Dříve jsem byl zvyklý, že prodejce měl mnoho znalostí nabraných díky velkému množství rozličného zboží, které mu procházelo pod rukama. Díky tomu byl důležitým článkem při rozhodování, co vlastně koupit. U počítačů tohle kdysi platilo (samozřejmě ne u všech) a absencí internetu to všechno bylo ještě podtržené. Jenže dneska je situace úplně jiná.

Nejúspěšnější jsou ti, kteří kolikrát vůbec nemají přehled, co vlastně prodávají. Korunu tomu nasadí třeba návštěva nějakého menšího obchůdku, kde vám prodavač říká úplně nesmysly s ledově klidnou tváří (u notebooků to poznám s přehledem, ale děsí mě, v jakých všech dalších odvětvích mě prodavači krmí stejnými hloupostmi). O hypermarketech s elektronikou pak přímo škoda mluvit.

Začínám mít pocit, že prodejce je ten poslední, komu lze věřit. Když něco řekne on, tak nejen, že se tím neřídit, ale pro jistotu jeho informaci raději ověřit, zda to není přesně naopak. Ve výsledku je nakonec nejlepší si před každým nákupem sednout k počítači a najít si k produktu co nejvíc recenzí a uživatelských zkušeností. I 10 minut vás vyzbrojí takovým způsobem, že můžete vědět několikrát víc než člověk, co vám věc prodává. (pokračování článku)

Mezi důvody, proč nejlevnější Vistu nekupovat, se často zmiňuje absence grafického rozhraní Aero. Jenže, kdo z vás si Home Basic opravdu vyzkoušel? Jak víte, že by to vůbec mohl být takový problém? Teď jsem dostal do rukou nějaký levný notebook od HP, který je vybaven nejlevnější edicí Visty, a zjišťuju, že Aero v něm je a je zapnuté rovnou po nainstalovaní.

Celé mi to připomíná situaci, kdy spousta lidí si myslela, že Windows XP Home Edition mají proti verzi Profesional úplně jiné jádro, které je mimo jiné také méně stabilní. To byl tenkrát taky nehorázný (ačkoli velmi rozšířený) nesmysl. Jádro bylo stejné a omezení funkčnosti byla vytvořena jen uměle. Zde je to podobné.

Proč MS tvrdí, že tam není?

Nejdříve je potřeba si vysvětlit, co ono Aero vlastně je. Je to systém akcelerace grafického rozhraní pomocí grafické karty, nový způsob práce jejího ovladače (přinášející výhody v podobě přidávání a odebírání grafických karet za chodu), nový systém správy grafických dat (klonování z video paměti do té systémové atd) a spoustu dalších vlastností s tím, že až někde na konci je schopnost zobrazovat veselá okýnka s poloprůhlednými rámečky a jednoduchými animacemi.

V edici Vista Home Basic je funkční rozhraní Aero jen s uměle omezenými některými grafickými prvky, aby MS mohl lépe propagovat rozdíly mezi jednotlivými verzemi Visty, běžní lidé to neprokoukli, ale zároveň nebyl systém nijak výrazně uvnitř ochuzen. To se Microsoftu povedlo dobře. I spousta „odborníků“ totiž po roce a půl stále tvrdí, že tam Aero není. (pokračování článku)

Přechodem na vlastní doménu jsem vyhrožoval snad už půl roku zpět. V létě se na tom začalo konečně dělat, ale jen velmi okrajově, takže plynuly měsíce a nic z toho. Před dvěma týdny jsem se rozhodl, že se to musí změnit a řekl jsem si, že nebudou už žádné další články, dokud přesun nedokončím.

Technické pozadí

Protože teď právě čtete tento článek, tak už je vám jasné, že se přesun nakonec podařil. Pro web se zhotovil zcela nový design a před týdnem mi Radek také poslal potřebnou část databáze s původními články a komentáři, které se podařilo za pomoci Perlu překonvertovat do nového redakčního systému. Tím je nyní WordPress místo předchozího F-ART:CMS. Tento krok ani nebyl tolik z mé hlavy, ale některé věci, co jsem si navymýšlel, bylo nejjednodušší naimplementovat sem (to se netýká jen vlastního webu, ale i administračního rozhraní).

Co to všechno pro vás znamená?

To je jednoduché. Nyní se zas můžete těšit na nové články. Mimo několika připravených technologických bych se také věnoval rád i nějakých „odlehčeným“ tématům (nepřímo souvisejícím s technikou), jako tomu bývalo kdysi dávno, a také bych rád napsal několik článků o ČVUT FEL, kde už delší dobu studuji. Sleduji okolo, že spousta lidí právě na tuto školu nastupuje (mezi mými čtenáři), takže nějaké ty zprostředkované zkušenosti se budou určitě hodit – hodlám se věnovat nejen škole jako takové, ale i využití notebooku na VŠ obecně.

Ze začátku možná ještě nebude vycházet tolik článků, ale já se teď během školy ještě určitě rozjedu a vy nebudete o nic ochuzeni. (pokračování článku)

Výrobci se s vážením svých notebooků nikdy moc nepřetrhli, a to ani ti, u kterých by člověk čekal nějakou větší slušnost (prakticky všechny business notebooky se váží oholené na kost a rozdíl je někdy proti uváděné hodnotě skoro půl kila). Jenže většina lidí musí tahat notebook i s napájecím adaptérem a o tom člověk kolikrát neví vůbec nic, dokud notebook nevybalí – jen několik málo výrobců přehledně udává alespoň výkon adaptéru. Výkon ovšem sám o sobě také nic neřekne. Následující obrázek ukazuje, jak velké rozdíly mezi adaptéry mohou být a přitom jde v podstatě jen o adaptéry pro tři nepříliš výkonné notebooky.

Všimněte si těch dvou větších od Sony a rozdílu v jejich velikosti. Oba mají přitom stejný výkon (90 W) a ostatní parametry. Sony tímto způsobem odlišuje levné modely od drahých (ten větší je k notebooku za ~20 tisíc a ten menší k notebooku za ~25 tisíc). Zajímalo by mě, zda se Sony vyplatí přibalovat 90W adaptéry, když ani jeden z notebooků nepotřeboval ze sítě odebírat víc, než 65 až 70 W. Půl kilová cihlička se totiž pěkně pronese.

Nejmenší adaptér je od mého notebooku Lenovo ThinkPad R61. Je opravdu malý a patří k těm nejmenším, jaké lze k běžnému notebooku dostat. Na druhou stranu nejde o nějakou výsadu top značky, protože něco podobného jsem měl i u předchozího FSC Amilo Pro V3205. Když jsem pak vybíral tento notebook, tak jeden z požadavků směřoval právě na velikost (a hmotnost) zdroje. Je smutné, že o adaptérech se lze momentálně dozvědět jen z recenzí (a to jen na některých serverech).

Nedávno jsem měl tu čest s notebookem Toshiba Satellite A300, když jsem ho v redakci fotil. Zaujala mě jedna vlastnost – ačkoli šlo o velmi levný notebook, je možné ho osadit dvěma pevnými disky. Na spodku jsou snadno přístupné dvě kapsičky na SATA disky a jedna z nich je mimo nejdražších konfigurací prázdná.

Co jsem se tak dozvěděl, tak podobně na tom byl už minulý model A200 a snad i několik dalších Toshiba notebooků. Normálně by mě to teda nechalo chladným, ale když jde o notebooky, které atakují ty nejnižší cenové příčky, tak to beru jako velké plus. Nevyužije to samozřejmě každý, ale v 15,4“ šasi už je místa dost, aby se tam ty dva disky s přehledem vešly – když pak chce člověk na notebooku dělat i nějakou náročnější práci (za předpokladu, že vyžaduje notebook), tak je dobré mít systémový disk oddělený. Zároveň někdy je potřeba extra úložný prostor a připojení disku na interní SATA port nabízí podstatně vyšší rychlost než USB.

(pokračování článku)

Nově jsem si založil účet na serveru twitter. Kdo to nezná, tak bych je řekl, že jde o jakýsi „mikroblog“, kde lze psát ty věci, co by na článek nebyly. Na novém blogu (na kterém se teď zas po zkouškách intenzivně pracuje) by měly být zprávy z twitteru zobrazené někde ve sloupci po straně, takže pak to teprve bude mít ten pravý význam.

Já tento prostor využiji nejspíše k nějakým menším postřehům z recenzování, různým úletům mimo tuto tématiku a asi i k umisťování odkazů na weby/obrázky, co mě nějak zaujaly.

Můj účet tedy je: http://twitter.com/diagon_swarm

Lenovo nedávno uvedlo na trh novou řadu notebooků Lenovo ThinkPad SL a spustilo tím vlnu debat o upadající dobré značce a o tom, že už vlastně nejde o ThinkPad. ThinkPad SL je levnou variantou pro SMB (small-business) uživatele. Není tedy tolik zaměřen na nějaké komplexní nástroje pro správu, maximální pevnost mechanické konstrukce a různé vychytávky vychytávky. Místo toho nabízí vlastnosti, které ani některé dražší ThinkPady nemají – BluRay, HDMI a dedikovaná grafika. Přitom jde o notebook s cenou okolo 20 tisíc. Tyto multimediální vymoženosti vychází z předpokladu, že cílová skupina nebude mít notebook jen jako pracovní nástroj, ale i jako zdroj zábavy.

Zlí jazykové říkají, že jde vlastně jen o pokračování Lenovo 3000 série se snahou o lepší prodeje. Něco na tom možná bude, ale jsem přesvědčen, že nový ThinkPad SL si své jméno může zasloužit. Dobře, je to jen obyčejný plasťák bez kovové konstrukce. Sám ale dobře vím, že opravdu dobrý plasťák přežije i náročné používání po dobu několika let. Cílová skupina ovšem pravděpodobně bude notebook přenášet jen minimálně a to jen mezi stoly. V takovém případě prostě není důvod, aby byla uvnitř nějaká tlustá kovová konstrukce. Lesklé víko je trochu úlet, ale lze ho pochopit. Ač se to nám pokročilým moc nelíbí, běžným uživatelům se to prostě líbí a my s tím nic neuděláme. Absence dokovacího konektoru je taktéž pochopitelná. Jedinou vlastností, kterou nějak nemohu přenést přes srdce, je to příšerné rozložení klávesnice z Lenovo 3000. Nemyslím si, že by dobrou klávesnici chtěli jen profesionálové a že ve small-business sektoru je to jedno. Skoro mám pocit, že je podobná klávesnice zvolena pro záměrné odlišení těchto modelů.

(pokračování článku)

Dostal se mi na ICQ odkaz na zábavné téma zahraničního fóra thescambaiter.com, kde jeden člověk popisoval, jak se rozhodl vytřít s podvodníkem, který se snažil (možná ještě snaží) okrádat důvěřivce.

Když jsme kdysi prodávali notebook ASUS A2D, tak také přišel nějaký mail o tom, že by ho chtěl člověk z Nigerie a vymýšlel, jak realizovat celý obchod. Nejsem naivní, tak se prodej uskutečnil standardnější cestou a notebook se dostal do rukou občana této země. Vzhledem k tomu, že se u nás mluví tak nestandardním jazykem, jakýkoli mail podobného typu v angličtině velká část lidí rovnou považuje za nějakou levárnu. Je mi ale jasné, že někde v anglicky mluvících zemích je podstatně těžší rozeznat, co je relevantní pošta, co spam a co nějaký podvod.

Ve zkratce

Člověk na zmíněném fóru se rozhodl podvodníky potrestat, a tak zkusil rozehrát takovou malou úlisnou hru. Souhlasil s prodejem několika notebooků za $4000 + poštovné. Zloděj poslal balíček s bankovkami na poslání balíku, (falešným) šekem na $4500 a instrukcemi, že je potřeba všechno odeslat (včetně $500 přeplatku) co nejrychleji. Je to takový malý trik na důvěřivce. Ti v ideálním případě přijdou na to, že je šek nekrytý, až ve chvíli, kdy už je vše posláno.

(pokračování článku)

V dnešním díle se zaměřím na docela nepříjemný problém, který překvapivě také není ojedinělý. Nejde o nic moc komplikovaného – některé notebooky mají velmi ostrou hranu přesně v místech, kde se při psaní pokládají zápěstí. Při delším používání tak zápěstí může být odřené a práce na notebooku je méně příjemná.

HP Compaq 6710b má dokonce v místech zápěstí i malý výstupek

Lenovo ThinkPad R61 sice není velký krasavec, ale oni vědí, proč tam to zkosení mají

Tento prohřešek dotáhl k „dokonalosti“ Apple MacBook Air. Hrana jeho hliníkového těla je totiž tak ostrá, že po dopsání recenze jsem měl tenkrát na zápěstích takové modřiny, že jsem vypadal jak magor, co si neumí pro sebevraždu najít ostrou žiletku ;-). U HP mě to však překvapuje. Čekal bych, že řada Compaq bude navrhována především s ohledem na maximální pohodlí uživatele. Hranaté notebooky mám sice rád, ale nesmí se to zas moc přehánět.

V minulém zápisku jsem psal o problémech s reklamací notebooku VBI v případě poničení nálepky se sériovým číslem na spodku šasi. O tom, jak moc si musel stát na vedení člověk, který rozhodl umístit sériové číslo pouze na toto místo, asi nemá ani cenu polemizovat. Pokud už si ale koupíte nějaký podobný notebook, tak by bylo dobré o nálepky co nejvíce pečovat (u normálního notebooku to řešit nemusíte, tam mají většinou jen informační charakter). V případě běžného používání se totiž můžete dočkat takového výsledku:

ta dlouhá nálepka vpravo původně nesla čárový kód a sériové číslo

Zde mám několik účinných rad, jak předejít opotřebení těchto nálepek:

notebook nezapínat
uložit notebook do větraného chladného prostoru bez přístupu světla (v případě, že dorazil v krabici, tak jej vůbec nevybalovat)

(pokračování článku)