Modré LEDky jsou prostě dnes víc „cool“ a „in“ než standardní zelené. Aby se tedy výrobci zalíbili, cpou je do všeho. Dřív bylo zvykem, že na notebooku byly všechny diody zelené a „jiná“ tam byla maximálně dioda dobíjení baterie, která si uměla svítit oranžově. Dnes se běžně setkáte s notebookem, který má úplně všechny diody modré (třeba i ten můj, který je teď zrovna v servisu).

Osobně ale modré diody nemám vůbec rád a přijdou mi i dost nepraktické. Kdo v životě aspoň něco vystudoval, tak ví, že lidské oko je na modrou barvu podstatně méně senzitivní (proti zelené). To bohužel výrobci řeší použitím svítivějších diod. Pokud jste se někdy podívali do UV lampy, tak jste si museli všimnout, že je to asi tak příjemné, jako koukat do slunce, přestože vidíte jen tlumené modré světlo. Tohle platí i u takových modrých diod. Možná, že jsou víc „cool“, ale pro oči je to nepříjemnější (mě z toho teda přímo bolí hlava, když dělám na notebooku v noci a nezakryji je). Schválně jsem vyfotil indikační diody na FS Lifebooků S6410. Všimněte si, že modrá dioda je tak intenzivní, že to na fotce udělalo přímo koronu. Já už jsem se u některých notebooků uchýlil k tomu, že takové diody přelepuji černou páskou.

Ve všech svých recenzích se vždy zabývám i kvalitou VGA výstupu na externím LCD s vysokým rozlišením (1680×1050). Důvod je jasný. Dneska má mnoho lidí notebook jako svůj primární počítač a, ačkoli u stolních PC už nejde najít žádný bez DVI, u notebooků je situace tristní a většina žádný digitální výstup pořád nemá. Jedinou možností tak je své stolní LCD připojit přes VGA.

Ačkoli je VGA jedinou možností výstupu, tak má často velmi špatnou kvalitu. Letos jsem recenzoval přibližně nějakých 28 notebooků, takže už mám určitý přehled, jaká je situace. Některé notebooky mají tak příšerný výstup, že to nejde použít rozumně ani s rozlišením 1280×1024, některé zas naopak i při 1680×1050 mají obraz jako víno, který je k nerozeznání od DVI (těch je ale fakt málo ;-)). Smutným faktem je, že nejvíce na kvalitu VGA trpí právě malé notebooky, kde bych očekával připojování externího LCD úplně nejvíc. Pokud bych měl ukázat prstem na nějaké konkrétní notebooky, tak špatné VGA výstupy měly:

11″ ASUS U1F (60 000,- Kč s DPH v době recenzování) – rozmazaný obraz
11″ Sony VAIO TZ11XN (75 000,- Kč s DPH v době recenzování) – silné duchy
15,4″ HP Compaq 6710b (38 000,- Kč s DPH v době recenzování) – barvy se v obraze vlnily při připojeném napájení
12,1″ UMAX VisionBook 7200WXN (24 000,- Kč s DPH v době recenzování) – obraz dokonale ostrý, ale špatná horizontální synchronizace (poskakovalo to)
13,3″ ASUS U3S (52 000,- Kč s DPH v době recenzování) – úplně rozmazaný obraz, pravděpodobně to nejhorší, co jsem kdy viděl (při přepnutí na dedikovanou grafiku je ale možno použít HDMI/DVI)
14,1″ ASUS V2S (53 000,- Kč s DPH v době recenzování) – silné duchy (možnost použít HDMI/DVI)

(pokračování článku)

Zítra to odnesu do reklamace. Důvod: Jeden kloub už je asi špatný (je to tam úplně měkké) a pak taky kvůli světlým šmouhám na displeji (ty jsou velmi podivné a trpí jimi nemalé množství notebooků stejného typu) a pochybné detekci stavu baterie, která ukazuje špatné hodnoty i při výměně za baterii novou. Hlavně s tim kloubem mě teda pěkně vytočili, protože to bylo už podobně špatné od března a technik to označil za běžné opotřebení a jen nějak poladil to utažení (přinesl jsem to tam hlavně proto, že to praskalo při otevírání). Teď nedávno jsem si udělal trochu času a když se na ten notebook podívám, tak je to smutné. Takhle nemá vypadat po roce úplně běžného používání. Možná, že někde ve FS holt moc šetřili, nebo nevím.

Jakožto recenzenta mě nijak netrápí, že nebudu mít notebook opravený do druhého dne. Na druhou stranu jsem až teď po dvou hodinách konečně zkopíroval všechny programy a nastavení do jiného notebooku, který budu používat po tu dobu – tomu teprv říkám pořádný „vopruz“. Svůj notebook ponesu to do GCC Services. To znamená, že zkusim jiný servis, než kde jsem byl předtím. Třeba tam budou schopní a vlídní lidé. Určitě brzy poreferuju. Beru to jako takový malý průzkum ochoty servisů. Nezřídka reklamuji i za přátele, takže by se z toho možná i mohl stát i takový malý seriál.

Tak jsem dnes v redakci dostal další notebook na recenzi. Jde o jeden FS Lifebook. Výrobce se u něj vůbec chlubil, že má dobrý power management, který je schopen dobře šetřit spotřebu. Musím říct, že jsem byl velmi mile překvapen. Takovou výdrž, jakou mi Visty ukázaly jsem fakt nečekal. Ale ruku na srdce – kdo by takovou nechtěl :-).

Jak jsem slíbil, tak v tomto díle se konečně budu věnovat srovnání kvality některý častých výstupů z grafických karet notebooků (ale platí to i obecně). Konkrétně jsem se vrhnul na srovnání kvality výstupu do televize a srovnání digitálního proti analogovému výstupu na monitor.

Čím připojit televizi?

Tento problém se řeší na forech poměrně často. Ne každý do problematiky vidí, a tak i to, co počítačově gramotnějším lidem přijde jako samozřejmost, může být pro někoho zapeklitou otázkou. Protože dnes není televize jako televize, budu se zabývat několika modelovými situacemi.

(pokračování článku)

V minulém díle jsme si vysvětlili, jak to je s plně sdílenou pamětí, která se výborně ukazuje právě na grafikách Intelu, který s tím vším přišel. Tentokrát bych se rád zaměřil na polosdílenou paměť, kterou určitě znáte z dedikovaný grafických karet NVIDIA a ATI. Podívejme se tedy jaké výhody a nevýhody tato technologie přináší.

Předchůdce: AGP

S příchodem AGP se u grafických karet objevila možnost využívat pro textury ve hrách systémovou paměť počítače. Tato paměť výtečně posloužila, když došla vlastní paměť grafické karty. Omezení bylo v tom, že nebylo možné nahrát do AGP vlastní buffery obrazu. V překladu jde o to, že vlastní obraz (část paměti, na kterou se sahá neustále) musí zůstat v hlavní paměti, takže pokud karta měla například 4MB, tak nemohla využívat ve hrách větší rozlišení jak 960x720x16bpp (=3,96MB).

Velikost paměti, kterou si mohla grafika vzít, se definovala v BIOSu. Tato paměť se použila až ve chvíli, kdy byla potřeba (do specifikací se ale nikdy neuváděla). Pro plné použití samozřejmě bylo potřeba, aby grafická karta podporovala DIME (Direct Memory Execute). Reálně ho podporovala téměř každá karta (s výjimkou především 3dfx karet). U notebooků se tato paměť osvědčila více než na stolních počítačích. Pak vznikaly podobné karty, jako jsem měl třeba já ve svém Toshiba Satellite 1410 – GeForce 4Go 420 16MB (DDR, 64bit). Onehda to byla ta jediná dedikovaná grafika, která se dala sehnat do notebooku za cenu do 40 tisíc. Na této kartě v notebooku z roku 2003 bylo možné plynule dohrát hry jako Half-life 2, NFS Underground 1 i 2, GTA:Vice City, SWAT 4 a mnoho dalších, které vyšly ještě po tom. Je jasné, že u této grafiky při hraní v rozlišení 1024x768x32bpp (=10MB) bylo nutné většinu textur tahat přes AGP a i přes to běžely hry plynule.

(pokračování článku)

Sešlo se mi teď doma pár notebooků, tak jsem udělal takové malé reálné srovnání velikosti. Největším kouskem je 17″ ASUS F7Sr (3,5kg). Proti němu je téměř poloviční 12″ FS Amilo Pro V3205 (1,8kg). 7“ (i když s velkým rámem kolem displeje) ASUS Eee PC je zas poloviční (0,9kg). Pro srovnání jsem ještě přidal Psion Series 5MX (0,3kg), který má 6″ displej (ale 8:3 a do krajů). Dalo by se říct, že rozměrově to sedí i k váze.

Jak jste si mohli přečíst na notebook.cz, do redakce se dostal ukázkový kus intenzivně diskutovaného mininotebooku ASUS Eee PC. Rozhodně je o co stát a tak se můžete těšit na další vyčerpávající recenzi, kterou teď právě intenzivně připravuju. Mno a nějaké první dojmy? Je to menší než jsem myslel. V podstatě poloviční jak můj 12″ FS V3205. Dále určitě musim vyzdvihnout Linuxový operační systém, díky kterému mi pro své primární účely přijde celé zařízení o dost lepší, než kdyby bylo s Windows. Tady je jednoznačně výhoda bleskového startu, okamžité odezvy programů a kompletního vybavení, kdy stačí jen spustit a lze rovnou používat.

Podle technických parametrů si dnes kupuje notebook jen hlupák. Notebook je totiž málokdy o výkonu. Podstatnější je ergonomická stránka a o té se bohužel nikde moc nedočtete. Pro lidi, kteří potřebují často psát na notebooku číslice, je velmi podstatnou funkcí psaní číslic na numerickém blogu pouhým stiskem Fn klávesy.

Ten, kdo často píše číslice, je zcela jistě ze stolních klávesnic naučen na rozmístění kláves numerické části. To je velmi pohodlné. Člověk může velmi rychle psát všechny číslice, aniž by musel nějak výrazně pohybovat rukou a dívat se na klávesnici. Na notebooku je tato část klávesnice většině lidí odepřena, protože se na notebook prostě nevejde. O rozumném umístění se dá hovořit až u 17″ úhlopříček.

Někdo si navykl používat jako náhradu horní řadu kláves v kombinaci s klávesou Shift. To ovšem není moc pohodlné a v případě, že těch číslic potřebujete psát opravdu hodně, tak je to ten největší „vopruz“, jaký může být. I tak ale není nic ztraceno. Výrobci tento blok umístili kolem písmene I. Ještě v dobách dávné historie to fungovalo jednoduše. Většina notebooků měla k této části dvě klávesy – „NumLock“ a „NumPad“. První měla standardní funkci jako na stolní klávesnici, tedy přepínání funkce kláves, zda píší číslice nebo slouží pro pohyb v dokumentech. Druhá pak přepínala, zda se písmena chovají normálně, nebo jako numerický blok. Na sekundární funkci se vždy přepínalo klávesou Fn.

Jak je to dnes?

Samostatná klávesa „NumPad“ byla na většině NB vypuštěna. Žádný výrobce by si nedovolil vypustit samotný suplovaný numerický blok. I tak se ho ale velkému množství výrobců podařilo zprznit. Protože se tohle nikde moc nedočtete, tak napíšu, co jsem všechno vykoukal já postupně na různých značkách NB, jak mi procházely rukama.

Acer, Compal/VBI, Sony, UMAX/Clevo, Fujitsu-Siemens

Na těchto NB máte prostě smůlu. Psaní pouhým stiskem Fn klávesy výrobce vůbec nedovoluje. Pokud chce člověk psát číslice na numerickém bloku, musí přepnout přepínač NumLock. Pouhým stiskem Fn klávesy to funguje jen jako šipky. Tím se vytrácí částečně výhoda rychlosti psaní čísel, když člověk musí i rychle psát i písmena. Je pořád nutné otravně přepínat NumLock (pak psaní funguje bez Fn, ale když potřebujete psát písmena, tak je zas nutné přepnout) a člověk pak dojde k tomu, že začne používat číslice v horní řadě. Je to sice nepohodlné, ale nemusí zvedat ruce a něco pořád přepínat.

(pokračování článku)

Posledním hitem diskusních fór je, po SATA driveru pro XPčka a UAA driveru na zprovoznění HD zvukové karty, jednoznačně dotaz na změnu velikosti sdílené paměti grafické karty. Teď je to tak moc v módě, že se objeví za týden klidně přes 5 takových dotazů. Je úplně jedno, že na stejné stránce výpisu vláken už je nějaké podobné téma. Lidé, kteří se ptají na podobné věci většinou patří znalostmi spíše do té nižší kategorie – to se týká jak znalosti hardware, tak i schopnosti hledat na diskusních forech, potažmo internetu obecně. První jim nemám za zlé. Druhé už docela ano, ale žíly mi to netrhá.

Jak to všechno začalo?

Vzhledem k tomu, že je to teď tak „in“, tak jsem se rozhodl do toho vnést trochu světla, jak to vlastně všechno je. Pokud si to ještě dobře pamatuji, tak se sdílenou pamětí přišel léta páně 1998 (s odchylkou 1 rok :-)) Intel. Ten chtěl ukázat, jak rychlá je AGP sběrnice, takže si vytvořil vlastní samostatnou kartu (týmem odkoupených jiných společností, ale to je zas jiná historie), která měla na sobě jen minimum paměti (pro základní buffery) a byla optimalizována pro co nejrychlejší práci se systémovou pamětí skrze AGP (odtud tahala textury). Tenkrát to byla grafická karta Intel i740, která se stala základem první sdílené grafiky integrované v čipsetu – Intel 810 (ano, správně – do té doby měl každý notebook grafickou kartu s vlastní video pamětí).

Ta ještě také neměla paměť plně sdílenou. Pro DOS aplikace (textový režim) a start BIOSu měla vlastní paměť o velikosti 1MB. Další paměť už se ovšem sdílela. Velikost této sdílené paměti šla nastavit v setupu BIOSu. O nastavenou hodnotu se paměť RAM ořízla a do „sdíleného“ prostoru měla přístup pouze grafická karta.

(pokračování článku)