Mini-notebooky jsou momentálně v kurzu, a dokud tato bublina nesplaskne, tak se výrobci budou předhánět, kdo nabídne zajímavější malý levný počítač. Vzhledem k tomu, že už se některé dostávají i u nás na trh, nebylo by špatné se trochu ohlédnout, čím že to vlastně jsou vybaveny ty nejlevnější verze. Jednoduchá odpověď je: Linuxem. To je pravda. Jenže na rozdíl od Windows není Linux jako Linux a ty rozdíly jsou obrovské. Samotné notebooky už jsou rozebírány v mnoha článcích, a tak se dnes zaměřím čistě na Linuxové distribuce, které na nich běží.

ASUS Eee PC (Xandros Linux)

ASUS ukázal ostatním cestu se svým malým počinem. Dokázal zjednodušenou Linuxovou distribuci protlačit mezi obrovské množství běžných uživatelů, což je výborný počin. Ostatně nikdo nečekal, že bude Eee slavit takový úspěch a že kolem něj bude taková mánie. Nakonec se zalekl dokonce i „ó velký“ Microsoft :-).

Troufám si tvrdit, že ASUS si dal s Linuxovou distribucí (založené na Xandros Linuxu) hodně práce. Na první pohled sice graficky moc nezaujme, ale musím uznat, že všechno je účelné a funguje jak má. Nikde žádné nedodělky a nepadá to. Jako mobilní kancelář je to tedy ideální.

(pokračování článku)

Se svým notebookem jsem si také zakoupil záruku s opravou u zákazníka následující pracovní den. Ačkoli jsem tu kdysi řekl, že takové věci díky své práci nepotřebuju, tentokrát jsem chtěl mít správný pracovní notebook se vším všudy. Málokdo ví, jak vlastně takové rozšíření záruky vypadá a popravdě – já to také nevěděl. Sice už jsem nějaké notebooky s podobným typem záruky měl (nebo dokonce i lepším), ale většinou to bylo rovnou v základu.

Tentokrát byla záruka koupena samostatně jako zboží v obchodě. Po několika dnech dorazila krabička na CD. Uvnitř však místo něj byl pouze manuál s postupem a aktivačním kódem. Celý proces byl tedy jen o ručním naťukání adresy, naciónálů, identifikačního čísla notebooku a aktivačního kódu. Otázka asi 15 minut a od teď jsem již evidován s rozšířenou zárukou v době trvání tří let.

Výplatí se to?

Lenovo nemá tuto záruku nejlevnější a nejsem si ani jist, že by pro mě byl můj vlastní notebook tak životně důležitý, že bych se bez něj chvíli neobešel. Důvodem je asi hlavně má lenost, protože se mi nechce jezdit do Prahy do servisu. Poslední dva roky jsem se s notebooky vždycky v období Vánoc pěkně natrápil (musel jsem tam jen třeba na několikrát do servisu se “přít”). Možná si někdo říká, že bych to mohl posílat kurýrem, ale tento způsob z principu odmítám a beru ho spíše za trest. Většinou se mi totiž podaří vychytat nejednoznačnou závadu, takže by mi ten notebook bez osobního kontaktu rovnou poslali zpět. Při osobním kontaktu je možno si všechno hezky vyjasnit a předejít zbytečným nedorozuměním. Zároveň se dá lépe předvést chyba (nebo z druhé strany funkčnost) zařízení.

Takže kurýra nechci a do servisu se mi jezdit nechce, takže on-site záruka je vlastně nejlepší možnost. Na druhou stranu těch peněz mi ani náhodou nebude líto, když tu záruku nebudu muset vůbec uplatňovat :-).

…teď už jen dodělat poslední záležitosti do práce. V pátek jsem dodělal poslední zkoušku, kterou jsem chtěl stihnout (v září pak zbývá ještě jedna), a teď je potřeba se nějak rychle zbavit i těch notebooků, co se mi doma nakupily. Zrovna když by člověk trochu zvolnil, tak se nakupí spousta nových zajímavých hraček, co si přímo žádají o zrecenzování :-).

Nějak se nám teď s těmi mini-notebooky roztrhl pytel a je sranda sledovat, jak je každý záměrně nějakým způsobem „zkriplený“, aby nemohl konkurovat dražším modelům stejné značky (to je to nejhorší, co může pro výrobce být, když levnější model kanibalizuje své dražší bratříčky). ASUS má mrňavou klávesnici, že se na tom nedá moc rychle a dlouho psát, HPčko má zas neuvěřitelně špatnou platformu (žravá a bez výkonu) a Acer, který je v mnoha ohledech takový kompromis, má pro jistotu jen 512 MB RAM a neobsahuje ani Bluetooth modul.

No jo, holt za pár týdnu to tady všechno bude v prodeji, tak nikdo nechce být pozadu. Nejzajímavější je sledovat, jak se výrobci vypořádali s modelem pro Linux. Každý se popral se svou instalací Linuxu jiným způsobem a řekl bych, že by z toho mohl být pěkný srovnávací článeček tady na blog. Všechny Linuxy jsem totiž poctivě prolezl a otestoval v mnoha různých situacích, které mohou nastat při běžném používání. Pravděpodobně by to mohl být i poslední článek před odjezdem, který se momentálně upřesnil na středeční odpoledne.

Málokdy si beru na paškál nějaké konkrétní výrobce a prodejce. K výjimce dojde jen v jednom případě – když mi jednání z jejich strany přijde nějakým způsobem neetické a no… prostě nefér. Teď jsem narazil zas na jeden případ, který je minimálně k zamyšlení.

Znáte notebooky HAL3000?

Věřím, že vás bude málo těch, co odpoví kladně. Přesto tu jsou už nějakou dobu. Jde více méně o ty nejlevnější OEM šasi tlačené tvrdě na cenu (něco jako třeba VBI). Ačkoli tyto notebooky pokrývají úplně nejnižší cenový segment – druhá strana to vidí úplně jinak. U výběru notebooků si pak můžete přečíst na některých internetových obchodech (z části které jsem viděl dnes poprvé).
Proč HAL3000? Počítače HAL3000 jsou dodávány jednou z předních firem působících v oblasti velkoobchodního prodeje IT produktů a výroby počítačů. Počítače HAL3000 jsou sestavami výhradně z prověřených a kvalitních komponent. Na jich dodávkách spolupracujeme přímo se společnostmi AMD, MSI, Benq, Teac, Toshiba, Sapphire, Prolik, Intel, Western Digital, Microsoft, apod.
Jenže zrovna ty notebooky jsou často OEM šasi Mitac, což jsou jedny z těch nejhorších a nejproblémovějších. HAL3000 notebooky jsou vytvořeny pouze osazením standardních komponent (procesor, RAM, disk,…) do této šasi, na kterou se pak přelepí nálepka „výrobce“. Rozhodně nejde o žádný výsledek komplikované spolupráce.

(pokračování článku)

Není to ani půl roku, co začali výrobci ve velkém blbnout s lesklými povrchy i na místech, se kterými je člověk nucen neustále přicházet do fyzického kontaktu. Ano, doposud bylo lesklé většinou jen víko z vnější strany. Už to jsem neměl moc rád, protože jeho „zapatlaný“ povrch kolikrát vypadal velmi nevzhledně. Při práci to ale nijak nevadilo.

Jenže taková lesklá klávesnice a její okolí – zde už se problém dotýká i pohodlí uživatele při práci. Vždy jsem notebooky považoval za nástroj primárně určený na práci. Z tohoto důvodu jsem nikdy neměl rád, když byl design povýšen nad funkčnost. Vím, že je dost uživatelů, kteří to tak neberou a právě vzhled je pro ně tím hlavním. Tímto zápiskem bych chtěl sdělit, co člověka s takovým notebookem čeká.

lesklý povrch po pár dnech používání

Odrazy už nejen v displeji

Uživatelé jsou rozděleni na dva tábory – jedni mají rádi lesklé displeje a druzí matné. U lesklého displeje totiž mohou vadit odlesky různých zdrojů světla za notebookem. V takovém případě je řešení jednoduché. Stačí si sednout tak, aby za uživatelem nic takového nebylo (mluvím třeba o oknu). Pokud se displej trochu sklopí, lze nastavit polohu tak, aby nebyl v odrazu ani předmět přímo za uživatelem.

S klávesnicí je to horší. Tu si nijak nenastavíte. Ta bude vždy vodorovně se stolem a její normála tedy směřuje na strop. No a co tak asi bývá na stropech? Správně – zdroje světla, neboli žárovky a zářivky. Proti tomu se bojuje jen velmi těžko. Když vidíte v klávesnici odraz zářivky, který značně stěžuje čtení popisků, není to jen otravné. Očím citlivějších jedinců to dokonce vadí. Intenzivní zdroj světla hned vedle oblasti displeje není příjemný a může docházet k nadměrnému slzení očí.

Celkově ovšem musím říct, že lesklost bych přežil a dokázal bych si představit, že lesklý notebook mám. Hůř bych snášel druhý problém…

(pokračování článku)

Dnes jsem chtěl odeslat jeden komentář na jednom serveru a nemile mě překvapila ochrana proti spamům. Ostatně podívejte se sami na obrázek, který se nacházel pod formulářem na příspěvek. Tohle už je dle mého názoru až příliš nečitelné. Já vím, že spam-boti jsou dnes na velmi dobré úrovni. Však jsem se sám ve škole naučil pomocí MATLABu provádět různé rozpoznávání pomocí speciálních algoritmů. To si pak lze poradit s rotací, transformací, rozmazáním i šumem.

Počítače dnes dokáží rozpoznat i z velmi špatné, rozostřené fotky několika aut čísla SPZek (focené třeba ještě z jedoucího vozidla). Mám na mysli i takové fotky, kde místo poznávací značky uvidí člověk jen šmouhu (pokud znáte takové ty americké „kriminální“ filmy, tak to, co tam předvádí, není úplně vzdálené od reality). Je tedy potřeba se pořádně zamyslet, dokdy je to ještě jen efektivní ochrana a kdy už je to spíše buzerace. Řekl bych, že na zmíněném serveru už tu hranici přesáhli. Příspěvek jsem nakonec odeslal, ale musel jsem 3x dát refresh stránky, než se objevil kód, který jsem byl schopen rozpoznat.

Skoro jsem si myslel, že tomu ujdu, ale nakonec se tak evidentně nestalo. Dostávám stále dokola dotazy o tom, proč jsem přešel na Windows XP a co mi na Windows Vista nejvíce vadilo. Na tyto dotazy zkusím letmo odpovědět, ale nejdříve se budu věnovat tomu, proč jsem tento zápisek původně nechtěl psát.

Na internetu je dost článků na téma Vista vs. XP. Oba tábory jsou často až extrémně militantní a, jak už to tak bývá, úplnou pravdu nemá ani jeden. Já jsem jen neměl potřebu se přidávat do této války. Je hloupá, zbytečná a hlavně mě vůbec nebaví. Rozhodoval jsem se čistě jen podle vlastních potřeb, nezajímaly mě pusté řeči ostatních (často jen papouškované názory jiných lidí) a neměl jsem potřebu někoho přesvědčovat o tom, že ta moje volba je ta nejlepší.

Když už jsou ale někteří tak zvědaví, tak jim dám krátkou odpověď…

(pokračování článku)

Vážně se musím smát, když v diskuzích o ASUS Eee PC, MSI Wind a dalších mini-noteboocích čtu názory typu: „Já bych si to koupil, ale víc jak 4 tisíce bych za to určitě nedal“, nebo: „Tohle si může koupit jen blbec; vždyť za tu cenu jsou podstatně výkonnější notebooky“. Tyhle názory bych označil za typicky české (případně i typicky slovenské, abych nikomu nekřivdil).

Kdysi dávno byl ohlášen „$100“ projekt OLPC (že jde o propadák, bych ponechal stranou) a než se pánové kolem OLPC rozhoupali, tak přišel ASUS se svou komerční obdobou levného mini-notebooku. Přístup ASUSu se mi moc líbí a je vidět, že mu to vyšlo, protože o Eee PC je velký zájem. Jen tady u nás mají všichni zafixováno, že to musí být levné jak sušenky v krámě.

Porovnání 9“ Eee PC 900 s 14,1“ ThinkPad R61

Cena, cena, cena…

Mně vůbec nepřijde přemrštěná. Zvláště když vezmu v potaz, že za miniaturizaci se odjakživa platily velké sumy. Miniaturní notebooky byly odjakživa záležitostí spíše hi-endu, jenže činnosti, ke kterým jsou používány, jsou často stejně dobře provozovatelé i na těch přicházejících levných. Nyní již člověk nemusí za malý notebook zaplatit 50 tisíc. Stačí mu 15 a má to i s příslušenstvím. Pro mě je to určitě velký krok kupředu. Cena je nastavená tak akorát. Ti, kteří to využijí, si to koupí výrazně levněji a těm druhým by to bylo k ničemu, takže jen pokřikují na fórech o přemrštěné ceně.

(pokračování článku)

Většina dnešních notebooku je vybavena dvěmi základními bezdrátovými technologiemi – Wifi a Bluetooth. Zatímco Wifi dokáže posloužit i na větší vzdálenost a i z obyčejného routeru lze chytat signál i přes několik stěn, Bluetooth je záležitost spíše jen na pár metrů. Člověka tedy logicky napadne, že to Bluetooth bude asi úspornější. Teoreticky i je, ale prakticky to právě u notebooků vůbec neplatí.

utilita zobrazující spotřebu na ThinkPadech

Kde je zakopaný pes?

Wifi adaptér je na většině zařízení připojen rovnou na PCI(-e) sběrnici, kde není žádný problém. Bluetooth adaptéry jsou ale vždy připojeny interně na USB. USB je výborná sběrnice a jsem moc rád, že tu je, ale má i své nevýhody. V případě, že totiž adaptér zapnete a on se připojí na USB sběrnici, samotná komunikace s adaptérem přes USB vyžaduje po procesoru, aby se nepřepínal do svých nejúspornějších stavů.

Slabý Wifi signál tedy schopnější karta dokáže přijímat i se spotřebou do 50 mW, což je celkem nic, když běžný notebook s integrovanou grafikou má spotřebu kolem 10 Wattů (samozřejmě nějaké vzdálené sítě na tom jsou hůř a spotřeba je vyšší). U Bluetooth je samotná spotřeba vysílače v modulu ještě menší. Problém však začne dělat procesor. Tam je totiž potom spotřeba při nečinnosti o celé 2-3 Watty vyšší. Což už je zcela logicky znát.

(pokračování článku)

S tímto dílem opouštím procesory mající v názvu číslice 86. V druhé polovině let devadesátých už jsou barevné displeje považovány za standard, avšak ne všechny jsou taková výhra. Mnoho notebooků stále používá pasivní DSTN displeje, které jsou proti aktivním TFT výrazně levnější. Těchto displejů se drží zejména IBM, které si za TFT modely nechává tučně připlatit. DSTN displeje mají výrazně nižší kontrast a díky neuvěřitelně nízké rychlosti překreslování má člověk občas pocit, že u notebooku pracuje v podnapilém stavu. Tyto displeje jsou vhodné pouze na kancelářskou činnost. Chcete si přehrát video, nebo zahrát nějakou tehdejší pařbu? Tak to máte smůlu. Ve hrách se při pohybech kamery obraz vždy rozplizne a zformování zpět do nějakého obrazu mu trvá stovky milisekund.

S rokem 1998 přichází v oblasti stolních počítačů dvě zásadní novinky, které spolu úzce souvisí: Pentium II a AGP.  Ty se samozřejmě začaly rychle adoptovat i do prostřední notebooků, takže první Pentium II notebooky na sebe nenechaly dlouho čekat. Ten, o kterém dnes budu mluvit sice AGP ještě nemá, ale jinak je nabitý tím nejmodernějším, co rok 1998 nabídl, včetně grafického 3D akcelerátoru.

Satellite Pro 490CDT z reklamních materiálů (verze s menším displejem)

Toshiba Satellite Pro 490XCDT

Tento notebook se do domu dostal přes otce, který jej nafasoval v práci. Vzhledem k tomu, že ho nosil pryč jen velmi minimálně, byl notebook většinu času doma volně k užívání. Že ho vůbec netahal se vlastně ani nedivím. Tento manažerský stroj měl sice na dnešní poměry relativně malou úhlopříčku 13,3“, ta však tenkrát patřila k těm největším. Tlustý kovový rám a snaha o co největší výkon se podepsaly na váze, která činila přesně 3,49 kg (běžné notebooky většinou měly 3 kg).

(pokračování článku)