Konečně se mi dostal do rukou 14″ notebook Lenovo ThinkPad T400. Byl jsem na něj hodně zvědavý, protože mám minulou generaci nižší třídy tohoto notebooku (tedy 14″ ThinkPad R61). Na internetu si lze najít hned několik zdrojů, odkud jsou patrné všechny technické rozdíly (doporučuji přehled na našem diskusním fóru).

Jenže mnoho uživatelů moc nezajímá, že je přítomna i (přepínatelná) dedikovaná grafika a lepší procesor (faktem je, že na mnoho činností, kde se notebooky hodí, tyto součásti potřeba vážně nejsou). Hodně se hovoří o jiném rámu, materiálu, tloušťce a někteří i pevnosti. Teď, když mám oba v ruce zároveň, tak si mohu dovolit malé srovnání.

(pokračování článku)

V souvislosti s přípravou nové platformy AMD Puma se často mluvilo především o nižší spotřebě proti předchozím platformám AMD. Ostatně to je tím, co uživatele notebooků zajímá nejvíce, protože výkon procesorů v noteboocích je pro většinu lidí dostatečný (škoda, že se to nedá říct i o jiných součástech). Sám jsem se těšil, že právě zde by mohlo AMD nějak více konkurovat Intelu, který je teď momentálně bezpochyby „na koni“.

Sliby týkající se nižší spotřeby se objevovaly všude možně po celém internetu. Po té, co jsem měl tu čest s notebooky na platformě Intel Centrino 2, jsem byl na Pumu ještě více zvědavý. Tam je totiž snížení spotřeby proti předchůdci citelné (přitom Intel ji nijak výrazně nepropagovat – určitě ne více než jindy) a inovované modely některých notebooků napříč všemi značkami najednou nabízejí klidně i hodinu výdrže k dobru.

Jenže, jak se začaly objevovat nové notebooky s AMD procesory, přišlo malé rozčarování. Lidé se různě na fórech stěžovali, že jejich notebooky mají slabou výdrž. Někteří si pak dále stěžovali na intenzivnější chod ventilátoru. (pokračování článku)

Dříve jsem byl zvyklý, že prodejce měl mnoho znalostí nabraných díky velkému množství rozličného zboží, které mu procházelo pod rukama. Díky tomu byl důležitým článkem při rozhodování, co vlastně koupit. U počítačů tohle kdysi platilo (samozřejmě ne u všech) a absencí internetu to všechno bylo ještě podtržené. Jenže dneska je situace úplně jiná.

Nejúspěšnější jsou ti, kteří kolikrát vůbec nemají přehled, co vlastně prodávají. Korunu tomu nasadí třeba návštěva nějakého menšího obchůdku, kde vám prodavač říká úplně nesmysly s ledově klidnou tváří (u notebooků to poznám s přehledem, ale děsí mě, v jakých všech dalších odvětvích mě prodavači krmí stejnými hloupostmi). O hypermarketech s elektronikou pak přímo škoda mluvit.

Začínám mít pocit, že prodejce je ten poslední, komu lze věřit. Když něco řekne on, tak nejen, že se tím neřídit, ale pro jistotu jeho informaci raději ověřit, zda to není přesně naopak. Ve výsledku je nakonec nejlepší si před každým nákupem sednout k počítači a najít si k produktu co nejvíc recenzí a uživatelských zkušeností. I 10 minut vás vyzbrojí takovým způsobem, že můžete vědět několikrát víc než člověk, co vám věc prodává. (pokračování článku)

Výrobci se s vážením svých notebooků nikdy moc nepřetrhli, a to ani ti, u kterých by člověk čekal nějakou větší slušnost (prakticky všechny business notebooky se váží oholené na kost a rozdíl je někdy proti uváděné hodnotě skoro půl kila). Jenže většina lidí musí tahat notebook i s napájecím adaptérem a o tom člověk kolikrát neví vůbec nic, dokud notebook nevybalí – jen několik málo výrobců přehledně udává alespoň výkon adaptéru. Výkon ovšem sám o sobě také nic neřekne. Následující obrázek ukazuje, jak velké rozdíly mezi adaptéry mohou být a přitom jde v podstatě jen o adaptéry pro tři nepříliš výkonné notebooky.

Všimněte si těch dvou větších od Sony a rozdílu v jejich velikosti. Oba mají přitom stejný výkon (90 W) a ostatní parametry. Sony tímto způsobem odlišuje levné modely od drahých (ten větší je k notebooku za ~20 tisíc a ten menší k notebooku za ~25 tisíc). Zajímalo by mě, zda se Sony vyplatí přibalovat 90W adaptéry, když ani jeden z notebooků nepotřeboval ze sítě odebírat víc, než 65 až 70 W. Půl kilová cihlička se totiž pěkně pronese.

Nejmenší adaptér je od mého notebooku Lenovo ThinkPad R61. Je opravdu malý a patří k těm nejmenším, jaké lze k běžnému notebooku dostat. Na druhou stranu nejde o nějakou výsadu top značky, protože něco podobného jsem měl i u předchozího FSC Amilo Pro V3205. Když jsem pak vybíral tento notebook, tak jeden z požadavků směřoval právě na velikost (a hmotnost) zdroje. Je smutné, že o adaptérech se lze momentálně dozvědět jen z recenzí (a to jen na některých serverech).

Nedávno jsem měl tu čest s notebookem Toshiba Satellite A300, když jsem ho v redakci fotil. Zaujala mě jedna vlastnost – ačkoli šlo o velmi levný notebook, je možné ho osadit dvěma pevnými disky. Na spodku jsou snadno přístupné dvě kapsičky na SATA disky a jedna z nich je mimo nejdražších konfigurací prázdná.

Co jsem se tak dozvěděl, tak podobně na tom byl už minulý model A200 a snad i několik dalších Toshiba notebooků. Normálně by mě to teda nechalo chladným, ale když jde o notebooky, které atakují ty nejnižší cenové příčky, tak to beru jako velké plus. Nevyužije to samozřejmě každý, ale v 15,4“ šasi už je místa dost, aby se tam ty dva disky s přehledem vešly – když pak chce člověk na notebooku dělat i nějakou náročnější práci (za předpokladu, že vyžaduje notebook), tak je dobré mít systémový disk oddělený. Zároveň někdy je potřeba extra úložný prostor a připojení disku na interní SATA port nabízí podstatně vyšší rychlost než USB.

(pokračování článku)

Lenovo nedávno uvedlo na trh novou řadu notebooků Lenovo ThinkPad SL a spustilo tím vlnu debat o upadající dobré značce a o tom, že už vlastně nejde o ThinkPad. ThinkPad SL je levnou variantou pro SMB (small-business) uživatele. Není tedy tolik zaměřen na nějaké komplexní nástroje pro správu, maximální pevnost mechanické konstrukce a různé vychytávky vychytávky. Místo toho nabízí vlastnosti, které ani některé dražší ThinkPady nemají – BluRay, HDMI a dedikovaná grafika. Přitom jde o notebook s cenou okolo 20 tisíc. Tyto multimediální vymoženosti vychází z předpokladu, že cílová skupina nebude mít notebook jen jako pracovní nástroj, ale i jako zdroj zábavy.

Zlí jazykové říkají, že jde vlastně jen o pokračování Lenovo 3000 série se snahou o lepší prodeje. Něco na tom možná bude, ale jsem přesvědčen, že nový ThinkPad SL si své jméno může zasloužit. Dobře, je to jen obyčejný plasťák bez kovové konstrukce. Sám ale dobře vím, že opravdu dobrý plasťák přežije i náročné používání po dobu několika let. Cílová skupina ovšem pravděpodobně bude notebook přenášet jen minimálně a to jen mezi stoly. V takovém případě prostě není důvod, aby byla uvnitř nějaká tlustá kovová konstrukce. Lesklé víko je trochu úlet, ale lze ho pochopit. Ač se to nám pokročilým moc nelíbí, běžným uživatelům se to prostě líbí a my s tím nic neuděláme. Absence dokovacího konektoru je taktéž pochopitelná. Jedinou vlastností, kterou nějak nemohu přenést přes srdce, je to příšerné rozložení klávesnice z Lenovo 3000. Nemyslím si, že by dobrou klávesnici chtěli jen profesionálové a že ve small-business sektoru je to jedno. Skoro mám pocit, že je podobná klávesnice zvolena pro záměrné odlišení těchto modelů.

(pokračování článku)

V dnešním díle se zaměřím na docela nepříjemný problém, který překvapivě také není ojedinělý. Nejde o nic moc komplikovaného – některé notebooky mají velmi ostrou hranu přesně v místech, kde se při psaní pokládají zápěstí. Při delším používání tak zápěstí může být odřené a práce na notebooku je méně příjemná.

HP Compaq 6710b má dokonce v místech zápěstí i malý výstupek

Lenovo ThinkPad R61 sice není velký krasavec, ale oni vědí, proč tam to zkosení mají

Tento prohřešek dotáhl k „dokonalosti“ Apple MacBook Air. Hrana jeho hliníkového těla je totiž tak ostrá, že po dopsání recenze jsem měl tenkrát na zápěstích takové modřiny, že jsem vypadal jak magor, co si neumí pro sebevraždu najít ostrou žiletku ;-). U HP mě to však překvapuje. Čekal bych, že řada Compaq bude navrhována především s ohledem na maximální pohodlí uživatele. Hranaté notebooky mám sice rád, ale nesmí se to zas moc přehánět.

V minulém zápisku jsem psal o problémech s reklamací notebooku VBI v případě poničení nálepky se sériovým číslem na spodku šasi. O tom, jak moc si musel stát na vedení člověk, který rozhodl umístit sériové číslo pouze na toto místo, asi nemá ani cenu polemizovat. Pokud už si ale koupíte nějaký podobný notebook, tak by bylo dobré o nálepky co nejvíce pečovat (u normálního notebooku to řešit nemusíte, tam mají většinou jen informační charakter). V případě běžného používání se totiž můžete dočkat takového výsledku:

ta dlouhá nálepka vpravo původně nesla čárový kód a sériové číslo

Zde mám několik účinných rad, jak předejít opotřebení těchto nálepek:

notebook nezapínat
uložit notebook do větraného chladného prostoru bez přístupu světla (v případě, že dorazil v krabici, tak jej vůbec nevybalovat)

(pokračování článku)

O garážovém prodeji těchto notebooků jsem nikdy neměl velké mínění. I tak mě ovšem dokážou některé (negativní) zkušenosti uživatelů opravdu překvapit. Tentokrát jsem si však na fóru přečetl takovou „libovku“, že se o ni prostě musím podělit. Objevil se tam jeden uživatel ze Slovenska, který si ve velkoobchodě Asbis(.sk) zakoupil notebook VBI FL90. Ten při nižší ceně proti konkurenci nabízel kdysi výbornou grafiku GeForce 8600M GT, čím se stal pro mnoho lidí zajímavým.

Technik při práci? (zdroj vbi.sk)

Jenže výkon procesoru a grafická karta nejsou všechno. Zmíněnému uživateli přestal na jeho VBI FL90 fungovat audio výstup, a tak se v létě rozhodl pro reklamaci. Během školy se mu do toho nechtělo, protože proklamované 3 dny reklamaci jsou nejspíše z říše pohádek a na fórech píše většina lidí zkušenosti spíše s reklamací trvající téměř měsíc. Nikdo nechce být během školy měsíc bez notebooku.

Knihy, školní pomůcky a servis VBI notebooků

Na Slovensku funguje jeden autorizovaný servis provádějící záruční opravy VBI notebooků – společnost Daniel NETRI. Jde o malé knižní vydavatelství, které zároveň před pár lety začalo fušovat i do notebooků. Nemohu si pomoct, ale servis notebooků bych si sám představoval trochu jinak. Určitě ne jen jako nějakou činnost bokem. Náš uživatel sem byl odkázán z velkoobchodu, který se tak chová v případě všech zařízení s vlastním autorizovaným servisem.

(pokračování článku)

V minulém díle jsem mluvil o lesklé klávesnici, což asi většina lidí uzná, že je úlet první kategorie. Tentokrát se podívám na podstatně rozšířenější nešvar – konektory zvukové karty umístěné na čelním panelu. Vlastně jsem ještě neviděl člověka, který by vyžadoval takto umístěné konektory. Za to lidí, kteří to vyloženě nesnáší, lze najít na fórech celé řady. Sám patřím mezi ně, ačkoli mám už třetí notebook, kde se při umisťování těchto konektorů nepřemýšlelo.

Většina sluchátek má zahnutý konektor. V případě konektorů vpředu je podobné zahnutí kontraproduktivní, neboť kabel musí vést k uživateli od konce konektoru kolmo. Kabel se v některých případech i víc namáhá. V případě připojení externích reproduktorů je konektor často podstatně masivnější a není zahnutý. Jenže na rozdíl od sluchátek zde nikdo nechce, aby kabel vedl dopředu. Kabel je tak nejčastěji nutné ohnout na nějakou stranu, kde se pak perfektně plete pod rukama. Úplně největší specialitkou pak jsou některé notebooky, které nabízí 5.1 výstup analogem a všechny tři potřebné konektory mají umístěné také na předku. Zkuste si takto vést 3 tlusté kvalitní kabely do vaší repro-soustavy. Já to zkusil a nic moc.

Kam tedy s nimi?

Nejlepší místo je asi na levém boku prakticky v libovolném místě (klidně blízko uživatele). Případně se mi také líbilo umístění na pravém boku dále od uživatele. Na pravém boku blízko uživatele už jsem audio konektory měl také a tolik to nevadí. V případě použití zahnuté redukce pak kabel nepřekáží ani myši. V případě umístění konektoru na čelní panel by takové redukce byly nejspíš potřeba dvě.

Snad každé místo je lepší, než to rvát na předek. Proč to tam tedy výrobci tak často a rádi dávají, mi hlava nebere.