Bude to asi měsíc a půl, co mi od HP přišla krabice se 17″ multimediálním notebookem Pavilion dv7 v nejnamakanější konfiguraci. Bylo to přesně den před odjezdem na hudební tábory, kde jsem dělal jednoho z vedoucích. Celé to bylo narychlo, ale protože jsem potřeboval ThinkPada využít k nahrávání, udělal jsem z nového přírůstku rychle svůj hlavní stroj. Trochu jsem se obával těch tří týdnů mimo domov, kdy bych z něj nemohl přejít na cokoli jiného, ale nakonec jsem u něj zůstal až do teď. V tomto zápisku popíšu zkušenosti, které jsem během té doby nabyl.

Použití

V podstatě po celou dobu počítač sloužil (a ještě slouží) jako DAW (= Digital Audio Workstation). První tři týdny byl neustále přenášen a nebyl za celou dobu snad ani jednou použit na stole (kromě USB audio zařízení se k němu nic nepřipojovalo, ani myš). Další týdny již fungoval jako klasický domácí počítač. Většinou byl používán na stole jen s připojenou myší a studiovými sluchátky, výjimečně byl připojen ke kompletní sadě externích periferií (LCD, klávesnice, myš, repro). Během této doby absolvoval několik cest vlakem a autem a dělal společníka v různých čekárnách po doktorech.

17″ jako ideální velikost na doma

Úhlopříčka 17,4″ je něco, co bylo tady doma pro mě tabu. Používal jsem doma notebooky všemožných úhlopříček od 9,5″ až do 15,6″, ale nad tuto hranici jsem nikdy nešel (nepočítám notebooky na recenzi). Teď jsem chtěl udělat změnu, neboť méně cestuju, ale místa, mezi kterými se pohybuju, nejsou vybavena externími periferiemi, které by se daly využít. Mít tedy všechno v jednom je velká výhoda.

Pavilion dv7 je rozměrově minimalistický. Není ani moc tlustý a nemá velké okraje okolo displeje. Ve výsledku tak proti 15,6″ hernímu Ethosu má jen pár cm navíc do šířky. Jen díky tomu jsem schopen ho narvat do svého batohu. Není to sice bez obtíží a musím přes něj tahat zip, ale tady se ukazuje výhoda kovové části po obvodu – ta se jen tak neodře. Hmotnost 3,15 kg je na rozhraní 15,6″ a 17,4″ notebooků a je ještě únosná pro časté přenášení v batohu na zádech (když jsem s notebooky začínal všechno mělo aspoň 3,5 kg a nosili jsme to v brašnách přes rameno). Něco už si se mnou na zádech nacestoval a nemohu říct, že bych pociťoval rozdíl proti 15,6″ modelům (útlá dívka by měla třeba jiný názor). S přenášením jsem tedy nepocítil žádná omezením.

Velká úhlopříčka však způsobuje psychický blok při výběru pracovního prostředí – zatímco 12″ ThinkPad X200 jsem neměl problém vytáhnout i při cestě metrem nebo tramvají, vytahovat obří počítač se někde opravdu nehodí (kolikrát jste třeba viděli někoho pracovat na 17″ notebooku v metru) a nejde jen o to, že byste v MHD mohli obtěžovat okolo sedící. Určité omezení cítím také doma. Pokud někde sedím s rodinou, není vždy optimální prostor okolo obsazovat tak velkým počítačem (případně jej ani není kam na stolku položit).

Pokud však zrovna nejste omezení prostorem, má 17″ jen samá pozitiva a sociální jistoty. Nabídne vám totiž pracovní plochu skoro jako na externím monitoru při zachování velikosti bodů externího monitoru. Mohu říct, že na 17,4″ displej s rozlišením HD+ (1600×900) jsem si zvykl rychle a vyhovuje mi (mimo jiné i kontrastem a saturací barev). Dokonce bych na něm ani nechtěl vyšší rozlišení full-HD (1920×1080). Vím, že HD+ jsem mohl mít na kdejakém 15,6″ notebooku, a kdybych si řekl, mohl jsem mít doma od HP hi-res verzi nějakého ProBooku 6560b, případně EliteBooku 8560p. Jenže to jsem nechtěl. Velikost bodů jako na externím LCD mi vyhovuje. Mohu být od displeje daleko a vše je stále krásně čitelné. Také se to hodí, když někomu něco na počítači ukazuju a nemusíme se u toho všichni krčit.

Až se 17″ strojem mám pocit, že nejsem proti konfiguraci s externím LCD omezen. Nejvíc si to nakonec pochvaluju při cestách vlakem, nebo například v čekárně u doktora. Stačí si nasadit sluchátka a je mi úplně jedno, že zrovna nesedím doma.

Myslím, že nyní už chápu ty, kteří si pořizují tak velké notebooky. Skoro bych řekl že je pro mě 17″ zajímavějších než 15,6″, které stále beru jako něco, co není na celý den s cestování s batohem na zádech. Jakmile bych věděl, že se s notebookem hodně nachodím, šel bych z menších až do 14, nebo lépe 13″ modelů.

Multimediální vzhled a ergonomie

Nejsem přímo vyznavač ultrakonzervativního vzhledu, ačkoli z mého ThinkPadu R61 by někdo mohl mít odlišný názor. Mám jen rád ostře řezané tvary (vyjma rozhraní čelní hrany a opěrek rukou), střídmé barvy a praktické povrchy. Do toho Pavilion se svým typicky multimediálním vzhledem moc nezapadá. Líbí se mi jeho vzhled méně než u Ethosu, který mi evokuje jak luxus, tak i určitou profesionalitu, ale zvykl jsem si na něj. Rozhodně je o dost lepší než původní vzhled Pavilionů s tvary inspirovanými auty z 50-60. let.

Po stránce ergonomie by měly hrát pracovní modely vždy prim. U HP však při konstrukci současných ProBooků/EliteBooků zas tak moc ergonomii nikdo neřešil (ostré hrany opěrek rukou, chybějící náklon klávesnice,…). Pavilion se tak kupodivu používá lépe. Svrchní lakovaný kov (slitina?) je tvarovaný, aby žádná hrana netlačila do rukou, klávesnice je zapuštěná (kvůli zamezení otlačení displeje) a touchpad je ve „žlabu“ minimalizujícím náhodné doteky.

Na broušeném kovu opěrek rukou a víka nejsou vidět ani po měsíci tahání žádné škrábance. Otisky prstů jsou vidět jen na víku a pouze při vhodném světle. Nic, co by mělo vadit a bylo potřeba neustále čistit (čištění se zatím počítač nedočkal). Nebyl by to multimediál, kdyby se nějaké lesklé plochy nenašly. Kromě displeje jde o jeho rámeček a tenký prostor mezi klávesami. Nad obojím se dají přimhouřit oči, neboť na tato místa uživatel nemusí sahat (mezi klávesami jsem to nikdy nečistil, ale otisky tam vidět nejsou), takže se rychle neupatlají.

Jestli mě nějaký designový nesmysl štve, je to svítící logo HP na víku. Na rozdíl od MacBooků toto logo nevyužívá podsvícení displeje, a tak v noci svítí stále stejně (hodně), i když je displej vypnutý. To pak osvítí ještě půl místnosti za počítačem bez jakéhokoli užitku. Asi si někde seženu pěknou samolepku, kterou tuto zbytečnost překryju.

Konstrukce a odolnost

Moc se to neví, ale nezřídka platí, že 17″ notebooky jsou odolnější než jejich 15,6″ varianty. Je to dáno tím, že na větší ploše pracují větší páky a při stejné konstrukci by se mohl velký notebook brzy rozpadnout.  Co by na 15,6″ notebooku bylo jen lehké prohýbání klávesnice a kroucení základny, by zde mohlo způsobit poškození šasi, nebo vnitřní elektroniky.

Pavilion dv7 tak patří po bok dalších notebooků (podobnou zkušenost mám i u MSI) a mezi jím a 15,6″ Pavilionem dv6 je znát rozdíl v odolnosti. Zatímco dv7 je pevný, nikde se neprohýbá a ani minimálně se nekroutí při zvednutí za roh, o dv6 tohle říct nejde, ačkoli je menší. Kovové části zde rozhodně nejsou na ozdobu – znát je to také u víka. Barvy se na displeji nezavlní, ani když se na víko tlačí hodně silně.

Když to shrnu, kvalitativně je Pavilion dv7 na takové úrovni, že by se mohl měřit i s business stroji.

Výkon a multimédia

Zde si nemám na co stěžovat. Čtyřjádrový procesor při činnostech, které na počítači provádím, dokážu ocenit, a posun z Core i7-720QM (v Ethosu) na Sandy Bridge Core i7-2630QM je znát. Rozdíl výkonu poznám jen v opravdu náročných aplikacích, kde provedení některých akcí vyžaduje aspoň 10 sekund maximální zátěže. Víc než výkon dokážu ocenit značné snížení spotřeby a přidání integrovaného grafického jádra. Kombinace čtyřjádra a integrované grafiky je výborná, neboť v případě tohoto počítače umožňuje pracovat s odběrem proudu prakticky na úrovni běžných 15,6″ notebooků. Konečně nemusím být omezen mýtem, že k výkonnému procesoru je potřeba také výkonná grafika (zbytečně navyšující spotřebu).

Grafický čip tu samozřejmě také nechybí. Je to AMD Radeon HD6770M,  jehož velkou předností je použití rychlejších pamětí GDDR5. Je to vlastně o generaci novější karta nižší třídy proti Radeonu HD5850 v Ethosu. Jen díky lepším pamětem se výkon obou řešení příliš neliší (jen ta novější má menší spotřebu). Hry raději hraju na Ethosu kvůli chlazení (o tom později) a nižšímu rozlišení displeje. Tyto karty jsou přesně na hranici, kdy výkonem stačí na náročné hry v 1366×768, ale 1600×900 už je na ně příliš. Navíc v těch nejnáročnějších hrách (třeba Crysis 2) je znát přesila výpočetních jednotek v HD5850 (800 proti 480).

K reproduktorům jsem se již vyjadřoval v návodu. Při standardním nastavení jsou moc ostré výšky a chybí středy. S trochou ladění lze získat na poměry notebooků velmi dobrý zvuk a značně nadprůměrnou maximální hlasitost. Pavilion dv7 v podstatě splňuje to, co očekávám od jakéhokoli multimediálního notebooku a splňuje to jen hrstka vyvolených. Multimediální notebook prostě musí mít reproduktory, na kterých se dá poslechnout hudba a se kterými je možné ve více lidech shlédnout film.

Přepínatelná grafika

Za možnost využívat integrovaného grafického jádra (Intel GMA HD3000) jsem moc rád. Aby taková možnost byla, musí být grafický systém přepínatelný. Vzhledem k tomu, že dedikovaný čip je od AMD, má toto přepínání na starost ovladač právě od něj. Bohužel AMD neokopírovalo Optimus od NVIDIE nejlépe, a tak jsou s ním nějaké problémy.

Pro veškerá nastavení grafiky je předinstalovaný program AMD Catalyst Control Center (CCC). Ten má naprosto příšerné, neintuitivní rozhraní a dlouho se načítá (několik sekund během kterých se nezastaví pevný disk). V AMD/ATI se za ty roky, zdá se, nic nezměnilo. Pořád mají se softwarovou stránkou svých produktů problém. Spousta relativně známých her se standardně spustí na integrované grafice jen kvůli tomu, že nemá vytvořený profil  ovladači. Po prvním spuštění tedy musíte jít do CCC, přepnout program z „nepřiřazeno“ na „vysoký výkon“ a následně hru znovu spustit. Jsem přesvědčen, že tento krok leckterého běžného uživatele nenapadne a část her bude hrát zoufale na Intel GMA.

Možnost kliknout na zástupce hry pravým tlačítkem myši a vybrat grafický procesor pro jistotu nejde, takže se toho prvního spuštění neušetříte. Existuje možnost aplikaci přidat ručně, ale pak musíte hledat její spouštěcí soubor na disku. AMD také přidalo možnost dotazu u nových aplikací. Opravdu pak vyskočí dialogové okno, když aplikace přistupuje k DirectX, ale v tomto dialogovém okně není možnost výběru – musí se v něm kliknout na tlačítko „nastavit“, aby se (po několika sekundách) spustilo celé CCC.

HP naštěstí vydalo nový BIOS, který umožňuje původní ruční přepínání, kdy buď všechno běží přes GMA, nebo přes Radeon. Pak už fungují na Radeonu i OpenGL aplikace, které do té doby běžely vždy jen s GMA. K instalaci BIOSu i přepínání jsem se již vyjádřil v návodech k tomuto notebooku. Sám zůstávám u automatiky, protože grafiku většinou nepotřebuju a těch pár her už mám nastavených, ale mít v záloze tuto možnost se hodí.

Vstupní zařízení

Klávesnice v provedení chiclet mi nevadí, když jsou dobře zpracované. Tato je v pohodě. Napsal jsem na ní spoustu článků (včetně tohoto) a nestěžuju si. Kdybych něco mohl změnit, byly by to kurzorové šipky do stran, které bych zmenšil na úroveň šipky dolů. Při mačkání by to ničemu nevadilo, ale daly by se hned lépe nahmatat bez koukání.

Pavilion je první notebook, kde vidím dobře řešené multimediální klávesy místo F1-F12. Jsou zde jen ty šikovné funkce (jas, hlasitost, ovládání přehrávače) a jsou dobře rozložené. Původní klávesy F1-F12 fungují při držení Fn, nebo stisku jakéhokoli přepínače. Zejména poslední informace je důležitá, protože je to něco, co ještě většině ostatních výrobců nedošlo (slyšíš, Lenovo?). Multimediální klávesy nemají žádné speciální funkce pro přepínače, a tak je logické, že jakmile stiskne uživatel Ctrl/Alt/Shift, zcela jistě potřebuje F1-F12.

Zjistil jsem, že většinou horní řadu potřebuju v kombinaci s přepínačem (Alt+F4, Shift+F10, Ctrl+F5,…), takže mě multimediální klávesy nijak neomezují a rychlý přístup k ovládání přehrávače, jasu a hlasitosti se hodí. Proto jsem nakonec v BIOSu tuto funkci zpět nepřepnul a vůbec by mi nevadilo, kdyby se zde inspirovali i další výrobci.

Touchpad je něco, čeho se bojím u každého notebooku, který bych si měl vzít na delší čas. Na připojování myši jsem moc líný a navíc, co by to bylo za plnohodnotnou náhradu desktopu, kdybych k tomu musel tahat ještě kopec příslušeství. Pavilion dv7 má touchpad Synaptics, což je zárukou té nejlepší použitelnosti. Pak už mohou být problémy jen s implementací do notebooku. Zde HP trefilo správný povrch, po kterém prst klouže. Jen tlačítka jsou trochu hlučnější. Při cvakání v úplném tichu čekárny u doktora jsem už čekal, kdy mě někdo notebook vezme a omlátí o hlavu. Nejlepší tlačítka jsou taková, která nevydávají žádný zvuk,… ale to už bych chtěl možná moc.

Hlučnost chlazení

K chlazení lze říct asi tolik, že je dobré i špatné zároveň. Naštěstí pro mě je dobré tam, kde to nejvíc potřebuju, a špatné tam, kde mi to tolik nevadí. Při kancelářské práci běží ventilátor v minimálních otáčkách, které jsou tak tiché, že nevadí ani v klidné místnosti bez dalších lidí. V těchto otáčkách počítač zůstává i při přehrávání videa a nárazových zátěžích.

Kdo by chtěl ještě víc ticha, může v aplikaci HP CoolSense (o té jsem víc napsal v návodech) vybrat tichý režim, kdy se ventilátor zastaví a spouští se jen nárazově na krátkou dobu. Pokud nebudete dělat nic náročného, nemusí se spustit během několika hodin klidně vůbec. Daní za to je zahřátá levá opěrka ruky po 2-3 hodinách provozu.

Ta špatná část chlazení se týká dlouhodobé zátěže. Při hraní běžných her se roztočí ventilátor na vyšší otáčky, kdy je rozhodně hlučnější, než bývají jiné notebooky (Acer Ethos je v zátěži rozhodně tišší, také proto na něm hry hraju raději), ale je to ještě přijatelné. Horší je to u vybraných her, které naplno vytíží procesor i grafiku. Pokud je venku vedro, dojde na ještě vyšší otáčky připomínající startující tryskáč. Takový hluk už neskryjí ani zvuky hry a pokud nemáte pěkná uzavřená sluchátka, nebude hraní to pravé. Na obranu Pavilionu snad jen můžu dodat, že teď, jak se snížily venkovní teploty, už do těchto otáček ventilátor tak často nejde.

Předpokládám, že slabší konfigurace s dvoujádrovými procesory a low-end Radeonem nebude možné do maximálních otáček vůbec dostat.

Výdrž baterie

Výdrž baterie mě příjemně překvapila. Zatímco Ethos bych si klidně s sebou bral i přes vyšší hmotnost (na úrovni dv7), v tahání na cestách mě omezovala slabá výdrž baterie (3 hodiny maximálně). Zde je sice menší baterie (6cell, 67 Wh), ale počítač s ní vydrží 4 hodiny online kancelařiny, když se neomezuju v podsvícení, Wifi a přehrávání muziky. Když se uskromním, lze dosáhnout na 5 hodin.

Na 17″ notebook je to luxusní výsledek a rozhodně nesouhlasím s tím, že u velkých notebooků není důležitá výdrž. Je pohodlné, když s sebou nemusím všude tahat napájecí adaptér. Kdybych chtěl mít notebook stále na jednom stole, pravděpodobně bych pak rovnou mohl jít cestou stolního počítače. Velký notebook není o tom, že se s ním nebude manipulovat, ale že se při přesunech nechci tolik omezovat v pohodlí.

Pokud by vás zajímalo, jak dlouho vydrží baterka při hraní her, počítejte, že ji notebook vycucne tak během hodiny, pokud aktivujete maximální výkon grafiky i pro režimy napájení z baterie.

Další drobnosti

To nejdůležitější (aspoň z mého pohledu) už padlo. Další postřehy, ať už pozitivní, nebo negativní, vypíšu jen v odrážkách.

(+)

• Displej má dobré barvy i kontrast. Ač jde o základní rozlišení pro 17″, standard je zde výše než u HD displejů pro 15,6″. S displeji vybavenými IPS panelem, případně RGB-LED podsvícení se ani v nejmenším nemůže rovnat, ale běžnému uživateli (včetně mě) bude stačit.
• Čtečka otisku prstů funguje výtečně a svou aktivitu umí dát najevo bílou i oranžovou diodou. Nejde sice o pracovní notebook, ale při uspání se mi automaticky uzamyká počítač, a tak mě těší, že ani zde nemusím zdlouhavě zadávat heslo.
• Indikační diody nebyly vyhozeny, jak je zvykem u multimediálů v poslední době. Aktivitu disku a signalizaci napájení najdete ve formě malých diod na pravém boku. Nejsou tedy vidět pořád, ale když vás informace zajímá, můžete se rychle podívat.
• K vnitřním komponentám, jako je RAM a disk, se dá dostat odklopením deklu pomocí posuvného zámku. Na takový upgrade RAM vůbec nepotřebujete šroubovák.
• Dva sluchátkové výstupy vedle sebe jsou velmi praktické. Při poslechu a editaci nahrávek jsem tak mohl sedět s někým dalším a každý se sluchátky jsme mohli poslouchat zároveň. Určitě je to šikovné i ve chvílích, kdy si chcete s partnerkou něco pustit třeba ve vlaku.

(-)

• Kabel mezi notebookem a napájecím adaptérem je strašně tlustý a neohebný. Když k tomu připočtu dlouhou koncovku s feritem, musíte mít vždy prostor 10 cm vpravo od notebooku (kde je poněkud nešikovně konektor napájení). Taky se v tom zasekává kabel myši.
• Klávesnice je sice v pohodě, ale strašně jí chybí podsvícení. Večer, když už sedím v posteli, nebo někde venku, bych jej uvítal.
• USB konektory by klidně mohly být víc vzadu. Konkrétně ty vpravo jsou co nejblíže k uživateli, kde akorát překáží. Akorát pak všechno musím strkat do konektorů vlevo, kde jsou však jen dva.
• Líbí se mi USB 3.0 a používám ho na notebooku prakticky denně. Přesto bych ocenil i eSATA, pro které mám také příslušenství, a takto jej musím používat s nižší rychlostí USB 2.0.

Opotřebení

Za dobu používání jsem zatím neobjevil žádné mechanické opotřebení (poškození) vyjma vyšoupaného prostředku touchpadu. Klouby mají stále stejnou tuhost a nikde se nic nezačalo odchlipovat.

Baterie si drží stále stejnou kapacitu a z původních 62,2 Wh klesla jen o 0,4% na 61,9 Wh.

Zatím nic nenasvědčuje, že by neměl mít počítač dlouhý život. Uvidíme, jestli názor změním po pěti měsících provozu.

Závěrem

Na začátku léta jsem psal, že bude tento test probíhat a zmínil jsem několik vlastností, kterých se bojím. Po měsíci už mohu odpovědět, že velikosti displeje jsem se bál zbytečně. Pavilion dv7 není o moc větší než našlapané modely s 15,6″ LCD. Další obavy plynuly z návrhu chlazení. To je při intenzivní zátěži opravdu hlučnější, ale teploty jsou za každé situace v normě a navíc při běžném zatížení je počítač krásně tichý (tak tichý, že si nezadá s business notebooky Lenova a DELLu). Poslední obavy se týkaly zvukového systému. Opět zbytečně, neboť reproduktory hrají moc pěkně.

Ve výsledku mohu říct, že jsem mile překvapen a Pavilion dv7 považuju za lepší počin než většinu pracovních modelů z produkce HP. Kromě toho, že má výkon a dobré multimediálních schopnosti, nezaostává ani v otázkách ergonomie, a tak se mi na něm dobře pracuje. Tak dobře, že jsem od svého návratu domů už nepoužil svého ThinkPada.

Doplněk: Uživatel kadet v komentářích zmínil, že podsvícení touchpadu je možné vypnout. Slouží k tomu zkratka Fn+Mezerník.