Před pár dny jsem se podíval na novou nabídku notebooků řady FSC Esprimo Mobile. Jeden model z první generace doma ještě mám (14″ Esprimo M9400; bude nahrazeno MacBookem) a ačkoli to není špatný notebook, má dost nedostatků – nejzávažnějšími jsou brutálně hnusný design (asi měli snahu odlišit Lifebooky) a otřesná klávesnice.

Nová generace ovšem dost pokročila. Nový design se mi zdá velmi vkusný (v některých ohledech mnohem lepší než u mého ThinkPadu) a zpracování také značně pokročilo. Vyztužená konstrukce je velmi pevná a nová klávesnice nabízí nejen o něco lepší rozložení, ale hlavně má konečně příjemný a jistý stisk. Ve FSC se navíc rozhodli přidat k touchpadu i trackpoint (tedy jeho kopii TouchStyk), který sice na trackpoint z ThinkPadů nemá ani omylem, ale potěší. Všechno tohle je pro mě spolu s možností dokování základ pro solidní pracovní notebook. (pokračování článku)

Nedávno jsem se tu velmi vztekal nad trendem vývoje systému pro obnovu notebooku do továrního nastavení (konkrétně u společnosti HP). Situace je často slabší, ale rád bych ukázal, že ne všichni výrobci na uživatele kašlou stejným způsobem, jako bylo zmíněno v minulém článku.

Jednou z těch světlých výjimek je společnost Fujitsu-Siemens Computers (FSC), která přibaluje recovery DVD s přeinstalovaným systémem, DVD s ovladači pro podporovaná OS a v případě, že si kupujete notebook s Windows Vista Business (případně Ultimate), i TwinLoad DVD pro snadný downgrade na Windows XP Profesional. (pokračování článku)

Často na diskusních fórech vidím názor, že notebookové displeje jsou všechny TN panely, takže jsou všechny k ničemu. Často se pak lidé na tento názor odvolávají s tím, že kvalitu displeje na notebooku vůbec nemá cenu řešit.

Tento názor ani v nejmenším nesdílím. Ač bych si panel s TN maticí jako externí LCD nikdy nekoupil (platí pro primární monitor, u těch sekundárních většinou stačí, že dokáží zobrazit černou a bílou), u notebooků se nic jiného (v současné době) nepoužívá.

(pokračování článku)

Dnešní článek bude sloužit spíše méně počítačové zdatným jedincům a budu se na něj odkazovat při opakovaných dotazech od nováčků na fórech. Režim spánku (ve Windows XP: úsporný režim) a hibernace (ve Windows XP: režim spánku …za to může český MS) nejsou zdaleka vymoženosti nejmodernějších počítačů. Ačkoli mnoho lidí přesedlávajících ze stolních počítačů je objevilo až nyní, provází nás už přes 15 let a v dnešní době je podporuje každý notebook i stolní počítač. Jsou to velmi užitečné funkce, a tak není na škodu, podívat se, jak vlastně fungují, co přináší a taky trochu do historie, co provázelo jejich vznik. (pokračování článku)

Na stejnou úroveň, jako jsem řadil lesklou klávesnici, řadím i prohřešek v podobě implementace spousty nesmyslných diodek po těle notebooku. V posledních letech je u notebooků obrovský boom všemožných svítivých prvků. Hráčské notebooky mají svítící i úplně zbytečné části. Tady se hodí jako příklad Acer Gemstone Blue s modře podsvíceným válcovitým kloubem spojujícím základnu notebooku s víkem. Osvítí to půlku místnosti, nejde to vypnout a je to úplně k ničemu. U multimediálních notebooků také často svítí roztodivné panely na ovládání přehrávače a Windows Media Center (jen Toshiba má možnost podsvícení těchto částí vypnout).

Předpokládal bych, že do business notebooků se tyto móresy tahat nebudou, ale opak je pravdou. Stačí se podívat na poslední generaci HP Compaq notebooků. Původní normální tlačítka se nahradila svítícími symboly s kapacitními senzory. Ty jsou nepřesné (regulace hlasitosti), nemají žádnou hmatovou odezvu a navíc na sebe upozorňují intenzivním svícením. (pokračování článku)

Je to tak 5 let, co se někdo z výrobců rozhodl, že by se mohlo šetřit na dodávaných CD/DVD k notebooku. Plán byl jednoduchý. Recovery (obnova systému do továrního nastavení) se umístí na speciální oddíl někam na konec disku s tím, že uživatel si případně potřebná média vypálí z notebooku sám. Do této doby nebylo výjimkou dostat k notebooku klidně 5-10 placek s kdejakou blbostí.

V dnešní době se zas někteří výrobci rozhodli vrátit k dodávaným médiím, ale jiní naopak přitvrdili. Asi nejhůř je na tom momentálně HP. To totiž u svých notebooků HP Compaq nabízí recovery jen z disku a u nových notebooků zrušilo možnost vypálit si ho na DVD. Pouze v případě Windows Vista Business se přidávají média na obnovu Windows XP (downgrade). To ovšem znamená, že po nainstalování Windows XP už není možné přejít jednoduše zpět na Vistu. Stejně tak čachrování s oddíly znamená nemožnost vrátit systém do původního stavu. Nabízí se otázka, zda je to u HP záměr. Začínám mít pocit, že ano. (pokračování článku)

Minulý týden jsem zakoupil na inzerát starší (~3 roky) notebook HP Compaq nx6110. Kdo se v noteboocích trochu vyzná, tak je mu jasné, že šlo kdysi o SMB lowend a jeden z nejlevnějších notebooků na trhu (cena za nejlevnější konfigurace začínala tuším někde u 13 tisíc s DPH). Jeho nevýhody byly především ve slabší výbavě. Pro změnu však nabízel dobré mechanické provedení a odolnou šasi. To je také důvodem, proč jsem ho zvolil, protože výkon se po čase smázne (hry už na tom nikdo hrát nebude tak jako tak), ale chatrný notebook kupovat ojetý je většinou velký hazard.

Potřeboval jsem notebook pro bratra s aspoň základním výkonem na základní kancelářskou činnost, maily a grabování z videokamery. Vyžadoval jsem jen minimální výbavu – USB2.0, firewire, Wifi 802.11g, ale chtěl jsem funkční baterii schopnou dát aspoň 2 hodiny normálního provozu. (pokračování článku)

Několik lidí mě kontaktovalo přes email, SZ a zdejší komentáře, že by je zajímalo, jak je to s tím špatným displejem na ThinkPadu T400. Bohužel jsem neměl s sebou nikde žádný foťák, takže jsem udělal jen jednoduchou fotečku pomocí telefonu. Kvalita je tedy rozhodně slabší, ale pro ilustraci by to mohlo postačovat.

Vlevo je displej mého notebooku ThinkPad R61. Jeho displej určitě nepatří mezi špičku, ale mezi WXGA panely nabízí takové průměrné vlastnosti zobrazení. Ačkoli mají oba panely nastavenou maximální svítivost a notebooky jsou připojeny k napájení, panel z T400 (vpravo) svítí méně a navíc jeho „bílá barva“ (ano na tom obrázku to je bílá) má značný nádech do zelena. Takový nádech působí neuvěřitelně odpudivě a nechápu, jak v dnešní době někdo může něco takového ještě vyrábět. (pokračování článku)

Na našem trhu je tento výrobce (FSC) poněkud odlišný od ostatních. Jako jeden z mála velkých výrobců nakupuje OEM šasi, která podstupují jen minimální úpravy, z nichž tou nejdůležitější je označení notebooku logem společnosti. Nákup OEM polotovarů je přitom charakteristický spíše pro menší společnosti – u nás třeba českou pobočku UMAX, „VBI“ a různé lokální prodejce.

Někteří lidé tvrdí, že takto je to u většiny levných notebooků napříč výrobci, ovšem takovému názoru musím (částečně) oponovat. Když si projdete levné modely například od Aceru, Lenova, HP, zjistíte, že je spojuje určitá podobnost návrhu s ostatními produkty stejné značky (nezmiňuji třeba ASUS a MSI, protože to jsou přímo továrny, takže je konzistence napříč produkty celkem logická). To se týká třeba rozmístění a reakce Fn kláves, možností nastavení BIOSu, chování NumPadu, speciálních vlastností a v neposlední řadě také unifikovaných softwarových nástrojů na správu notebooku.

U FSC notebooků tyto podobnosti nejsou (mimo série Lifebook).  Dříve byla OEM řešení přebírána téměř beze změny. Identický notebook s mým dřívějším FSC Amilo Pro V3205 bylo tehdy možné koupit i od dalších firem s tím, že až na logo byste se rozdílů nedohledali. Ostatně vtipné bylo i sledovat, jak se notebooky lišily i v rámci jedné specifické řady. Mám teď na mysli rozdíl mezi 12″ variantou V3205 a 14″ variantou V3405. De facto šlo o dva úplně jiné notebooky, které spolu neměly vůbec nic společného (ani uvnitř, ani zvenčí). (pokračování článku)

Blížíme se ke konci druhého tisíciletí. Intel protlačuje své procesory Pentium II mezi stále více lidí (a s ním i AGP, které se uchycuje také v noteboocích) a v mobilním segmentu prakticky končí jakákoli konkurence. Tyto žravější procesory už jsou nyní ve všech noteboocích bezpodmínečně doplněny ventilátorem pro lepší přísun vzduchu na chladiči. S větší spotřebou (která by však v dnešní době jako velká vůbec nevypadala) přichází i problém nižší výdrže na baterie. Naštěstí přechod na Li-Ion články umožní při stejné velikosti větší kapacitu a prostý lid nemusí začít remcat.

Intel je nucen řešit situaci a novější jádra procesoru Mobile Pentium II nabízejí předchůdce později často marketingově omílané technologie SpeedStep. Jádro Dixon tedy přináší dynamickou změnu frekvence a napětí v závislosti na zátěži procesoru. Proti starším jádrům navíc jeho L2 cache (256 kB) běží na plné rychlosti a výkonově je procesor spíše podobný přicházejícímu Mobile Pentiu III.

Rok 1999 ve světě notebooků zas moc nového (nedej bože revolučního) nepřináší. Notebooky se jen zrychlují, rozšiřují se aktivní TFT displeje (do popředí se dostává konečně XGA rozlišení 1024×768 a panely se svérázně snaží zobrazit aspoň 262 tisíc barev) a je snaha nabídnout multimediální vlastnosti, které prožívají na stolních počítačích obrovský boom. Jedním z těch výkonných multimediálních strojů je i notebook s dnešního sentimentálního ohlédnutí mého malého seriálu… (pokračování článku)