Na stejnou úroveň, jako jsem řadil lesklou klávesnici, řadím i prohřešek v podobě implementace spousty nesmyslných diodek po těle notebooku. V posledních letech je u notebooků obrovský boom všemožných svítivých prvků. Hráčské notebooky mají svítící i úplně zbytečné části. Tady se hodí jako příklad Acer Gemstone Blue s modře podsvíceným válcovitým kloubem spojujícím základnu notebooku s víkem. Osvítí to půlku místnosti, nejde to vypnout a je to úplně k ničemu. U multimediálních notebooků také často svítí roztodivné panely na ovládání přehrávače a Windows Media Center (jen Toshiba má možnost podsvícení těchto částí vypnout).

Předpokládal bych, že do business notebooků se tyto móresy tahat nebudou, ale opak je pravdou. Stačí se podívat na poslední generaci HP Compaq notebooků. Původní normální tlačítka se nahradila svítícími symboly s kapacitními senzory. Ty jsou nepřesné (regulace hlasitosti), nemají žádnou hmatovou odezvu a navíc na sebe upozorňují intenzivním svícením. (pokračování článku)

Je to tak 5 let, co se někdo z výrobců rozhodl, že by se mohlo šetřit na dodávaných CD/DVD k notebooku. Plán byl jednoduchý. Recovery (obnova systému do továrního nastavení) se umístí na speciální oddíl někam na konec disku s tím, že uživatel si případně potřebná média vypálí z notebooku sám. Do této doby nebylo výjimkou dostat k notebooku klidně 5-10 placek s kdejakou blbostí.

V dnešní době se zas někteří výrobci rozhodli vrátit k dodávaným médiím, ale jiní naopak přitvrdili. Asi nejhůř je na tom momentálně HP. To totiž u svých notebooků HP Compaq nabízí recovery jen z disku a u nových notebooků zrušilo možnost vypálit si ho na DVD. Pouze v případě Windows Vista Business se přidávají média na obnovu Windows XP (downgrade). To ovšem znamená, že po nainstalování Windows XP už není možné přejít jednoduše zpět na Vistu. Stejně tak čachrování s oddíly znamená nemožnost vrátit systém do původního stavu. Nabízí se otázka, zda je to u HP záměr. Začínám mít pocit, že ano. (pokračování článku)

Minulý týden jsem zakoupil na inzerát starší (~3 roky) notebook HP Compaq nx6110. Kdo se v noteboocích trochu vyzná, tak je mu jasné, že šlo kdysi o SMB lowend a jeden z nejlevnějších notebooků na trhu (cena za nejlevnější konfigurace začínala tuším někde u 13 tisíc s DPH). Jeho nevýhody byly především ve slabší výbavě. Pro změnu však nabízel dobré mechanické provedení a odolnou šasi. To je také důvodem, proč jsem ho zvolil, protože výkon se po čase smázne (hry už na tom nikdo hrát nebude tak jako tak), ale chatrný notebook kupovat ojetý je většinou velký hazard.

Potřeboval jsem notebook pro bratra s aspoň základním výkonem na základní kancelářskou činnost, maily a grabování z videokamery. Vyžadoval jsem jen minimální výbavu – USB2.0, firewire, Wifi 802.11g, ale chtěl jsem funkční baterii schopnou dát aspoň 2 hodiny normálního provozu. (pokračování článku)

Několik lidí mě kontaktovalo přes email, SZ a zdejší komentáře, že by je zajímalo, jak je to s tím špatným displejem na ThinkPadu T400. Bohužel jsem neměl s sebou nikde žádný foťák, takže jsem udělal jen jednoduchou fotečku pomocí telefonu. Kvalita je tedy rozhodně slabší, ale pro ilustraci by to mohlo postačovat.

Vlevo je displej mého notebooku ThinkPad R61. Jeho displej určitě nepatří mezi špičku, ale mezi WXGA panely nabízí takové průměrné vlastnosti zobrazení. Ačkoli mají oba panely nastavenou maximální svítivost a notebooky jsou připojeny k napájení, panel z T400 (vpravo) svítí méně a navíc jeho „bílá barva“ (ano na tom obrázku to je bílá) má značný nádech do zelena. Takový nádech působí neuvěřitelně odpudivě a nechápu, jak v dnešní době někdo může něco takového ještě vyrábět. (pokračování článku)

Na našem trhu je tento výrobce (FSC) poněkud odlišný od ostatních. Jako jeden z mála velkých výrobců nakupuje OEM šasi, která podstupují jen minimální úpravy, z nichž tou nejdůležitější je označení notebooku logem společnosti. Nákup OEM polotovarů je přitom charakteristický spíše pro menší společnosti – u nás třeba českou pobočku UMAX, „VBI“ a různé lokální prodejce.

Někteří lidé tvrdí, že takto je to u většiny levných notebooků napříč výrobci, ovšem takovému názoru musím (částečně) oponovat. Když si projdete levné modely například od Aceru, Lenova, HP, zjistíte, že je spojuje určitá podobnost návrhu s ostatními produkty stejné značky (nezmiňuji třeba ASUS a MSI, protože to jsou přímo továrny, takže je konzistence napříč produkty celkem logická). To se týká třeba rozmístění a reakce Fn kláves, možností nastavení BIOSu, chování NumPadu, speciálních vlastností a v neposlední řadě také unifikovaných softwarových nástrojů na správu notebooku.

U FSC notebooků tyto podobnosti nejsou (mimo série Lifebook).  Dříve byla OEM řešení přebírána téměř beze změny. Identický notebook s mým dřívějším FSC Amilo Pro V3205 bylo tehdy možné koupit i od dalších firem s tím, že až na logo byste se rozdílů nedohledali. Ostatně vtipné bylo i sledovat, jak se notebooky lišily i v rámci jedné specifické řady. Mám teď na mysli rozdíl mezi 12″ variantou V3205 a 14″ variantou V3405. De facto šlo o dva úplně jiné notebooky, které spolu neměly vůbec nic společného (ani uvnitř, ani zvenčí). (pokračování článku)

Po dlouhé době se vracím k článku z kategorie „škola“ a půjde rovnou o jeden z těch delších. Na ČVUT se vyskytuji už čtvrtým rokem, a ačkoli bakalářské studium je záležitostí na tři roky, stále nemám ten trapný titul „Bc.“, který bych si před jméno asi stejně nikde nenapsal (ale dělám na tom a do roka ho stejně mít budu). Prodloužil jsem si totiž bakalářské studium o jeden rok. K tomu jsem se vlastně rozhodl až letos v létě. Proč jsem tak učinil, tu přímo rozebírat nebudu, ale dalo by se říci, že už bych asi nedokázal dokončit všechno potřebné a snad poprvé v životě jsem se rozhodl v zásadní otázce pro tu jednodušší volbu.

Tento článek se bude věnovat mému dosavadnímu studiu na ČVUT FEL. Vzhledem k tomu, kolik fňukalů je v řadách blogerů/prváků, mohlo by to být pro někoho přínosné. Sám jsem si tenkrát o spoustě věcí myslel, že se budou vyvíjet jinak, a kdybych věděl všechno, co dnes, choval bych se jinak.

Předesílám, že ten vodní příkop u vchodu do budovy školy zdaleka nebyl největší překážkou během studia ;-). (pokračování článku)

Blížíme se ke konci druhého tisíciletí. Intel protlačuje své procesory Pentium II mezi stále více lidí (a s ním i AGP, které se uchycuje také v noteboocích) a v mobilním segmentu prakticky končí jakákoli konkurence. Tyto žravější procesory už jsou nyní ve všech noteboocích bezpodmínečně doplněny ventilátorem pro lepší přísun vzduchu na chladiči. S větší spotřebou (která by však v dnešní době jako velká vůbec nevypadala) přichází i problém nižší výdrže na baterie. Naštěstí přechod na Li-Ion články umožní při stejné velikosti větší kapacitu a prostý lid nemusí začít remcat.

Intel je nucen řešit situaci a novější jádra procesoru Mobile Pentium II nabízejí předchůdce později často marketingově omílané technologie SpeedStep. Jádro Dixon tedy přináší dynamickou změnu frekvence a napětí v závislosti na zátěži procesoru. Proti starším jádrům navíc jeho L2 cache (256 kB) běží na plné rychlosti a výkonově je procesor spíše podobný přicházejícímu Mobile Pentiu III.

Rok 1999 ve světě notebooků zas moc nového (nedej bože revolučního) nepřináší. Notebooky se jen zrychlují, rozšiřují se aktivní TFT displeje (do popředí se dostává konečně XGA rozlišení 1024×768 a panely se svérázně snaží zobrazit aspoň 262 tisíc barev) a je snaha nabídnout multimediální vlastnosti, které prožívají na stolních počítačích obrovský boom. Jedním z těch výkonných multimediálních strojů je i notebook s dnešního sentimentálního ohlédnutí mého malého seriálu… (pokračování článku)

Můj minulý (12″) notebook FSC Amilo Pro V3205 byl tím nejtišším, co jsem kdy vlastnil, protože se ventilátor téměř nemusel zapínat (při kancelářské práci byl stále vypnutý). Nynější 14″ ThinkPad R61 bohužel k tichým notebookům nepatří. Při napájení z baterie je sice všechno v pohodě, ale s připojeným adaptérem se z přístroje rázem stane hlučná mrcha, která zejména v letních dnech úplně zbytečně pouští většinu času ventilátor na vyšší otáčky. Absolvoval jsem výměnu desky a nemohu se zbavit dojmu, že po výměně se ventilátor pouští výrazně častěji a navíc mě nějak začal prudit jeho zvuk.

Vzpomněl jsem si tedy na několikrát omílané řešení pomocí programu TPFanControl, který je schopen nahradit logiku ventilátoru z BIOSu svou vlastní (uživatelsky měnitelnou). Ačkoli mě předtím odrazovaly různé složité manuály, nic extra potřeba není. Po stažení a instalaci jsem jen restartoval notebook a spustil program. (pokračování článku)

Do notebooků se nám konečně více tlačí konektory jako HDMI a eSATA, z čehož mám velkou radost (oba jsou velmi užitečné a měly tu být už dávno). Není to ovšem úplně zadarmo. Součástí procesu obměny je i odstranění některých „méně používaných“ konektorů a určitý menší problém spatřuju v tom, že i ty, co se vypouští, mají v dnešní době stále své místo.

4pinová verze Firewire byla ještě nedávno běžnou součástí většiny notebooků

(pokračování článku)

Konečně se mi dostal do rukou 14″ notebook Lenovo ThinkPad T400. Byl jsem na něj hodně zvědavý, protože mám minulou generaci nižší třídy tohoto notebooku (tedy 14″ ThinkPad R61). Na internetu si lze najít hned několik zdrojů, odkud jsou patrné všechny technické rozdíly (doporučuji přehled na našem diskusním fóru).

Jenže mnoho uživatelů moc nezajímá, že je přítomna i (přepínatelná) dedikovaná grafika a lepší procesor (faktem je, že na mnoho činností, kde se notebooky hodí, tyto součásti potřeba vážně nejsou). Hodně se hovoří o jiném rámu, materiálu, tloušťce a někteří i pevnosti. Teď, když mám oba v ruce zároveň, tak si mohu dovolit malé srovnání.

(pokračování článku)