Esprimo U9200. To znamená, že jsem se konečně dočkal a budu moct nabídnout zevrubné srovnání, jak si proti své starší verzi stojí. FS nám pro jistotu poslalo rovnou tu nejsilnější verzi s Core 2 Duo T7700 (2,4GHz), UMTS modulem, dokovací stanicí a dvěma napájecími adaptéry. Esprimo má teď pro mě zrovna malou prioritu, takže si na svou recenzi bude muset chvíli počkat. Přestože intenzivní recenzi můžete očekávat až na notebook.cz, určitě přinesu z průběhu testování nějaké glosy (převážně zaměřené na srovnání s V3205).

Tenhle obrázek mě opravdu pobavil :-). Pokud jste ho ještě neviděli jinde, tak tady je:

Ten SX-64 už je skoro 25 let stará vykopávka, takže by se ta prohra možná dala i omluvit. Pro případné „historiky“ lze pár informací najít na:
http://oldcomputers.net/sx64.html

Jak už je zvykem, na internetových diskuzích jsou lidé vždy nejchytřejší. Tam už všichni všechno zkusili, všechno znají, mají to největší přirození a nejhezčí partnerku a vlastně jsou vůbec nejlepší. Však to také znáte. Díky takovým kecalům panují některé hloupé fámy, které už mě často ani nebaví vyvracet. Táhnou se totiž jako rakovina a šíří se dál a dál.

Jednou z těch fám je údajná žravost mobilních AMD procesorů. Na rovinu: je to úplná blbost! Říkám to radši co nejjasněji, aby to pochopili i ti inteligenčně méně zdatní jedinci.

Fakta

TDP (Thermal Design Power) je u Intel a AMD procesorů velmi podobné (liší se jen o pár W).
AMD používá na měření TDP přísnější kritéria (podle kritérií, s jakými pracuje Intel, by byla hodnota nižší)
Paměťový řadič mají AMD procesory integrovaný v sobě, takže mají v podstatě o to vyšší spotřebu, která je u Intelu započtená v čipsetu.
Identické notebooky mají s AMD i Intel procesorem podobnou výdrž na baterie.

Jako nejlepší příklad srovnání Intel a AMD procesorů v noteboocích s oblibou používám společnost HP. Ta už kdysi jako první velký výrobce nabídla AMD procesor do notebooku pro business sektor. AMD varianta ve stejné šasi s jinak stejnou konfigurací, výdrží na baterie a výkonem šla s cenou tenkrát podstatně níže (klidě o třetinu). Cena je asi tou hlavní výhodou AMD i nyní, ač ten rozdíl už není takový – holt konkurence.

(pokračování článku)

Apple na MacWorld představil svůj nový „ultra-mobilní“ notebook, kterým se pokusí vyplnit díru ve své nabídce. Očekávalo se mnoho, a když teď vidím, co nám Apple představil, tak jsem trochu zklamán. Proč? Mám pocit, že Apple trochu přestřelil.

Nabídka Apple doteď

Do této doby v nabídce nebyl žádný opravdu mobilní notebook, který by stál za pozornost. Nejmenší a nejlehčím je 13,3“ MacBook. Ten ovšem váží 2,27kg a to už rozhodně není malá váha na notebook, který by bylo potřeba neustále přenášet. S MacBookem mám i své zkušenosti a není to žádný zázrak. Proti jiným podobným notebookům je citelně těžší a má podstatně menší výbavu. V krabici u nejlevnější verze nebyly ani potřebné adaptéry, aby bylo možné připojit externí monitor/projektor, což je dost na pováženou. Zklamáním pro mě byla i absence čtečky paměťových karet. Ty jsou totiž v poslední době velmi populární (sám je také používám místo disket).

MacBook Air

Apple vyslyšel prosby a konečně přidal do nabídky i ultra-mobilní notebook. U Applu se s výbavou nikdy moc nepředali, tentokrát to ovšem při osekávání dost přehnali. K připojení externích zařízení nám totiž nabídl jen tři porty – USB 2.0, microDVI a Line Out (analogový zvukový výstup). Absence zvukového vstupu se vidí opravdu jen velmi ojediněle a je to velká ostuda. Jedno USB pak může být i značně limitujícím faktorem použitelnosti. Představte si, že jste někde mimo domov a potřebujete pracovat s nějakými daty na USB flash disku a zároveň mít připojenou myš – na něco takového totiž budete potřebovat s sebou nosit rovnou i nějaký USB hub. To ani nepočítám, pokud budete mít v plánu připojovat se na internet přes bezdrátový USB modem. Chválím snad jen za adaptéry na DVI a VGA, které jsou součástí dodávky. Menší notebooky mají často slabší VGA výstupy a DVI je většinou tabu. Stejně tak je možné dokoupit adaptér na televizní výstup, což se u notebooků pod 1,5kg nevidí v podstatě vůbec.

(pokračování článku)

PCMCIA sloty se nám v noteboocích drží už sakra dlouho a lze je nalézt v lecjaké „tři-osm-šestce“. Před pár lety nám byla nabídnuta náhrada v podobně slotu ExpressCard, který však provází několik nedostatků. Onehda na něj přešli skoro všichni výrobci a vše vypadalo velmi slibně, jenže ouha – většina karet se stále dělala jen pro PCMCIA a ještě před pár měsíci nebyla možnost si k paušálu u mobilních operátorů dokoupit modemovou kartu pro nový slot. Reakce výrobců notebooků byla jednoduchá – začali se vracet zpět k PCMCIA. Dnes už tak je velký problém najít nějaký business notebook, ve kterém by šlo ExpressCard nalézt.

(pokračování článku)

Je o mě obecně známo, že dávám přednost malým notebookům. Odrostl jsem v době, kdy notebooky ještě byly velmi drahé a kupovali si je jen ti lidé, kteří vážně potřebovali něco mobilního. Kupovat si místo stolního PC 17″ obludy z rozmaru prostě nebylo v módě.

Dneska je situace jiná. Takový domácí notebook s úhlopříčkou 17″ lze sehnat pod 20 tisíc a s trochou snahy už ani nebude mít integrovanou grafiku. Takové notebooky si koupí pouze ten, kdo je používá místo stolního počítače. Trochu tyto lidi obdivuji a trochu s nimi i soucítím. Ačkoli jsem velký zastánce notebooků obecně, tak jsem přesvědčen, že z hlediska ergonomie to prostě žádná velká bomba vážně není.

(pokračování článku)

Počínaje tímto týdnem na ČVUT FEL začalo zkouškové období. To je i důvod, proč zde teď pár dní nic nepřibylo. Jde o mé páté zkouškové na této škole. To znamená, že už mi zbývá jen jedno a hned po něm mě čeká bakalářská zkouška, obhajoba bakalářské práce a možná i titul (ačkoli s Bc. bych se asi nikde nechlubil, protože se mi nelíbí).

Za těch pár let jsem se naučil, že není dobré odkládat problémy. Proto jsem si tu nejtěžší zkoušku napsal hned na první den zkouškového a vyplatilo se. V pátek jsem šel ještě do školy a celý víkend jsem pak trávil intenzivní přípravou (vždy od rána pozdě do noci). Zkoušku jsem dal (a nakonec i celkem v pohodě) a, přestože mám ještě 4 zkoušky před sebou, pocitově už mám většinu za sebou, protože ty ostatní zkoušky jsou podstatně jednodušší.

Přebytek volného času ale budu muset trávit především svou bakalářskou prací (přenos videa přes USB 2.0 s použitím řadiče Cypress), protože další semestr bude pro nás třeťáky zkrácený a nemuselo už by se nic moc stihnout.

Pro znalejší šlo o zkoušku z předmětu SRI (Systémy řízení). Pro neznalejší jen uvedu, že je to o navrhování zpětnovazebních a stavových regulátorů různými metodami a že s tím má mnoho studentů velké problémy (ani já jsem se dvakrát moc během semestru nepředvedl).

Několik týdnů během Vánoc jsem měl možnost konečně otestovat univerzální dokovací stanici Toshiba Dynadock. Protože jsem tady na blogu, tak si mohu dovolit přímé ostré srovnání i s konkurencí, což běžně do recenzí na notebook.cz neděláme.

Konektor pro připojení dokovací stanice lze dnes najít především na noteboocích, které jsou určeny pro korporátní sektor. Při stejné konfiguraci si tak někdy jenom za tento konektor připlatíte skoro třetinu ceny původního notebooku. Výhody dokovací stanice ale ocení víc lidí – třeba běžní domácí uživatelé, kteří si doma radši k notebooku připojení větší stolní LCD, prostornější klávesnici a pořádnou myš. Bez dokovací stanice je většinou nutné mít někde svázaný shluk kabelů, který se musí postupně do notebooku „napíchat“. V případě velkého množství periferií je to vážně vopruz a některé konektory na neustálé připojování ani nejsou moc stavěné.

Už je to hodně let, kdy se objevily první nápady na univerzální dokovací stanici. Pamatuji si víc jak deset let staré „rozšiřovací“ stanice, které se připojovaly pomocí PCMCIA karty, a umožňovaly rozšíření o zvukovou kartu (byla doba, kdy byla zvuk ovka doménou jen těch nejdražších notebooků), optickou mechaniku a některé porty. Dnes je možné sehnat skoro všechno externě na USB, takže určitou formou dokovací stanice je už USB hub. Dlouho tu ale nic nebylo, přes co by šla připojit externí grafická karta (ta je na přenos dat úplně nejnáročnější), jenže jak už to tak bývá, tak s jídlem roste i chuť, takže výrobci začali pracovat na univerzálním zařízení, které bude mít navíc i nutné funkce pro připojení monitoru (používá se výraz video-dock).

V dnešní době je na trhu hned několik takových zařízení, ale dle mého názoru je jich většina úplně k ničemu. Pojďme se tedy podívat, co konkrétně je dnes k mání a co nám to může nabídnout.

(pokračování článku)

Momentálně mám na recenzi výborný notebook Panasonic, který hodnotím jako jeden z nejlepších, co jsem kdy měl. Málokterý notebook je vymazlený do posledního detailu tak, jako tento (dokonce je v BIOSu i taková položka jako třeba ztlumení intenzity podsvícení diody na vypínači apod.). Panasonic se také snaží, aby uživatelům v jeho noteboocích vydržela baterie co nejdéle. Nabízí tedy i několikastránkový manuál, jak se k baterii chovat. Mimo to navíc vychází vstříc v podobě implementace funkce ECO módu, ve kterém se baterie nabíjí maximálně na 80%, aby se tolik neopotřebovávala (to je dobré hlavně, když se ví, že notebook pojede delší dobu primárně připojený k napájení).

Rozhodl jsem se několik málo rad z manuálu vytáhnout, protože každý na internetu tvrdí něco jiného a tento zdroj je podle mě poměrně uvěřitelný.

Nabíjejte baterii při teplotě 10-30°C

Při této teplotě se v nabíjecím procesu baterie nejmíň opotřebovává (Panasonic navíc používá ochranu, že při přehřátí, či podchlazení se proces nabíjení ani nezapne). Někdo si možná řekne, že to je přece docela velký rozsah, jenže s tím souvisí další rada…

Nabíjejte notebook, když je vypnutý (hibernovaný, uspaný)

Ačkoli máte v místnosti 22°C, uvnitř notebooku jsou natlačeny všechny součástky vedle sebe, takže může být baterie klidně umístěna vedle procesoru, harddisku a dalších hřejících součástí. Takové součásti jsou samotné zahřáté (uvnitř) klidně na 40-60°C (u vybraných notebooků i na podstatně víc), takže ačkoli chladící systém většinou dělá, co může, nějaké teplo se přenese i na baterii.

Některé notebooky nebývají navrženy dvakrát dobře, takže po delší době provozu klidně zjistíte, že i baterie je na dotek víc než jen vlažná. Překročit tedy zmíněný rozsah není problém. Ve vypnutém stavu všechny hřející součástky rychle vychladnou na okolní teplotu i u těch nejproblémovějších notebooků. Pak máte vždy jistotu, že jste ještě v rozsahu.

(pokračování článku)