Co takhle si zas dát nějaký klasický článek v původním duchu tohoto blogu. Nedávno jsem se hrabal v hromadě Applovských notebooků a dovedlo mě to k poznání, proč mají MacBooky tak pěkné displeje, ale zároveň také proč je velký problém, když ten displej potřebujete z nějakého důvodu vyměnit.

Na začátek si asi neodpustím, že dneska je většina notebooků extrémně shitová. Měl bych o tom asi napsat extra článek, ale přijde mi, že dneska už se o notebooky skoro nikdo nezajímá a výrobci si jsou toho vědomi. Kvalita šla z mého pohledu strašně dolů a není dneska problém v různých modelech po pár letech řešit, že z 50 objednaných pracovních strojů přežije sotva čtvrtina. A ty, kde se vyměňovaly základní desky v rámci záruky, nakonec od výrobce dostaly špatně zrepasované kusy, které všechny do roka (pěkně po záruce) umřely ještě horším způsobem.

A když už se koupí něco, co nemá problém s umíráním do 2-3 let, tak se to zase umí přehřívat tak, že vypadává funkce Wifi modulu, anebo s tím zlobí půlka USB-C monitorů na trhu. Takže se nikdo nemůže divit, že jsem nakonec (byť neplánovaně) skončil u Macu (tento zápisek píšu na MacBooku Pro 16 s procesorem M1 Pro). Teď už je to několik let, a byť si nemyslím, že by macOS byl nějak extra dobrý operační systém, štve mě pořád méně než nedomrlé UI ve Windows 11 (a taky Windows Update).

No a ten hardware je prostě regulérně lepší. Jakmile člověk překoná ořezaný layout klávesnice (který už PC notebooky statečně napodobují), zůstane mu skvělý displej a výborné reproduktory (i mikrofon). Tedy to, co je do dneška na tolika PC noteboocích pořád problém.

Displej párovaný se základní deskou

V posledních měsících jsem rozebral větší množství 13“ MacBooků Air M1 (2020). Jsou to za mě jedny z nejpovedenějších notebooků, co kdy Apple vyrobil. Všestranně schopný stroj, který i pasivně chlazený dokázal ve své době nakopat zadek procesorům od Intelu, které se pod stejnou zátěží snažily s notebookem pomalu vzlétnout (soudě podle zvuku rychle běžících ventilátorů).

Jednou z věcí, kterou jsem vždy na tomto Airu miloval, je displej, který má velmi slušné podání barev v širokém nastavení jasu a zároveň mimořádně neutrální bílou barvu. Byť dělám na počítači hlavně kancelářské činnosti, neutrální bílou vyžaduju. Jakmile má celý displej nádech do nějaké barvy, vše se mi čte hůř. Nejhorší je pro mě rozhodně nádech do zelené (resp. zeleno-žluté).

U PC notebooků jsem na tyto odchylky zvyklý odjakživa (a platí to i pro aktuální modely). Air tímto netrpěl. Má to však jeden háček – platí to jen do doby, než se vám rozbije displej a vy k počítači přimontujete víko s displejem z jiného Aira. V tu chvíli se podle osazeného displeje (používá se více výrobců) objeví nějaká odchylka. Společný rys je:

• Displej svítí o něco méně
• Typicky má větší, či menší nádech to červené, žluté, anebo žlutozelené

Důvodem je, že Apple má kalibrační data pro jednotlivé displeje. Aby je firmware počítače načetl a použil, musí být splněno, že je korektně párována základní deska s displejem a modulem kamery (kde je především senzor světla – a to nejen jasový, ale i barvový). Že je vše korektně párováno se pozná poměrně snadno – stačí otevřít nastavení obrazovky v macOS a musí zde být možnost zapnout funkci True Tone.

To je funkce, kterou sám nemám moc rád – podle okolního osvětlení upravuje barvy tak, aby pro oko působily konzistentně. Mám asi divné oči, ale nelíbí se mi to (v noci je to víc do teplejších barev atd.). Tuto funkci mám tedy na všech počítačích deaktivovanou, čímž displeje pracují s bílou podle plného slunečního světla.

Nejen True Tone

Všude na internetu se píše, že výměnou displeje přijdu jen o True Tone. Protože kamarád má velké množství různých zrůdiček MacBooků všech druhů a sem tam skládá z rozbitých nějaké opět funkční celky, měl jsem možnost do svého hodit základní desku s větším integrovaným SSD úložištěm. Když se všude psalo, že přijdu o True Tone, neprozřetelně jsem desku vyměnil a notebook pak ještě měsíce nepoužíval.

Teď jsem ho nedávno chtěl začít zas používat a zjistil jsem, že se mi vůbec nelíbí, jak původní displej zobrazuje. Můj displej, jakkoli s kalibrací nádherný, bez kalibrace zobrazuje s výrazným žluto-zeleným nádechem nepříjemným pro oči. Vzal jsem si tedy větší množství MacBooků Air M1 od kamaráda, abych se podíval, jak to s tou kalibrací je (vám už je to z článku jasné, ale internet jinak není takto sdílný). Všechny měly nepárovaný displej a každý zobrazoval jinak, když jsem je položil zapnuté vedle sebe.

Byl mezi nimi nicméně displej párovaný k mojí nové základní desce s větším SSD. Zobrazoval hodně do červena a ze všech svítil nejméně, ale řekl jsem si, že ověřím tehdy ještě hypotézu a namontuju jej na svůj notebook. A ano, po výměně vík, se najednou ten málo svítící displej s červeným nádechem stal dokonale neutrálně zobrazujícím a s vyšším jasem než všechny ostatní Airy (s nepárovanými displeji). Rázem měl stejné zobrazení jako vedle stojící MacBook Pro 16.

Závěrem

Kdybych to měl shrnout, zas jsem se jednou nachytal. Jak moc je za tímto chováním „typický Apple“, který prostě nechce, abyste se v jeho strojích hrabali, to netuším. Faktem je, že z výroby mají jeho notebooky dokalibrované displeje, aby vypadaly všechny dobře a hlavně konzistentně. Pokud ovšem toto chcete zachovat, musíte měnit se základní deskou také celé víko s displejem. Pokud to nedodržíte, přijdete nejen o ten True Tone, který by mi vůbec nechyběl, ale hlavně o tuto kalibraci.

Takže teď už mám správné víko s párovaným displejem, který je sice odrbanější, ale zobrazuje zas tak, jak očekávám. Kdybych chtěl displej s bílou, která má nádech do nějaké barvy, tak jsem rovnou mohl používat PC…