Toshiba Satellite 2655XDVD (1999)

Poslední tři notebooky přidané do muzea jsou od Toshiby. Dnes se k nim přidá ještě čtvrtý, který je poslední ze zapůjčeného balíku přímo od českého zastoupení tohoto výrobce (pak zas chvíli budou jiné značky). Na trh byl uveden na konci roku 1999 a jde o multimediální nižší třídu do domácností. Zvládá přehrávat DVD video a jeho vestavěné reproduktory nabízí poslechovou kvalitu nesrovnatelnou s těmi prdítky, co jsou v noteboocích dnes.

Přelom milénia je dobou, kdy už byly notebooky na západě naprosto běžnou součástí života. Nešlo pouze o nástroje pro profesionály na cestách, už to byla komodita pro obyčejné lidi, kteří notebook zvolili třeba jen proto, aby jim v karavanu nezabíral tolik místa co stolní počítač, nebo aby si jej snadno mohli nosit na chalupu a k příbuzenstvu.

Tohle je přesně cílová skupina pro model Satellite 2655XDVD. Tento notebook je vybavený 14,1“ displejem s rozlišením 1024×768 (pouze úplně nejlevnější notebooky měly 800×600) a základní deskou pro platformu Pentium II (Intel 82440BX). Testovaná konfigurace je orientovaná na cenu, a tak je uvnitř odvozený procesor Intel Celeron s taktem 466 MHz. Na desce je kvůli úspoře místa integrovaných 64 MB operační paměti a původní majitel o pár let později využil volného slotu a rozšířil ji 128MB modulem na maximálních 192 MB. Standardní 2,5“ disk (IDE/PATA) má kapacitu 6 GB a lákadlem na zákazníky je integrovaná optická mechanika typu DVD-ROM kombinovaná s grafickým čipem schopným zpracovat DVD video v plné kvalitě.

Přerod v moderní notebooky

V souvislosti s Portégé T3600CT jsem se zmiňoval o novém vzhledu, který Toshiba v polovině 90. let nasazovala a který se s ní držel tak dlouho. Právě okolo konce milénia tento výrobce začíná znovu experimentovat se vzhledem a hledá, jak udělat notebooky vizuálně přitažlivější. Zejména s ohledem na fakt, že uživatelská základna notebooků se raketově zvětšila a nejvíc se nabíralo u obyčejných lidí. Nedá se také popřít, že jistým hybným impulsem byla nová řada notebooků od Apple – iBook – která bořila zažité představy o tom, jak by měl správný notebook vypadat.

Odvážný krok Applu – iBook G3 se od konkurence výrazně odlišoval a částečně ovlivnil vzhled multimediálních notebooků.

Část prvků zůstala zachována z předchozích generací, kam patří například zde popisovaný model Satellite Pro 440CDT. Nejde pouze o konektorovou výbavu čítající spíše „starší“ rozhraní jako sériový a paralelní port, PS/2, doplněná jediným USB, které je navíc jako jediný z konektorů pod záslepkou. Pro komunikaci s okolím je vyhrazen taktéž v původním stylu jen analogový modem, který je schopen komunikovat rychlostí 56 kb/s. Žádná síťová karta pro spojování více počítačů v domácnosti ještě nebyla běžná. Kdo chtěl síťování, musel si dokoupit kartu do jednoho ze 32bit slotů PC-Card (PCMCIA). Průměrný Američan si stejně vystačil s připojením k telefonní lince a vytáčeným připojením – tehdy se to tak dělalo.

Dalším pozůstatkem z předchozích generací Toshib je absence touchpadu, který už pomalu začínal být standardem. Zde je pouze licencovaná obdoba trackpointu s páčkou uprostřed klávesnice a dvojicí základních tlačítek doplněnou o „rolovací“ tlačítka pro posun stránek nahoru a dolů.

Posledním detailem jsou Fn funkce klávesnice. Zatímco notebooky jiných výrobců se již pomalu předhánějí v tom, co všechno lze na klávesy F1-F12 přidat za funkce Fn. Toshiba držela původní strohé schéma z první poloviny 90. let. Mezi těmito funkcemi ještě nebylo ani něco dnes tak běžného, jako je změna jasu. Počítalo se s tím, že v BIOSu jsou definovány tři režimy spotřeby a pro každý je přiřazena jedna ze tří intenzit podsvícení. Uživatel si pak pouze volí sekvenčně jeden z režimů pomocí Fn+F2 (nicméně notebook již podporuje ACPI, takže stačí nainstalovat power management driver z novějších modelů a pak lze měnit jas libovolně ve více stupních, jen neodpovídají popisky funkcí na klávesnici).

Výsledkem tedy je, že Satellite 2655XDVD vypadá jako moderní notebook, ale kompatibilitou příslušenství a ovládáním má blíže k těm klasickým z minulých generací. Až o rok později Toshiba udělala zásadní změny konceptu, z nichž mnohé jsou dodrženy do dneška alespoň u pracovních modelů – tedy více než deset let. V jistých ohledech je Toshiba velmi konzervativním výrobcem.

Opravdové zaměření na multimédia

Dneska už se za multimediální notebook označuje ze zvyku v podstatě cokoli, co se nehodí ani do firmy, ani to není příliš mobilní. Když ovšem multimediální notebooky přišly, byly nároky na ně úplně jiné a možná by spousta dnešních v tehdejších měřítkách neměla šanci obstát.

První řadě mluvím o reproduktorech. Dnes je všechno tenké a repráčky jsou taková bída, že skoro škoda mluvit. Zde to bylo jiné, 2655XDVD má dva poměrně velké reproduktory nad klávesnicí a využívá výhody, že notebook není kdovíjak tenký (mohou být tedy větší do hloubky). Zvuková kvalita mě hodně překvapila – vím, že spousta notebooků z této doby uměla hrát velmi dobře, ale tohle je asi nejlepší dvoureproduktorové audio, jaké jsem kdy v notebooku zažil.

Podání zvuku obsahuje nejen výšky a středy, ale také část nižších frekvencí, které nejsou utopené. Při poslechu hudby lze tedy bezpečně rozpoznat i basovou kytaru, nebo kopák. Překvapující je také celkový výkon. Když si vybavím běžné reproduktory ke stolním počítačům kolem roku 2000, řekl bych, že tento notebook by jich spoustu trumfnul. Až při přímém srovnání s dnešními notebooky jsem si uvědomil, jak hodně zvuková kvalita během jediné dekády klesla. Zkusil jsem nahrát video srovnání, i když to není tak vypovídající, jak bych si přál (nejdřív hraje HP Envy X2, pak ThinkPad R61 a nakonec tato Toshiba):

Další klíčovou komponentou je pochopitelně velký displej, jehož rozlišení 1024×768 je nejmenší možné (v rámci 4:3) pro přehrávání širokoúhlých DVD filmů v plné kvalitě. Kdo si chtěl užít větší úhlopříčku monitoru, mohl připojit buď klasický PC monitor výstupem VGA, nebo použít TV výstup. Ten se nacházel na pravém boku (ve formě jacku s redukcí na cinch) vedle konektorů zvukové karty a tradičního potenciometru pro hardwarovou regulaci hlasitosti zvuku (funguje bez ohledu na operační systém).

DVD mechanika sama o sobě k přehrávání filmů nestačí. Ani použitý Celeron ještě nemá nutně ten správný výkon pro dekódování videa ve formátu MPEG2. Objevují se proto různé obvody, které při přehrávání procesoru ulehčují. Někde jde o samostatné čipy připojené k PCI sběrnici nebo přímo ke grafickému čipu, jinde zas o PCMCIA karty s tzv. ZV portem (= zoomed video).

V tomto notebooku je použit grafický čip od Tridentu, který má „DVD akcelerátor“ integrovaný přímo v sobě. Jeho úlohou je nejen dekódování MPEG2 videa, ale také zpracování digitálního zvukového streamu AC3 a předání dekódovaného signálu zvukové kartě.

CD přehrávač bez zapnutí operačního systému

Ani nevím, kdo s tím tehdy přišel jako první, ale v noteboocích se touto dobou začínají objevovat panely pro přehrávání audio CD bez nutnosti zapínat notebook a tato móda se drží dalších asi pět let. Zde jsou tlačítka vedle optické mechaniky na předku a lze s nimi přecházet mezi skladbami a pauzovat přehrávání. Zvuk je přenášen do interních reproduktorů, ale využít lze i externí výstup.

Výhodou takového řešení je výrazně nižší spotřeba a tedy i možnost relativně dlouho přehrávat z baterie. Navíc neběží ventilátor.

Skvělá ergonomie až na chlazení

Z dnešního pohledu je Satellite 2655XDVD opravdový cvalík. Ostatně nejen z dnešního, pracovní střední třída už v roce 1991 dokázala vážit jen 2,5 kg. S tloušťkou 51 mm (základna 37 mm) a hmotností 3,26 kg šlo o cvalíka i tehdy (půdorys 315 x 266). Pro běžné uživatele, kde se nepočítá s každodenním přenášením, to ovšem nebylo vnímáno jako překážka. Vzpomínám si, jak jsem si podobně těžký notebook koupil někdy v roce 2003 a nosil jsem ho (jako spousta lidí okolo) prakticky denně s sebou. Dnes už bych se k něčemu podobnému odhodlal jen v krajní nouzi.

Navzdory větší tloušťce se na notebooku píše přímo skvěle. Klávesnice má ten správný jemný a současně jistý stisk a prostorné opěrky rukou před ní jsou mírně zakulacené a u čelní hrany zaoblené, takže do položených dlaní při práci nic netlačí.

Celý notebook je příjemně zaoblený, aby se dobře přenášel, nicméně nevypadá jako hračka. Po mechanické stránce mu není co vytknout. Nic se neprohýbá, nic za více než deset let provozu nepopraskalo a klouby mají stále tu správnou tuhost (notebook byl přitom denně používán nějakých 6-7 let). Klávesnice má povrch vyleštěný jen minimálně. Asi jako moderní notebook po třech měsících používání.

Slabším prvkem počítače je pouze chlazení. Po přechodu z procesorů 486 na Pentium začal být nutnou součástí notebooku ventilátor a s jeho vhodným nastavením výrobci první roky zápasili. Toshiba zde při volbě mezi tichým provozem a chladným provozem zvolila druhou možnost. Pokud je tedy připojené napájení, točí se ventilátor neustále. Na rozdíl od předchozích generací konečně není problém používat notebook dlouhodobě na klíně, protože spodek není příliš horký (procesor má ~40° C), na druhou stranu konec je nízké provozní hlučnosti. Teď po letech už je chlazení slyšet i v rušnější místnosti. Dříve to tak hrozné nebylo, ale v tiché místnosti jste jej bezpečně poznali na několik metrů. Spousta podobně starých Toshib ztlumovala ventilátor pouze při běhu na baterii, ale to už teď otestovat nemohu (baterie je mrtvá).

„Až“ tři hodiny na jedno nabití

Fascinuje mě, že Toshiba dokázala asi šest let držet jeden typ baterie ve svých noteboocích. Jde o Li-Ion šestičlánek s kapacitou 43 Wh, který mám i Toshiba Satellite 440CDT (1996) a který jsem měl také v počtu dvou kusů (kvůli střídání na cestách) kdysi ve svém notebooku Toshiba Satellite 1410-604 (2003).

Výdrž baterky je dle výrobce klasické „až tři hodiny“. V praxi to bylo spíše o půl hodiny méně při kancelářské práci. Při náročnějších činnostech se baterie vybila během hodiny.

Toshiba dodávala ke svým notebookům moc pěkný program na správu napájení, který řešil hlavní nedostatky standardní správy napájení v předinstalovaných Windows 98. Přidával například podporu hibernace, kdy se obsah paměti uložil na pevný disk, aby se následně počítač vypnul (to měl až Windows 2000). Bylo také možné vypínat některé integrované komponenty a nastavit časy pro zhasínání displeje nebo usínání odděleně pro různé stavy baterie.

Nevalné začátky 3D akcelerace

Grafický čip použitý v tomto notebooku rozhodně stojí za pozornost. Jde o Trident Cyber9525DVD s 2,5 MB vlastní paměti. Je to 64bit 3D akcelerátor s podporou AGP, který integruje všechny komponenty grafické karty do sebe. Má v sobě nejen převodníky pro obrazové výstupy, ale také video-paměť a zmiňovaný DVD akcelerátor. To vše v jednom malém čipu. Takovou integrací bylo možné snížit náklady na výrobu základní desky notebooku i spotřebu.

Tento čip přišel na trh někdy v polovině roku 1999 a šlo o miniaturizovanější verzi řešení Cyber9397DVD z konce roku 1997 (najdete jej například v ThinkPadech 770). Tento předchůdce umožňoval připojit až 8 MB paměti (tentokrát jako samostatné čipy) a měl o něco nižší takty, nicméně technologicky byl na tom z pohledu 3D akcelerace úplně stejně.

A právě to je největším nedostatkem Cyber9525DVD. 3D akcelerátor s jádrem z roku 1997, které ani v době uvedení nebylo příliš výkonné, dává tušit, že na hry tento notebook není. Rozhodně ne pro někoho, kdo si takový notebook koupil v roce 2000 a měl zálibu v nejnovějších herních titulech. Výkon čipu byl nižší než u S3 Virge/MX, takže na akceleraci tehdy aktuálních her Quake III a Unreal Tournament jste mohli zapomenout. Hrát šly jen některé hry z let 1997-1998 a pak všechno to, co ještě nevyžadovalo 3D akceleraci (Quake II, Unreal Tournament se software-rendererem,…).

 

2,5 MB paměti kupodivu nebylo limitujících, neboť výkon čipu byl pro vyšší rozlišení než 512×384 příliš nízký a u nových her, kde by bylo potřeba více místa pro textury, zas byly chyby v různých efektech průhlednosti. Řešení od Tridentu mělo dvě specifika – mělo neskutečně hnusné vyhlazení textur a toto vyhlazení textur navzdory nekvalitě výrazně snižovalo výkon čipu.

Není divu, že v polovině roku 2000 byla revidovaná základní deska vybavena grafickým čipem S3 Savage IX (8 MB), o kterém jsem psal například v článku o notebooku HP OmniBook XE3.

Více jsem se o grafickém řešení rozepsal v seriálu článků o historii grafických karet v noteboocích.

Technická specifikace

  • Procesor: 466MHz Mobile Intel Celeron (1 jádro Mendocino, 128kB L2 cache, 66MHz FSB)
  • RAM: 192MB (SO-DIMM SDR, PC66, 64+128)
  • Grafický adaptér: Trident Cyber9525DVD (2,5MB 64bit embedded SDR, AGP 2x)
  • Sběrnice: AGP 2x, PCI, ISA
  • Displej: 14,1“ aktivní TFT s rozlišením 1024×768 (6bit TN)
  • Pevný disk: 2,5“ 6GB, 4200 rpm, výška 9,5 mm
  • Rozhraní: 1x USB 1.1, 56kb/s modem, zvukový výstup, zvukový vstup, PCMCIA/PC-Card Type III, VGA, kompozitní TV výstup, PS/2, paralelní a sériový port
  • Bezdrátové možnosti: (žádné)
  • Výměnné jednotky: 3,5“ disketová mechanika (1,44MB), Toshiba DVD-ROM (4x)
  • Baterie: 43 Wh Li-Ion (10,8 V / 4000 mAh), až 3 hodiny provozu

Schopnosti grafické karty

  • Maximální rozlišení: 1280×1024 (256 barev)
  • Maximální počet barev: 16,7 miliónu (800×600), 65 tisíc (1024×768)
  • Dual-view: rozšířená plocha přes dva nezávislé výstupy (musí se pouze vejít do 2,5MB video paměti)
  • Architektura: Pipeline/TMU: 1/1
  • Podporované 3D API: Direct3D (DirectX 3)

Pod čarou

Notebook se ke mně dostal s úplně původní instalací Windows 98 SE, se kterou byl bez problému používán až do roku 2006. Za celou dobu byla pouze rozšířena operační paměť (na 192 MB). V počítači byl nahrán novější Media Player, Internet Explorer 6.0 (verze z Windows XP) a MS Office XP. Podle hromady dokumentů na ploše a ve složkách byl počítač primárně používán na přístup k internetu, stahování pošty a práci s tabulkami v Excelu. Zcela příhodně byl posledním souborem na ploše nějaký dopis na rozloučenou s kolegy ve firmě.

Ze systému jsem akorát smazal dva antiviry a jeden anti-spyware (a PST soubory Outlooku kvůli místu na disku) a je tak svižný, že bych si novou instalací nepolepšil. Při přehrávání Youtube videí sice IE 6.0 spadne, ale pročítání blogů a jiných spíše statických stránek nedělá 466MHz Celeronu žádný problém.

Pokud jde o levnější multimediální varianty s 14“ displejem, nástupce tohoto notebooku se lišil pouze vyšším taktem použitého Celeronu (nyní už na bázi Pentia III), mobilní 8MB grafikou S3 Savage/IX a větším diskem. Ten byl v roce 2001 nahrazen levnějším modelem Satellite 1800-400 s mírně upraveným vzhledem, který už přišel o sériový port ve prospěch druhého USB. V základu se dodával se 700MHz Celeronem, 128MB RAM, 10GB diskem a grafikou Trident CyberBlade 3D (8 MB). Jako typický zástupce spotřebních notebooků měl na disku předinstalovaný operační systém Windows Millenium.

Kolem roku 2002 Toshiba nasadila nový vzhled svých modelů charakteristický podle vysunutých repráčku kolem kloubů víka. Tím se dočkal náhrady i multimediální low-end – konkrétně Toshiby Satellite 1400, kde je stejná grafika od Tridentu pro jistotu integrovaná do čipové sady, Celerony přesahují takty 1 GHz, základní RAM 256 MB jde rozšířit až na 1 GB a výjimkou nejsou 20 GB disky s předinstalovaným Windows XP.

Ještě téhož roku se objevuje vzhledově stejný model Satellite 1410, který má Celeron odvozený od Pentia 4 a grafika Trident se sdílenou pamětí byla nahrazena mnohem výkonnější NVIDIA GeForce4 Go 420 (16 MB). Tento notebook mě v roce 2003 výkonem grafiky a cenou tak učaroval, že jsem si ho koupil a tři a půl roku používal.

Vhodnost jako počítač na hry pro DOS

Obecně doporučuju na DOSovské hry ještě starší počítače (například Satellite 4x0CDT a ThinkPad 755/760). Pro hraní starých her s nízkým rozlišením je totiž menší obrazovka vhodnější, starší notebooky jsou kvůli menším obrazovkám i skladnější.

Pro tento notebook hrají především skvělé reproduktory (a možnost regulace hlasitosti potenciometrem). Další výhodou je přítomnost USB a standardní čipové sady od Intelu, která toto USB obsahuje. Díky tomu je možné použít neoficiální USB ovladače pro DOS a připojit například USB gamepad/joystick tak, aby se choval jako ten klasický do gameportu.

Tato generace notebook však má nevýhodu v novějších zvukových čipech, které jsou připojeny sběrnicí PCI (místo původní ISA), což znamená nutnost zavádění ovladačů v DOSu. Tyto čipy však mají také horší FM syntezátor (port 388h) oproti těm minulým. Hudba v některých starých hrách není tak dobrá, neboť čip má méně operátorů pro syntézu a ignoruje některé funkce.

Zde použitý kodek ESS Maestro 2E (ES1970) je v půli cesty v prznění FM syntézy, takže výsledek ještě není tak hrozný. Místy však může být vhodnější spouštět DOSovské hry pod Windowsem a zvolit pro hudbu zařízení General MIDI (obvykle 330h), při kterém je použita výchozí MIDI syntéza v operačním systému (ESS dodává ne úplně špatnou soft-wavetable spolu s ovladači).

Komentáře k článku

  1. 1. Adam  10.2.2014  23:15:20

    Super, díky za článek, dýchla ne mě historie :)
    Možnost pustit audio cd bez nutnosti zapínat stroj je geniální, škoda že to upadlo v zapomnění :/

  2. 2. Puppy  11.2.2014  0:45:06

    [1] To je tim, ze CD medium obecne upada v zapomneni a pro prehravani hudby jsou dnes jina zarizeni, k tomu ucelu zhotovena.

    Ohledne analogoveho 56k modemu, v USA se jeste stale dial-upem pripojuje nekolik procent uzivatelu :-)

  3. 3. swarm  11.2.2014  11:02:22

    Tak tak, dneska už to neni potřeba. Když jsem si koupil notebook v roce 2003, tak jsem to tam měl a používal, když jsem si koupil notebook v roce 2006, tak jsem to tam taky ještě měl, ale mysim, že jsem to už nikdy nepoužil. Dobrý bylo, že tahle tlačítka vpředu šla používat i pro přehrávače v OS. Vim, že jsem to měl rád třeba při přehrávání filmů v obýváku do televize, neboť jsem měl notebook zavřený na stole, a když jsem chtěl film pauznout, stačilo na předku zmáčknout tlačítko. Tyhle vychytávky mi u dnešních notebooků chybí. Dneska nemáme ani tlačítka na regulaci hlasitosti.

    Ani se nedivim, že v USA modem ještě frčí. Cenová politika kolem telefonického připojení tam byla vždy tak vstřícná, že to bylo skoro zadara bez ohledu na dobu spojení.


Napsat komentář