Začal jsem vybírat nový notebook a skoro mám chuť se na to zase vykašlat. Na tom, co mám, ovšem nebudu moct zůstat věčně a jestli si nechci koupit Maca, budu muset nakonec něco vybrat. Tento zápisek je o tom, jak si představuji vhodný nový notebook, jak už po jednom dni analýzy trhu mám chuť to vzdát, a jak vlastně zvládl můj herní Acer osm let ne zrovna snadného života.

Začnu odzadu a stručně. Acer Aspire V15 Nitro Black Edition první generace jsem dostal do rukou téměř přesně před osmi lety, ke konci roku 2014. Měl nahradit předchozí Acer Aspire Ethos, který spokojeně sloužil jako hlavní herní stroj čtyři roky. Tehdy jsem hrál hodně a jeho Radeon HD5850 měl poměrně solidní výkon, aby hraní na notebooku nebylo za trest. S Nitrem jsem získal lepší grafiku – NVIDIA GeForce GTX 860M –, takže jsem si zas mohl dopřávat vyšší detaily ve hrách a spousta her běžela bez problému v plném rozlišení displeje (full-HD), případně mého tehdejšího monitoru (1920×1200).

S Nitrem jsem však získal víc. Čtvrtá generace čtyřjádrové i7 byla několikanásobně rychlejší v porovnání s tou první. Celý notebook navíc měl při běžné práci lepší výdrž, byl lehčí a hlavně… hlavně měl full-HD IPS displej, který v žádné úrovni jasu neblikal. Dnes se takový displej dá sehnat při troše hledání v běžných noteboocích. Tehdy takové věci teprve přicházely. Zatímco Nitro měla být jen taková bokovka pro hraní, zatímco tu hlavní práci řešil Lenovo ThinkPad T400, který jsem si postavil z náhradních dílů jako kombinaci toho nejlepšího, co do tohoto základu šlo narvat (a to i za hranici toho, co samo Lenovo do T400 dávalo – například 3,1GHz Core2 Duo T9900 s 6MB L2 cache). Později ještě dostal 8GB RAM a nejlepší displej, jaký se do něj dělal – 1440×900 s LED podsvícením a vyšším jasem, než měly všechny ostatní typy.

Jenže Nitro mělo displej o několik tříd jinde než T400 s TN panelem na asi 240Hz PWM. Navíc reproduktory v první generaci Nitra stále patří mezi notebooky daleko nad průměr, a ještě tu je touchpad, který má tak okamžité reakce, že se na to nechytá ani nejnovější Mac. Plynule jsem tak častěji a častěji dělal na Nitru, až pak ThinkPad začal hrát druhé housle a já ho radši „půjčil“ kamarádovi, který jej používá spokojeně do dnes. Rozbil za tu dobu jen dvě USBčka ze tří (docela běžná závada těchto strojů) a urval boční krytku pevného disku (kdyby někdo měl zbytečnou, beru), ale jinak ten stroj stále vypadá jak nový. Má tam i 9-cell baterku Panasonic z roku 2008, která má pořád asi 70% původní kapacity.

Ani Nitro od té doby nepřežilo bez šrámů (naposledy jsem o jeho stavu psal dva roky zpátky). Jednou se měnil touchpad kvůli klasickému problému s nefunkčním integrovaným tlačítkem, dvakrát se měnila baterka (nechápu, proč baterky do notebooků jsou v posledních 5-8 letech takové zmetky, když do elektroaut umíme vyrobit baterky s velkou životností), na displeji je poslední dva roky pixel tenký vertikální pruh, který zmizí po zahřátí a poslední rok zlobí nabíjecí konektor (funguje jen v určitých polohách). Nutno říct, že notebook byl několikrát rozsednut, zažil dva pády na tvrdou zem z výšky jednoho metru a jednou na něj někdo šlápnul. Do toho je v provozu denně po celou tu dobu a většinu svého života byl často někam přenášen.

Definitivní tečka přišla asi dva měsíce zpět, kdy se nalomila část u napájecího konektoru a pravého pantu. Notebook dál slouží, panty fungují, ale nabíjení už nyní probíhá, jen když je stroj vypnutý. Mám ho pořád na večerní čtení, jako záložní stroj (pro případ, že hlavní umře) a na některé programy, co jinde nemám rozchozené, ale hlavní práce už dva roky probíhá jinde – na HP EliteBook 840 G5, který mám od roku 2018. I tak mě stále fascinuje, že Nitro má ještě z dnešního pohledu velmi použitelný výkon, a ještě víc mě fascinuje, jak rychle na něm běhají původní Windows 8.1. Ten systém byl neuvěřitelně optimalizovaný a Windows 7, ani Windows 10 se na jeho rychlost nikdy nedostaly (spouštění, hibernace, uspávání, vykreslování desktopu).

Jak vypadá můj ideální nový notebook?

Za všechny ty dekády používání notebooků a 15 let jejich recenzování se ze mě stal už docela náročný uživatel, ale zas mám dobrou představu, co vlastně chci. Vezmu to popořadě:

• Procesor: Měl by být aspoň dvakrát rychlejší než předchozí (i5-8350U), jinak ten upgrade úplně nedává smysl. To naštěstí splňuje většina procesorů alespoň ve výkonu všech jader. Úplně ideální je za mě osmijádrový AMD Ryzen šesté generace s TDP 35-45 W. Tam je výkon na jedno jádro na úrovni M1 a 12gen Core i7, ale třeba výkon všech jader je na dvojnásobku M1, co jsem nyní používal v MacBooku Air (a čtyřnásobku i5-8350U). Jenže sehnat něco rozumného s novými AMD je zatím problém. Možná bude potřeba pár měsíců počkat, anebo bude nutné jít do Intelu, což se mi moc nechce. Ten důvod je jednoduchý – stroje s AMD tak nějak poslední roky fungují lépe, méně hřejí a jejich větrák se nemusí tak moc točit. Mé současné důvody pro AMD jsou přesně ty důvody, které byly mnoho let důvodem AMD nekoupit, ale holt časy se mění.
• Paměť: V notebooku z roku 2014 za cenu okolo 30 tisíc jsem měl již z výroby 16 GB RAM. V notebooku z roku 2018 jsem měl 32 GB RAM. Oba navíc měly paměť ve slotech, takže i kdybych je neměl rovnou takto vybavené, mohl jsem paměť rozšířit později, až její cena ještě klesne. Nyní je to však úplně extrémní problém. Vylistujte si notebooky s úhlopříčkou pod 15“, co mají více než 16 GB RAM. Vyhodí vám to použitelné počítače až za 50 tisíc korun. Zrušte požadavek na víc než 16 GB a už za 22 tisíc budete mít nabušené ultra-mobilní počítače s 3K OLED panely 16:10/3:2 a výkonnými procesory. Jenže všechny mají paměť na základní desce. Těch počítačů pod 15“, kde zůstala paměť ve slotech, je nečekaně málo a kazí to nejspíš rozšíření LPDDR. Sloty už kolikrát chybí i u počítačů, co mají téměř plnou konektorovou výbavu. ThinkPad T14 s AMD už sloty nemá (s Intelem má jeden). 14“ Latitude 7000 už sloty nemá tak dvě generace i s Intelem. EliteBooky 800 se pořád drží, ale jinak jsou sloty spíše doménou herních notebooků, anebo low-endu.
• Úhlopříčka: S tím, jak notebooky nyní používám, bych měl nejradši 14“ displej. Možná i 13“ by se snesl, ale tam je nabídka co do ostatních parametrů ještě zoufalejší. Ono i v těch 14“ je problém, takže přemýšlím, jestli náhodou nebude nutné zase mít notebook s větším displejem. Raději bych se tomu vyhnul – chtěl bych se udržet do 1,5 kg.
• Grafický čip: Tady se u mě hodně změnilo. Přímo v notebooku mi dnes stačí klidně integrované grafické jádro, pokud je dost rychlé, aby zvládalo plynule vykreslovat okna v operačním systému přes dva 4K displeje. Občas sice dedikovanou grafiku potřebuji, ale dnes už jsou způsoby, jak ji připojit externě, a zjistil jsem, že takové řešení mi vyhovuje víc.
• Konektorová výbava: V lecčem jsem polevil. Dokonce si s sebou nosím kombinované USB-C redukce na další porty. Tedy teď už jenom jednu, protože druhou jsem nedávno někde ztratil. Chtěl bych dnes aspoň dva USB-C porty, které umí aspoň PCIe přenos typu Thunderbolt 3 (což plní i nové USB4 na noteboocích s AMD) – oba ty porty by měly umět počítač přímo nabíjet a měly by také fungovat jako obrazový výstup. Tohle všechno je požadavek, ze kterého bych určitě už neslevil, protože je nutný jednak pro používání USB-C monitorů místo dokovací stanice a jednak pro připojení externí grafické karty (aktuálně mám box s NVIDIA Quadro P4000 8GB). Dále je velkou výhodou, když je na počítači aspoň jedno klasické USB-A, LAN a HDMI (důležitost v tomto pořadí). Kdyby tam byla všechna tato tři rozhraní navíc, znamená to, že žádné redukce s sebou nosit nemusím.
• Napájení: Za mě je ideální, aby standardní cestovní adaptér neměl víc než 65 W, protože jinak už jde o docela velkou cihlu. To byl vlastně ten největší opruz u Nitra, že jeho zdroj měl 135 W a byl docela velký. Později pak herní notebooky dostávaly i 180W zdroje, kde hmotnost dohromady s kabelem byla okolo kilogramu. Když jsem si ladil objednávku zmiňovaného EliteBooku, hodil jsem k němu 45W miniaturní nabíječku. Věděl jsem, že rychleji ho můžu nabíjet z dokovací stanice, anebo později přes USB-C monitor. U zdroje na delší cesty chci hlavně co nejmenší hmotnost. S tím, jak u dnešních mobilních procesorů rostou nároky na napájení, objevují se notebooky, které se odmítají pořádně nabíjet i z 45W USB-C zdroje, a to je za mě velká chyba. Asi nejhorší je v tomto ohledu DELL. Docela by mě zajímalo, jak je na tom Lenovo (což asi brzy ověřím), ale třeba HP je velmi shovívavé k tomu, čím ho napájíte. Rád bych nový notebook takový, aby se také klidně nechal nabít aspoň vypnutý i z 15W zdroje, což třeba ten starý EliteBook zvládá. Takový MacBook Air lze z 15W dobíjet i provozovat, ale ten se dá nabít i ze staré USB nabíječky k mobilu.
• Reproduktory a mikrofon: Hodně bych si přál mít notebook, který má kvalitní vestavěné audio. Nečekám, že to bude hrát jako velká aparatura, ale třeba moje Nitro má skvělé audio a MacBook Air M1 taky. Mac má navíc tu výhodu, že všechny ty úpravy zvuku dělá hardwarové DSP integrované v procesoru, takže se nemusí kvůli latenci vypínat při současném používání mikrofonu. Díky tomu za mě Mac nabízí zdaleka nejlepší uživatelskou zkušenost při konferenčních hovorech. Nezažil jsem jediný PC notebook, který by se tomu přibližoval. Takže to, co má Air M1, je za mě ideální varianta, u které tak nějak očekávám, že je nedosažitelná (jinak než koupí Macu). Kdyby zvuk nebyl otřesný aspoň při přehrávání, bylo by to fajn, ale mám pocit, že v takovém případě by rozhodně nesmělo jít i business notebook. Tam jsou ty nejmizernější repráčky z celé nabídky notebooků. Pokud jde o mikrofon, měl by fungovat tak, aby mě ostatní neslyšeli jak zavřeného v plechové krabičce a zvuk nebyl nesmyslně potichu. K mému překvapení ani toto některé notebooky nezvládají.
• Klávesnice: Jsou dvě klávesnice, které se mechanikou dostaly na absolutní vrchol v mém žebříčku. První byla na Apple iBook G4 (mid-2005) a druhá na ThinkPadu T520. Všechno ostatní je jedině horší. Nemám rád tuhé klávesnice. Mechanika by měla být měkká, tichá a mělo by na ní jít psát zlehka. Důležitá je pochopitelně haptická odezva. Pokud klávesnice vytvoří dojem, že už došlo ke stisku klávesy, ale klávesa se nerozpozná, je to průšvih (takové klávesnice se vyrábí ještě dnes). V případě míry zdvihu jsem hodně přizpůsobivý. Mám rád staré klávesnice s vysokým zdvihem, ale stejně tak se mi dobře píše na mělké klávesnici MacBooku Air M1. V případě rozložení bych ocenil možnost kláves pro pohyb v dokumentech bez nutnosti mačkat Fn. Co tak sleduji, minimálně v případě Home/End jsou dedikované klávesy stále větší raritou. S výjimkou ThinkPadů mají nejhorší rozložení dnes snad právě business notebooky. Paradoxně v herních jsou ty klávesnice nejlepší. Podsvícení by bylo nejlepší červené, anebo oranžové. Popisky kláves by však měly být kontrastní i bez podsvícení. Klávesy jako takové by měly být černé.
• Touchpad/trackpoint: Ideální touchpad není zbytečně moc široký, je vycentrovaný podle středu písmenné části klávesnice a mírně zapuštěný proti okolí. Jeho povrch je hladký, prst se na něm nezadrhává a reakce na jeho pohyb jsou okamžité. Oceňuji samostatná tlačítka (ideálně doprovázená trackpointem), ale to už bych chtěl moc. Integrované tlačítko by nemělo být tuhé a hlučné. Naprosto skvěle ho má řešený Mac, kde to jde zlehka v kterémkoli místě plochy (u něj je nevýhodou touchpadu snad jen pomalejší reakce na pohyb prstu).
• Výdrž na baterii: Cokoli, co zvládne šest až sedm hodin on-line kancelářské práce s Wi-Fi a vyšším jasem, je u mě ok. Normálně bych si myslel, že tohle už splní všechno, ale s tím, jak se výrobci procesorů zas předhání ve výkonu, se nám ta výdrž na baterku poslední roky zas kazí. Dát stabilně sedm hodin bez nějakého většího omezování už dnes opět leckterý notebook nezvládne. Po zkušenosti s DELL XPS 13 Plus s OLED displejem, kde jsem hledal nabíječku po méně než třech hodinách, se snažím nemít vysoká očekávání.
• Chlazení: Při kancelářské práci by bylo vhodné, aby ventilátor neběžel vůbec. Pokud už se musí zapnout, měl by mít nejnižší rychlost takovou, aby byla v tiché místnosti slyšet z ne větší vzdálenosti než třeba 20 cm. Při dlouhodobé zátěži by měl být zvuk chlazení neutrální. Jakékoli pískání od ventilátoru je průšvih.
• Displej: Optimální poměr stran je pro mě 16:10, případně 3:2. Pokud je to možné, nechtěl bych displej s poměrem stran 16:9 jako mám nyní. Jsem rád, že PC výrobci začali následovat Apple a dávají zas 16:10 s tím, že notebooky vlastně ani nejsou větší, jen se ve víku využije ten prázdný prostor nad a pod displejem. Rozlišení je u 14“ ideální 2560×1600. Asi bych dokázal žít dál s 1920×1200, ale líbil by se mi zase drobný krok nahoru. Navíc s 2560×1600 by se dalo používat zvětšení 175 %, které mám nyní i na externím 27“ 4K monitoru, takže by ubylo problémů s „přeškálováním“ oken po jeho připojení/odpojení. V případě IPS vs. OLED zatím nemám jasný názor. Vím, že IPS displeje dnes umíme do notebooků vyrobit s výborným barevným pokrytím i kontrastem a svítivost umí být i vyšší než u OLED. IPS má u mě zásadní výhodu v možnosti snadné implementace, kdy nedochází při regulaci jasu k blikání. Od OLEDu mě však asi nejvíc odrazuje vysoká spotřeba. Notebooky s OLED displeji, které jsem v poslední době měl v ruce, měly do jednoho mizernou výdrž na baterku.
• Uspání/hibernace: Počítač by měl mít plně funkční podporu pro původní režim spánku S3 (sleep), kdy jsou programy a OS stále v RAM, ale kromě udržování obsahu RAM jsou všechny komponenty vypnuté. Tento režim je na některých noteboocích postupně nahrazován režimem S0-Low Power Idle (někdy známý jako connected stand-by), který výměnou prakticky za prakticky nulové výhody vede k vyšší spotřebě energie uspaného počítače, neboť procesor může dál běžet (někdy dokonce i ventilátor). Některé firmwary notebooků už původní S3 ani neumí (procesory naštěstí zatím všechny ano). Stejně tak by měla být plně funkční hibernace systému na disk. Dlouho jsem myslel, že to není potřeba zmiňoval, ale třeba zrovna na novém DELL XPS13 Plus hibernace vůbec nefungovala (nepomohla aktualizace OS, ani firmware – oni věděli, proč tovární instalace ji měla dokonale schovanou).

Nároků mám určitě ještě víc, jen se mi při psaní nevybavily. Tento odstavec píšu po několikatýdenní pauze. Od té doby jsem se dokázal hecnout a domluvil si hned několik notebooků. První várku už touto dobou testuji. Jde o Acer Swift 3 hned ve třech různých a velmi odlišných konfiguracích (IPS vs. OLED, Ryzen vs. Intel, v případě Intelu 28W vs. 45W TDP…). Swift 3 je taková rozehřívačka. Víc než 16 GB RAM stejně neumí, ale můžu si na jednom základu ověřit hodně technologií současně. Navíc dlouhé roky byl (je?) Swift 3 jedním z nejprodávanějších notebooků na trhu, protože jde o oblíbenou volbu, když má někdo 20-25 tisíc a chce něco kompaktního a univerzálního. Ověřím si tak, jestli jde o stroj, který má smysl doporučovat ostatním.

Další na řadě pak bude nejnovější HP EliteBook 840 (Intel) a 845 (AMD) G9. Jde o business notebook a není u něj problém až 64 GB RAM a paměť je ve slotech. Ten příští zápisek však bude hlavně o tom, co zjistím při hraní se Swift 3.

Dodatek: Proč ne DELL?

Důvod je jednoduchý. Nedávno jsem tu psal o XPS13 Plus, ze kterého jsem nebyl vůbec nadšený, přestože XPS13 byla dlouhé roky vždy moje první volba pro kohokoli, komu nevadí vyšší cena. Za ten článek jsem pak „za trest“ vyfasoval ještě DELL Latitude 9330. 13“ překlopný stroj s dotykovým displejem (tentokrát 16:10 2560×1600 IPS LCD) a úspornějším procesorem i7-1260U. Co je dobré, díky LCD místo OLEDu se znatelně zvedla výdrž (5-6 hodin práce). Vadilo mi však, že LCD mělo výrazný nádech do žluté barvy a při nižších úrovních jasu mělo docela mizerný kontrast. Právě to bylo pro mě zklamání, protože displej s tímto rozlišením a poměrem stran jsem bral jako ideál, tak jsem doufal, že bude mít i vysokou kvalitu obrazu. Další zklamání se týkalo výkonu při provozu na baterii – to šel celkový výkon dolů rovnou o 40 %. Když jsem použil nějaký ze svých 45W adaptérů k jiným strojům, notebook si postěžoval na slabou nabíječku a pro jistotu snížil výkon rovnou o 60 %, přestože takový hardware by s 45W zdrojem neměl mít žádný problém. Finální tečkou je čtečka otisku prstů, která je v pravém horním rohu klávesnice kombinovaná s hlavním vypínačem. Umístění by mi nevadilo, ale okraje čtečky září silným bílým světlem, které nejde vypnout, ani ztlumit. Z tohoto notebooku si prostě za tmy číst nedokážu.

Když jsem koukal na další pracovní DELLy, ten nápad se svítící čtečkou (resp. vypínačem) dali designéři do většiny nabídky.