…nebudu s ním totiž nikde mlátit. Přesně tuhle už jsem slyšel mockrát. Lidé se s ní vlastně na fórech ohánějí celkem pravidelně. Nepatřím mezi ty, kteří vnucují každému nějaký business model, ale stejně je dobré se zamyslet, kde jsou výhody pevného notebooku.

Modely pro domácí použití jsou vždy levnější i přes vyšší výkon a platí zde (stejně jako u všeho), že se muselo šetřit na něčem jiném. V nejprodávanějším cenovém segmentu jsou dnes marže minimální a představa o placení „za značku“ je už mimo realitu. (pokračování článku)

Situace kolem mini-notebooků mi v poslední době připadá přinejmenším zabrzděná. Výrobci stále recyklují identické vnitřnosti v různě přebarvených šasi a inovace evidentně vzala za své.

hudba budoucnosti? kdepak – skoro 10 let zpět

Za zmínku v podstatě stojí jen nedávno propíraná informace o novém ARM procesoru, který by se mohl stát konkurencí Atomu. Udělat konkurenci řešení s Atomem ostatně nemůže být až zas tak těžké. Vyniká totiž opravdu jen svou cenou a spotřeba se kolikrát neliší od klasických procesorů (a čipových sad) pro „dospělé“ notebooky. Modely s výdrží „něco málo přes 2 hodiny“ nelze považovat za mobilní. Nový ARM Cortex-A8 útočí na Atom právě svou malou spotřebou, což je mimochodem vlastnost pro ARM dlouhodobě typická. (pokračování článku)

Do notebooků se nám konečně více tlačí konektory jako HDMI a eSATA, z čehož mám velkou radost (oba jsou velmi užitečné a měly tu být už dávno). Není to ovšem úplně zadarmo. Součástí procesu obměny je i odstranění některých „méně používaných“ konektorů a určitý menší problém spatřuju v tom, že i ty, co se vypouští, mají v dnešní době stále své místo.

4pinová verze Firewire byla ještě nedávno běžnou součástí většiny notebooků

(pokračování článku)

Nedávno jsem měl tu čest s notebookem Toshiba Satellite A300, když jsem ho v redakci fotil. Zaujala mě jedna vlastnost – ačkoli šlo o velmi levný notebook, je možné ho osadit dvěma pevnými disky. Na spodku jsou snadno přístupné dvě kapsičky na SATA disky a jedna z nich je mimo nejdražších konfigurací prázdná.

Co jsem se tak dozvěděl, tak podobně na tom byl už minulý model A200 a snad i několik dalších Toshiba notebooků. Normálně by mě to teda nechalo chladným, ale když jde o notebooky, které atakují ty nejnižší cenové příčky, tak to beru jako velké plus. Nevyužije to samozřejmě každý, ale v 15,4“ šasi už je místa dost, aby se tam ty dva disky s přehledem vešly – když pak chce člověk na notebooku dělat i nějakou náročnější práci (za předpokladu, že vyžaduje notebook), tak je dobré mít systémový disk oddělený. Zároveň někdy je potřeba extra úložný prostor a připojení disku na interní SATA port nabízí podstatně vyšší rychlost než USB.

(pokračování článku)

Lenovo nedávno uvedlo na trh novou řadu notebooků Lenovo ThinkPad SL a spustilo tím vlnu debat o upadající dobré značce a o tom, že už vlastně nejde o ThinkPad. ThinkPad SL je levnou variantou pro SMB (small-business) uživatele. Není tedy tolik zaměřen na nějaké komplexní nástroje pro správu, maximální pevnost mechanické konstrukce a různé vychytávky vychytávky. Místo toho nabízí vlastnosti, které ani některé dražší ThinkPady nemají – BluRay, HDMI a dedikovaná grafika. Přitom jde o notebook s cenou okolo 20 tisíc. Tyto multimediální vymoženosti vychází z předpokladu, že cílová skupina nebude mít notebook jen jako pracovní nástroj, ale i jako zdroj zábavy.

Zlí jazykové říkají, že jde vlastně jen o pokračování Lenovo 3000 série se snahou o lepší prodeje. Něco na tom možná bude, ale jsem přesvědčen, že nový ThinkPad SL si své jméno může zasloužit. Dobře, je to jen obyčejný plasťák bez kovové konstrukce. Sám ale dobře vím, že opravdu dobrý plasťák přežije i náročné používání po dobu několika let. Cílová skupina ovšem pravděpodobně bude notebook přenášet jen minimálně a to jen mezi stoly. V takovém případě prostě není důvod, aby byla uvnitř nějaká tlustá kovová konstrukce. Lesklé víko je trochu úlet, ale lze ho pochopit. Ač se to nám pokročilým moc nelíbí, běžným uživatelům se to prostě líbí a my s tím nic neuděláme. Absence dokovacího konektoru je taktéž pochopitelná. Jedinou vlastností, kterou nějak nemohu přenést přes srdce, je to příšerné rozložení klávesnice z Lenovo 3000. Nemyslím si, že by dobrou klávesnici chtěli jen profesionálové a že ve small-business sektoru je to jedno. Skoro mám pocit, že je podobná klávesnice zvolena pro záměrné odlišení těchto modelů.

(pokračování článku)

V dnešním díle se zaměřím na docela nepříjemný problém, který překvapivě také není ojedinělý. Nejde o nic moc komplikovaného – některé notebooky mají velmi ostrou hranu přesně v místech, kde se při psaní pokládají zápěstí. Při delším používání tak zápěstí může být odřené a práce na notebooku je méně příjemná.

HP Compaq 6710b má dokonce v místech zápěstí i malý výstupek

Lenovo ThinkPad R61 sice není velký krasavec, ale oni vědí, proč tam to zkosení mají

Tento prohřešek dotáhl k „dokonalosti“ Apple MacBook Air. Hrana jeho hliníkového těla je totiž tak ostrá, že po dopsání recenze jsem měl tenkrát na zápěstích takové modřiny, že jsem vypadal jak magor, co si neumí pro sebevraždu najít ostrou žiletku ;-). U HP mě to však překvapuje. Čekal bych, že řada Compaq bude navrhována především s ohledem na maximální pohodlí uživatele. Hranaté notebooky mám sice rád, ale nesmí se to zas moc přehánět.

V minulém díle jsem mluvil o lesklé klávesnici, což asi většina lidí uzná, že je úlet první kategorie. Tentokrát se podívám na podstatně rozšířenější nešvar – konektory zvukové karty umístěné na čelním panelu. Vlastně jsem ještě neviděl člověka, který by vyžadoval takto umístěné konektory. Za to lidí, kteří to vyloženě nesnáší, lze najít na fórech celé řady. Sám patřím mezi ně, ačkoli mám už třetí notebook, kde se při umisťování těchto konektorů nepřemýšlelo.

Většina sluchátek má zahnutý konektor. V případě konektorů vpředu je podobné zahnutí kontraproduktivní, neboť kabel musí vést k uživateli od konce konektoru kolmo. Kabel se v některých případech i víc namáhá. V případě připojení externích reproduktorů je konektor často podstatně masivnější a není zahnutý. Jenže na rozdíl od sluchátek zde nikdo nechce, aby kabel vedl dopředu. Kabel je tak nejčastěji nutné ohnout na nějakou stranu, kde se pak perfektně plete pod rukama. Úplně největší specialitkou pak jsou některé notebooky, které nabízí 5.1 výstup analogem a všechny tři potřebné konektory mají umístěné také na předku. Zkuste si takto vést 3 tlusté kvalitní kabely do vaší repro-soustavy. Já to zkusil a nic moc.

Kam tedy s nimi?

Nejlepší místo je asi na levém boku prakticky v libovolném místě (klidně blízko uživatele). Případně se mi také líbilo umístění na pravém boku dále od uživatele. Na pravém boku blízko uživatele už jsem audio konektory měl také a tolik to nevadí. V případě použití zahnuté redukce pak kabel nepřekáží ani myši. V případě umístění konektoru na čelní panel by takové redukce byly nejspíš potřeba dvě.

Snad každé místo je lepší, než to rvát na předek. Proč to tam tedy výrobci tak často a rádi dávají, mi hlava nebere.

Nemůžu si pomoct, ale překvapuje mě, jak se rozmáhá propagace značky výrobce reproduktorů notebooku. Zatímco dříve to bylo zárukou určité lepší kvality, takové časy už jsou dávno pryč. Stále častěji se totiž setkávám s tím, že i notebook s relativně podprůměrnými reproduktory má na šasi vytlačené honosné jméno jejich výrobce.

Jenže k čemu je to pak dobré? Už i ty nejlevnější Toshiby mají na sobě napsáno Harman Kardon a přitom jejich zvuk dost „slabý“. Teď jsem měl na recenzi notebook značky ASUS a ten se chlubí reproduktory značky Altec Lansing. Protože vím, jak špatné reproduktory ASUS kolikrát má, tak jsem se těšil, že se třeba něco změnilo k lepšímu. O to větší zklamání přišlo, když jsem spustil první z testovacích MP3 souborů. Slabá maximální hlasitost, totální absence hloubek a nižších středů. Značka, neznačka – celkově bych repráčky přirovnal k nějakému chrastítku.

Závěrem

Já na tom nevidím nic špatného, že v notebooku nejsou nijak super reproduktory, ale jejich výrobci by se měli nad sebou zamyslet. Lowend se samozřejmě musí vyrábět, protože ten se prodává ve velkém. Neměla by se ovšem takto degradovat značka a pověst jejich výrobce (jako že tam existuje opravdu nějaká dohoda a výrobci notebooků za to platí). V dnešní době už nemá cenu ani v nejmenším na něco podobného přihlížet. V mainstreamu mají totiž kolikrát lepší zvuk notebooky z business segmentu, které se tímto způsobem vůbec nechlubí.

Za svůj život jsem vystřídal nespočet notebooků. Většina z nich měla v sobě PCMCIA slot a ten, který mám teď, ho má také. S ExpressCard slotem jsem měl pouze jeden notebook, a to předchozí FSC Amilo Pro V3205. Tenkrát jsem viděl v tomto slotu velkou budoucnost, dnes už jsem ovšem radši zas jen za PCMCIA (samozřejmě kombinace obojího by byla nejlepší). Tímto článkem se pokusím odkrýt svých několik důvodů, které vzešly až z reálného použití, protože na papíru je ExpressCard vskutku výborný.

Dvě velikosti karet

S tímto slotem nově přišlo dělení na úzké a široké karty. To je možné díky sériovému rozhranní, které nevyžaduje tolik kontaktů. S tím ovšem také přišel jeden problém. Drtivá většina notebooků má samozřejmě široký slot. Jenže většina karet je zas úzká. Zkuste si ovšem používat kombinaci širokého slotu a úzké karty. Velmi rychle narazíte, protože karta v něm vůbec nedrží. Stačí se jí tak letmo dotknout (což není žádný problém, protože všechny přesahují), karta najednou není kolmo a z půlky se odpojí. Následuje tedy opětovné připojení a to znamená další problémy. Pokud vám vypadne například internet, tak se karta třeba opětovně nemusí chtít detekovat a není to takové, že by ji stačilo jen znovu zasunout a ihned lze pokračovat dál.

ani ASUS XG Station není bez problému

Pouze u jednoho zařízení jsem se setkal, že by byl přibalen plastový prvek, který se na kartu přicvakne, a doplní tak její tvar do široké varianty.

(pokračování článku)

Není to ani půl roku, co začali výrobci ve velkém blbnout s lesklými povrchy i na místech, se kterými je člověk nucen neustále přicházet do fyzického kontaktu. Ano, doposud bylo lesklé většinou jen víko z vnější strany. Už to jsem neměl moc rád, protože jeho „zapatlaný“ povrch kolikrát vypadal velmi nevzhledně. Při práci to ale nijak nevadilo.

Jenže taková lesklá klávesnice a její okolí – zde už se problém dotýká i pohodlí uživatele při práci. Vždy jsem notebooky považoval za nástroj primárně určený na práci. Z tohoto důvodu jsem nikdy neměl rád, když byl design povýšen nad funkčnost. Vím, že je dost uživatelů, kteří to tak neberou a právě vzhled je pro ně tím hlavním. Tímto zápiskem bych chtěl sdělit, co člověka s takovým notebookem čeká.

lesklý povrch po pár dnech používání

Odrazy už nejen v displeji

Uživatelé jsou rozděleni na dva tábory – jedni mají rádi lesklé displeje a druzí matné. U lesklého displeje totiž mohou vadit odlesky různých zdrojů světla za notebookem. V takovém případě je řešení jednoduché. Stačí si sednout tak, aby za uživatelem nic takového nebylo (mluvím třeba o oknu). Pokud se displej trochu sklopí, lze nastavit polohu tak, aby nebyl v odrazu ani předmět přímo za uživatelem.

S klávesnicí je to horší. Tu si nijak nenastavíte. Ta bude vždy vodorovně se stolem a její normála tedy směřuje na strop. No a co tak asi bývá na stropech? Správně – zdroje světla, neboli žárovky a zářivky. Proti tomu se bojuje jen velmi těžko. Když vidíte v klávesnici odraz zářivky, který značně stěžuje čtení popisků, není to jen otravné. Očím citlivějších jedinců to dokonce vadí. Intenzivní zdroj světla hned vedle oblasti displeje není příjemný a může docházet k nadměrnému slzení očí.

Celkově ovšem musím říct, že lesklost bych přežil a dokázal bych si představit, že lesklý notebook mám. Hůř bych snášel druhý problém…

(pokračování článku)