V úterý jsem konečně po 4 letech studia složil bakalářskou zkoušku. Bylo to možná trochu jiné, než jsem čekal, ale hlavní je, že to dopadlo dobře. Pro čtenáře z řad studentů ČVUT bych zmínil jednu zvláštnost zkoušky na katedře měření. Nelosují se totiž otázky podle čísel jednotlivých okruhů, ale lidí se ptají na něco, co nějak souvisí s jejich bakalářskou prací, a snaží se to trochu našroubovat na svůj předmět. Je otázkou, jestli je to taková výhra, protože můžete dostat něco, co se v rámci běžného studia vůbec neučí.

Ve zkratce jen řeknu, jaké otázky jsem měl já – fyzikář se ptal na „popis světla“, ze zpracování signálu na vzorkovací větu, ze systémů řízení na další věci kolem vzorkování a ze senzorů a převodníků na strukturu a princip CMOS senzoru. Tazatelé se snažili nasměrovat ke správné odpovědi, takže se teoreticky dalo dobře odpovědět i v případech, kdy si na nic k tématu ani nevzpomenete (zas takový problém jsem naštěstí neměl). (pokračování článku)

Karle, pořád ses ptal, kdy napíšu zas něco ze života. Dočkal ses. Řídím se heslem, že když nemám o čem psát, tak prostě nepíšu, a tak tu vznikla víc jak týdenní pauza (kecám, mám rozepsaný články o dokovacích stanicích, Apple, mobilech a podobně, ale není aktuálně síla to dopsat). Taková dlouhá pauza je přímo ideální pro nějaký můj netechnický výlev.

Dnešní zápisek bude tak netechnický, jak jen to je možné. Týká se totiž lidí. Jde o moje malé zamyšlení nad vlastnostmi lidí, kterými se obklopuji (tak nějak nevědomky) a kteří jsou pro mě v nějakém významu nakonec přínosem. Hodně věcí cítím už nějak sám od sebe, ale dlouho jsem hledal, jak je všechny pojmenovat. (pokračování článku)

Začátkem měsíce jsem psal o výhodné koupi notebooku Apple iBook G4, určeného pro bratra na práci v terénu. Jelikož jsem mu tento notebook zprovoznil a nainstaloval, měl jsem ho možnost delší dobu používat (vlastně ho mám stále u sebe). S Mac OS (X) už jsem se setkal mockrát, ale tentokrát jsem měl možnost a čas s notebookem hodně experimentovat, tak jsem se rozhodl, že konečně něco napíšu.

(pokračování článku)

Linux na specifické účely používám už od dob, kdy tu většina lidí vůbec netušila, o co vlastně jde. Začínal jsem s ním ještě v době, kdy můj notebook měl procesor 486 a 4 MB RAM (co si pamatuju, tak šlo o Slackware s upraveným kernelem). Tenkrát na podobné konfiguraci ještě bylo možné v Linuxu pracovat i v grafickém prostředí (u mě 640×480 při 256 barvách).

Časy se mění a později přišla po roce 2000 první vlna popularizace. Věřím, že Linuxu tenkrát hodně prospěla. Těšilo mě sledovat ten vývoj. Není to zas tolik let zpátky, kdy se ještě muselo každé hardwarové zařízení konfigurovat manuálně. Vzpomínám si, jak mě potěšilo, když mi SuSE poprvé dokázalo detekovat samo zvukovou a televizní kartu, nebo později, když se mi podařilo dostat do systému ACPI moduly s podporou mého notebooku Toshiba. (pokračování článku)

Denně mi na mail chodí mnoho dotazů s prosbou o radu ohledně notebooků. Svůj mail mám uvedený na těchto stránkách, ale mám hned u něj nápis, že neslouží na dotazy kolem notebooků. Proč mi tedy lidé stále posílají své dotazy?

Jsem z toho nějak zmaten a začínám mít pocit, že ta jedna jednoduchá věta a jedno souvětí (o dvou větách) jsou napsány příliš složitě. Co byste na nich změnili, aby byly účinnější? Kde jsem jen udělal chybu? (pokračování článku)

Pokud člověk rád konzumuje „gumové cosi“ a koná tak častěji než průměrný smrtelník, časem se mu i nejlepší Haribo omrzí. Takový člověk pak jde hledat nějaké méně tradiční alternativy. Výrobci se sice snaží vyjít vstříc, ale ne vždy dojdou k tomu správnému výsledku.

(pokračování článku)

Potřeboval jsem si trochu oddechnout někde mimo přetechnizovanou civilizaci, takže jsem odjel s přítelkyní na lyžování do Rakouska. Musím říct, že bych tam snad klidně zůstal a počítače nechal navždy daleko za sebou. Má to tam své kouzlo. Bylo parádní – sněhu spousta, slunce svítilo, výborný dohled a žádné fronty. Teď jsem zas doma a vše se vrací do zajetých kolejí.

(pokračování článku)

Už dlouho jsem nezažil takovou úlevu, jako právě tento týden, když jsem poslal na tiskárnu vytisknout 150 stránek své bakalářské práce (pro méně chápavé, jde o 3 výtisky po 50 stranách). Pokud jste měli pocit, že v poslední době tu toho moc nepřibývalo, tak to nebyl jen pocit. Byl jsem rád, když tu vyšel aspoň jeden článek za týden a někdy byl velký problém to dodržet.

Důvod je celkem logický. Jak jsem již psal před půl rokem, prodlužoval jsem si své bakalářské studium. Důvody jsem z části popsal už kdysi, a co jsem nepopsal, to si nechám pro sebe i tentokrát. Podstatné je, že po určité pauze jsem se v listopadu opět vrhl na svou bakalářskou práci, u které jsem si slíbil, že ji dokončím už v lednu (jinak bych musel žádat prodloužení zadání), což znamenalo vynaložit větší úsilí. Můj zadavatel práce mi totiž v zadání docela „naložil“ a já toho ještě zas tolik hotového neměl.

Až do Vánoc jsem proto tvrdě makal, abych měl hotové veškeré požadované softwarové vybavení a mohl se začátkem nového roku věnovat sepisování výsledného dokumentu (letošní svátky jsem si vážně neužil tak, jak bych si představoval). Druhý den po silvestru jsem začal sepisovat a po mnoha konzultacích a opravách jsem tuto neděli dokument čítající 50 stran dokončil. (pokračování článku)

Den se dnem se sešly a hle, máme zase konec roku. Ale co, o tom psát nebudu – toho máte jistě ze všech stran více než dost. Navíc nejsem velkým zastáncem dnešní zkomercializované formy Vánočních svátků, které se zaměřují především na kupování dárků. Obchodníci v nás už konečně dokonale zakořenili pocit, že nekoupit někomu dárek (právě na Vánoce) je vlastně to samé, jakou dotyčnou osobu nemít rád.

Jenže o tom dnes psát nebudu. Ono už těch konců roku bylo nějak hodně a zjišťuji, že můj počítač už nepostačuje mým neustále se zvyšujícím nárokům na výkon. Část čtenářů se nejspíš podivila, že mám mimo notebooku i počítač. Ano je to tak. Jen od roku 2006 neslouží jen mě, ale trůní v obýváku pro potřeby celé rodiny. (pokračování článku)

Dnes se budu věnovat vlastnosti, která mě na Vistě štve úplně nejvíce a byla také možná tím úplně hlavním důvodem, proč jsem tento systém na svém vlastním notebooku relativně rychle zavrhl. Nedávno jsem tu psal o důležitosti hibernace a režimu spánku pro uživatele, kteří svůj notebook využívají opravdu naplno. Jenže k čemu je hibernace, když v součtu trvá pomalu tak dlouho jako čistý start systému? Ano, přesně to je jedním z problémů posledního vydaného OS od Microsoftu.

Tento článek jsem měl v úmyslu napsat už dávno, ale nějak jsem to odkládal. Startem pro mě byla až nedávná diskuze na serveru NOTEBOOK.cz, kde se někdo pozastavoval nad tím, že jeho nový notebook hibernuje moc dlouho. Rozhodl jsem se proti sobě postavit dva podobné notebooky, nasimulovat podobnou situaci a změřit, jak jim bude hibernace dlouho trvat. (pokračování článku)