Příští sobotu (15.10.) se koná další ročník akce pro příznivce všech historických počítačů. Bytefest bude opět probíhat na Smíchovském nádraží a stejně jako loni mě tam můžete potkat. Tentokrát se navíc vybavím v souladu s tématem blogu celou řadou notebooků (a k tomu nějakými profesionálními grafickými stanicemi od SGI).
Poslední testovaný notebook – HP EliteBook Folio G1 – mě donutil k přemýšlení nad chlazením, konkrétně nad vyvážením hlučnosti a teplot. S procesory Core-M se nám sice objevují pasivně chlazené notebooky, na kterých nenajdete žádné výdechy ventilace, ale kolikrát si pak říkám, jaká je škoda, že tam žádný ventilátor výrobce nedal. Proč? Protože mít na klíně v letních vedrech rozžhavený notebook prostě není taková zábava, jak by se mohlo zdát.
Za skoro deset let testování a recenzování jsem vyzkoušel ledacos. Spousta řešení byla špatná a dal jsem od nich ruce pryč. Tablety však mají své speciální místo – zkoušel jsem je používat mnohokrát, dokonce mám už druhý (darem), ale prostě to nejde. Vždy si nějaký nastavím, chvíli ho zkouším nosit, pak ho párkrát nechám doma a pak si na něj měsíce ani nevzpomenu. A takto stále dokola.
V posledním z trojice dílů věnovaných osmibitovým strojům se zaměřím na svým způsobem překomplikovaného nástupce jednoho z nejúspěšnějších počítačů všech dob, tedy Commodore 64. Dvojnásobný takt hlavního procesoru, více paměti, možnost zobrazit 80 znaků na řádek i podpora spuštění business programů pod CP/M z něj dělaly velmi schopný počítač, vykoupeno to však bylo vyšší složitostí a tím i vyšší cenou.
Jak jsem již psal, začínal jsem na 16bit PC a před časem jsem se rozhodl prozkoumat, jak se pracovalo i s osmibitovými domácími počítači. V prvním díle šlo o ZX Spectrum+ z roku 1984. Tentokrát jsem se podíval na dle mého názoru sofistikovanější kousek v podobě Atari 130XE – tedy v podstatě poslední stupeň vývoje klasických 8bit Atari.
Okolo to je teď samý technomorous a někdy se stane, že i mně někdo začne vysvětlovat, jak jsem vlastně taky technomorous, když odmítám nějakou novou technologii. Realita je jiná. Mám velmi rád technologické inovace a rád je zkouším, ale jsem hodně vybíravý v tom, co nakonec považuju za užitečné. Tentokrát ukážu i trochu své technologicky optimistické stránky…
Ještě příští středu je možné od 13 do 17h vidět na FELu v halových laboratořích sbírku historických počítačů. Sice je to velmi nepřátelský čas pro všechny, co chodí full time do práce, ale stejně jsem si to nenechal ujít. Pokud se vám poslední termín také nehodí, můžete se aspoň podívat na galerii fotografií (místy s mými komentáři).
Poslední auto mám už skoro dva roky a to si zasluhuje trochu zhodnotit, jak se mi s ním žilo. Od té doby jsem najezdil 30 tisíc kilometrů, jednou boural a dvakrát jsem vezl auto do servisu kvůli reklamaci. Kromě toho jsem vyzkoušel i faceliftovanou verzi (v benzínu i v naftě), což mi dalo možnosti srovnání, co korejští inženýři dokázali vyřešit a u čeho naopak dělají, že to problém není.
Máme tu další univerzální konektor (USB-C), který nahradí všechny ostatní. Tedy dokud nepřijde další univerzální konektor. A ten přijde a stihne to dříve, než se tento doopravdy rozšíří. Rád bych se mýlil, ale takto je to stále dokola.
Poslední týden byl silně ve znamení aut. Asi jsem se už dostal do věku, kdy si moji vrstevníci dělají na všech stranách radost nepraktickými, ale zas o to výkonnějšími auty. V rámci jistého rozhodování jsem měl domluvený Hyundai Tucson na dva dny – takový ten „sen českých offroaďáků“, jak to naštěstí marketing českého zastoupení tentokrát nenazval. Aby to byl ten pravý kočár do tvrdých podmínek, šlo rovnou o variantu bez pohonu všech kol a se základní naftovou motorizací. Pokud o něm uvažujete, zde pár mých rychlých postřehů…
NoteBookBlog.cz
Retrocomputing (RSS)
