Na našem trhu je tento výrobce (FSC) poněkud odlišný od ostatních. Jako jeden z mála velkých výrobců nakupuje OEM šasi, která podstupují jen minimální úpravy, z nichž tou nejdůležitější je označení notebooku logem společnosti. Nákup OEM polotovarů je přitom charakteristický spíše pro menší společnosti – u nás třeba českou pobočku UMAX, „VBI“ a různé lokální prodejce.

Někteří lidé tvrdí, že takto je to u většiny levných notebooků napříč výrobci, ovšem takovému názoru musím (částečně) oponovat. Když si projdete levné modely například od Aceru, Lenova, HP, zjistíte, že je spojuje určitá podobnost návrhu s ostatními produkty stejné značky (nezmiňuji třeba ASUS a MSI, protože to jsou přímo továrny, takže je konzistence napříč produkty celkem logická). To se týká třeba rozmístění a reakce Fn kláves, možností nastavení BIOSu, chování NumPadu, speciálních vlastností a v neposlední řadě také unifikovaných softwarových nástrojů na správu notebooku.

U FSC notebooků tyto podobnosti nejsou (mimo série Lifebook).  Dříve byla OEM řešení přebírána téměř beze změny. Identický notebook s mým dřívějším FSC Amilo Pro V3205 bylo tehdy možné koupit i od dalších firem s tím, že až na logo byste se rozdílů nedohledali. Ostatně vtipné bylo i sledovat, jak se notebooky lišily i v rámci jedné specifické řady. Mám teď na mysli rozdíl mezi 12″ variantou V3205 a 14″ variantou V3405. De facto šlo o dva úplně jiné notebooky, které spolu neměly vůbec nic společného (ani uvnitř, ani zvenčí). (pokračování článku)

Po dlouhé době se vracím k článku z kategorie „škola“ a půjde rovnou o jeden z těch delších. Na ČVUT se vyskytuji už čtvrtým rokem, a ačkoli bakalářské studium je záležitostí na tři roky, stále nemám ten trapný titul „Bc.“, který bych si před jméno asi stejně nikde nenapsal (ale dělám na tom a do roka ho stejně mít budu). Prodloužil jsem si totiž bakalářské studium o jeden rok. K tomu jsem se vlastně rozhodl až letos v létě. Proč jsem tak učinil, tu přímo rozebírat nebudu, ale dalo by se říci, že už bych asi nedokázal dokončit všechno potřebné a snad poprvé v životě jsem se rozhodl v zásadní otázce pro tu jednodušší volbu.

Tento článek se bude věnovat mému dosavadnímu studiu na ČVUT FEL. Vzhledem k tomu, kolik fňukalů je v řadách blogerů/prváků, mohlo by to být pro někoho přínosné. Sám jsem si tenkrát o spoustě věcí myslel, že se budou vyvíjet jinak, a kdybych věděl všechno, co dnes, choval bych se jinak.

Předesílám, že ten vodní příkop u vchodu do budovy školy zdaleka nebyl největší překážkou během studia ;-). (pokračování článku)

Blížíme se ke konci druhého tisíciletí. Intel protlačuje své procesory Pentium II mezi stále více lidí (a s ním i AGP, které se uchycuje také v noteboocích) a v mobilním segmentu prakticky končí jakákoli konkurence. Tyto žravější procesory už jsou nyní ve všech noteboocích bezpodmínečně doplněny ventilátorem pro lepší přísun vzduchu na chladiči. S větší spotřebou (která by však v dnešní době jako velká vůbec nevypadala) přichází i problém nižší výdrže na baterie. Naštěstí přechod na Li-Ion články umožní při stejné velikosti větší kapacitu a prostý lid nemusí začít remcat.

Intel je nucen řešit situaci a novější jádra procesoru Mobile Pentium II nabízejí předchůdce později často marketingově omílané technologie SpeedStep. Jádro Dixon tedy přináší dynamickou změnu frekvence a napětí v závislosti na zátěži procesoru. Proti starším jádrům navíc jeho L2 cache (256 kB) běží na plné rychlosti a výkonově je procesor spíše podobný přicházejícímu Mobile Pentiu III.

Rok 1999 ve světě notebooků zas moc nového (nedej bože revolučního) nepřináší. Notebooky se jen zrychlují, rozšiřují se aktivní TFT displeje (do popředí se dostává konečně XGA rozlišení 1024×768 a panely se svérázně snaží zobrazit aspoň 262 tisíc barev) a je snaha nabídnout multimediální vlastnosti, které prožívají na stolních počítačích obrovský boom. Jedním z těch výkonných multimediálních strojů je i notebook s dnešního sentimentálního ohlédnutí mého malého seriálu… (pokračování článku)

Můj minulý (12″) notebook FSC Amilo Pro V3205 byl tím nejtišším, co jsem kdy vlastnil, protože se ventilátor téměř nemusel zapínat (při kancelářské práci byl stále vypnutý). Nynější 14″ ThinkPad R61 bohužel k tichým notebookům nepatří. Při napájení z baterie je sice všechno v pohodě, ale s připojeným adaptérem se z přístroje rázem stane hlučná mrcha, která zejména v letních dnech úplně zbytečně pouští většinu času ventilátor na vyšší otáčky. Absolvoval jsem výměnu desky a nemohu se zbavit dojmu, že po výměně se ventilátor pouští výrazně častěji a navíc mě nějak začal prudit jeho zvuk.

Vzpomněl jsem si tedy na několikrát omílané řešení pomocí programu TPFanControl, který je schopen nahradit logiku ventilátoru z BIOSu svou vlastní (uživatelsky měnitelnou). Ačkoli mě předtím odrazovaly různé složité manuály, nic extra potřeba není. Po stažení a instalaci jsem jen restartoval notebook a spustil program. (pokračování článku)

Do notebooků se nám konečně více tlačí konektory jako HDMI a eSATA, z čehož mám velkou radost (oba jsou velmi užitečné a měly tu být už dávno). Není to ovšem úplně zadarmo. Součástí procesu obměny je i odstranění některých „méně používaných“ konektorů a určitý menší problém spatřuju v tom, že i ty, co se vypouští, mají v dnešní době stále své místo.

4pinová verze Firewire byla ještě nedávno běžnou součástí většiny notebooků

(pokračování článku)

Konečně se mi dostal do rukou 14″ notebook Lenovo ThinkPad T400. Byl jsem na něj hodně zvědavý, protože mám minulou generaci nižší třídy tohoto notebooku (tedy 14″ ThinkPad R61). Na internetu si lze najít hned několik zdrojů, odkud jsou patrné všechny technické rozdíly (doporučuji přehled na našem diskusním fóru).

Jenže mnoho uživatelů moc nezajímá, že je přítomna i (přepínatelná) dedikovaná grafika a lepší procesor (faktem je, že na mnoho činností, kde se notebooky hodí, tyto součásti potřeba vážně nejsou). Hodně se hovoří o jiném rámu, materiálu, tloušťce a někteří i pevnosti. Teď, když mám oba v ruce zároveň, tak si mohu dovolit malé srovnání.

(pokračování článku)

V souvislosti s přípravou nové platformy AMD Puma se často mluvilo především o nižší spotřebě proti předchozím platformám AMD. Ostatně to je tím, co uživatele notebooků zajímá nejvíce, protože výkon procesorů v noteboocích je pro většinu lidí dostatečný (škoda, že se to nedá říct i o jiných součástech). Sám jsem se těšil, že právě zde by mohlo AMD nějak více konkurovat Intelu, který je teď momentálně bezpochyby „na koni“.

Sliby týkající se nižší spotřeby se objevovaly všude možně po celém internetu. Po té, co jsem měl tu čest s notebooky na platformě Intel Centrino 2, jsem byl na Pumu ještě více zvědavý. Tam je totiž snížení spotřeby proti předchůdci citelné (přitom Intel ji nijak výrazně nepropagovat – určitě ne více než jindy) a inovované modely některých notebooků napříč všemi značkami najednou nabízejí klidně i hodinu výdrže k dobru.

Jenže, jak se začaly objevovat nové notebooky s AMD procesory, přišlo malé rozčarování. Lidé se různě na fórech stěžovali, že jejich notebooky mají slabou výdrž. Někteří si pak dále stěžovali na intenzivnější chod ventilátoru. (pokračování článku)

S problémem, který se mi teď právě děje na recenzovaném HP jsem se setkal už u více notebooků různých výrobců. Jako výchozí nastavení je většinou vybrána automatická aktualizace, takže uživatel nijak nesleduje, co ten systém vlastně potřebuje stáhnout. U Windows Vista se záplaty nahrávají při vypínání a restartu notebooku. V praxi to vypadá tak, že chcete vypnout rychle notebook a systém po odhlášení uživatele začne instalovat aktualizace (což mu může trvat několik minut). To by se ještě dalo (podobně je to i v XP), ale když se rozhodnete potom spustit notebook, tak před přihlášením uživatele opět probíhá nějaký instalační proces, který nelze nijak obejít. Ten může opět trvat klidně 5 minut, během kterých nelze nic dělat. Když už Microsoft neumí nějak rozumně optimalizovat systém aktualizací, tak by měl aspoň nabídnout možnost obejít aktualizace, když na ně zrovna nemá čas.

jedna z aktualizací se ne a ne nainstalovat

(pokračování článku)

Dříve jsem byl zvyklý, že prodejce měl mnoho znalostí nabraných díky velkému množství rozličného zboží, které mu procházelo pod rukama. Díky tomu byl důležitým článkem při rozhodování, co vlastně koupit. U počítačů tohle kdysi platilo (samozřejmě ne u všech) a absencí internetu to všechno bylo ještě podtržené. Jenže dneska je situace úplně jiná.

Nejúspěšnější jsou ti, kteří kolikrát vůbec nemají přehled, co vlastně prodávají. Korunu tomu nasadí třeba návštěva nějakého menšího obchůdku, kde vám prodavač říká úplně nesmysly s ledově klidnou tváří (u notebooků to poznám s přehledem, ale děsí mě, v jakých všech dalších odvětvích mě prodavači krmí stejnými hloupostmi). O hypermarketech s elektronikou pak přímo škoda mluvit.

Začínám mít pocit, že prodejce je ten poslední, komu lze věřit. Když něco řekne on, tak nejen, že se tím neřídit, ale pro jistotu jeho informaci raději ověřit, zda to není přesně naopak. Ve výsledku je nakonec nejlepší si před každým nákupem sednout k počítači a najít si k produktu co nejvíc recenzí a uživatelských zkušeností. I 10 minut vás vyzbrojí takovým způsobem, že můžete vědět několikrát víc než člověk, co vám věc prodává. (pokračování článku)