Často vidím celkem banální otázky kolem možnosti připojení externích zobrazovacích zařízení k notebookům (jinak ale platí i pro počítače obecně), tak jsem si říkal, že by nebylo špatné udělat takové praktické shrnutí s pár testíky, abych odkryl tuto problematiku i lidem, kteří se do ní zatím nedostali.

V popiscích notebooků dnes lze často najít informace, že má notebook S-Video, VGA nebo DVI. Nám, co o tom aspoň něco málo víme, je hned jasné, co k čemu slouží. Jenže notebooky (resp. počítače) dávno nejsou doménou hrstky intelektuálů – podivínů. Běžný člověk o těchto věcech nemusí mít ani tušení. Jenže i běžný člověk si může chtít přehrát film z notebooku na své velké televizi v obýváku a stejně tak může běžný člověk chtít pracovat doma na větším LCD, než jaké mu poskytuje notebook.

Rozhodl jsem se tedy udělat jakési celkově shrnutí, kde popíšu všechny možnosti, podložím je nějakou tou teoretickou omáčkou a především popíšu, kde jsou úskalí a přednosti jednotlivých řešení pro běžného člověka. V závěru se budu věnovat i nějakým testům, které ukáží nějaká kvalitativní srovnání. Pro mé testy nakonec posloužil zapůjčený notebook ASUS V2S, který obsahuje v podstatě všechny dnes běžně používané výstupy. Jmenovitě jde tedy o VGA, HDMI (redukce na DVI) a S-Video (redukce na CVBS).

V tomto úvodním díle se budu věnovat popisu dvou asi nejstarších výstupů, které se kdy na noteboocích používaly (a jeden z nich se ještě stále používá). Jejich popis poslouží i k lepšímu pochopení těch novějších, které z nich částečně vychází. Nuže do toho…

(pokračování článku)

Drtivá většina dnes prodávaných notebooků používá tří žilovou šňůru napájení. Přemýšlím, proč na ně vlastně všichni výrobci přešli z těch původních dvou žilových. Mám pocit, že je to záležitost nějakých nařízení. Ta možná vzešla z EU. Vážně netuším. Stejně tak ale nemůžu přijít ani na jedinou výhodu tří žilových šňůr. Za to výhod těch dvoužilových je dost:

Jde o stejný kabel, jaký se používá u holících strojků, různé spotřební elektroniky a mnoha dalších běžných zařízení (a to i velmi starých). Lze tak tento kabel v nouzi koupit prakticky kdekoli.
Vidlice je úzká, takže je mnohem skladnější v brašně/batohu. Hlavně u levných brašen si lze velmi snadno promáčknout displej. Stačí nějak „zmáčknout“ brašnu (třeba když se na vás někdo natlačí v MHD), vidlice zatlačí na víko a je to.
Do notebooku nejde zemnění ze zásuvky. V mnoha budovách se často setkávám s tím, že každá zásuvka má jinou zem. Pak lze od notebooku dostat šlupku. Já takhle dostanu ránu, když si opřu nohy o topení a sáhnu na nějaký z konektorů notebooku.

I dnes se dá najít několik výjimek, které ještě používají dvou žilové kabely. Je jich ale velmi málo a jde většinou o nějaké specialitky. Z poslední doby si pamatuji na nějaká úplně miniaturní Sony VAIO, Apple MacBook. Když jsem v Prosinci kupoval FS Amilo Pro V3205, tak tam byla k mému překvapení také taková šňůra. Škoda, že se k tomu nevrátí více výrobců.

EDIT: Třeba takový FS používá dvoužilové napájecí šňůry všude.

Už jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří si chtěli koupit notebook s nějakou lepší grafickou kartou (než integrovaná) a, protože měli hlouběji do kapsy, koupili si nakonec GeForce 8400M. To je taková klasická „lowendovka“. Bohužel pro výkon není určující to „8400″, ale poslední dvě písmena na konci názvu. Můžete se setkat s velmi ubohou verzí, na které si toho moc plynule nezahrajete, a stejně tak můžete narazit na výkonnou verzi, která už sahá v podstatě do mainstreamu dedikovaných grafických karet (v NB).

Srovnání výkonu

Rozhodl jsem se tedy udělat takové malé srovnání podložené reálným testem notebooků, které mi prošly pod rukama. Srovnával jsem tři luxusnější a dražší kousky. Na druhou stranu se nejednalo o nějaké vyloženě herní záležitosti, takže se dají výsledky použít částečně i při rozhodování mezi levnými notebooky.

Tabulka výsledků GeForce 8400M

(pokračování článku)