V zápisku o tenkém notebooku DELL XPS 13 jsem zmiňoval nejnovější USB 3.0 dokovací stanici DELL D3100 postavenou na čipsetu DisplayLink s možností připojení více monitorů. Řešení se mi nakonec tak zalíbilo, že už ho mám na svém stole, a nahradilo předchozí dokynu. Po měsíci používání je možná nejvyšší čas se k ní znovu vrátit a popsat zkušenosti.

Dokovací stanice byla něco, co jsem považoval za užitečný prvek už v dřevních dobách, kdy můj notebook měl procesor 486DX2 (50 MHz) a 20 MB operační paměti. Bohužel jako chudý student (TM) jsem měl většinou nějaké už vysloužilejší notebooky a něco jako dokyna se nikde volně neválelo, takže když jsem chtěl připojit externí periferie (např. 14“ barevný CRT monitor), musel jsem pěkně po jedné. I tak jsem ovšem cítil, jak by bylo krásné zahodit stolní počítač a mít jen notebook, který doma přicvaknu ke všem externím periferiím jedním pohybem.

Jenže když už konečně došlo na to, že jsem si vybíral úplně nový notebook, s velmi omezeným rozpočtem (40 tisíc, rok 2003) nic použitelného s dokovacím konektorem najednou nebylo. V této ceně byly jen notebooky nižší třídy pro domácí/multimediální použití. Postupně ale došlo k tomu, že jsem externí periferie připojoval poměrně hojně a pěkně mě všechny ty kabely a konektory štvaly. Není divu, že když jsem vystřídal ještě asi tři notebooky, už jsem si vybral takový, který dokování má (tehdy to byl 14“ ThinkPad R61, dokonce tu ještě je na blogu zápisek).

Byť se psal rok 2008, s tou samou dokovací stanicí jsem si vystačil až do konce minulého roku, kdy byla plíživě vyřazena z provozu. ThinkPad R61 jsem nahradil k 20. výročí značky ThinkPad tenčím, vybavenějším a novějším modelem T400, který do ní taky pasoval. Jenže loni na konci roku doma skončil nový Acer Aspire V15 Nitro Black, a ač měl původně zastávat jen roli herního notebooku, pro jeho kvality jsem na něm postupně začal dělat úplně všechno… a vrátil se zpět k připojování jednotlivých kabelů, protože multimediálně-herní notebooky prostě dokovací konektory nemívají.

DELL D3100

Ač kvality nového Aceru jsou tak velké, že jsem byl ochoten tolerovat absenci dokování, neznamená to, že by mě připojování kabelů méně štvalo. Když se doma náhodou objevila USB dokovačka, samozřejmě jsem ji musel vyzkoušet i se svým notebookem. Obecně se jako nevýhody USB doků uvádí hlavně místy vyšší zatížení procesoru a od toho odvozené častější/hlučnější chlazení. Na druhou stranu Nitro má výkonné čtyřjádro, takže ho hned něco nevyžene do maximálních taktů, a navíc má tiché chlazení, které nějaké ty drobné zátěže vykryje, aniž by to bylo na chování ventilátoru poznat.

Dok jsem s notebookem vyzkoušel a zjistil jsem, že se chová mnohem lépe, než jsem si pamatoval všechny předchozí testy DisplayLinkových řešení pro USB 2.0 i 3.0. Při práci v operačním systému (Windows 8.1) nevnímám žádné zpoždění, ani trhanost a notebook i nadále při kancelářské práci zvládá povětšinou pasivní chlazení.

Původně jsem si říkal, že bych připojení monitoru přes USB dok používal jen pro základní činnosti a na všechno trochu náročnější bych jej občas přepíchnul přímo do notebooku s pocitem, že aspoň všechno ostatní mám zapojené přes dok. Nedošlo k tomu a za celou dobu jsem už domácí monitor použil vždy jen přes USB dok.

Výkon a kvalita zobrazení

Jak je známo, Windows 8.x má desktop akcelerovaný jiným způsobem než Windows 7. Na grafická volání je podstatně úspornější a pracuje s 2D funkcemi. Při použití USB doku je to znát. Při Windows 8.1 běží zobrazení rychle a plynule v podstatě s libovolným trochu lepším moderním procesorem. Úsporné Core i5 je bezproblémovou volbou, takže logicky u čtyřjádrového Core i7 už zátěž skoro nemá cenu řešit. Trhanost při větším překreslování oken (kupodivu s videem je méně problémů) a 3D je patrná hlavně u nízkotaktovaných úsporných Core i3, ale použitelnost je stále dobrá. Špatná je situace až u pseudoprocesorů jako Celeron/Pentium-N.

Oproti tomu Windows 7 neběží úplně plynule nikdy. Tedy video a 3D běží velmi podobně, ale překreslování desktopu je mírně trhané a je znát i větší zátěž procesoru. Zkoušel jsem tedy hlavně ThinkPad X250 a při pohybech oken se občas v návaznosti hned rozjížděl ventilátor a ve složitějších situacích se i trhnul kurzor myši. Z mého pohledu tedy cílový provozovaný operační systém má velkou váhu na rozhodování, zda do USB doku jít.

Když dělám do práce z domova, připojuju služební EliteBook 840 s Windows 7 a nijak mi nižší rychlost proti Windows 8 v kancelářských aplikacích nevadí. Na druhou stranu s Windows 8.1 na Aspire V15 Nitro můžu přes USB dok bez omezení provádět i činnosti jako střih videa.

Hodí se dodat, že na rozdíl od bezdrátového přenosu obrazu Intel Wi-Di při USB přenosu není vidět žádná komprese obrazu.

Při přehrávání HD videa (720p) se vytížení úsporného Core i7-5600U pohybuje mezi 10-15 % a procesor běží na 1,4 GHz. Při nativním přenosu obrazu mi stejný notebook měl podobné zatížení, jen by zůstal na nejnižším taktu 800 MHz. Je však vidět, že nejde o brutální zátěž, která by byla na hraně výkonu počítače.

Konečně už nemá DisplayLink problém s NVIDIA Optimus a přenáší obraz z dedikovaného grafického čipu. Vyzkoušel jsem hru Crysis a běžela v rozlišení 1920×1200. Vypadá to, že při nízkém fps (snímková frekvence) se USB přenos na úbytku výkonu nepodepíše, nicméně maximum je shora omezeno na nějakých 35 fps. Hrát se tedy dá a někomu by to bylo asi jedno, ale když už mám výkonnější grafický čip, který hru zvládne VSync na 60 fps, tak není důvod si to nedopřát. Na hraní si tedy raději budu monitor přepojovat.

Vzhledem k tomu, že jde o softwarové řešení, které vyžaduje komunikaci s ovladačem, nefunguje zobrazení na externím monitoru pro nouzové obrazovky systému, případně prostředí BIOSu.

Konektory, diody

Většina konektorů je na zadní straně. Kromě USB uplinku a napájení (shodného pro tenké nové notebooky od DELLu) tu je ještě gigabitový ethernet, trojice obrazových výstupů, dvě USB 2.0 a linkový výstup (zvuk). Vpředu je kombinovaný zvukový konektor pro headset a tři USB 3.0.

Nemůžu říct, že bych byl z rozmístění konektorů úplně unešený. Nevím, proč vzadu není žádné USB 3.0, protože připojení tlustých kabelů tohoto novějšího rozhraní dopředu zbytečně kazí čistý vzhled, „kde nic nepřekáží“.

Obrazové výstupy čítají jeden DisplayPort 1.2 a dvojici HDMI 1.4a. Přes oba typy rozhraní jde přenášet zvuk a maximálně rozlišení 3840×2160 při 30 Hz. V případě DisplayPortu je možné připojit dva monitory jedním konektorem pomocí řetězení (dělí se pak mezi ně přenosové pásmo). Zkoušel jsem připojit jak 4K monitor, tak dvojici monitorů s 1920×1200. Oboje fungovalo v pořádku.

Vpředu je jediná dioda, u které je podle mě pouze otázkou času, kdy ji přelepím černou páskou. Dioda neustále bíle svítí, jakmile stanici připojíte k napájení. Pokud zapnete notebook, ke kterému je připojena, dojde k zesílení jejího svícení. Hlavně v noci stanici z napájení odpojuju, aby mi nesvítila po místnosti.

Závěrem

DELLovský počin v podobě USB doku D3100 se mi zamlouvá a je to první univerzální dok z mnoha vyzkoušených, který vnímám jako plně použitelný na většinu činností (a že jsem začal zkoušet už před sedmi lety). Samozřejmě to hlavní je vlivem použitého nového čipsetu od DisplayLinku, který se nepochybně objevil i v konkurenčních USB dokynách.

Pro mě je podstatné, že pro drtivou většinu činností je rychlost USB přenosu obrazu k nerozeznání od nativního připojení (pouze v případě Windows 8.x). Ovladače jsou více méně jeden malý soubor, který se nainstaluje během minuty. Mám jej připravený a instaluju jej rychle na každé zařízení, které bych mohl chtít připojit. V tom je totiž hlavního výhoda tohoto doku. Používám několik notebooků a teď je konečně můžu (až na napájení) připojit všechny stejně, jediným kabelem.

Samozřejmě nepopírám, že kdybych měl jediný notebook a ten měl dokovací konektor, šel bych opět do nativního dokování. Pokud však půl dne mám připojený služební notebook, pak večer si připojím vlastní notebook a sem tam ještě něco testovacího, je fajn mít jediné řešení na všechno.