V mnoha recenzích si člověk může přečíst, že lesklé materiály na notebooku dodávají dojem exkluzivity. Dle mého názoru je to blbost. Lesklé notebooky jsou pěkné, když jsou zavřené někde v prosklené vitrínce, kde jsou z dosahu nenechavých rukou. Pro běžné používaní jsou jen utrpením. Možná také proto lze lesklé materiály najít především na domácích strojích (u těch se předpokládá, že budou strašit jenom doma a nevytáhnou paty z domu). U reprezentativních notebooků je většinou nenajdete a je to jedině dobře. Následující fotografie ukazuje, jak vypadá lesklé víko po jednom dni používání od vyčištění.

Vytáhnout něco takového někde na firemní poradě, tak se asi propadnu hanbou. Jen si vezměte, co by na to asi řekli vaši klienti a nadřízení. Vypadali byste jako ta největší prasata.

Závěrem

Chcete reprezentativní notebook, na který budou koukat vaši kolegové a klienti? Nekupujte si lesklý notebook. Na trhu je spousta reprezentativních notebooků s upraveným matným povrchem, který není náchylný ani na otisky, ani na škrábance. Lesklé notebooky nepůsobí reprezentativně. Působí lacině.

„Mobilní internet s výkonným notebookem,“ tak praví web T-Mobile na stránce s nabídkou paušálu s notebookem a datovou kartou. V marketingovém oddělení zřejmě nemají ani potuchy, co to znamená výkonný. Ono totiž notebook s procesorem Celeron-M může být cokoli, jen ne výkonný. Jedno-jádrový procesor je výsadou snad jenom toho úplně největšího low-endu. V dnešní době, kdy jsou dvě jádra standardem, jsou kecy o výkonném notebooku vyloženě lež.

Abych to uvedl na pravou míru. Jde o notebook Acer Extensa 5220, který patří snad k tomu úplně nejlevnějšímu na trhu. Možná, že to není úplně špatný notebook, ale určitě není ani špičkový, jak nám zas hlásají reklamy v televizi a rádiu. Špičkové notebooky vážně vypadají jinak, to mi věřte. Špičkové notebooky se taky neprodávají za cenu trochu lepšího mobilního telefonu ;-).

(pokračování článku)

Přiznám se, že málokdy mě nějaký recenzovaný notebook vyloženě zaujme tak, že bych ten svůj nejradši hned zahodil a začal používat ten testovaný místo něj napořád. Teď jsem však něco podobného pocítil. Notebook s dotykovým displejem už jsem v ruce měl, ale vyloženě Tablet PC mám na recenzi poprvé. Jsem z něj úplně nadšen a přesně jsem si vzpomněl, proč už jsem po něm kdysi dávno tolik toužil.

Jestli si někdo myslí, že žiji jen recenzováním notebooků, tak bych ho musel zklamat. Mým asi největším dlouhodobým koníčkem byla odjakživa grafika. 3D, textury i kresby. Mám pro tvorbu grafiky doma všemožnou potřebnou i užitečnou techniku, ale ten nejpřirozenější pocit při kreslení jsem měl opravdu až s kreslením na Tablet PC, protože je to úplně stejné pohodlí, jako kreslit na papír.

Není dotykový jako dotykový

Většina lidí rozlišuje pouze, zda je displej dotykový, nebo není. I dotykové displeje se mezi sebou výrazně liší. V nedávno recenzovaném Panasonic ToughBook CF-T7 byl displej, který reagoval na tlak, takže se dal mačkat nejen perem, ale i čímkoli jiným. Výhoda je tedy jasná – není nutné pořád vytahovat pero. Když něco rychle potřebuji, ťuknu na to prstem. Nevýhoda je v tom, že dokud se displeje nedotknete (bráno jako stisk levého tlačítka), tak ani nevíte, jestli přesně ukazujete, protože kurzor se přesune až při doteku. Stejně tak není možné žádné sledování síly stisku. Prostě jen stisknuto a nestisknuto.

(pokračování článku)

Dostal jsem postarší komunikátor Nokia 9300, abych ho používal dohromady s datovou sim kartou a nemusel ji střídat se svou osobní v mém telefonu (nouzovka, když zrovna není žádný notebook s WAN modulem). Nápad je to super, takže bych to tak hned začal používat, jenže tahle Nokia je jedním z posledních u nás blokovaných telefonů. Blokovaná je na O2 a já tam potřebuji kartu od Vodafone. Protože v tom nejsem moc zběhlý, tak jsem koumal, jak to udělat, abych nemusel nikam s telefonem chodit a nic platit a zároveň, abych měl jistotu, že telefonu nic neprovedu.

Nakonec mě nějak napadlo zavolat operátorovi a vyžadovat, aby mi dali kód na odblokování. První operátor mí potvrdil, že to jde. Jenže potřeboval znát IMEI číslo (schované pod baterií) telefonu, ze kterého jsem právě volal (nutnost rozebrat). Po zavěšení a opsání jsem zavolal znovu a pravděpodobně méně zdatná operátorka chvíli nevěděla, co že to vlastně chci. Po chvíli jsem jí číslo dal a slíbila, že až jim odpoví servis, tak do 5ti pracovních dnů mi přijde SMS s odblokovacím kódem. Pokud hledáte, co nejlevnější a nejjednodušší postup, tak se obraťte na svého mobilního operátora :-).

EDIT: Operátor odblokovává telefon na přání ne bezdůvodně. Je to na základě nějakého rozhodnutí ústavního soudu o omezování funkčnosti zařízení, či tak nějak.

Překonal jsem svůj rekord. Na zkoušku, kterou jsem včera absolvoval v 8 hodin ráno, jsem se začal učit až v 9 hodin večer den před (a o půlnoci jsem šel spát). Budu se za sebe pro příště snad trochu stydět, ale naštěstí to i přesto dopadlo dobře – zkoušku z předmětu Programovací techniky jsem „dal“ za 2. Poněkud depresivní náladu z velmi dlouhého čekání na výsledky jsem si spravil až v práci, kde jsem se zas po týdnu objevil.

Domů jsem si tak dohromady s tím svým přitáhl tři 12“ notebooky. První byl plánovaný tablet HP Compaq 2710p a druhý byl mnou vyžebraný následovník mého V3205 – FS Esprimo U9200. To znamená, že jsem se konečně dočkal a budu moct nabídnout zevrubné srovnání, jak si proti své starší verzi stojí. FS nám pro jistotu poslalo rovnou tu nejsilnější verzi s Core 2 Duo T7700 (2,4GHz), UMTS modulem, dokovací stanicí a dvěma napájecími adaptéry. Esprimo má teď pro mě zrovna malou prioritu, takže si na svou recenzi bude muset chvíli počkat. Přestože intenzivní recenzi můžete očekávat až na notebook.cz, určitě přinesu z průběhu testování nějaké glosy (převážně zaměřené na srovnání s V3205).

Tenhle obrázek mě opravdu pobavil :-). Pokud jste ho ještě neviděli jinde, tak tady je:

Ten SX-64 už je skoro 25 let stará vykopávka, takže by se ta prohra možná dala i omluvit. Pro případné „historiky“ lze pár informací najít na:
http://oldcomputers.net/sx64.html

Jak už je zvykem, na internetových diskuzích jsou lidé vždy nejchytřejší. Tam už všichni všechno zkusili, všechno znají, mají to největší přirození a nejhezčí partnerku a vlastně jsou vůbec nejlepší. Však to také znáte. Díky takovým kecalům panují některé hloupé fámy, které už mě často ani nebaví vyvracet. Táhnou se totiž jako rakovina a šíří se dál a dál.

Jednou z těch fám je údajná žravost mobilních AMD procesorů. Na rovinu: je to úplná blbost! Říkám to radši co nejjasněji, aby to pochopili i ti inteligenčně méně zdatní jedinci.

Fakta

TDP (Thermal Design Power) je u Intel a AMD procesorů velmi podobné (liší se jen o pár W).
AMD používá na měření TDP přísnější kritéria (podle kritérií, s jakými pracuje Intel, by byla hodnota nižší)
Paměťový řadič mají AMD procesory integrovaný v sobě, takže mají v podstatě o to vyšší spotřebu, která je u Intelu započtená v čipsetu.
Identické notebooky mají s AMD i Intel procesorem podobnou výdrž na baterie.

Jako nejlepší příklad srovnání Intel a AMD procesorů v noteboocích s oblibou používám společnost HP. Ta už kdysi jako první velký výrobce nabídla AMD procesor do notebooku pro business sektor. AMD varianta ve stejné šasi s jinak stejnou konfigurací, výdrží na baterie a výkonem šla s cenou tenkrát podstatně níže (klidě o třetinu). Cena je asi tou hlavní výhodou AMD i nyní, ač ten rozdíl už není takový – holt konkurence.

(pokračování článku)

Apple na MacWorld představil svůj nový „ultra-mobilní“ notebook, kterým se pokusí vyplnit díru ve své nabídce. Očekávalo se mnoho, a když teď vidím, co nám Apple představil, tak jsem trochu zklamán. Proč? Mám pocit, že Apple trochu přestřelil.

Nabídka Apple doteď

Do této doby v nabídce nebyl žádný opravdu mobilní notebook, který by stál za pozornost. Nejmenší a nejlehčím je 13,3“ MacBook. Ten ovšem váží 2,27kg a to už rozhodně není malá váha na notebook, který by bylo potřeba neustále přenášet. S MacBookem mám i své zkušenosti a není to žádný zázrak. Proti jiným podobným notebookům je citelně těžší a má podstatně menší výbavu. V krabici u nejlevnější verze nebyly ani potřebné adaptéry, aby bylo možné připojit externí monitor/projektor, což je dost na pováženou. Zklamáním pro mě byla i absence čtečky paměťových karet. Ty jsou totiž v poslední době velmi populární (sám je také používám místo disket).

MacBook Air

Apple vyslyšel prosby a konečně přidal do nabídky i ultra-mobilní notebook. U Applu se s výbavou nikdy moc nepředali, tentokrát to ovšem při osekávání dost přehnali. K připojení externích zařízení nám totiž nabídl jen tři porty – USB 2.0, microDVI a Line Out (analogový zvukový výstup). Absence zvukového vstupu se vidí opravdu jen velmi ojediněle a je to velká ostuda. Jedno USB pak může být i značně limitujícím faktorem použitelnosti. Představte si, že jste někde mimo domov a potřebujete pracovat s nějakými daty na USB flash disku a zároveň mít připojenou myš – na něco takového totiž budete potřebovat s sebou nosit rovnou i nějaký USB hub. To ani nepočítám, pokud budete mít v plánu připojovat se na internet přes bezdrátový USB modem. Chválím snad jen za adaptéry na DVI a VGA, které jsou součástí dodávky. Menší notebooky mají často slabší VGA výstupy a DVI je většinou tabu. Stejně tak je možné dokoupit adaptér na televizní výstup, což se u notebooků pod 1,5kg nevidí v podstatě vůbec.

(pokračování článku)

PCMCIA sloty se nám v noteboocích drží už sakra dlouho a lze je nalézt v lecjaké „tři-osm-šestce“. Před pár lety nám byla nabídnuta náhrada v podobně slotu ExpressCard, který však provází několik nedostatků. Onehda na něj přešli skoro všichni výrobci a vše vypadalo velmi slibně, jenže ouha – většina karet se stále dělala jen pro PCMCIA a ještě před pár měsíci nebyla možnost si k paušálu u mobilních operátorů dokoupit modemovou kartu pro nový slot. Reakce výrobců notebooků byla jednoduchá – začali se vracet zpět k PCMCIA. Dnes už tak je velký problém najít nějaký business notebook, ve kterém by šlo ExpressCard nalézt.

(pokračování článku)

Je o mě obecně známo, že dávám přednost malým notebookům. Odrostl jsem v době, kdy notebooky ještě byly velmi drahé a kupovali si je jen ti lidé, kteří vážně potřebovali něco mobilního. Kupovat si místo stolního PC 17″ obludy z rozmaru prostě nebylo v módě.

Dneska je situace jiná. Takový domácí notebook s úhlopříčkou 17″ lze sehnat pod 20 tisíc a s trochou snahy už ani nebude mít integrovanou grafiku. Takové notebooky si koupí pouze ten, kdo je používá místo stolního počítače. Trochu tyto lidi obdivuji a trochu s nimi i soucítím. Ačkoli jsem velký zastánce notebooků obecně, tak jsem přesvědčen, že z hlediska ergonomie to prostě žádná velká bomba vážně není.

(pokračování článku)