Je to tak, dnes jsem odnesl žádost o přerušení studia a do konce příštího týdne to už bude oficiální. Od roku 2005, kdy jsem nastoupil na ČVUT FEL, uplynulo sedm dlouhých let více, či méně intenzivního studia a výsledek je takový, že inženýrem sice ještě nejsem, ale dokončil jsem všechny předměty a čekám již pouze na státnice v zimním termínu. Od začátku studia se toho hodně událo – získal jsem se spoustu tvrdých i měkkých dovedností a v rámci možností trochu dospěl. U tohoto takřka jubilejního okamžiku přerušení studia by se možná hodilo nějaké shrnutí a ohlédnutí za mým vysokoškolským životem. Nuže do toho.

Když jsem v roce 2005 úspěšně odmaturoval na elektro-průmyslovce, byl jsem ještě takový nedospělý dlouhovlasý hipík, který pořádně netušil, co ho v životě čeká. Na druhou stranu jsem byl dostatečně divný, abych se vrhnul na studium VŠ…. A když už jsem studoval elektro na střední, vedla má cesta směrem k ČVUT FEL. Mohl jsem si zvolit nějakou jednodušší školu (a možná bych ji dnes už měl i dostudovanou), ale mám (měl jsem) takovou blbou vlastnost, že si nevybírám ty jednoduché cesty, a tak byl FEL jasnou volbou.

Při nákupu nového notebooku v roce 2003 jsem chtěl, aby mi vydržel také celé studium vysoké školy. Jak naivní a realitě vzdálená představa to nakonec byla, ale podobným blouzněním si projde spousta dnešních středoškoláků (kdybych to dodržel, měl bych dnes stroj s výkonem půlky jednojádrového Atomu, 512MB RAM a USB 1.1).

První krůčky na FELu

Na stejnou školu spolu se mnou nastoupila celá řada spolužáků, což usnadnilo přechod do nového prostředí. Nicméně socialismem podepsaná architektura budov školy byla svým dekadentním způsobem zajímavou změnou. Pro někoho depresivní, pro někoho inspirativní. Pro mě asi oboje.

První semestr byl ve znamení flákání a užívání dříve nabytých znalostí z průmky. Přednášky i cvičení jsem hojně trávil hraním různých her (ano, základem studijního notebooku je dedikovaná grafika – u mě tehdy GeForce 4Go), a ačkoli jste na škole mohli za den potkat dva až tři notebooky, vyučující s nimi neměli žádný problém a tolerovali je úplně všude. Je milé, že se to od té doby nezměnilo (třeba v Belgii byli z naší drzé samozřejmosti používání notebooků ve vyučování trochu vylekaní).

Po prvním semestru se naučil několik základních věcí:

1. že flákání v semestru se může nepříjemně vymstít ve zkouškovém
2. že skripta nemá cenu kupovat, neboť jsou psaná tak, aby je nepochopili ani ti, kteří danou látku již umí
3. že nikdo nečistí školní klávesnice a že si studenti nemyjí ruce
4. že se dá při studiu pracovat pozdě do noci, a pak se dá při spaní na cvičeních schovat za obrazovku otevřeného notebooku

Kolik tak asi je na fotce počítačů? :)

První semestr byl naučný i v mnoha jiných ohledech. Na jeho konci jsem po splnění všech zkoušet udělal malou reflexi a došel jsem k závěru, že kvalitu mého studia dokáže zlepšit pouze jedna věc – integrovaný modul Wi-Fi do mého notebooku (do té doby jsem používal nepříliš kvalitní řešení do PCMCIA). Místo nákupu skript na další semestr jsem tedy vběhl do nějakého obchodu a za 800,- Kč koupil mini-PCI modul Intel 2200BG, abych jej následně vložil do slotu, který výrobce mého notebooku prozíravě implementoval spolu s potřebnými anténami. Přítomnost volného slotu mě kdysi opravdu potěšila, neboť v roce 2003 neměl Wi-Fi snad žádný z notebooků do 40 tisíc včetně DPH a do mnohých z nich tato funkcionalita nešla ani přidat.

Jen pro pořádek. Dobrý příjem Wi-Fi ve škole byl pro přínosný především proto, že kolem roku 2005 jsem se ještě doma k internetu připojoval pouze přes pomalé GPRS. Internet na FELu byl limitován pouze rychlostí Wi-Fi spojení.

První obtíže v druhém semestru

V druhém semestru nezanedbatelná část spolužáků ze střední odpadla a s nimi odpadli také někteří nově nabytí kamarádi. Jestli došlo k náhlému prozření, či jen prostě nedali nějaké zkoušky, se už asi nikdy nedovím. Jen nás bylo méně. Smutné je, že jako první vždy odpadali ti, kteří mi připadali nejsympatičtější a bylo si s nimi nejvíc co říct.

Uklidněn průběhem prvního semestru jsem u některých předmětů nešel ani na úvodní přednášku. Vše bylo ještě podpořeno tím, že jsem si s jedním kamarádem složil stejný rozvrh, a pak jsme se střídali ve vypracovávání různých protokolů. Nejtěžší zkouška nakonec byla z předmětu, u kterého jsem nechodil ani na přednášky, ani na cvičení – no kdo by to čekal. K tomu přišla další zkouška z matematiky (Matematika 2), kvůli které opět prořídly stavy.

Toho roku byly v létě brutální vedra, což vyústilo v nerozumný krok prodat stávající notebook a koupit si pro radost jiný za vydělané peníze z jedné hry pro mobily. Moc dlouho mi tedy původní záměr s jedním notebookem na celé studium nevydržel. Vlastně jsem dlouho neměl ani ten nově koupený notebook, ale než jsem se ho zbavil, během pár měsíců jsem při cestách vlakem dohrál několik nových her (zejména FlatOut2, který si s novou GeForce Go 7300 rozuměl docela dobře).

Druhý rok a tuhé časy

Další dva semestry už tak snadné nebyly. Opět trochu přituhlo v matematických předmětech a objevily se složitější předměty z oboru kybernetiky. Nakonec jsem se přes zimu aspoň naučil programovat v C/C++ a v létě jsem zas díky předmětu Programování umělé inteligence (kde se probíraly funkcionální a symbolické jazyky) došel k programátorskému prozření, po kterém už jsem neviděl tvorbu žádného školního programu jako problém. Vlastně jsem si to dokonce začal užívat, což vyústilo v pár zajímavých hříček a fórků na vyučujících.

Jednoduchá hříčka s dlaždicovou grafikou (chytání min na čas dronem, který se může odrážet ode zdí rozsáhlých úrovní), která vznikla jako semestrální projekt pro předmět Programování v C++. Nejvyšším znakem rebelství budiž fakt, že je napsaná v čistém C (s knihovnami SDL a OpenGL).

Ještě v polovině školního roku se mi podařilo vrátit původní nový notebook odstoupením od smlouvy a dostat jiný, ještě novější (ale především dvoujádrový, menší a s delší výdrží). Touto dobou už se na FELu vyskytovali studenti s notebooky relativně běžně. Polovina lidí měla nejlevnější dostupný HP Compaq (nx6110 a podobné), druhá polovina zas stříbrný ASUS (A6).

Úžasná schopnost kooperace s kamarádem na všech složitějších projektech tak, aby každý musel dělat jen polovinu potřebné práce, bohužel ztratila na významu, když kamarád nedal některé zkoušky v druhém zápisu (zejména matematiku z prvního roku). Od této chvíle jsem zůstal na všechno tak trochu sám. Odpadli s ním také další, kteří upínali své naděje právě k druhému zápisu.

Obavy z očekávání, že teď budu muset nejspíš dělat všechny protokoly, vyvažoval pocit, že mě škola konečně začala bavit. Ke konci druhého roku se začaly řešit konečně zajímavé aplikace (různé regulační prvky, umělá inteligence), ze kterých těžím dodnes. Možná byl můj přístup ovlivněn novým vztahem a náhradou původní práce, kvůli které jsem se leckdy vracel domů posledními vlaky, za recenzování pro notebook.cz.

Uspěchané časy, málo spánku a bakalářská práce

Třetí ročník byl pro mě na FELu asi nejtěžší. V zimním semestru jsem totiž nemohl příliš manévrovat při tvorbě rozvrhu, neměl jsem žádný volný den a ještě jsem čtyři dny v týdnu začínal v 7:30. První půlku semestru se to dalo, ale postupně mi docházely síly a ke konci jsem toho měl plné kecky. Každý to má jinak, ale podobnou chybu jsem už nikdy neopakoval. Málo spánku se kombinovalo se spoustou zadávaných úkolů během semestru, kdy si každý cvičící myslel, že snad máme čas jen na jeho předmět. Jestli jsem někdy uvažoval, že s FELem seknu, bylo to právě v této době.

Další semestr (až na spaní) nebyl o moc lepší. Začalo se intenzivněji pracovat na bakalářské práci (v minulém semestru to skoro nešlo), ale ten, kdo tvořil studijní plány, příliš neodhadl časovou náročnost předmětů dohromady s bakalářkou. Výsledkem byla řada studentů, kteří svůj projekt dělali místo spánku, aby nemuseli omezit práci v ostatních předmětech. K tomu se přidaly ještě nějaké zdravotní problémy a já si uvědomil, že radši zvolním a že nic nikam neuteče.

Další semestrální projekt (simulace zátkovací linky pro studenty nižšího ročníku, kteří ji vyrábí z logických členů), tentokrát programovaný v C# s použitím Managed DirectX. Měl jsem tehdy půjčené nějaké TabletPC a s grafikou jsem si pohrál více, než bylo nutné. Vedoucí předmětu byl tak nadšený, že mi dal plný počet bodů dříve než viděl zdrojový kód. Nic to nemění na faktu, že právě touto dobou jsem si vytvořil silnou nenávist vůči některým technologiím MS.

Trochu cíleně jsem proto nedokončil jeden jednodušší (avšak povinný) předmět a studium si protáhl o rok. Jako bakalářskou práci jsem si vybral projekt s jednoduchým USB 2.0 řadičem, který měl v sobě mikrokontroler na bázi i8051, s jehož pomocí se řešil rychlý přenos dat, primitivní 30MHz osmikanálový logický analyzátor a něco jako webkamera. Vybral jsem si opět zbytečně těžkou věc a nedalo se to při všem ostatním stihnout v rozumné kvalitě.

Na třetím roku ovšem nebylo všechno špatné. Opět se objevilo pak šikovných předmětů, pro které jsem se rychle nadchl. Například Systémy řízení, kde se řešily návrhy složitějších regulačních obvodů a jejich aplikace na reálných zařízeních, a Zpracování signálu a obrazu, což byl zdaleka nejzajímavější předmět, neboť jsme se v něm s pomocí MATLABu dělali různé matematické vychytávky jako rekonstrukce různě poškozených obrázků (takové to zjišťování poznávacích značek aut v krimi seriálech), spojování dvou fotek s různým ohniskem do jedné, která bude ostrá celá, a spoustu dalších blbinek se signály všeho druhu.

Za prodloužení studia jsem se rozhodl odměnit nákupem dalšího notebooku. U původního mi totiž neseděla kvalita klávesnice a pokazila se v něm baterka. Nechtělo se mi to řešit, takže jsem ho prodal a domů si přitáhl úplně nový 14“ ThinkPad R61 i s dokovací stanicí (ten mám od roku 2008 dodnes).

Čtvrtý rok byl ve znamení pohody. Dalo se dělat hodně do práce, k tomu se přihodily nějaké bokovky, do školy se chodilo maximálně dva až tři dny v týdnu a po večerech se intenzivně pracovalo na bakalářce. Nebylo potřeba na nic spěchat, a tak jsem si vše mnohem více užíval. Další výhodou byla možnost volit si jen ty předměty, které mě zajímají (škoda, že něco takového VŠ nenabízí standardně).

Konečně jsem si tak přihodil Mikroprocesory v přístrojové technice, abych si užil nějaký ten assembler, a ještě jeden předmět, jehož jméno si sice nevybavuji, ale programovali jsme server-client aplikaci pro vzdálené měření, kdy klientské stanice měly Windows, server běžel na Linuxu a měřicí zařízení byla všechna připojena sběrnicí HP-IB (jiní zas pracovali s GPRS terminály, nebo zjišťovali polohu pomocí improvizovaných GPS). Tolik SSH a X11 forwardingu jsem si od té doby už nikdy neužil.

Školní rok se zakončil bakalářskými zkouškami a já si konečně mohl odškrtnout jeden dílek v mé trase formálního vzdělávání.

Přechod na ekonomický obor

V mém přístupu k životu se ledacos změnilo a jednou ze změn bylo omezení té proklaté volby nejtěžších cest. Nepodal jsem si proto přihlášku na magisterské studium v oboru kybernetiky a měření, jak se všemi očekávalo, ale zvolil jsem si na FELu magisterský program Ekonomika a řízení elektrotechniky. Z jistých důvodů jsem chtěl něco jednoduššího, kde už nebudu tolik ve stresu, a ekonomický obor měl spoustu dalších výhod.

Měl jsem pocit, že ty nejdůležitější základy z techniky jsem již pochytil – naučil jsem se programování v nejrůznějších jazycích a drátování všemožných zařízení z logických členů, pochopil regulační systémy a vypiloval dovednost řešení velmi komplexních problémů v omezeném čase. Přidat k tomu ještě ekonomické základy, plánování, řízení lidí a tak podobně mi připadalo zajímavější, než jít technicky ještě hlouběji.

Přechod na nový obor nebyl bez práce. Na základě studijních výsledků mě nikdo bez přijímacích zkoušek nevezme, a tak jsem musel absolvovat jakýsi zvláštní pohovor zaměřený na ekonomické otázky. Všichni důležití učitelé z oboru si sedli k dlouhému stolu a začali mě zpovídat. Co si budeme nalhávat, z otázek, na které se ptali, jsem skoro nic nevěděl, takže to nebylo moc příjemně strávených 20 minut a neodcházel jsem příliš nadšený. Za dva týdny mi ovšem přišel dopis, že mě přijali, z čeho se dají vyvodit pouze dva závěry: (1) ostatní tam předvedli ještě horší výkony, nebo (2) to byla jen nějaká bububu šaráda a vzali všechny.

Studium všeho toho marketingu a managementu mi potvrdilo, že člověk pro to musí mít určité dispozice, a pokud je nemá, nepomůže mu ani znalost celé problematiky zpaměti. Všechny povídací předměty jsem si doslova užíval, neboť bylo vše řádově jednodušší a zjevnější než v případě předchozího technického studia. Bez ohledu na náročnost však musím říct, že jsem za ně rád, protože alespoň polovina z nich mi dala nějaké cenné informace. Elektro předměty byly spíše takové zjednodušené opakování znalostí ještě ze střední a nestály skoro za řeč.

Úplně jednoduché to ale také nebylo. Předměty jako finanční management, systémové řízení (rozhodovací úlohy, lineární programování) a controlling byly určitým způsobem zajímavou výzvou a obsahovaly v sobě v podání ČVUT také porci poctivé matematiky.

Diplomka, odklady a současnost

Magisterská etapa studia se mi také protáhla a svou vinu na tom má studium v zahraničí. Naše škola totiž má (měla?) v rámci tohoto oboru dohodu pouze s jednou školou v Belgii, která předměty a zaměřením nesedí k tomu, co se chtělo doma. Pro mě byla Belgie především cestou k výraznému zlepšení angličtiny, takže mě to tolik nemrzelo, ale když jsem se vrátil do ČR, bylo mi všechno uznáno pouze jako volitelné předměty. Původní záměr výměnných pobytů tak dostal trochu na prdel (nějaké zápisky z Belgie jsou tam, tam a tam).

Znamenalo to především prodloužení studia minimálně o další semestr a dodělání všech zameškaných předmětů. Všechno jsem nějak zvládal, ale pak přišly další zdravotní problémy, které na jaře skončily pobyty v nemocnici a operací. Předměty jsem stihl dodělat, ale diplomku ne. Doháněl jsem to letos během posledních týdnů letního semestru dnem i nocí, ale nestihlo se.

Závěrem

Výsledek je takový, že výzkum v rámci diplomky již mám hotový a zbývá ještě tak čtvrtina práce spolu s dopsáním dokumentu. Na to vše mám čas do ledna. Tento semestr bych si již musel platit, a vzhledem k tomu, že už bych stejně žádné předměty nenavštěvoval, dočasně jsem studium přerušil. Studentem se již stanu akorát na odevzdání diplomky a složení závěrečných zkoušek. To je vše.

Možná bych se teď měl zeptat, zda mi to všechno stálo za to. Odpověď? No jasně. Studia na FELu nelituju ani v nejmenším. Měl jsem možnost vyzkoušet celou řadu zajímavých věcí z různých podoborů a potkat nesčetně schopných lidí. Věřím, že hodně z toho, co jsem se naučil, užiju v pracovním životě. Vlastně co to povídám – já už to v pracovním životě dávno používám.