Nevím, jak je možné, že do svého virtuálního muzea jsem dodnes nebyl schopný přidat plnohodnotný článek o tomto malém japonském zázraku mobilní techniky s 6,1“ displejem. Libretto už je dnes v podstatě ikona, každý „retro PC“ youtuber už aspoň jedno má a prodejci v aukcích si jsou významu tohoto stroje dobře vědomi, když nastavují cenu. Když Libretto vyšlo, nejen že to byl plnohodnotný PC počítač, ale jeho parametry (CPU, RAM, disk) se ani příliš nelišily od klasických „velkých“ notebooků a s počáteční cenou pod $2000 bylo vlastně kolikrát i levnější.

Miniaturní notebooky měly největší boom asi právě v 90. letech, kdy se trh tak nějak hledal. Ještě na začátku té dekády měl průměrný stroj 3,5“ disk a hmotnost přes čtyři kila. Ty výkonnější třeba ani neměly podporu bateriového provozu. Pokaždé, když přišly ještě menší a lehčí notebooky, zákazníci po nich byli celí lační. Výrobci tedy logicky zkoušeli, kam až má cenu miniaturizovat. Libretto je z mého pohledu ukázkou, co se stane, když se to přežene. Nakonec ale nešlo o neúspěšný počítač, protože i ti zákazníci potřebují vlastní zkušenost, aby pochopili, že by jim možná vyhovovalo něco většího. Obdobný úspěch podobných zařízení se už ale později moc neopakoval – v podstatě vymizela z většiny trhů a snaha byla snad jen o jeden comeback v podobě UMPC (pamatuje si někdo vůbec, že něco jako UMPC existovalo?).

První Libretta přicházejí na trh v polovině devadesátých let a primárně asi míří na Asii, kde po podobných zařízeních byla vždy větší poptávka. Reálně však bylo poznat, že Toshiba již tímto směrem jde roky předtím. Něco napovídaly například modely Portégé, jako například zde již popsané Portégé T3600CT z roku 1994. Ani Libretto však nebylo prvním „PC kompatibilním“ zařízením do kapsy – byly tu handheldy jako HP 200lx a Poqet PC. Ty však měly pouze „kalkulačkové“ displeje bez podsvícení a kompatibilitu s PC XT, takže programy pro DOS jste sice mohli spouštět, ale jen ty staré a nenáročné.

Naproti tomu Libretto mělo vždy procesor, který výkonově odpovídal tomu, co se dalo najít v běžných stolních počítačích, dostatek operační paměti (se slotem na rozšíření) a plnohodnotný 2,5“ disk jako v běžném notebooku. Zajímavostí byl poměrně dobrý 6,1“ aktivní TFT displej v době, kdy velké notebooky s podobnou cenou měly obvykle jen pasivní displeje s mnohem horším obrazem.

Od prvních modelů s vysoko taktovanými úspornými procesory AMD 486DX4 (75-100 MHz) se tato 70CT vizuálně, ani konektorovou výbavou nijak neliší. Počítač je tak akorát široký, aby se do něj vešla kompletní klávesnice a stále u ní bylo možné zmáčknout prstem běžné velikosti pouze jedinou klávesu. Zbylé rozměry (210×115×34 mm) jsou tak akorát, aby se do té malé krabičky vešel všechen hardware a plnohodnotná baterie.

Zajímavá je především hmotnost pouhých 850 g. Dneska je možné sehnat 15,6“ notebook s hmotností pod jeden kilogram (např. Acer Swift 5), takže už to nepůsobí tak bombasticky, ale v 90. letech to bylo něco nevídaného. Ultra-mobilní notebooky se většinou poznaly podle hmotnosti pod 2 kg a standardní notebook měl hmotnost 3,0-3,5 kg.

Ani notebook, ani handheld

Tak malé zařízení jako Libretto má jen velmi specifickou klientelu. Kupovat si jej jako plnohodnotnou náhradu klasického notebooku nemělo vůbec cenu. Klávesnice je opravdu malá a komfort limituje z mého pohledu hlavně zmenšení kláves na výšku a příliš úzký Mezerník (to se týká jen těch, co ho mačkají pravým palcem). Pokud někdo pracuje s počítačem stylem, že většinu času píše, tohle nebude pro něj.

Obecně pro potřeby zápisníků jsou vhodnější (a levnější) zařízení. Lépe si mi třeba píše na některých handheldech HP Jornada s Windows CE. Použitelný je také PSION Series 5 vážící pouhých 354 g, který vyšel ve stejném roce jako Libretto 70CT a stál $699 (verze s 8MB pamětí). Ten má velkou výhodu desítek hodin výdrže na pár tužkových baterek, a hlavně okamžité probuzení/uspání. U těchto typů handheldů nicméně nejde o plnohodnotné náhrady počítače – měly své omezenější aplikace, omezené úložiště, nutnost konverzí dokumentů do PC formátu a spojení s počítačem (obvykle) pomalým způsobem přes sériový kabel.

Smysl Libretta se objeví ve chvíli, kdy často cestujete a počítač není ten primární nástroj, ale zároveň nějaké funkce plnohodnotného PC na cestách občas potřebujete. Pokud jste v takové situaci a nechcete, aby váš pracovní kufřík byl kvůli počítači o hodně těžší, je Libretto zajímavé řešení. Pak je jedno, jestli jako obchodní cestující večer na hotelu potřebujete s pomocí PCMCIA modemu zkontrolovat e-maily, připojit se Telnetem na firemní UNIXový server, nebo vám vyhovují hambaté obrázky ve formě gifů a jpegů víc než koupě explicitních časáků v nejbližší trafice při doplňování zásob cigaret. Další možností je používání specializovaných podpůrných aplikací (expertní systémy…) při návštěvách u zákazníků, promítání PowerPointových prezentací na projektoru a různé „terénní“ práce, kde malý počítač může posloužit pro specifické úlohy diagnostiky s pomocí sériového portu. Konec konců můj první kontakt s Librettem byl, když jsem potřeboval upravit něco v jednotce své tehdejší Škody Octavia – bylo mi zapůjčeno dohromady se škodováckou diagnostikou.

Prostě Libretto bez připojených externích periferií asi nebude sloužit jako univerzální počítač na všechno. Na druhou stranu jeho tehdy téměř plnohodnotný výkon a schopnost spustit dobové moderní aplikace dávaly spoustu možností.

Vzhledem k tomu, že k notebooku bylo možné dokoupit redukci na připojení VGA monitoru, plnohodnotný replikátor portů (který se k notebooku přidělal, aby se dal komplet i přenášet) i dokovací stanici, nemusel zůstat uživatelský komfort omezený. Psaní textů a vyřizování delších e-mailů mohl zajistit stejný počítač v doku, se standardními PS/2 periferiemi a velkým CRT monitorem, jak se tehdy slušelo a patřilo.

Chytře integrovaný a osekaný

Udělat tak malý počítač pochopitelně muselo uvnitř přinést nějaké kompromisy. Kdyby ne, nebyly by ostatní tehdejší notebooky o tolik těžší a tlustější. Je to kombinace osekání a zjednodušení některých komponent a extrémně vysoká integrace všeho ostatního.

Základní deska zabírá celou šíři stroje a využitá je z obou stran. Horní strana desky obsahuje standardní mobilní procesor Pentium MMX (120MHz, 2x60MHz FSB, 32KB L1 cache), grafický čip od Chips&Technologies (F65550), zvukový čip Yamaha OPL3-SA3 (s výbornou FM syntézou vhodnou pro hry v DOSu), čtyři čipy tvořící 64bit operační paměť o velikosti 16 MB (s možností rozšíření slotem až na 32 MB), flash čip s BIOSem všech integrovaných komponent a drobné podpůrné obvody.

Na spodní straně desky je většina místa zabraná slotem pro kartu PCMCIA Type I/II a prostorem pro pevný disk vedle standardního notebookového konektoru IDE/PATA. Zbývající místo obsadily dva paměťové čipy pro grafiku (1 MB s 32bitovou datovou sběrnicí) a hlavně obří čip „Petunia2“. Poslední zmíněný představuje srdce celého počítače a stará se o většinu jeho funkcí – připojení disku, obsluhu sériového a paralelního rozhraní, PCMCIA i zajištění komunikačních sběrnic počítače. Je to prostě kompletní čipová sada integrovaná do jediného čipu.

Aby bylo možné všechno integrovat do Petúnie, muselo se leccos osekat na funkcích. Procesor Pentium má svou vlastní sběrnici 64bitovou a přesně tak komunikuje s vlastní pamětí, takže zde omezen není. Oproti „velkým“ notebookům (s výjimkou no-name low-endu) nicméně v Librettu chybí L2 cache. Ta totiž u procesorů z doby před Pentiem II ještě bývala na základní desce, ale Toshiba nejspíš došla k závěru, že by na základní desce zabírala moc místa, a navíc jsou rychlé SRAM čipy žrouti energie. Co se tedy nevejde do vnitřní L1 cache, to se musí tahat z operační paměti.

Další kompromis přišel v případě komunikačních sběrnic pro ostatní zařízení. Dobové notebooky jako moje oblíbená Toshiba Satellite Pro 440CDT už používaly rychlou 32bitovou sběrnici PCI. To zde tvůrcům asi přišlo jako zbytečně komplikované řešení, a tak navěsili většinu dalších zařízení na 16bitovou sběrnici ISA (AT) i za cenu výrazně nižšího výkonu. Výsledkem je především pouze ISA řadič pevných disků EIDE (integrovaný v Petúnii), který byl navíc zjednodušený do té míry, že vůbec neumí DMA – v režimu PIO3 má ideální přenosovou rychlost 11 MB/s (fakticky kvůli 7,5MHz taktu ISA méně) a veškeré přenosy zatěžují procesor počítače, který pak nemůže dělat nic jiného. Interní ISA sběrnice také způsobila podporu pouze 16bitových karet PCMCIA, přestože velké notebooky už touto dobou minimálně v mainstreamu přišly s 32bitovým standardem CardBus.

Jenže co s grafickým čipem? Připojit jej na ISA sběrnici by dokonale zabilo jeho výkon a celkově i uživatelský zážitek. Od takového zapojení se začalo utíkat už u počítačů třídy 486. Řešením tehdy bylo použít takový grafický čip, který se umí připojit přímo na lokální 32bitovou sběrnici procesoru 486, komunikuje s ním přímo a sahá do systémové paměti stejně snadno. Takové čipy skutečně začaly vznikat a dostaly se i do hromady 486 notebooků – včetně mého oblíbeného Siemens-Nixdorf PCD-4ND, u kterého je to přímo vidět na konstrukci desky (neboť procesor je připojený pěkně paralelně jako miniaturní modul přímo nad grafický čip).

V Librettu je použitý stejný způsob připojení grafického čipu jako v těch zmiňovaných 486 noteboocích. U stolních počítačů byly karty připojitelné přímo na lokální sběrnici procesorů 486 obvykle standardizované jako VL-BUS (VESA Local Bus). Na starých základních deskách pro 486 nejspíš najdete, že některé černé sloty ISA jsou protažené ještě o hnědou část s mnohem větší hustotou kontaktů – dohromady to tvoří slot VL-BUS a ty hnědé rozšiřující části byly ne bezdůvodně vždy co nejblíže k patici procesoru.

Vnitřní architektura počítače (kompletní dokument)

VL-BUS byl ve stolních počítačích z logických důvodů prakticky výhradně doménou 486 (což dává smysl, když to vzniklo jako dočasné řešení problému na jedné straně pomalých sběrnic jako ISA a na druhé straně drahých poplatků za výkonnější sběrnice), a výjimku ojediněle tvořily jen nějaké čipsety OPTi na pár základní deskách, které umožnily konverzními můstky připojení VL-BUS karet k procesorům 386 a později i Pentium. U notebooků byla situace úplně jiná – první generace notebooků s Pentii (~75-120 MHz) měla takto připojené grafiky téměř výhradně. Ty lepší notebooky (např. některé ThinkPady 7xx) takto připojily i diskový řadič (ale často se to nedělo).

Zde je takto připojený grafický čip Chips & Technologies 65550 (datasheet čipu), někdy v materiálech nazývaný HiQV32 (pokud vám firma Chips & Technologies nic neříká, je to tím, že grafickou divizi ještě v 90. letech koupil Intel, když chtěl začít dělat vlastní grafiky). Grafický čip je jediným zařízením, které je uvnitř počítače připojeno 32bitově. Nicméně Pentium má jinou lokální sběrnici než 486, takže čip není připojený přímo – místo toho je zapojený přes zmíněnou Petúnii, která dělá potřebné konverze řídicích signálů.

Jak to tedy bylo rychlé? (ve srovnání s normálními notebooky)

Libretto 70CT přišlo na trh koncem roku 1997. Bylo levnější než pracovní řady značkových notebooků, a to vlastně celkem o dost, pokud jste v notebooku chtěli aktivní TFT displej (který mělo Libretto v základu). Cena ($2000) byla srovnatelná s notebooky, které byly již rok na trhu (ale stále se prodávaly), měly stejně velký disk i RAM a pouze pasivní pomalý DSTN displej, nicméně navíc měly PCI sběrnici, rychlejší grafiku a 133MHz Pentium MMX (zde však již doplněné o 256KB L2 cache). Kdyby vás zajímalo, kolik byl příplatek za aktivní TFT displej u klasických pracovních notebooků – obvykle něco kolem $1000.

120MHz Pentium (na rozdíl od Libretta bez MMX), absence cache a 32bitový grafický čip na lokální sběrnici místo PCI jsou parametry, které odpovídají velkým notebookům z poloviny roku 1996. Fakticky tedy miniaturizace znamenala snížení výkonu na úroveň strojů jeden a půl roku starých, což není tak zlé. Však koncem roku 1997 ještě okolo běhala spousta lidí s 486 notebooky.

Protože se během psaní zápisku venku jeden víkend značně ochladilo a bylo hnusně, řekl jsem si, že by bylo pěkně udělat nějaké ty benchmarky, abych ověřil, jaký mají všechny ty výše zmíněné kompromisy skutečný dopad na výkon počítače. Primárně mi šlo o srovnání s mou Toshibou Satellite 440CDT, když tedy verze s pasivním displejem (440CDS) stála stejně.

Programem VIDSPEED jsem zjistil, že čtení ze systémové RAM je o čtvrtinu pomalejší než u velké Toshiby. V případě zápisu byl propad dokonce 40 %. Tohle už se nedá svést jen na nižší takt vnější sběrnice procesoru (66 vs. 60 MHz). Zde bych měl dodat, že vlastní čipová sada od Toshiby nebyla úplně trhačem asfaltu ani v jednom z těchto notebooků, pokud jde o rychlost zápisu. Výkonný hi-end notebook IBM ThinkPad 760XD s čipovou sadou řady Intel 430 nabídl zápis ještě o třetinu rychlejší než ta větší z Toshib. Celkově tedy RAM v Librettu byla poměrně pomalá (v případě zápisu téměř na úrovni nejrychlejších 486) a znamenalo to další zpomalení nad rámec chybějící L2 cache.

S grafickým čipem je situace také zajímavá. C&T HiQV32 je grafický akcelerátor (s BitBLT) a umí i spoustu pěkných věcí jako konverzi barvových prostorů (YUV), hardwarový overlay a akceleraci roztažení obrazu – tedy důležité funkce pro použitelné přehrávání videa na počítači. Oproti větší Toshibě s C&T HiQV64 (F65554) však má jen poloviční šířku sběrnice do grafické paměti (32 vs. 64 bitů) a poloviční paměť (1 vs. 2 MB). Základ grafického jádra je stejný.

Větší propustnost grafické paměti se nakonec neukázala vůbec jako výhoda, pokud jde o aplikace v DOSu, které nevyužívají akcelerační funkce. V DOSu je výkon především o tom, jak rychle může procesor komunikovat s pamětí grafiky, a rychlosti oběma směry vyšly identické pro oba notebooky. Větší Toshibě nepomohla ani sběrnice PCI (33 MHz) místo VL-BUS (30 MHz?). Vzhledem k tomu, že sběrnice tyto grafiky uměly vytížit jen asi z půlky, je jasné, že brzdou byl samotný zvolený čip. Opět je zajímavé srovnání s hi-end ThinkPadem 760XD s grafikou od Tridentu (na 66MHz PCI), u které byly přenosové rychlosti 4x vyšší a alespoň jedním směrem dokázala využít naplno sběrnici (což dává smysl, když ten ThinkPad uměl i video vstupy pro nahrávání a měl dokonce MPEG akcelerátor). Tento rozdíl je mimořádně dobře poznat u her, které umožňují zapnout vyšší rozlišení (například Duke Nukem 3D).

Přestože výkon čipu v DOSu není extrémně oslnivý, nedá se ani říct, že by na hry v DOSu nestačil. Většinou u 3D her spíše narazíte na problém kvůli výkonu procesoru bez L2 cache než kvůli výkonu grafiky. Co je na velké Toshibě z dobových her ještě hratelné v 640×480, si nejspíš na Librettu pustíte jen v 320×400 nebo 320×200 (například můj oblíbený Extreme Assault).

Grafiky HiQV32 a HiQV64 mají nicméně rychlou samotnou akceleraci, kdy se něco na obraze přesouvá bez nutnosti posílat data po sběrnici. Pohybování okny ve Windows je tedy poměrně plynulé (na obou kupodivu téměř stejně). Omezení Libretta poznáte snad jen na velikosti video-paměti, kdy rozlišení 1024×768 běží na externím monitoru už jen ve 256 barvách.

Víc než absencí L2 cache vás Libretto bude u náročných programů (a zejména her pro Windows) štvát nízkým diskovým výkonem. Tedy, abych byl přesný, absencí DMA na diskovém řadiči. Řada Windowsích her na počítači s tak málo RAM (zde 16 MB) hrabe na disk, když je potřeba načíst nějaká data, která dosud nebyla potřeba, což se může stát i třeba jen tím, že se s postavou otočíte ve 3D světě. Pokud je disk dostatečně rychlý a má DMA (vedoucí ke schopnosti kopírovat data mezi diskem a RAM a nezatěžovat tím procesor), ničeho si nejspíš nevšimnete. Jenže v případě Libretta to znamená řešit neefektivní komunikaci s diskem po ISA a ještě tím brát procesorový čas, který by jinak byl ve hře použit k vykreslování nových snímků obrazu hry. Například v závodní hře Ignition se to projevuje brutálními záseky co pár sekund při prvním projíždění závodní trasy. Jakmile se projede první kolo, při druhém už je disk v klidu a notebook ukazuje, že nebýt tohoto zádrhelu, byl by jeho výkon na hry dostatečný.

Praktické nástrahy při používání

Počítač je i z dnešního pohledu kouzelně kompaktní a relativně lehký. Pro někoho to tedy může být ideální stroj na vzpomínání při hraní DOSovských her. Tedy za předpokladu, že ho nechcete kvůli něčemu serióznějšímu – třeba jako co nejmenší zařízení s plnohodnotným sériovým a paralelním portem.

V případě hraní her je velmi potěšující, jak dobrý obraz tento displej má. Nečekejte kvalitu IPS, nicméně na tehdejší poměry je to jedna z lepších voleb už jen tím, že má vždy TFT. Snad jen vertikální pozorovací úhel je slabý a je vždy potřeba naklonit si víko pro dosažení optimálních barev. Jinak s barvami a kontrastem nemám problém, ale jas displeje je menší a venku na něm moc neuvidíte. Hlavní problém s jasem se týká absence klávesových zkratek (nebo jiných ovládacích prvků) pro jeho nastavení. Na rozdíl od jiných starých notebooků od Toshiby nastavení jasu nejde provést ani v setupu BIOSu. Jedinou možností je Windowsová utilita od výrobce: Power Saver.

Notebook automaticky po zapnutí použije maximální jas pouze v případě, že je k němu připojený napájecí adaptér. Pokud chcete počítač používat jako přenosnou herní konzoli na cestách, nejspíš jej budete zapínat bez externího napájení – v takovou chvíli se displej nastaví na minimální jas, který je dobrý tak maximálně pro hraní v noci za tlumeného osvětlení. Jediným řešením pro hraní DOSovských her mimo Windows je tedy sekvence: zapnout počítač, nastartovat Windows (čímž se automaticky aplikuje zvolené nastavení Power Saveru) a následně počítač přepnout do režimu MS-DOS.

TrackPoint integrovaný ve víku vedle displeje a s dvěma tlačítky na zadní straně, je vlastně docela chytré řešení. Není však zdaleka tak citlivý jako TrackPointy pozdějších ThinkPadů, takže třeba hraní strategických her povede k nadměrnému namáhání rukou. Na počítači jsem nahrál hodiny ve strategické hře UFO: Enemy Unknown a mohu říct, že to bylo místy až bolestivé. Kupodivu mnohem lépe je tato „kopie“ TrackPointu vhodná k hraní 3D her jako Duke Nukem 3D, kde slouží k otáčení – to je pak jak gamepad.

Možná si řeknete, že byste si třeba připojili k počítači externí myš. Libretto samo o sobě nicméně nemá ani sériový port, ani PS/2. Abyste připojili myš, musíte mít replikátor portů. Zde je ovšem další nástraha – jsou dvě verze a ta menší nemá žádný PS/2 port. Myš k ní připojíte leda sériovou. Větší verze už má PS/2 porty pro myš i klávesnici.

Pokud jde o zvuk, tak počítač má malý monofonní reproduktor umístěný vpravo od displeje. Zatímco tehdejší „velké“ Toshiby měly na svou dobu velmi slušné audio, zde nelze mít velká očekávání. Na „herní handheld“ to ale není zas tak zlé. Chybí nicméně potenciometr na nastavení hlasitosti. Tu lze měnit pouze softwarově, což ve Windows není přímo problém (až na to, že to nejde dělat rychle bez dalších utilit), ale v DOSu to zamrzí. V DOSu totiž zvuk funguje i bez instalace ovladačů, ale výchozí hlasitost nemusí vyhovovat každému. Instalací ovladačů pro Yamaha OPL3-SA3 lze změnit poměr hlasitosti hudby (Adlib) a zvuků (Sound Blaster) a také vypnout všechny vstupy v „mixéru“, čímž se sníží pozaďový šum.

Nejlépe uděláte, když si připojíte externí reproduktory, nebo sluchátka. Jen je potřeba sehnat redukci z 2,5mm jacku na standardní 3,5mm. Pak teprve získáte OPL3 FM syntézu v plné kráse. Ať si Commodoristi a Spectristi tvrdí, co chtějí, OPL3 je prostě top a jakákoli diskuze o tom je zbytečná ;) (Ataristy vůbec nezmiňuju, těm to hrálo falešně…)

Závěrem

Dnes už je Libretto kultovní záležitostí. I po 23 letech vzbudí nadšení, když ho člověk někde vytáhne. Je to asi nejblíže, co jsem kdy viděl, že by se mohl tak malý notebook výkonově přiblížit ke klasickým notebookům plné velikosti. Z tohoto zápisku je evidentní, že bylo nutné podstoupit několik kompromisů, ale i tak je ta úroveň miniaturizace neuvěřitelná a tehdy dosažitelná snad jen v Japonsku.

Pokud někdo chce skutečný dobový stroj na hraní DOSovských her, tohle je zajímavá možnost, kterou si můžete vzít kamkoli s sebou a nezabere nikde v zavazadle místo. Pro mě je ideální hlavně jako servisní stroj pro spojení ještě starších notebooků s moderním světem, protože má všechny staré porty i PCMCIA, takže do něj můžu i z Windows 10 kopírovat data po síti, případně v něm číst CF a SD karty. Používám jej jako emulaci externího disku přes sériový port, když potřebuju dostat něco do počítačů, které žádné jiné komunikační rozhraní nemají. Podobně by šel použít samozřejmě jakýkoli starší notebook, ale zde je velká výhoda, že Libretto mi pak na stole nezabere skoro žádné místo.

Je pro mě překvapivé, že Libretto bylo už tehdy poměrně oblíbené, i když to nebyl univerzální notebook na všechno. Pravděpodobně za to mohla příznivá cena (na poměry notebooků) a fakt, že pro lidi, co chtěli co nejmenší stroj, tu moc konkurence nebylo. I dnes se díky tomu dají přes aukční portály sehnat – a kdo si počká, ani nezaplatí nějakou brutální sumu. Tento kus je „dlouhodobě zapůjčený“ (teď už možná spíš dlouhodobě uskladněný) od Pavla Tronnera (autora historických článků na Živě.cz), který je na podobné shánění za málo peněz v podstatě expert. Překvapivě v počítači funguje i hlavní baterie, která stále poskytuje energii asi na hodinu provozu.

Technická specifikace

• Procesor: 120MHz Intel Pentium MMX (60MHz FSB)
• RAM: 16MB (integrované + volný slot pro rozšíření na 32 MB)
• Grafický adaptér Chips & Technologies HiQV32 F65550 (1MB 32-bit, VESA 2.0, GUI akcelerace, VL-BUS)
• Interní sběrnice: 16-bit ISA + 32-bit VL-BUS
• Displej: 6,1“ aktivní barevné TFT LCD (VGA 640×480)
• Pevný disk: 1,58 GB 2,5“ IDE (obsluhován ISA EIDE řadičem bez DMA)
• Rozhraní: sluchátkový výstup (2,5mm), 1x PCMCIA Type II (16bit)
• Základní replikátor portů: sériové RS232c, paralelní, obrazový výstup VGA
• Bezdrátové možnosti: SIR IrDA 1.0 (115 Kb/s)
• Výměnné jednotky: externí PCMCIA disketová jednotka (plná podpora BIOSu, aby se v počítači jevila připojená mechanika jako nativní a ne jako PCMCIA zařízení)

Schopnosti grafického čipu

• Nejvyšší počet barev: 16 miliónů (do 640×480)
• Nejvyšší rozlišení ve Windows: 1024×768 (256 barev)
• Nejvyšší obnovovací frekvence: 85 Hz
• Akcelerační funkce: Windows GUI akcelerace, DirectDraw, BitBlt, lineární adresace, video overlay, konverze barvového prostoru YUV-RGB

Grafický adaptér umožňuje vybrat, zda je obraz posílán na interní displej, VGA monitor nebo oboje současně. Přepínání je možné pouze v BIOSu, nebo pomocí dodané utility ve Windows (chybí klávesová zkratka). Pokud je obraz v režimu klonování, používá externí monitor fixně rozlišení 640×480 při 60 Hz.

Přehrávané video není při roztažení obrazu na celou obrazovku vyhlazené.