Díky tomu, že počítače byly nedílnou součástí naší domácnosti už od roku 1989, není divu, když je dům zanesen spoustou počítačového harampádí. Občas je ale potřeba trochu uklidit, protože existují věci, ke kterým už se člověk nikdy vracet nebude, a jen zabírají místo. Jednou takovou asi nejobjemnější byl 21“ profesionální monitor určený k pracovním stanicím Silicon Graphics, Inc.

Jeho výroba je datována do roku 1995. Protože neměl klasický VGA vstup, tak ho bylo nutné používat jen s vybranými grafickými kartami. Mně na jeho obsluhu posloužil legendární Matrox Millennium PCI (4 MB velmi rychlé paměti WRAM) s upravenými ovladači. Pro ty, kdo netuší, o jakou kartu vlastně jde – Matrox Millennium byla první grafická karta Matroxu pro tehdy nastupující sběrnici schopná akcelerovat 3D grafiku ve hrách a v profesionálních CAD programech. Jednalo se tedy o 3D akcelerátor. V tehdejší době ovšem platilo, že půl roku v 3D průmyslu je pro produkty smrtelných. Dodal bych jen, že grafická karta ještě neuměla ani vyhlazování textur a nedisponovala žádnými funkcemi pro akceleraci videa.

Měla však neskutečně rychlé 2D vykreslování a i při rozlišení 1600×1200 poskytovala takový výkon, jakým konkurovala o mnoho let novějším grafikám. Pro použití s takto velkým monitorem byla tedy přímo ideální. Já jsem používal ve Windows rozlišení 1280×960 při 32bit barevné hloubce a vertikální frekvenci 95Hz. Při 1024×768 šla nastavit frekvence 140Hz. Kombinace takového monitoru s touto grafickou kartou byla prostě ideální pro pořádný workstation.

(pokračování článku)

Mám obrovské zkušenosti s PSIONy, PDA s PalmOS i PocketPC a Windows Mobile telefony, ale až teď jsem našel opravdu geniální zařízení. Patřím mezi velmi náročné uživatele a často jsem měl problém, že mi zařízení na trhu prostě nesedla. PalmOS jsem přestal považovat za dobrý operační systém prakticky s příchodem barevných zařízení a první použitelnou verzí Windows Mobile – tedy 2002.

Dřívější zkušenosti s Windows Mobile

Windows Mobile jsou mi jako systém asi nejbližší. Je to možná tím, že s nimi mám mnoho let intenzivních zkušeností. Už v roce 2003 jsem měl drahé hi-end PDA s Wifi i BT konektivitou a nadprůměrnou výdrží na baterie (velikostí na úrovni těch dnešních – tehdy však patřilo k těm úplně nejmenším a nejlehčím). Nejednou jsem byl týdny v končinách, kdy jsem si musel cestovat i za elektřinou několik kilometrů. Pak mi bylo PDA připojené přes BT k telefonu mým jediným spojením se světem. Díky podobným situacím jsem se naučil vymáčknout z podobného řešení maximum.

Když jsem se rozhodoval o koupi nového telefonu minulý rok, rozhodl jsem se, že zkusím něco „smart“. Po zkušenostech z oblasti PDA jsem se zvolil zařízení s Windows Mobile a to ve své nejnovější verzi 6.0. Bohužel integrované schopnosti mobilního telefonu vytváří na operační systém velké nároky co do použitelnosti i aplikační výbavy. O to víc jsem byl překvapen, že čisté WM zařízení je v mnoha ohledech podstatně horší než klasický hloupý telefon. Aby byl telefon z WM použitelný, tak si musíte nainstalovat velké množství aplikací. Řekl bych, že tak aspoň 10 je ten správný počet pro začátek. Systém totiž nevlastní dokonce ani (!) použitelný budík. Mnoho kvalitních aplikací je samozřejmě placených, takže k celkové ceně telefonu je potřeba ještě trochu přitlačit.

E90 v akci - webová stránka konečně vypadá jako na počítači

Mobilním zařízením s operačním systémem Symbian jsem nikdy moc nefandil. Bral jsem to jako zprznění původního EPOCu. Asi nejvíce je tomuto původnímu systému podobná verze S80, kterou využívaly komunikátory Nokia (například N9300, kterou jsem před měsícem dostal a používám ji k původnímu telefonu jako „nouzový“ ICQ klient a prohlížeč webu, když se nehodí vytahovat notebook).

(pokračování článku)

Na foru Živě.cz byla před pár dny jedna zajímavá diskuze (čti flame). Ta, předpokládám, inspirovala Radka k napsání jeho článku „Proč nekupovat notebooky“. Říkal jsem si, že mu tam napíšu nějaký komentář, ale psát komentář pod článek, kde už jich je přes 50 vidím jen jako mrhání času, takže z toho bude plnohodnotný zápisek sem na blog :-). Na rozdíl od těch diskutujících lidí v komentářích nebudu nijak polemizovat nad tím, jestli má Radek pravdu, či ne. Zaměřím se spíš jen na své osobní stanovisko a své vlastní hodnoty.

Notebooky a já

Přiznám se, že mě notebooky fascinovaly asi úplně vždy (tenkrát ale podstatně víc než dnes). Dostal jsem se k nim ještě poměrně mladý. Díky tomu jsem měl ohromné množství času „vystřízlivět“ a vidět i jejich negativa. Už fakt, že píšu tento blog, ukazuje, že jsem u notebooků nakonec zůstal, takže jsem evidentně vyhodnotil, že pro mě asi úplně tak špatné nebudou.

Kde vidím negativa notebooků

To je jednoduché. U notebooků jsou tři zásadní problémy – jsou dražší, méně výkonné a méně ergonomické. První problém už dnes mírně odpadá. Nějaký základní notebook dnes máte za 10 tisíc. Notebook, který mně vyhovuje, je však stále ještě aspoň za 30 tisíc. Za takovou cenu už bych si holý (bez periferií) počítač mohl pěkně vymazlit.

Menší výkon je problémem závislým na tom, co na počítači musíte dělat. U mě to je většinou základní kancelářská činnost, práce v grafických programech (avšak většinou nejde o žádné obrovské soubory, či speciální efekty – jen jednoduchá úprava fotek a vlastní kresba pomocí tabletu) a programování nenáročných projektů ve Visual Studio .NET 2005, NetBeans, či Keil Microvision. Nejsem tedy nějak extra náročným člověkem. Pokud má člověk dvoujádrový procesor, tak už bývá problém jen paměť RAM, nebo rychlost pevného disku. Na Windows XP mi pro podobnou práci s klidem stačí 1,5GB RAM (většinou obsazeno 800MB při několika spuštěných vývojářských nástrojích). Pro Windows Vista jsou optimální tak 2-3 GB. Paměť RAM je dnes naštěstí extrémně levná.

Pevný disk je velkou brzdou mnoha notebooků. Já jsem si nakonec koupil rychlejší se 7200 rpm. Od té doby už si na výkon ani nestěžuji. Dnes lze získat 2,5“ disky s rychlostí 50 až 60 MB/s, což není vůbec špatné. Dalo by se říct, že celkově jsem s výkonem spokojen. Moje práce možná je méně náročná, ale na profesionalitě a nutných znalostech k jejímu vykonávání to nic neubírá :-).

Poslední a největším problémem je ergonomie. Tady už musím uznat, že problém je. Jako jediný prohřešek proti pohodlí beru displej blízko klávesnice. Buď máte špatnou polohu zápěstí, nebo krku. Ideální poloha prostě neexistuje a je to potřeba brát jako fakt. Čím je notebook menší, tím je tento problém větší. Udivují mě tedy lidé (jako že fakt existují), kteří používají 12“ notebook „stand-alone“ jako svůj primární počítač a ještě se chlubí, jak se jim na tom skvěle dělá. Ničení zdraví je v tomto případě jasně prokázáno, a jestliže vás při podobném počínání nic nebolí teď, neznamená to, že by se vám to ještě nemohlo vymstít třeba za 5-10 let. Ono se vám to pak zúročí :-).

(pokračování článku)

Nějak mi stále nejde do hlavy, jak je možné, že i na vysoké škole nejsou studenti schopni si ohlídat, aby při zapnutí notebooku na přednáškách a cvičeních ušetřili ostatní od trapného uvítacího zvuku Windows. Obecně vlastně nechápu, jak je možné, že si někdo zrovna u notebooku tyto úplně zbytečné zvuky rovnou nevypne. Pokud na nich ale trvá, tak by si měl hlídat, aby před vypnutím notebooku byla zvuková karta nastavena na ztlumení.

Tyto zvuky jsou vždycky tím prvním, co na notebooku vypínám. Na druhou stranu používám hibernaci a režim spánku, při kterých se počítač nezamkne – tím pádem se ani žádný zvuk nepřehrává, i kdyby byl nastaven. Pokud u někoho zažiju na přednášce 3x podobné ztrapnění, tak už musím pochybovat o jeho inteligenci. Na jednu stranu asi nikoho netěší, když na sebe strhne pozornost stovky lidí, na druhou však chybí snaha vlézt do nastavení a deaktivovat jeden zvuk.

Pokud se vám někdy stalo něco podobného (několikrát), tak se pokárejte, dejte si facku a ty zvuky si tam vypněte ;-).

V zápisku týkajícího se první reklamace mého notebooku jsem se zmínil o výměně displeje. Nový displej je parametrově úplně jiný než ten minulý – má podstatně méně lesklou plochu, krystaličtější povrch a studenější barvy. Setkal jsem se u něj však s něčím, co zas tak často nevidím. Je to vyloženě chytač prachu z celé místnosti. Už při prvním otevření na autobusové zastávce jsem byl překvapen, jak rychle se celý „zašpinil“. Vytáhnout ho pak v typickém českém vlaku znamená okamžitou nutnost utření, jinak totiž není vůbec nic vidět.

Na fotce je vidět, jak vypadá displej po týdnu od čištění. Nánosy prachu už jsou vidět i bez přímého dopadu ostrého slunce a vadí, i když je na obrazovce světlejší podklad. Asi holt budu muset zkusit nějaký ten antistatický hadřík. Jedním jsem to už měsíc zpět zkusil vzít a nějak to evidentně nezabralo.

Uplynuly dva měsíce od doby, kdy jsem tu popsal nejstarší NB, co mi prošel domem a nějaký ten čas sloužil. V závěru jsem psal, že vlastnit Apple v tehdejší době byl dost velký problém z důvodu absolutní nekompatibility. Je tak jasné, že všechny ostatní notebooky tohoto seriálu budou jen a jen „PC-compatible“.

Siemens-Nixdorf PCD-4ND

Plnohodnotný PC notebook od německých Siemens-Nixdorf. Poctivý německý kousek, který se taktéž dokázal velmi rozšířit v našich končinách a ještě po hodně letech se na něj lze narazit. Dnes už teda spíš v nějakých měřících a diagnostických pracovištích. Ještě si vzpomínám na reklamy v časopise CHIP, kde byl nabízen v základní konfiguraci za cenu kolem 60 000,- Kč s 9.5“ černobílým (můj případ) pasivním displejem s 16ti stupni šedi. Za příplatek dalších 30 000,- Kč byl velmi pěkný 10.5“ aktivní TFT displej s glare povrchovou úpravou, kterou můžeme znát z dnešních notebooků. Já jsem ho měl v konfiguraci s mobilním Intel 486DX2 procesorem – 50MHz na performance mód; při low power módu se snížil násobič na 1x, takže byla rychlost 25MHz (stejné jako u dnešních procesorů). Ten měl, pokud si dobře pamatuji, plnou spotřebu někde pod 5W. S tou spotřebou je to spíš pro zajímavost, že nějaké Centrino prostě hadra :-).

verze s barevným displejem

Další vnitřnosti se skládaly z 4MB RAM integrovaných na desce (s možností rozšíření pomocí karet, které jsou nápadně podobné Compact Flash), 2.5“ 320MB pevného disku Samsung, který byl bezmála dvakrát vyšší než ty dnešní (ale už měl stejný konektor PATA), disketové mechaniky (3.5“) a grafické karty Western Digital WD90C24A2 se 768kB paměti, která stačila přesně pro 640×480 (nativní rozlišení obou displejů) při 16bit barevné hloubce (kdo z vás měl na Windows 3.1 víc jak 256 barev? :-)). Na svou dobu byla grafika mezi notebooky nadprůměrná a podtrhovala celkový vysoký výkon. To vše v notebooku velikosti dnešních širokoúhlých 12.1“ strojů a při hmotnosti bohužel přesahující 3kg. O rok později vyšla verze s integrovanými 8MB RAM, zvukovou kartou (vstup i výstup) a infra-portem.

(pokračování článku)

Dostal se mi do ruky nový notebook FS Amilo Si2636, který má jedno takové prvenství mezi běžnými notebooky. Nemá totiž analogový výstup na externí monitor známý také jako VGA. Už dříve se vyskytovaly notebooky (a většinou právě od FS), které VGA fyzicky také neměly – měly totiž DVI-I konektor, který v sobě ukrývá analogový i digitální signál. Pomocí přibalené redukce tak nebyl problém získat VGA výstup.

Zmíněné Amilo ovšem má výstup jen jediný a tím je HDMI. Kdo se trochu vyzná, tak ví, že HDMI je „jen“ digitální a žádnou jednoduchou redukcí z něj analogový signál prostě nepůjde. V konzervativním trhu notebooků je to velký krok v době, kdy mnoho notebooků má pouze analogové výstupy. Jsem zvědav, zda jde o první vlaštovky, nebo jen nějaký úlet.

(pokračování článku)

Někdy se sám sobě divím, jak vůbec jsem ještě schopen dále pomáhat na internetových diskusních fórech zodpovídat všemožné dotazy. Jsem rád, že hodně lidí si mě pamatuje a jsou mi vděčni za pomoc, kterou jim bezplatně poskytuji prostřednictvím diskuzí. Ovšem pomoci není každému. Někteří lidé přijdou na fórum a čekají, že se jim všichni budou klanět a budou pro ně nejlépe otročit, protože oni sami jsou velmi líní. Proč by to přece hledali oni, když tu mají někoho jiného.

Ok, tahle situace je celkem běžná a s tím se nic nedá udělat, ale je teda aspoň rozdíl, jak k tomu kdo přistupuje. Někdo je tak drzý, že rovnou napíše, že nemá náladu/čas procházet ostatní témata (ačkoli napíše, že se to tu vyskytuje často). V podstatě tím říká: „je to pod mojí úroveň hledat, když to za mě můžete najít vy ostatní“. Asi jsem moc slušný, ale tohle bych si nejspíš nedokázal dovolit. Kdo neumí kliknout na tlačítko Hledat a zadat svůj dotaz, tak je prostě idiot a neměl by mít k internetu ani přístup. Extra pokud se za následnou pomoc odvděčí jízlivostí.

Samozřejmě bez nějakého odkazu na podobného ubožáka by to asi nebylo ono. Nuže tady je:

http://notebooky-forum.notebook.cz/viewtopic.php?t=8858

Při kontaktu s podobnými lidmi si často vzpomenu na část textu jedné nahrávky od PSH (ač tenhle typ hudby jinak neposlouchám): „…chudáci, vexláci a děvky chtěj vládu“. Čím to je, to nemám tušení ;-).

Ilustrace převzata z xkcd.com

Intel ohlásil, že už bude s projektem VBI končit, tak mi to nedá, abych se nepodělil o své dojmy z toho, co nám vlastně tak skvělého tento projekt přinesl. Pokud se budu zabývat čistě jejich notebooky, tak asi vůbec nic. Levné výkonné notebooky na trhu byly a stále jsou i od podstatně „zvučnějších“ jmen výrobců. Stejně tak konfigurovat si lze dnes i notebooky HP, Fujitsu-Siemens a DELL. V tomto ohledu tedy nic navíc.

Někteří uživatelé hovoří o standardizovaných komponentách. To je čistě marketingový tah, na který především méně počítačově gramotní uživatelé rádi slyší. Jestli si myslíte, že v tomto ohledu je nějaký rozdíl proti ostatním výrobcům, tak jste úplně na omylu. Procesor, RAM, disk, wifi a další součásti jsou normálně standardizované a lze je vyměňovat i mezi notebooky různých značek (nebo normálně koupit v obchodě samostatně). Když se vám ale pokazí něco v šasi, tak je naopak situace horší v tom, že pokud už notebook není v záruce, tak vám bude nabídnuto maximálně koupit celou novou šasi (tedy celý komplet s displejem, touchpadem, klouby a klávesnicí). Jestli je tohle ta výhoda unifikovaných dílů, tak já ji teda nevidím. Pokud pak jde o neautorizovaný servis, tak tam vám dneska stejně dobře vymění samotný displej do notebooku VBI jako do jiných. Opět žádná výhra.

Něco nám ale VBI přineslo…

Ano je to tak. Něco s VBI přišlo – nová komunita lidí. Obecně na internetových forech platí, že čím je něco levnější, tím hloupější dotazy lze v diskuzi najít. Stačí se podívat třeba na grafické karty, tam lze najít tolik hloupých příspěvků, až to není hezké. Taky aby ne – nejlevnější grafickou kartu seženete za „tisícovku“.

(pokračování článku)

Fascinuje mě naivita některých lidí, kteří si koupí něco tak kazivého jako notebook v zahraničí a vůbec neřeší podmínky záruky. Na foru Žive.cz je krásné vlákno, kde člověk řeší problém se svým notebookem HP Pavilon zakoupeným ve Skotsku. Jenže záruka je pro Paviliony pouze lokální, takže mu to tady do servis do reklamace ani nevezme (jak mu vysvětlil až moderátor v tomto vlákně).

http://forum.zive.cz/viewtopic.php?t=126057

On tedy parádně ušetřil za nový notebook, ale „pozáruční“ výměna základní desky může být s cenou klidně přes 10 tisíc. S notebookem je to těžké. Záruka je jedním z jeho nejpodstatnějších parametrů. Pokud už si tedy nějaký koupíte v zahraničí, dejte si pozor, aby měl mezinárodní záruku. Nezapomeňte si zkontrolovat, jestli taková záruka bude platit i tady v ČR. Třeba takový Acer má kupování notebooků v zahraničí podchycené takzvanou mezinárodní zárukou pro cestovatele. Ta totiž není platná, například pokud reklamujete v ČR notebook koupený v zahraničí a jste občanem ČR. V jiné zemi ale jako občan ČR nebudete mít problém (a stejně tak cizinec u nás).

Notebooky mají řádově vyšší kazivost než třeba auta. Věnujte proto záruce maximální pozornost.