Patřím mezi uživatele, kteří jsou velmi nároční na mobilitu notebooku a jeho užitnou hodnotu při práci v terénu. Správný malý notebook má spotřebu aspoň kolem 6ti hodin a displej připravený na používání venku při denním slunečním světle. To jsou takové základní parametry. Pokud však chce být člověk opravdu mobilní, tak je potřeba víc. Internet je dnes nedílnou součástí většiny profesionálů a mít na něj přístup kdekoli, se už někdy stává víc než příjemnou vychytávkou přímo nutností

Jak na to?

Takovým asi nejbarbarštějším způsobem, jak se připojit na cestách je propojení notebooku s mobilním telefonem. Kabelem je to velmi nepraktické a bluetooth pak zase často zbaští hodně energie (je totiž připojeno na USB sběrnici a ta při aktivitě podobných zařízení zakáže přejít procesoru do nejúspornějších stavů). Navíc pak moc nemůžete většinou telefon používat k ostatním činnostem.

Lepší možností je tedy jednoznačně něco, co lze zasunout (skoro) celé do těla notebooku. Vyzkoušel jsem nějaké PCMCIA a ExpressCard modemy, ale není to ono. Většina jich totiž přesahuje z notebooku ven klidně o několik centimetrů a došel jsem k tomu, že to je velmi obtěžující. Nutí vás to totiž kartu z notebooku vyndávat, takže není problém ji pak někde zapomenout (třeba doma). Musíte se tak starat o další věc. Navíc vyndávat kartu musíte i v případě, že chcete šetřit energii. Žádný modem z těch, co jsem tu měl do obou rozhranní, se neuměl vypnout. Rozdíl ve spotřebě je ale někdy docela podstatný a nějaká půlhodina navíc už není k zahození.

(pokračování článku)

Rovnou říkám – ano, může to být problém. Dnešní širokoúhlé panely s úhlopříčkou 20-22“ používají běžně toto rozlišení také označované jako WSXGA+. Jenže u grafických karet Intel je takový malý velký problém, že mají v ovladačích nadefinováno jen několik málo grafických módu a mezi nimi toto rozlišení jako na potvoru není (1440×900 a 1920×1200 ale ano).

Jak to vlastně v praxi vypadá? Zkuste si na notebooku odškrtnout zakrývání rozlišení, které neumí váš aktuální displej. Pak byste měli mít možnost vybírat ze všeho, co karta nabízí. Tam zjistíte, že toto rozlišení opravdu chybí. Co se tedy stane, když připojíte nějaký LCD panel s takovým rozlišením? Když budete mít štěstí, tak se vám jako zázrakem najednou v seznamu po připojení objeví a při přepnutí výstupu na externí monitor i rovnou nastaví. V takovém případě je vyhráno. Problém je ale v tom, že se objevit taky nemusí, a pak ho už žádným způsobem prostě v ovladačích nemáte šanci nastavit.

Jak je tohle možné?

Je to vlastně jednoduché. Monitory dnes nejsou jen čistě výstupní periferie v tom pravém slova smyslu. Jsou totiž schopny komunikovat i směrem do počítače. Po připojení tedy dojde k nahrání EDID informací. To je taková tabulka, ve které monitor uvádí, co všechno a jakým způsobem umí. Pokud tedy vše proběhne správně, tak si grafická karta vezme jeho nativní rozlišení a přidá si ho k vlastním definicím. Jenže to se ne vždy podaří a celé je to velmi citlivé na konkrétním notebooku a LCD.

(pokračování článku)

Tak tento díl snad konečně bude poslední, protože už mám notebook doma s vyměněnou základní deskou. Všechno tedy nakonec dobře dopadlo. Po tom, co původní reklamace nebyla uznána jsem se do servisu vydal znovu a tentokrát i s jedním z monitorů, se kterým notebook odmítal správně pracovat. Pro tento účel jsem vzal Samsung SyncMaster 215TW – tedy 21“ S-PVA LCD panel, který používám na notebook.cz ve všech svých recenzích (nejen) na testování kvality VGA výstupů.

Celé testování tam zabralo snad skoro dvě hodiny, ale nakonec došlo k domluvě, že se objedná nová deska a že to snad pomůže. Za necelý týden (vinou svátků) už jsem se mohl zastavit pro opravený notebook a svůj LCD panel, který jsem v servisu zanechal na testování. Nakonec jsem si ani nenechal předvést, že je notebook teď už opravdu funkční, ale nemám v žádném případě důvod nevěřit slovům technika (jak teď není moc času, tak jsem si to nakonec nezkusil ani doma a bude to muset počkat do pátku večer).

Tím to je tedy uzavřené, tak zkusím ještě shrnout mé dojmy. V servisu byla velmi dobrá domluva. Bylo se sice nutné přičinit, ale i tak byla vidět ochota z jejich strany, což mě velmi těší. Že se to tak trochu zkomplikovalo nakonec také chápu, protože s jejich 21“ LCD panelem opravdu žádná chyba nenastala. Celkově jsem ale spokojen a je mi jasné, že řešení podobných věcí u notebooků, které se nedají reklamovat osobně (Acer, ASUS), bude v podstatě nereálné.

Normálně jsem ani nic psát nechtěl, ale teď jsem si přečetl článek Radka Hulána na mainpage tohoto serveru, který je nazvaný „Pamflet, porno a warez“. Protože jsem měl chuť k němu napsat nějaký komentář, tak ten čas investuji raději do plnohodnotného článku sem, protože to vyjde nastejno.

On řeší, zda má psát seriózní články, které čte méně lidí, nebo takové ty blafy, co čte kde kdo. Co si vybere on, může být mně asi úplně jedno, ale otázkou je, co bude s mým blogem dál v příštím roce. Myslím si, že velká část článků, které tu píšu, se snaží jít cestou co největší objektivity a serióznosti. Toho bych se rád držel i dále. Otázku jako Radek jsem si ani pokládat nemusel. Z toho všeho psaní nemám ani korunu. Může mi být tedy jedno, jestli s články pro blbce sem bude chodit 10x víc lidí.

Co jsem tak koukal pod články, tak za první den po vydání u nich vždycky naskočí 100 přístupů. Není to sice moc (ale ani úplně málo), ale články, které píšu, se asi do hledáčku mainstreamu hned tak nedostanou. A víte co? Mně to nevadí :-). Nebloguji proto, abych se někomu zavděčil, abych se dočkal nehynoucí slávy a ani pro peníze. Bloguju, protože mě to baví. Baví mě psát o věcech, o kterých se jinak moc nemluví, a vím, že se stále najdou i lidé, kteří jsou podobně zaměřeni a rádi si to přečtou. Pokud si právě čtete tento článek, tak jste to pravděpodobně i Vy.

Takže Vám čtenářům přeji všechno nejlepší v dnes již započatém novém roce, hodně štěstí, zdraví a především úspěchu. Úspěch je totiž hnacím motorem žití a bez něj to prostě nejde :-).

Na společnost S3 si dnes už vzpomene asi málokdo. Sice stále existuje jakási část po odkoupení společností VIA, ale její snahy dnes působí spíše směšně. Bývaly ovšem časy, kdy S3 bylo jedním z tahounů trhu grafických karet (akcelerátorů) a zasloužilo se o několik velkých prvenství.

Vánoce i Nový rok bývají pro mnohé období plná sentimentu, takže ještě naposledy využiji této příležitosti k dalšímu článku věnovanému ohlédnutí do historie kolem notebooků.

Počátky

S3 se začala prosazovat na začátku 90. let a vytvářela levnou alternativu pro zaběhlejší konkurenci v podobě (nejen) společnosti Trident. Jejich grafické karty se ukázaly být velmi kvalitní, a tak se rozšířily do velkého množství počítačů té doby. Pokud jde o Českou Republiku, tak v počítačích z první poloviny 90. let najdete S3 jen minimálně. Je to dáno tím, že zdejší počítače byly osazovány tím největším low-endem a tam holt vedl někdo jiný :-).

V o něco novějších počítačích už byla S3 naopak velmi rozšířená. Velká část lidí, kteří měli počítač už v polovině 90. let, jistě zná, či měla grafickou kartu S3 Trio. S3 Trio byl výborný levný čip schopný akcelerovat 2D grafiku (ano, i ta se musí akcelerovat) a přehrávání videa. Dnes už tyto věcí zní jako samozřejmost. Tenkrát byla ale situace jiná a kdybych to měl přirovnat k dnešní době, tak bych řekl, že to bylo asi takové, jako když má dnes nějaká karta podporu DX10.

(pokračování článku)

Windows Vista nejsou špatný systém. Sám je (i když z donucení) používám již skoro rok. Přesto tu jsou věci, které mě i po tom roce stále vytáčí a stále jsem si na ně nedokázal zvyknout. Při té své paměti na ně většinou velmi rychle zapomenu. Rozhodl jsem se, že když mě nějaká fičura zase nasere, tak o ní napíšu kratičký zápisek… no a zde máme první :-).

Některé dobré nápady občas Microsoft umí neskutečně trapně zabít. Když připojím nějaký nový hardware (jako že připojuji velmi často), tak mě dokáže neskutečně moc vytočit vyhledávání ovladače přes internet. Nevím proč, ale občas se mi tato funkce vnutí implicitně. Jenže jak ji odkliknu, tak se v 99% případů připravím o několik minut svého života. Microsoft na tuto část systému evidentně neměl žádné kvalitní programátory a je to velmi znát. Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, proč mu trvá několik minut marné vyhledávání vhodných ovladačů k USB zařízení, které je úplně přesně definováno třemi unikátními hodnotami (které si z něj systém může přečíst i bez ovladačů).

Že je ten vyhledáváč tak hloupý, že zjistí, že vlastně neví, co má hledat, až po několika minutách, to bych ještě tak nějak překousl. Vyhledávání ovšem nejde ani žádným normálním způsobem zrušit (tlačítko Zavřít tabulku jenminimalizuje) a když není zrušeno vyhledávání, tak nemůžete vybrat ovladač manuálně.

Prostě jen další funkce, která nasere 98% uživatelů. Nic víc.

Říkal jsem si, kolik bych toho dneska mohl stihnout udělat do práce. Samozřejmě, že to zas nějak nedopadlo, ale když jsou ty Vánoce, tak se na sebe nebudu ani moc zlobit (to až zpětně, až už Vánoce nebudou :-)). Našel jsem link na archiv videí počítačového magazínu Computer Chronicles. Tento magazín se začal vysílat v Americe už dávno v 80. letech. V archivu najdete spoustu dílů, ve kterých se ukrývá mnoho velkých událostí z historie vývoje osobních počítačů.

Já jsem si dnes přehrál kopec videí: uvedení PowerPC, předvedení Windows 3.0 a 95, výběry dobových her,… protože to píšu tady na blogu, tak jsem si samozřejmě našel i několik dílů, které se věnují notebookům. Pro zdejší čtenáře jsem vybral několik dílů. Podařilo se mi ale shodit Windows Vista do BSOD, takže jsem z historie Firefoxu vytáhl jen několik linků, které jsem zpětně dokázal ještě najít.

Laptops and Handhelds (1990)

V tomto díle můžete najít produkťáka Apple představujícího novou sérii notebooků PowerBook. Na zmínku stojí, že je tam i vidět model PowerBook 100 (tedy ten nejmenší), o kterém jsem tady nedávno mluvil.

http://www.archive.org/details/episode_929

(pokračování článku)

Když jsem byl malý, tak jsem se na Vánoce vždycky těšil hlavně kvůli dárkům. Volného času jsem měl kopec, ale peněz moc ne. Přál jsem si tedy vždycky o rodičů spousty věcí (ale dočkal se vždy jen minima :-)) a možností něco dostat byly jen Vánoce, narozeniny a svátek. Dnes je situace jiná. Peníze mám. Když něco chci, tak si to jdu koupit. To, co mi chybí, je ale čas. Dělám strašně moc věcí a volného času mám minimum (ač na blogu píšu jenom o noteboocích, v životě takhle jednoznačně vyhraněn nejsem).

Pokud bych tedy měl něco ostatní popřát, tak to bude jednoznačně klid a pohoda. Ideální Vánoce si představuji tak, že nebudu muset myslet na to, co všechno musím odevzdat do školy/práce hned po Novém roce, nebudu muset řešit žádný reklamace a nebudu muset řešit ani žádné dárky. Radši bych si s lidmi, které mám rád někam vyšel, poseděl, pokecal a měl bych z toho větší radost. Když mi někdo nedá dárek, tak se mě to vůbec nijak nedotkne. Pokud si na mě vzpomene a dá mi to upřímně najevo, tak je to pro mě víc než dost.

Vánoce totiž nemají být o stresu. Pokud máte pocit, že ty vaše jsou, tak se zamyslete, jestli to náhodou nechce nějakou zásadní změnu.

Nějaký ten měsíc zpět jsem se tu pustil do ovládací utility Fn klávesy noteboocích HP za jejich kradení focusu (focus udává, které okno je právě aktivní). Jejich ovládací software ale určitě není nejhorší. Ten nejhorší mají totiž notebooky Toshiba.

Notebooky Toshiba jsou specifické tím, že drtivá většina funkcí Fn klávesy je řízena softwarově. Na jiných noteboocích po odebrání obslužné aplikace většinou všechno funguje dál, jen třeba chybí vizuální odezva. Na Toshibách se většina funkcí „umrtví“. Sám jsem mnoho let používal notebooky Toshiba a vystřídal jsem v dlouhodobém používání všeho všudy asi tři. Měl jsem je velmi rád právě za jejich obslužný software, který byl extrémně rychlý, logický a přehledný. To, v co se ale změnil tento software na nových modelech, je něco strašného.

Toshiba si tento software nazývá Flash Cards. V případě stisku Fn se z horní části obrazovky vysunou jakési kartičky. Mimo běžného použití v kombinaci s klávesami F1-F12 lze všechno ovládat i myší. Proti tomu samozřejmě vůbec nic nemám. Problém je ale v implementaci. Mám tady notebook „nabušený“ tím nejlepším a ani top procesor Core2Duo T7700 2,40GHz není dostatečně výkonný, aby tuto aplikaci utáhl bez krutých lagů.

(pokračování článku)

Další reklamace FS V3205 – tentokrát DVI (díl 2.)

V prvním díle jsem popsal svůj problém s DVI výstupem. Během psaní jsem se však podíval do toho (mnou chváleného) informačního systému a zjistil jsem, že reklamace byla zamítnuta. Protože už bylo pozdě v noci, tak jsem zápisek rozsekl. Teď je čas se podívat, kde je zakopaný pes. Problém je v tom, že reklamace nebyla uznána. Na přiloženém obrázku je vidět část obrazovky z informačního systému, na které je v podstatě vyjádření technika. Závada se neprojevila. Jenže co teď? Ačkoli samozřejmě nemám důvod servisu nevěřit, nějak mě nahlodává myšlenka, že až přijdu s notebookem domů, tak bude všechno při starém a já uvidím stejné chyby. Toho bych se ovšem chtěl ušetřit.

Napadla mě tedy taková férová nabídka, kterou zkusím mailem předložit (nejdřív) technikovi, který mou reklamaci řešil. Na předání notebooku přijedu s dvěma LCD (aspoň jedno s vyšším rozlišením), pár DVI kabely a jedním dalším notebookem s DVI. Nechám si předvést funkční notebook a když všechno bude fungovat v pořádku, tak se všem omluvím a spokojeně si ho odvezu domů. Pokud by zcela náhodou výstup nefungoval tak, jak má, notebook bych jim tam rovnou nechal, abych si ušetřil další cestu do odlehlých částí Prahy.

Uvidíme, jak na to zareaguje servis. Zatím si zjistím, jak je to s podporou v zákoně a nutností předvedení funkčního výrobku. Na druhou stranu se servisem mám zatím pozitivní zkušenosti, takže pevně věřím, že se nějak dohodneme k „všeobecné spokojenosti“. Notebook s nefunkčním DVI výstupem by totiž pro mě byl absolutně k ničemu.