Není náhoda, že právě Japonci se tak zasadili o přivedení notebooků na světový trh a že u nich můžete vidět tolik zajímavých zařízení sahajících na hranice možností miniaturizace. Z jejich strany to není otázka stylu, ale řešení odlišné situace.
Obvykle se snažím v rámci muzea přeskakovat mezi roky, abych ho zaplnil rovnoměrně. Tentokrát udělám výjimku. Posledně jsem se podíval na Apple PowerBook 1400cs z let 1996 a 1997 a dnes se vrátím do stejné doby. Satellite Pro 440CDT je totiž jeho přímou konkurencí z PC světa.
Je načase si to přiznat. Nejen, že nejsou dost cool pro řadu zákazníků, ony už dokonce nejsou dost cool ani pro některé výrobce. Doba je prostě zlá a pracovním notebookům nepřeje. Proč?
Sledovat debaty na hardware fórech někdy stojí za to. Různí diskutéři citově tíhnou k jedné ze značek a slepě se snaží dokázat, že ta jejich vyvolená je v nějakém ohledu nejlepší. Často je přesvědčování tím intenzivnější, čím slabší produkty zrovna značka má. Sám to tolik neprožívám, ale konkurence je potřeba a možná i jejich chování je pouze jeden z přirozených jevů v podvědomé snaze o konkurenční rovnováhu.
Je mi jasné, že z cílové skupiny tohoto blogu většina lidí zůstává u Windows 7 a nové verzi se zatím brání (dle statistik mi přijde s „osmičkami“ jen každý dvanáctý čtenář). Loni na podzim jsem si od Microsoftu vyžádal licenci na Windows 8 Pro a (mimo jiné) jsem jej podrobil dlouhodobému pracovnímu testu. Nyní již emoce v internetových diskuzích nejsou tak bouřlivé, a je tedy nejvyšší čas sepsat, jak si tento operační systém stojí.
Nedávno jsem se vrátil k večerní kratochvíli pro případy, kdy nejsem doma, mám s sebou notebook a nechce se mi dělat něco užitečného. Pročítám si staré americké IT noviny (zejména Infoworld) mapující vývoj business počítačů, notebooků, workstations, operačních systémů a tak vůbec. Začal jsem někde v polovině 80. let a sem tam pročtu zajímavé články a úvahy z každého čísla. Aktuálně jsem na začátku roku 1990 a musím říct, že je fascinující sledovat, jak rychle se tehdy všechno formovalo a docházelo k zásadním objevům, které dnes považujeme za naprostou samozřejmost.
Jsou situace, kdy si rád zahraju nějakou hru. Sice hraním na počítači netrávím dny a noci a nikdy jsem nehrál World of Warcraft, ale za začátečníka se nepovažuju. Hodně jsem hrál tak do roku 2004 a dohrál do konce spoustu největších pecek od začátku devadesátek (a někdy i starších). Pak obtížnost her klesla a já si v životě začal hledat jiné výzvy. Zaklínač 2 mi připomněl dávné zkušenosti…
Píšu tu o kdejaké značce notebooků, ale na jednu trochu neprávem zapomínám. Je to Panasonic. Nedávno jsem byl na tiskové konferenci a bavil jsem se tam s představiteli evropské části divize ToughBooků, kteří mi odpověděli na otázky, proč Panasonic nedělá klasické spotřební notebooky a jak zvládá přežívat na dnešním trhu.
Před začátkem léta 2010 jsem na dlouhodobý test dostal 15,6“ multimediální model od Aceru s vysokou pořizovací cenou přes 40 tisíc. Celé to vzniklo trochu náhodou, když jsem na jedné tiskovce řekl něco ve smyslu, že příliš nevěřím v možnost existence prémiových notebooků od Aceru a že bez ohledu na cenu moc dlouho nevydrží. Skončilo to tak, že mi dorazila krabice s jedním kusem, ať se přesvědčím sám. A taky přesvědčil…
Psal se rok 2007, když Intel odpověděl první generací procesoru Atom na potřebu úsporných procesorů pro levné mini-notebooky. Do té doby byly malé počítače doménou profesionálů na cestách a patřily k těm nejdražším. ASUS to se to všechno rozhodl změnit a produkoval nejedno levné zařízení postavené na osekaném jednojádrovém Celeronu s nízkou frekvencí okolo 800 MHz a starou čipovou sadou. To byla chvíle, kdy Intel uznal, že existuje poptávka po něčem jako Atom.
NoteBookBlog.cz
Retrocomputing (RSS)
