Se starým (3 roky) notebookem HP Compaq nx9020 jsem si připomněl, proč jsem dřív měl stroje této značky tak rád. Přestože tu mám levnou variantu s Celeron-M, ventilátor je drtivou většinu času vypnutý. Tenkrát holt věděli, že lidi chtějí mít při práci ticho. S přechodem na nové značení (zrušení „nx“ a „nc“ a přidání písmenka za číselné označení) už totiž notebooky HP za tiché označit rozhodně nejdou.

Měl jsem možnost recenzovat a testovat HP Compaq 6710b, 6820s a 8510w (z „mininotebooků“ pak dále ještě 2510p a 2710p). Všem třem jel prakticky neustále ventilátor na rychlosti, která se určitě nedala označit za neslyšitelnou. Na ticho jsem (stejně jako spousta dalších) velmi citlivý a HP bych si pravděpodobně dnes nekoupil. Zajímavou volbou je spíše takový Thinkpad od Lenovo, ke kterému je aspoň utilita na kompletní konfiguraci chování ventilátoru. Je dost možné, že má příští cesta bude směřovat právě tam.

Divím se, že jsem tu tento dotaz nenadhodil podstatně dříve. Většina lidí, co se motá kolem počítačů (notebooků), mi sdělila, že se po nich často „dožadují“ pomoci jejich známí, přátelé a rodina. Sám jsem byl kdysi (hodně) dávno také takový samaritán a pomáhal jsem. Velmi rychle mě to ale přešlo. Důvod? Lidé se pak na vás fixují, a když jim něco začne zlobit, tak jsou automaticky přesvědčeni, že je to vaše chyba. Ne, že bych měl sám nějaké extra špatné zkušenosti, ale zprostředkovaně jsem si toho vyslechl víc než dost.

Díky tomu, že jsem takový poletucha, tak je mě naštěstí problém zastihnout. Když mi tedy někdo zavolá na mobil, tak ho mohu s klidem odmítnout, že nejsem doma a třeba ani dlouho nebudu. Jsem pevně přesvědčen, že nejnevděčnější práce je opravovat počítač svému blízkému okolí. Pokud jde o mě, tak je navíc silně pod mou úroveň vůbec podobné práce pro někoho provádět. Když už tedy na něco takového dojde, tak je to čistě moje dobrotivost, za kterou si nechci brát finanční odměnu (kdybych si měl účtovat skutečnou cenu odpovídající kvalifikovanému technikovi normálního servisu, tak by se asi nedoplatili).

Napadá mě ještě jedna dobrá zásada. Když už něco opravuji, nikdy to neřeším na místě. Zařízení si beru k sobě domů. Tam mám totiž diagnostické zázemí, potřebnou techniku a hlavně mi tam nikdo nedočkavě nedýchá na záda, kdy už to konečně bude hotové.

(pokračování článku)

Jak jistě všichni pravidelní čtenáři ví, tak před více jak rokem jsem si koupil 12“ notebook FS Amilo Pro V3205. Nějaký měsíc zpět nám vyšla jeho nová verze nazvaná Esprimo U9200, a tak jsem uvažoval o omlazení hardware. Nebylo to samozřejmě jen z rozmaru. Esprimo totiž přináší několik nových prvků, které mi na V3205 chyběly. Na NOTEBOOK.cz na něj brzy vyjde recenze, které tento článek ani v nejmenším nekonkuruje (ona je i podstatně rozsáhlejší). Bude se zabývat čistě srovnáním těchto dvou notebooků.

Design a mechanické provedení

Tak tady se teda FS moc nepochlapilo. Nerad to říkám, ale Esprimo nemá ani kousek elegance a nemá na svém vzhledu vůbec nic, co by mě dokázalo zaujmout. Sám ještě nejsem tak kritický, ale ostatní lidé mi téměř jednohlasně potvrdili, že V3205 je vzhledově o třídu výš. Korporátní notebook podle mě nemusí být jen krabice bez špetky vkusu.

Na rozdíl od vzhledu šlo nahoru povrchové zpracování plastů. Ty už na sobě nechytají žádné otisky a mají trochu hrubší povrch, který by se nemusel tak rychle ošoupat. Ruku do ohně bych za to ale nedal, protože kvalitní povrchové úpravy nejsou zrovna doménou levných řad FS.

Mechanická konstrukce základny je velmi dobrá a je na úrovni nejlepších notebooků. Nedostatky jsou jen ve víku. To je zase nějak měkké a já si nejsem jist, že ta bude nový model ušetřen problémů spojených s vytlačenými skvrnami. To pro mě také bylo i velkým zklamáním.

(pokračování článku)

Nabídka na alza.cz je vážně velmi zábavná. Koupili jste si notebook za 20 tisíc? Za 30? Nedej bože za 50? Pak vám s lítostí oznamuji, že jste hlupáci, protože jste se nechali napálit. Notebook bez kompromisů s výkonným procesorem, kvalitní výbavou a dlouhou výdrží na baterie (a to je přece to, co všichni chceme) dnes totiž můžete mít za necelých 10 tisíc (včetně DPH). Aspoň to nám tvrdí agresivní reklama na alza.cz:

(pokračování článku)

Před nedávnem se začal do nejnižšího segmentu notebooků prodírat procesor s názvem Pentium Dual-Core. Protože na internetových diskuzích mnoho lidí tápe, tak nebude od věci se podívat, co je tento procesor vlastně zač.

Ve stojatých vodách low-endu odjakživa kralovaly Celerony. Ty se vyznačovaly menší vyrovnávací pamětí (cache) a absencí změny násobiče (resp. frekvence) a napětí. Kvůli tomu měly nižší výkon a vyšší spotřebu. V době Pentia 4 byl výkonový rozdíl obrovský (tehdejší mobilní Celerony překonala leckterá z posledních P3), jenže s příchodem Pentium-M se všechno změnilo. To totiž mělo takové množství vyrovnávací paměti (především úroveň L2), že i po odseknutí půlky výkon ve většině aplikací klesl jen minimálně. Tím pádem už zůstala jen druhá nevýhoda.

V posledních letech se ovšem začala řešit výdrž na baterie a spotřeba mnohem více, než tomu u low-endu bylo dříve. Do toho se přidala i zdatná konkurence v podobě Sempronů od AMD, které zpravidla za podobnou cenu nabídly nejen vyšší výkon, ale také pokročilé řízení spotřeby. Zažilo se tak do podvědomí, že cokoli je lepší než Celeron, protože řízení spotřeby k procesoru v notebooku prostě patří.

Ne, že by pozice AMD nějak výrazněji mohla Intel ohrozit, ale protože má AMD potíže ve stolních procesorech, začal na něj Intel tlačit ve všech možných segmentech, aby mu ještě přitížil. Řekl bych, že Pentium DC je jedním z prostředků tohoto útoku. Nabízí totiž do low-endu přesně to, co uživatelé chtějí: lepší správu napájení a nově dvě jádra.

(pokračování článku)

Pro mnoho lidí je notebook naprosto nezbytnou součástí života, bez které se ani jeden den neobejdou. Přesto si však kupují různé Acery a ASUSy (a jiné) s obyčejnou zárukou, kdy pak přístroj při závadě hnije měsíc v servisu. Nějak mi tohle nejde do hlavy, hlavně když pak čtu příspěvky na fórech všech těchto fňukalů, kteří se zlobí, že jim v servisu řekli, že dřív jak za týden to spravené nebude. Seriózní výrobci nabízí rozšířenou záruku s opravou u zákazníka (do druhého dne) za poměrně slušné peníze (několik tisíc). Pokud člověk ví, že notebook nutně potřebuje, a stejně si za záruku nepřiplatí (ale radši si koupí lepší grafickou kartu, aby mohl hrát plynuleji Counter-Strike), tak je podle mě hlupák.

U mě na stole - jeden notebook můj a dva záložní z práce :-)

Já sice notebook potřebuju prakticky denně, ale rozšířenou záruku jsem si stejně nekoupil. Důvod? Práce v notebook.cz mi poskytuje notebooků dostatek, abych se bez toho svého na pár týdnů klidně obešel. Dokonce jsem si to i na konci roku vyzkoušel, kdy jsem byl pár týdnů bez toho svého, a velmi jsem ocenil vstřícné a ochotné vedení :-).

Kdybych ale tuhle práci nedělal, tak je nějaká ta next-business-day záruka jistou volbou. Notebooky se kazí (15-20% prodaných kusů u velkých výrobců) a nemůžete mít jistotu, ani když to bude stát 100 tisíc. Jedinou jistotou tak může být nadstandardní záruka. Pokud vám servis řekne, že většinu reklamací je schopen vyřídit do 5 pracovních dnů, tak to ještě neznamená, že zrovna u té vaší nebude čekat na náhradní díl 3 týdny.

V dnešní době již nejsou repasované notebooky tak zajímavé, jako tomu bývalo dříve. Důvod je jednoduchý – nový notebook už dnes seženete za ubohých 10 tisíc. Když si pak člověk rozmýšlí, zda koupit nový, nebo ojetý, tak už není rozhodování tak jednoznačné. I dnes však mají repasy své místo na trhu, takže jsem se rozhodl jim jeden článek také věnovat.

Co znamená repasovaný notebook

To jsou zpravidla vyřazené služební notebooky z velkých firem (z důvodu inovace vybavení). Takové notebooky se pak vyčistí, nefunkční kusy se „do sebe“ zkompletují a případně se u některých vymění klávesnice (hlavně u korporátních notebooků často bývají úplně vyleštěné). Firma, která notebooky repasuje, je pak i testuje a poskytuje na ně svou vlastní záruku (případně i s dobíhající původní zárukou. Taková záruka je nejčastěji omezena na 6 měsíců od zakoupení.

Vyčištěná deska repasovaného notebooku - ani náznak prachu, či nečistot

Které notebooky se repasují

Takové, které jsou koncipované na delší provoz, než na dobu záruky. Kvůli tomu jde téměř bezvýhradně o notebooky pro firemní sektor od těch „lepších“ značek – většinou IBM (Lenovo), HP Compaq, DELL Latitude a Toshiba Tecra/Portégé. Repasované Acery a ASUSy byste hledali marně, což o nich také něco vypovídá ;-).

(pokračování článku)

V mnoha recenzích si člověk může přečíst, že lesklé materiály na notebooku dodávají dojem exkluzivity. Dle mého názoru je to blbost. Lesklé notebooky jsou pěkné, když jsou zavřené někde v prosklené vitrínce, kde jsou z dosahu nenechavých rukou. Pro běžné používaní jsou jen utrpením. Možná také proto lze lesklé materiály najít především na domácích strojích (u těch se předpokládá, že budou strašit jenom doma a nevytáhnou paty z domu). U reprezentativních notebooků je většinou nenajdete a je to jedině dobře. Následující fotografie ukazuje, jak vypadá lesklé víko po jednom dni používání od vyčištění.

Vytáhnout něco takového někde na firemní poradě, tak se asi propadnu hanbou. Jen si vezměte, co by na to asi řekli vaši klienti a nadřízení. Vypadali byste jako ta největší prasata.

Závěrem

Chcete reprezentativní notebook, na který budou koukat vaši kolegové a klienti? Nekupujte si lesklý notebook. Na trhu je spousta reprezentativních notebooků s upraveným matným povrchem, který není náchylný ani na otisky, ani na škrábance. Lesklé notebooky nepůsobí reprezentativně. Působí lacině.

„Mobilní internet s výkonným notebookem,“ tak praví web T-Mobile na stránce s nabídkou paušálu s notebookem a datovou kartou. V marketingovém oddělení zřejmě nemají ani potuchy, co to znamená výkonný. Ono totiž notebook s procesorem Celeron-M může být cokoli, jen ne výkonný. Jedno-jádrový procesor je výsadou snad jenom toho úplně největšího low-endu. V dnešní době, kdy jsou dvě jádra standardem, jsou kecy o výkonném notebooku vyloženě lež.

Abych to uvedl na pravou míru. Jde o notebook Acer Extensa 5220, který patří snad k tomu úplně nejlevnějšímu na trhu. Možná, že to není úplně špatný notebook, ale určitě není ani špičkový, jak nám zas hlásají reklamy v televizi a rádiu. Špičkové notebooky vážně vypadají jinak, to mi věřte. Špičkové notebooky se taky neprodávají za cenu trochu lepšího mobilního telefonu ;-).

(pokračování článku)

Přiznám se, že málokdy mě nějaký recenzovaný notebook vyloženě zaujme tak, že bych ten svůj nejradši hned zahodil a začal používat ten testovaný místo něj napořád. Teď jsem však něco podobného pocítil. Notebook s dotykovým displejem už jsem v ruce měl, ale vyloženě Tablet PC mám na recenzi poprvé. Jsem z něj úplně nadšen a přesně jsem si vzpomněl, proč už jsem po něm kdysi dávno tolik toužil.

Jestli si někdo myslí, že žiji jen recenzováním notebooků, tak bych ho musel zklamat. Mým asi největším dlouhodobým koníčkem byla odjakživa grafika. 3D, textury i kresby. Mám pro tvorbu grafiky doma všemožnou potřebnou i užitečnou techniku, ale ten nejpřirozenější pocit při kreslení jsem měl opravdu až s kreslením na Tablet PC, protože je to úplně stejné pohodlí, jako kreslit na papír.

Není dotykový jako dotykový

Většina lidí rozlišuje pouze, zda je displej dotykový, nebo není. I dotykové displeje se mezi sebou výrazně liší. V nedávno recenzovaném Panasonic ToughBook CF-T7 byl displej, který reagoval na tlak, takže se dal mačkat nejen perem, ale i čímkoli jiným. Výhoda je tedy jasná – není nutné pořád vytahovat pero. Když něco rychle potřebuji, ťuknu na to prstem. Nevýhoda je v tom, že dokud se displeje nedotknete (bráno jako stisk levého tlačítka), tak ani nevíte, jestli přesně ukazujete, protože kurzor se přesune až při doteku. Stejně tak není možné žádné sledování síly stisku. Prostě jen stisknuto a nestisknuto.

(pokračování článku)