Bondwell Model 8 (1986)

Všechny notebooky, které jsem dosud ve svém virtuálním muzeu měl, byly v podstatě moderní počítače. I ten nejstarší z nich měl pevný disk a běžel na něm grafický systém Windows 3.0 s plnohodnotným kancelářským balíkem. Bondwell Model 8 je však něco jiného. Je o čtyři roky starší a dává pocítit skutečné začátky platformy PC.

bondwell-model-8_020

Bondwell je firma, která byla v 80. letech známá hlavně jako výrobce 8-bit přenosných počítačů. Šlo o ten typ počítačů, který je velký jako menší kufr a přenosností je myšlena pouze integrace komponent do jednoho celku, u kterého je možné překrýt obrazovku klávesnicí pro ochranu při přenášení. V roce 1985 ovšem tato firma přišla s něčím zajímavým – bateriově poháněným notebookem Bondwell Model 2 s rozevírací konstrukcí, grafickým displejem schopným zobrazit 24 řádků o 80 znacích a malou disketovou jednotkou pracující s DD disketami. Kombinace procesoru Zilog Z80 a 64 kB RAM byla pro CP/M počítače poměrně typická. Dle trendu nastoleného už prapůvodním přenosným počítačem Osborne byl i zde počítač dodáván s kompletní sadou kancelářských programů. Měl však i nevýhody: vyšel v době, kdy už pro CP/M pořádně nikdo business software nevyvíjel, jeho disketová jednotka uměla kvůli absenci druhé hlavy číst jen polovinu diskety (360 kB) a 64 kB paměti už opravdu nebylo extra hodně. Na druhou stranu na baterii mohl v ideálním případě dle výrobce vydržet až osm hodin a bez modemu a bez externí (druhé) disketové jednotky stál jen $999. Pokud někdo potřeboval jen základní kancelářské činnosti, jednoduché databáze a terminálové připojení k vzdáleným počítačům, šlo o dobré řešení na cesty.

bondwell-model-8_013

Tou dobou však bylo jisté, že CP/M stroje jsou pasé a business svět patří počítačům typu IBM PC. Tedy aspoň tak už se vyjadřoval tehdejší zámořský tisk. V Bondwellu proto nelenili a udělali PC-kompatibilní alternativu nazvanou Bondwell Model 8. Ano, co do názvu neměli velkou fantazii.

Osmička se od dvojky vizuálně nelišila příliš zásadně (byť to jsou notebooky jiné prakticky v každé komponentě). Vlastně byly změny patrné až při bližším ohledání, neboť PC verze potřebovala pár kláves navíc a měla nějaké nové porty. Za $1600, tedy téměř stejnou cenu jako za dvojku s příslušenstvím v podobě externí disketové jednotky a modemu, jste získali počítač s procesorem Intel 8088, 512 kB paměti, 720 kB disketovou jednotkou a zde modemem přímo na základní desce.

bondwell-model-8_004

Dnes už sice Bondwell nikdo nezná, ale tehdy nebyl Model 8 počinem, kterého si nikdo nevšiml. Vznikl v době, kdy přicházela první generace PC notebooků, a měl jen asi čtyři konkurenty (Toshiba T1100, IBM PC Convertible, …). Jeho výhodou byly na tu dobu poměrně kompaktní rozměry a třeba ve srovnání s IBM PC Convertible vedl i výbavou (konektory, modem). Hlavně byl ovšem ze všech nejlevnější.

Rychlost původního PC a život bez disku

Vzhledem k tomu, že výrobce použil stejný levný procesor, jako byl v prapůvodním IBM 5150 PC, a dokonce jej i stejně taktoval, výpočetní výkon je v testech ne náhodou identický. Procesor Intel 8088 taktovaný na 4,7 MHz byl vlastně tím nejpomalejším, s čím jste se mohli na platformě PC vůbec setkat (ne tak docela, neúspěšný IBM PCjr byl ještě pomalejší kvůli sdílené grafice vytěžující hlavní paměť). To znamená, že programy, které jsem zkoušel, jsem si mohl užít na té nejnižší rychlosti, pro kterou mohly být navrženy.

V jistých ohledech má člověk úplně stejný pocit, jako by pracoval na 8bit CP/M počítači s 4MHz Z80. Systém reaguje velmi podobnou rychlostí a opravdu rychle se hýbou/vykreslují pouze ty programy, které jsou napsané převážně v Assembleru. Jakmile je něco psané ve vyšších jazycích, je velká šance, že bude déle trvat každé překreslení obrazovky a načtení.

bondwell-model-8_001

bondwell-model-8_012

Skutečnou pomalost si člověk užije, když zkouší DOSovské programy z 90. let. Já se zaměřil na ty ze stejné doby, jako je počítač, a tam je situace mnohem lepší, ač to není žádný trhač asfaltu. Ostatně IBM své původní PC ani nezamýšlela jako nějaký superrychlý počítač. Šlo o plynulou evoluci z 8bit strojů, proti kterým je tento procesor rychlejší v násobení a dělení a posouvá hranici adresovatelné paměti nad původních, omezujících 64 kB (právě tento aspekt byl zásadní pro stále komplexnější business aplikace). Zvolený Intel 8088 měl navenek jen 8bit datovou sběrnici, což umožňovalo ponechat nižší náklady na výrobu základní desky a podpůrných obvodů. Jakkoli se tedy procesor může zdát hrozný, měl své opodstatnění. V IBM se báli, že použití plně 16bit procesoru by příliš prodražilo vývoj a snížilo schopnost konkurovat zavedeným počítačům s CP/M.

Osazených 512 kB operační paměti plně odpovídá době, kdy počítač vyšel. Ostatně Amiga 1000 ze stejného roku měla stejně a Macintosh také. Zde se navíc mnohdy pracovalo v textovém režimu (a paměť grafiky byla na rozdíl od zmíněných platforem oddělená), takže programy se stejnou hlavní funkcionalitou mohly být v paměti o něco menší. S dobovými programy jsem opravdu nenarazil na problém, že bych paměti potřeboval více. Přece jen na nějaké větší tabulky a databáze se bezdiskový počítač stejně nehodil a zde ještě nebylo ani dostatečně zajímavé mít programové rozšíření pro task switching, abych mohl přecházet mezi více spuštěnými programy. Však to byl jen levný kancelářský notebook jako společník na cesty.

bondwell-model-8_021

Více než procesoru jsem se bál bezdiskové práce s počítačem. Přece jen už původní PC se obvykle prodávalo v konfiguraci se dvěma disketovými jednotkami a trvalo jen pár týdnů, než se ze strany dalších firem objevily první pevné disky pro platformu IBM PC. Zde je disketová jednotka jen jedna a přináší to pár omezení. Na každé disketě, se kterou chcete více pracovat, musíte mít minimálně soubor COMMAND.COM, který obsluhuje příkazový řádek DOSu. Pokud chcete používat i nějaké pokročilejší funkce, musíte si na každou disketu nakopírovat i jejich soubory, což pochopitelně bere cenné místo.

Pro pokročilejší uživatele je dobrým řešením RAM disk. Minimálně pro situace, kdy potřebujete kopírovat jednotlivé soubory mezi disketami, je to neocenitelný pomocník. Pro základní uživatele bylo takovou složitější cestou otevřít program, který umí daný soubor číst, načíst ho a znovu uložit ho s novým názvem. Před potvrzením pak obvykle stačilo disketu prohodit za jinou a vznikla kopie.

Programy z této doby jsou naštěstí připraveny pro běh bez pevného disku. I ty větší, které byly určeny pro instalaci na pevný disk, mívaly jednu disketu, ze které se dal program zavést alespoň v redukované podobě.

Disketová jednotka v tomto notebooku naštěstí i po dlouhé době, kdy počítač ležel jen někde v brašně, vykazuje perfektní stav a zvládá číst i zapisovat s vysokou spolehlivostí. Zatím jsem s ní neměl žádný problém a několik DD disket, které jsem si vypůjčil od Amigy, zatím také funguje v pohodě. Přitom počítač sem tam nosím s sebou v brašně (vždy s napájecím zdrojem a balíkem čtyř disket se vším, co bych mohl potřebovat).

bondwell-model-8_016

Diskety jsem si vybavil velmi minimalistickou variantou DOSu doplněnou o původní diskový BASIC pro vývoj jednoduchých programů, textovým editorem T602 (k napsání tohoto článku s českými znaky, které CGA sama o sobě neumí), souborovým manažerem (resp. hex prohlížečem) Volkov Commander a tabulkovým kalkulátorem Microsoft Multiplan (zprvu jsem zkoušel Lotus 1-2-3, ale Multiplan má nesrovnatelně přívětivější uživatelské rozhraní). Dokonce se našlo místo i pro pár her: Alley Cat, prehistorické RPG Rogue a Froggera.

V business PC světe se sice od poloviny 80. let bral pevný disk jako něco běžného, ale v levných PC klonech pro domácnosti byly jen volitelné a pracovat pouze s disketovou jednotkou bylo na jiných platformách naprosto běžné. Však holý Macintosh měl také jen disketovou jednotku a podobně i Amiga. Pohodlí bylo pořád na hony vzdálené práci s audio kazetami, které ještě běžně frčely ve východním bloku na osmibitech (v zámoří byly disketové jednotky často používané i s osmibitovými počítači).

Rychlost disketové jednotky zde není nijak limitující. Jakožto pohodlný uživatel, který doma nenašel víc než čtyři volné diskety, bych ocenil jen větší kapacitu, ale tehdy bych si asi nestěžoval.

Na PC programech z poloviny 80. let je znát, že se ještě šetřilo místem. Projevuje se to třeba tím, že chybí online nápověda. Online myslím v původním významu, tedy že ji měl uživatel dostupnou přímo v programu, když byla potřeba. Zde se ještě šetřilo tak, že bez příruček naskenovaných do PDF bych se měl u některých programů problém zorientovat. Rozhodně původní DOS a programy pro něj nelze srovnávat s tím, co většina lidí viděla jako DOS v 90. letech. To už byly pěkné programy s textovým UI, roletovými menu, snadnou navigací a nápovědou na všechno (třeba rovnou ve stavovém řádku). Aplikace v rozhraních typu Turbo Vision a obecně třeba programy od Borlandu sice běžely v textovém režimu, ale přívětivostí byly asi blíže pozdějším aplikacím pro Windows (dnes bych klidně řekl, že z určitého pohledu se uživatelská přívětivost pro pokročilejší uživatele později spíše snižovala). Příjemnou výjimkou je v tomto ohledu tabulkový kalkulátor Microsoft Multiplan (předchůdce Excelu), který se pohodlně vejde na disketu mezi další programy, zvládá všechno potřebné a má pěknou kontextovou nápovědu, takže k plnému pochopení nepotřebujete žádné manuály.

bondwell-model-8_005

CGA grafika a první generace LCD

Grafické možnosti počítače jsou stejně jako výpočetní výkon na úrovni původního IBM PC. Na základní desce je integrovaný jednočipový klon CGA (IBM Color Graphics Adapter). Jde o oblíbené mobilní řešení, které se v západním světě prodávalo pod značkou Yamaha. Nenápadný čip doplněný 16 kB video paměti zvládne obsluhovat vedle LCD panelu také různé typy externích monitorů. Výrobce notebooku proto na levý bok umístil obrazové výstupy TTL RGB a kompozitní video. První jmenovaný slouží pro připojení tehdy standardních PC monitorů a zvládá až šestnáct barev (v textovém režimu). Druhý jmenovaný umožňuje připojení ke standardním televizorům a k mému zármutku je implementován pouze v černobílé verzi (dále jsou ještě na čipu vývody pro lineární RGB, takže by šel dodělat výstup na televizní SCART).

bondwell-model-8_007

Samotný čip umí kompozitní TV výstup i barevně, což umožňovalo tehdy s CGA docela dobrou grafiku, bohužel vývody čipu pro kompozitní výstup jsou sdílené s obsluhou displeje a výrobce nejspíš došel k závěru, že vyvedení barvy by zbytečně komplikovalo design desky. Také je možné, že původně v plánu byl, ale později se během návrhu objevil nějaký problém. Neosazené komponenty okolo by tomu nasvědčovaly. Zjišťoval jsem, jak na tom byli konkurenti a realita je taková, že nikdo z nich neměl barevný výstup na televizi. Buď všichni použili podobný čip (to je docela možné, na trhu toho moc na výběr nebylo), nebo u všech došlo ke shodnému závěru, že ostrý černobílý obraz je prioritou, neboť místo pro hraní bude stejně televizor (resp. kompozitní monitor) připojován čistě kvůli pohodlnější kancelářské práci ve srovnání s integrovaným displejem.

bondwell-model-8_011

Výběr mezi interním displejem a externím monitorem se provádí po inicializaci BIOSu ještě před startem operačního systému a obě zařízení současně fungovat nemohou. Údajně by mělo být možné přepínat výstup i za chodu z DOSu pomocí dodávané utility. Tu jsem však nikde nesehnal a nenašel jsem ani, který registr čipu tuto věc řeší, abych si napsal vlastní kód v assembleru.

Možnost připojit externí monitor/televizor je skutečně vítaná. Interní displej totiž patří k té úplně počáteční vlně LCD v noteboocích. Kdo nezažil, nepochopí. Každopádně pozdější černobílé pasivní displeje v noteboocích z 90. let jsou kvalitou dál, a to o hodně velký kus. Zde je všechno velmi dobře čitelné pouze na slunci, kdy má displej dobrý kontrast. Jakmile ovšem chcete pracovat v místnosti, která není hodně prosvětlená, bude vše velmi nekontrastní. Tento notebook patří k těm prvním, které měly možnost podsvícení LCD. To se zapíná páčkou na zadní straně počítače. Nutno však dodat, že se zapnutým podsvícením ještě klesá kontrast a po delší práci (resp. intenzivním mžourání) je takový displej spíše o bolest hlavy. Je možné, že LCD s časem trochu degradovalo, ale dobové recenze se vyjadřují stejně.

bondwell-model-8_010

RGB TTL monitor bohužel žádný nemám, ale zkusil jsem aspoň připojit televizor. Obraz je dostatečně ostrý pro delší práci a textový režim 80×25 znaků je perfektně čitelný. Pokud tedy nepotřebujete barvy, je kompozitní připojení plně postačující. K počítači sice není možné připojit externí klávesnici, ale víko lze zaklopit dozadu do roviny se základnou, takže můžete mít monitor umístěný za počítačem. Ti, kteří s počítačem cestovali po hotelích, nejspíš s radostí používali kompozitní výstup pro připojení hotelových televizorů, tak jako to dělával Wozniak se svým Apple IIc.

bondwell-model-8_018

bondwell-model-8_008

Klávesnice a konektory

Klávesnice tohoto stroje je jen těžko zaměnitelná s čímkoli dalším, co mám doma. Při psaní budete mít přesně ten pocit, který dávala většina profesionálních klávesnic ze sedmdesátých let. Je to mechanická klávesnice, kde je místo membrány na tištěném spoji připájena hromada mikrospínačů, nicméně na rozdíl od spínačových klávesnic IBM PC, zde není klik. Klávesy sice působí trochu gumově, ale je možné psát velmi rychle. Navíc za doprovodu libozvučného klapání připomínajícího staré filmy s počítači.

Na rozložení kláves je vidět, že původně byl tento notebook stvořen pro CP/M. Přidáno bylo několik kláves a některé jsou dostupné jen jako tajné kombinace (například funkce Break jako Ctrl+ScrollLock). Poněkud tragicky vnímám zástupný numerický blok, který nemá násobení a dělení. Nula je pro změnu odsunutá úplně bokem, protože výrobce nenapadlo dát celý blok o řadu kláves výše. Taktéž aktivace na dva kroky, kdy nejdřív musíte zmáčknout Alt+Shift a až následně Num, je asi tím nejkrkolomnějším způsobem, jaký jsem kdy v notebooku u numerické části viděl.

bondwell-model-8_019

V jedné věci si však tento počítač s moderními nezadá – chybí samostatné klávesy pro pohyb v dokumentech. Jejich funkce se vyvolává kombinací Shiftu a kurzorových šipek. Trojúhelníkové klávesy pro šipky sice vypadají z dnešního pohledu hodně divně, ale celkem odpovídají kreacím, které se tehdy vymýšlely (ještě že tu není místo nich malý joystick jako u počítačů MSX).

S připojením myši se nejspíš nepočítalo. Taky proč by někdo k notebooku měl připojovat myš, když se běžně nepoužívá ani u stolních počítačů? Bondwell použil nestandardní porty pro sériové i paralelní rozhraní. U paralelního bych ještě byl ochoten připustit, že z prostorových důvodů mohl mít výrobce potřebu použít fyzicky menší konektor. Proč ovšem použil u sériového RS232 typ Female místo Male a ještě zpřeházel zapojení jednotlivých pinů tak, aby nešel použít žádný standardní kabel, to mi nějak hlava nebere. Jednak pak nebylo možné použít standardní null-modem kabel pro spojení se stolním počítačem (přenos dat) a jednak byl problém s připojením periférií, jako jsou modemy. Asi čekali, že stejně jako Apple budou vydělávat na příslušenství. Nebo nevím.

bondwell-model-8_014

bondwell-model-8_015

Modem je sice v počítači integrovaný, ale v rámci udržení nízké ceny jde pouze o typ s rychlostí 300 baudů, takže pomaleji už to nejde. Na nouzovou práci někde v hotelovém pokoji to bylo asi pořád lepší než drátem do oka, ale standardem v pracovním prostředí bylo na západě už 1200 baudů a konkurence takové modemy uměla integrovat do svých notebooků.

Mobilita a ergonomie

Lidem z Bondwellu se tehdy podařilo trefit ty správné rozměry pro přenosný počítač, pokud se s ním má denně cestovat. Při srovnání s některými konkurenty je totiž asi o kilo lehčí. Váží něco málo přes čtyři kilogramy, což dnes sice překonají už jen 17“ hi-end herní notebooky, ale tehdy to bylo minimum pro plnohodnotné přenosné PC s disketovou jednotkou. Půdorysné rozměry jsou někde na úrovni strojů s 15“ displeji (4:3). Hlavní rozdíl dělá tloušťka, kdy Bondwell Model 8 je tlustý asi jako čtyři moderní notebooky.

Velmi praktické je vyklápěcí madlo na zadní straně, za které se dá počítač pohodlně přenášet. S dobrou výdrži na vestavěné olověné akumulátory mohlo být takové přenášení konečně praktické, protože jste s sebou nemuseli nosit napájecí adaptér. Výrobce udával výdrž až osm hodin, nicméně realita byla dle dobových testů čtyři až pět hodin podle toho, zda jste si zapnuli podsvícení displeje. Na žádné šetřící režimy se ještě nehrálo, takže nebylo možné uspat počítač do RAM (s tím přišel poprvé jeho konkurent IBM PC Convertible), ani se nevypínal při nečinnosti displej.

bondwell-model-8_003

Olověné akumulátory jsem v notebooku viděl poprvé, protože záhy došlo k jejich nahrazení Niklovými. Měli poměrně hodně nevýhod – byly poměrně těžké v poměru k energii, kterou dokázaly udržet, dlouho se nabíjely a celkem rychle při použití v notebooku degradovaly. Kdo chtěl mít pořád plnou výdrž, musel měnit baterie jednou za rok, až dva. Na druhou stranu byly levné a za ty, které jsem vyjmul z tohoto konkrétního kusu, se dá snadno sehnat náhrada ještě dnes (používají se totiž v různých nouzových světlech).

Velmi příjemná je nulová hlučnost počítače při práci. Ozvat se může nárazově jen disketová jednotka, pokud se zrovna rozhodnete přistoupit k nějakému souboru. Radost z ticha pomine až k večeru, když si zapnete podsvícení displeje, které „bzučí“ (a ne úplně potichu). Považoval jsem to za projev stáří, ale už v dobových recenzích se o něm zmiňují.

bondwell-model-8_017

Závěrem

Týdny hraní s Bondwell Model 8 mi daly zas úplně jiný pohled na svět notebooků. Přibližně v této době to všechno začalo – zatímco dnes jsou si notebooky strašně podobné napříč výrobci a mnoho ovládacích prvků je shodných, zde výrobci začínali téměř na zelené louce, volili odlišný přístup a každý notebook byl úplně jiný.

Výhoda Bondwellu byla v nízké ceně, která byla spíše na úrovni průměrných stolních počítačů. Za předpokladu, že jste nepotřebovali větší diskové úložiště a vyšší výkon, mohli jste bez velkého příplatku získat plnou mobilitu. Mohli jste si zamachrovat v kavárně nad svou navždy rozepsanou knihou v textovém editoru, a to přibližně po stejnou dobu na jedno nabití, jakou má leckterý moderní notebook. Mohli jste pracovat v letadle, v taxíku a při přenášení jste mohli dát všem na obdiv, že máte počítač, pokud jste jej nosili za integrované madlo. Vlastně se zas tolik nezměnilo.

Předpokládám, že cílovkou tehdy byly nejspíš různí obchodní cestující, novináři a výjezdní technici. Práce s integrovaným displejem sice byla obtížná, ale jakýkoli televizor mohl problém řešit. Typicky třeba na služební cestě na hotelu, kdy bylo v oblibě nejen využít pokojovou televizi, ale také přepojovat si do modemu kabel z telefonu na nočním stolku. V odborném zahraničním tisku o podobných praktikách bylo napsáno hodně a už tehdy si někteří uživatelé notebooků ověřovali, zda v hotelu bude „vhodná konektivita“.

bondwell-model-8_009

Počítač s pouhou polovinou megabajtu operační paměti a procesorem 8088 dnes musí působit směšně. Pravda je, že při používání různých vyšších programovacích jazyků ani nepůsobil svižněji než řada osmibitů (v korporátu se odjakživa obětoval výkon ve prospěch rychlého vývoje). Spousta programů ovšem měla kritické části psané v assembleru a takové programy nakonec nejsou tak pomalé, jak jsem se původně bál. Výkon počítače stačil na malé databáze, práce v tabulkových kalkulátorech, tvorbu textových dokumentů i připojování vzdáleně coby terminál na velké firemní počítače. Nakonec pro práci byl vybaven velmi pohodlnou klávesnicí a proti svému předchůdci nabídl plnou kompatibilitu s programy pro PC.

Při velikosti tehdejších programů dokonce není příliš omezující ani kapacita disket. Ve výsledku po nedávných zkušenostech s domácími osmibity a kazetovým nahráváním je vlastně disketová jednotka kombinovaná s diskovým operačním systémem (byť tak primitivním jako MS-DOS) poměrně komfortní řešení.

V případě platformy PC a DOSu si ovšem neodpustím srovnání s Amigou 500, která vyšla jen rok po tomto notebooku a leží mi v pracovně hned vedle něj. Byť na PC zejména v Office oblasti dle mého názoru vycházely schopnější aplikace, uživatelská přívětivost Amigáckého systému byla o mnoho generací jinde. Při schopnostech zobrazovat tisíce barev a přehrávat slušně digitalizovaný zvuk (včetně integrovaného hlasového syntezátoru) si člověk mohl mnohem lépe uvědomit, že nákupem mobilního PCčka se za své peníze skutečně nedostal na špičku tehdejších osobních počítačů.

Docela velký rozdíl pak notebooky urazily v následujících pěti letech. V roce 1991 jste už klidně mohli (byť za víc) pořídit kompaktní notebook moderní konstrukce s 20MHz 386SX, 4 MB RAM, pevným diskem a mnohem čitelnějším černobílým VGA displejem (640×480) – s hmotností lehce nad dva kilogramy a výdrží čtyři hodiny. Už jen vykreslování znaků v tehdy dominantním textovém režimu bylo na takovém počítači 8x rychlejší a výpočty běžely více než 10x rychleji. Takový skok už se už v noteboocích mockrát neopakoval.

bondwell-model-8_002

Technická specifikace

  • Procesor: 4,7MHz Intel 8088 (1 jádro, uvnitř 16bit procesor, 8bit datová sběrnice)
  • RAM: 512 kB (on-board, bez možnosti rozšíření)
  • Grafický adaptér: Yamaha V6355 (16 kB video-paměti, plná kompatibilita s CGA)
  • Interní sběrnice: 8bit ISA
  • Displej: 9,4“ pasivní LCD s přepínatelným podsvícením (640×200; až 4 odstíny)
  • Pevný disk: -
  • Výměnné jednotky: Disketová jednotka 3,5“ DD (720 kB)
  • Rozhraní: 1x sériové, paralelní, připojení externí disketové jednotky, RGB TTL video, kompozitní TV video, modem + průchodka na telefon

Schopnosti grafické karty

  • Nejvyšší počet barev: 16 (v textovém režimu pouze s připojeným RGB monitorem)
  • Nejvyšší počet barev s interním LCD: 4 (320×200)
  • Nejvyšší rozlišení: 640×200 (2 barvy)
  • Akcelerační funkce: -

Počítač může zobrazovat buďto na interním displeji, nebo současně na obou externích výstupech (kompozit i RGB). „Neaktivní“ výstupy se nevypínají, jen zobrazují náznak obrazu s rozpadlou synchronizací.

bondwell-model-8_006

Oprava poškozené desky klávesnice. Bylo nutné přemostit jednu dráhu, aby začaly fungovat číslené klávesy v horní řadě.

Pod čarou

Bondwell Model 8 se ke mně dostal netradiční cestou. Na posledním Bytefestu, kde jsem měl (poprvé a naposled) výstavu svých notebooků se v sobotu ráno vyskytl pán, který jej tam přinesl a zanechal s tím, že už pro něj nemá využití. Já ještě doma spal, ale Logout mi psal, že by mohl být můj, pokud se rychle dostavím, protože už si na něj brousí zuby i ostatní.

Notebook byl zanechán v původní brašně a v mechanice byla disketa obsahující editor T602 spolu s desítkami dokumentů s překládanou firemní korespondencí zahraničního podniku snažícího se o rozšíření do Československa.

Notebook byl údajně dovezen z Hongkongu, takže má anglickou klávesnici místo německé (typické pro spoustu starých počítačů).

Komentáře k článku

  1. 1. Logout  18.2.2017  15:33:38

    Logout si od ByteFestu denně říká, jaký je poctivý blb, protože mohl Bondwell sbalit, byl u něj jako jeden z prvních. Místo toho se ale zachoval poctivě, přenechal ho odborníkovi na notebooky a sám XT-notebook dál shání :)

  2. 2. swarm  18.2.2017  23:30:00

    [1] Vzhledem k tomu, že nejsem sběratel, ale jen uživatel (starých počítačů), tak je tento Bondwell v podstatě většinu času k dispozici. Stačí říct, až se ti zachce ochutnat sílu pořádného Intelu ;)

  3. 3. Bubák  8.12.2019  8:53:46

    Nejsem přesvědčen o nezbytnosti RAM-disku pro jednoduché kopírování souborů z diskety na jinou disketu.
    MS-DOS už od prehistorických verzí podporoval simulaci druhé disketové jednotky b:
    Prostě stačí zadat např. copy a:soubor.txt b:
    – a DOS při potřebě přístupu na druhý disk vyzve uživatele k výměny diskety.

    Jojo, kamarád měl na konci 80tých let Commodore PC-1, kde také nebyl žádný harddisk a floppy byla klasická XTéčková 5,25″/360KB. A věřte nevěřte, šlo na tom dělat spoustu věcí. Jen to byl často dost divoký disketový poker.

  4. 4. swarm  8.12.2019  9:06:16

    [3] Tohle není záležitost DOSu, ale BIOSu počítače. Ten v Bondwellu bohužel takovou práci neumožňuje. Samozřejmě to bylo první, co jsem zkusil, protože tak jsem na to byl zvyklý z Amstrad CPC6128 s CP/M. Tady to však nefungovalo.

  5. 5. Bubák  8.12.2019  12:35:14

    To je tedy šok, s tím jsem se nikdy nesetkal! Opravdu je to nedokonalost BIOSu Bondwellu anebo jsou někde na desce microswitche/jmupery na nastavení počtu FDD a někdo nastavil, že BIOS očekává 2 fyzické mechaniky?

  6. 6. swarm  13.12.2019  8:25:20

    [5] Měl jsem to rozebrané a žádné nastavení jsem nenašel. Ona je možnost připojit druhou mechaniku externě, tak to mají asi natvrdo nastavené, že ji očekává. Každopádně na novějších počítačích tenhle trik s jednou disketovkou přes A: i B: taky nešel, pokud se nepletu.


Napsat komentář