Hlavní akce pro nadšence do historických počítačů je tento rok nenávratně za námi a ani tentokrát jsem si ji nenechal ujít. Bylo tam dost počítačů, lidí a hluku pro všechny a já si všech tří ingrediencí užil do sytosti.

Bytefest mám rád a obvykle se na něj těším tak asi 11 měsíců v roce – tedy měsíc po skončení předchozího, než rozdýchám, jak rušno na něm vždy je. Loni jsem s sebou bral celou svou sbírku notebooků (jestli se to tak dá nazvat) a letos jsem věděl, že tolik už toho nikdy nikam nechci tahat. Jestli totiž něco nemám rád, je to dělání stěhováka.

Letos jsem si tedy dal za cíl zredukovat počet věcí, které beru s sebou. Určil jsem si nakonec dva počítače: osmibitový Amstrad CPC 6128 (1985) s operačním systémem CP/M a grafickou pracovní stanici SGI O2 (1996) běžící na IRIXu (varianta UNIXu). Amstrad vyžadoval vzít s sebou hned několik dalších krabic – monochromatický monitor, který slouží i jako napájecí zdroj počítače, a rozšiřující modul se sériovým portem pro přenos dat s ostatními počítači. U SGI jsem se letos vykašlal na autenticitu a místo 21“ originálního CRT od SGI jsem sáhl po generickém LCD a ušetřil tak 40 kilo v kufru auta. Aspoň zbylo místo na dvě další SGI O2, které jsem přijel na akci rozdat.

Když už si poslední týdny hraju s CP/M (předchůdcem a vzorem pro MS-DOS), přihodil jsem také PC notebook Bondwell Model 8, který jsem dostal loni na Bytefestu od „náhodného kolemjdoucího“. Ten je totiž zajímavý tím, že má výkon přesně na úrovni původního PC z roku 1981. Představuje tedy rychlost a komfort blízké tomu, co lidé opouštějící CP/M směrem k IBM PC pocítili.

Pro jistotu jsem ještě přihodil malý notebook Toshiba Libretto 70CT (120MHz Pentium MMX, 16MB RAM) s balíkem PCMCIA karet pro všemožné případy, což se ukázalo jako geniální rozhodnutí při všech průserech. Posloužilo jako záchrana v podobě sériového terminálu k SGI, zvládlo stahovat soubory z SD karet a po FTP z počítačů na síti a umožňovalo bezproblémově kopírovat soubory na staré 3,5“ diskety s kapacitou 720 kB.

Občasné nezdary

Letos jsem byl trochu smolař a hodně z věcí, se kterými jsem počítal, že musí fungovat, nezafungovalo. Začalo to už zapnutím SGI a zjištěním, že zlobí klávesnice, což se projevilo nejen tím, že některé klávesy buď nefungovaly, nebo dělaly něco jiného, ale také místy zpomalením počítače, který bojoval s nesmysly chodícími po sběrnici od klávesnice. To značně znemožnilo pokusy s modelováním v LightWave, kterými jsem chtěl trávit volný čas (ten se ovšem stejně nedostavil).

K SGI O2 mám konečně i AV kartu se televizními vstupy, což jsem některým prezentoval na připojené staré videokameře. O2 dokáže dělat real-time některé typy efektů (včetně mapování videa na 3D objekty) a kdysi se používala například pro počítačovou grafiku při vysílání počasí. Kromě toho jsem doufal, že poslouží i jako náhrada kompozitního monitoru pro notebook Bondwell, jehož displej je mimo sluneční světlo nepoužitelný. Nepovedlo se – jakmile se O2 synchronizovala na signál notebooku, obraz se vždy zastavil. Nejspíš počítač vyhodnotil, že není platný. Video se tím pádem snímalo tak maximálně dvě sekundy od připojení kabelu. Nakonec jsem sehnal celý monochromatický monitor se stylovou zelenou barvou a neuvěřitelně ostrým obrazem (zjistil jsem, že jeden takový asi nutně potřebuju…).

SGI O2 jsem přivezl Logoutovi a Dexovi. Jedna z nich pro jistotu v den odjezdu odmítla pracovat. Je možné, že to bylo vadnými RAM moduly (ty zaručeně dobré jsem dal do druhé, aby tam bylo během testování víc paměti). Druhou jsem chtěl po síti na Bytefestu nainstalovat, ostatně jednou se mi už síťová instalace IRIXu podařila, tak jsem nepředpokládal, že by to měl být problém. Ale byl. A velký. Takže jsem to pak vzdal, a jak jsem neustále přebíhal mezi různými úkoly, zapomněl jsem, že bych aspoň mohl překlonovat systém z mojí O2, protože to je lepší než nic. Logout si tedy odvezl O2, která je mu teď bez instalačních CD nejspíš k ničemu, přestože je to plně funkční kus. Stydím se.

S Tomášem Modróczki, který má vždy pěknou výstavku hned u vstupu do sálu, jsem byl domluvený na zapůjčení přenosného počítače Osborne Executive. Doufal jsem, že na něm vyzkouším nějaký CP/M software a srovnám, o kolik byl rychlejší ve srovnání s domácími CP/M stroji. Chtěl jsem kopírovat po sériovém portu a doma jsem si ještě kontroloval, že zapojení vodičů v konektorů odpovídá specifikaci. Jen jsem se pozapomněl ujistit, že je tam správný typ (samec/samice). Samozřejmě nebyl, z čehož se stal neřešitelný problém. Kopírování po disketách je bohužel u CP/M velký problém, protože každý výrobce počítače měl jiný formát disket (nebylo to standardizované jako třeba později u IBM PC). Letos jsem měl kvůli nepřipravenosti smůlu. Příště bych si musel vzít s sebou 360kB 5,25“ disketovou mechaniku pro PC, neboť na PC je dostatek programů, které umí různé formáty číst. Ten počítač mě ale fascinuje a ještě bych se k němu chtěl vrátit.

Co se podařilo

Povedlo se natáhnout a rozběhat síť na druhý konec sálu, kde pan Kocour přes svůj notebook sdílel místní Wifi připojení do formátu využitelného v našich starých počítačích (= kabel). Díky tomu si mohl krupkaj ode mě nahrát do své mnohem lepší a výkonnější SGI O2 novější operační systém, další programy a komponentu pro sdílení souborů po NFS.

S CP/M jsem nakonec také nebyl úplně neúspěšný. Prošel jsem si spoustu úžasných dobových dokumentů, které vytvořil původní majitel Amstradu (vědecký pracovník geofyzikálního institutu). Dále jsem si vyzkoušel rozdíl rychlosti mezi několika na akci dostupnými CP/M počítači jednak s pomocí malého benchmarku napsaného v Turbo Pascalu 3.0 (na místě, na Amstradu) a jednak pomocí předchůdce Excelu (Multiplan) a jedné tabulky se spoustou výpočtů. Kromě našeho Amstradu, byl k dispozici ještě profesionální Amstrad PCW, což je docela zajímavé (a svého času úspěšné) zařízení, které bylo propagováno spíše jako solidní word processor než jako klasický počítač. Dále jsem program spustil na československém profesionálním počítači SAPI (= Systém Automatického Pořizování Informací), což je snad první počítač na světě použitý pro plně číslicové řízení jaderného reaktoru.

Poslední testované bylo ZX Spectrum +3. V podstatě poslední ze série počítačů Spectrum, který se od ostatních lišil integrovanou disketovou jednotkou. Tím, že Sinclair byl odkoupen Amstradem, šlo o jejich disketovku, a software na ni zapisoval stejným formátem.

V případě benchmarku počítajícího prvočísla byl výsledek následující:

• Amstrad CPC6128 = 1:37
• Spectrum +3 = 1:19
• Amstrad PCW = 1:36
• SAPI = 2:15
• Bondwell Model 8 = 0:34

Spectrum nakonec vyhrálo, protože ho na rozdíl od Amstradů pravděpodobně nebrzdil video-obvod (a pokud zrovna jo, tak méně díky nižšímu rozlišení obrazovky). SAPI bylo sice poslední, ale jeho procesor pracuje na polovičním taktu, takže výsledek vlastně není tak hrozný.

Druhý test s tabulkovým kalkulátorem dopadl v sekundách následovně:

• Amstrad CPC6128 = 47 s
• Spectrum +3 = 42 s
• Amstrad PCW = 50 s
• Bondwell Model 8 = 7 s

Spectrum s mírným náskokem mezi osmibity zase vyhrálo. 4,7MHz Intel 8088 v PC však nad 4MHz Zilogem Z80 zvítězil s velkým náskokem. Nelze to brát jako přímé srovnání procesorů, protože na Multiplan pro PC možná Microsoft použil optimalizovanější kompilátor (nebo interpret). Ukazuje to však, co mohli pocítit tehdejší uživatelé při přechodu mezi těmito platformami. Na CP/M už navíc v pozdějších letech profesionální aplikace nevycházely v nových verzích.

Práce se Spectrum +3 mě zaujala. Byl to můj první kontakt s tímto počítačem. Stejně jako Amstrad CPC i on umí v prostředí BASICu a CP/M pracovat se stejným formátem souborů na disketách. Jeho klávesnici považuju za mnohem lepší než tu na dřívějším Spectru+/128. V případě CP/M bylo trochu omezující jen rozložení, kde jsem některé speciální znaky ani nenašel. Však má taky Spectrum mnohem méně kláves. Právě rozložení kláves nakonec bylo větším omezením než obrazovka, na které se vykreslovaly znaky v matici 51×24 místo standardních 80×24. Některé programy s užším zobrazením pochopitelně neuměly pracovat (většina celoobrazovkových), takže výrobce přidal možnost přepnout na virtuální obrazovku 80×24, kde se klávesovou zkratkou dalo přepínat, zda se zobrazí 51 sloupců zleva, nebo zprava.

Považoval jsem vždy CP/M na Spectru +3 za něco, co asi nebude mít valného smyslu, ale ve výsledku jsem mile překvapen. Je to lepší, než když jsem si předloni hrál s Commodore 128, který sice měl 80×24 znaků i v barvách a klávesnici s plným rozložením, ale kvůli hardwarovému návrhu se na něm některé programy spouštěly snad 10x déle a všechno se překreslovalo neuvěřitelně pomalu.

Co se nestihlo

Byť jsem letos narazil snad na nejvíc zádrhelů v tom, co jsem chtěl stihnout, byl to opět vydařený Bytefest a příště určitě jedu zas. Ve výsledku mě asi nejvíc mrzí, že jsem minul spoustu lidí a posunem kvůli pozdějšímu příjezdu jsem minul všechny jejich odchody na obědy/večeře. Celé to bylo tak hektické a přeplněné, že jsem některé lidi zahlédl až při odchodu. Ve velkém hluku jsem si dost často nevšiml, že na mě někdo mluví, takže jsem pro některé musel působit docela arogantně – pro příště je potřeba na mě radši mávnout. Rozhodně jsem nikoho záměrně ignorovat nechtěl.

Z počítačů mě mrzí, že jsem si více neprohlédl herní konzole 3DO a Sharp X68000 a že jsem se nepodíval na snažení sekce s počítači rodiny Apple II.

Poučení pro příště je takové, že bych si ideálně neměl brát žádný počítač a raději se kochat tím, co přinesou ostatní. Zkušenost také ukazuje, že přímo na akci se dá řada počítačů vysomrovat. Já takhle na dobu akce zvládl získat dva monitory, několik disket, Spectrum +3 i Osborne.

Poslední poučení je také vzít si odhlučňovací sluchátka. Když si totiž Ataristi pouštěli demo s digitalizovaným zvukovými samply na 8-bit stroji, způsob jejich generování zvuku vedl k hlasitému pískání asi na 8 kHz, které moje uši jen špatně snášely. On by se na takovém počítači měl dát generovat samplovaný zvuk, aniž by to tak pískalo, ale jejich program také plynule přehrával video a je možné, že už nebylo ani trochu volného výkonu na lepší řešení. Nic to nemění na faktu, že to pro mě bylo nesnesitelné, a nechápal jsem, že z nich už to nikdo neslyší :)

Celá série nezmenšených fotek je dostupná na facebookové stránce blogu.