Konečně se mi dostal do ruky notebook s nejnovějšími ARM procesory Qualcomm Snapdragon X Elite, a to rovnou na týden. Vyšlo to přesně do týdne dovolené, kdy jsem byl v počítačovém muzeu v Nizozemí (zasloužilo by si samostatný příspěvek), takže jsem si ho vzal jako svůj jediný počítač a měl možnost ho pořádně otestovat v praxi. Realita nakonec předčila očekávání i v těch parametrech, které jsou pro mě podstatné, ale tolik se o nich nemluví. Pojďme na to…

Ve zkratce, všichni vědí, že mě alternativní procesorové platformy baví. Mám tu o jejich historii celou řadu článků a v poslední době tu píšu o PowerPC stroji z roku 1995, na kterém běží Windows NT. Stejně tak už 3 roky používám Apple MacBook Air M1, protože sice nejsem fanoušek Applu, ale nemám problém střídat značky počítačů podle toho, co je zrovna pro mě v danou chvíli nejlepší – a tak dobrý notebook na cestování nikdo jiný neměl.

No jo, ale teď tu máme nové PC notebooky s ARM procesory Qualcomm Snapdragon X, které slibují všechno to, co má Apple, ale zároveň nativní podporu Windows, a tedy širší kompatibilitu s všemožnými programy a hrami.

Samotný notebook DELL Latitude 7455

Počítač jsem dostal v konfiguraci s procesorem Snapdragon X Elite X1E80100, 16 GB RAM a 512GB NVMe SSD. Nechci z toho dělat přímo recenzi notebooku, ale něco bych k němu říct v rychlosti měl. Má 14“ obrazovku s rozlišením jako Air – 2560×1600 (16:10) –, ale obrazovka má mírný nádech do zelené. Proti Airu M1 není obraz tak neutrální. Přesto jsem si zvykl a vlastně se nemůžu přímo zlobit, protože tak krásně neutrální obraz, jako má Air M1, už nemají ani pozdější modely Air a dnes ani žádný Pro. Maximální jas by mohl mít DELL u takového displeje lepší. Skutečný průšvih je ovšem minimální jas, který je na úrovni toho, co běžně používám večer při umělém osvětlení – takové to moje čtení z hodně ztlumeného displeje ve tmě, je tady úplně nereálné. Budiž k dobru, že podsvícení displeje v žádném stavu netrpí na PWM blikání.

Srovnání minimálního jasu MacBooku Air M1 a Latitude 7455. Tak vysoký minimální jas jsem u notebooku viděl naposledy tak před 20 lety.

Velké překvapení byly reproduktory. Mají plný a docela příjemný zvuk. Je to překvapivě podobné Airu, ale není to ještě tak dobře vyladěné – typicky v Youtube videích, která nejsou správně zmasterovaná, výrazně vystupují ve zvuku sykavky. Těsně před vracením se objevil aktualizovaný ovladač audio efektů, který už jsem nestihl otestovat, tak nevím, jestli to třeba DELL později vyřešil (spíš bych čekal, že ne). Přesto jako v posledních pěti letech mi přišlo, že všechny PC/business notebooky hrají příšerně a tento má zvuk konečně poměrně ok. Je mi jen líto, že jsem nebyl na žádném konferenčním hovoru, abych otestoval, zda se zvuk kvůli latenci oprostí o vylepšovací efekty, když se používá současně i mikrofon. PC notebooky to tak běžně dělají.

Klávesnice je taková, že mechanicky neurazí. Není tak jemná a precizní jako v Airu, ale psalo se na ní v pohodě. Horší je to s touchpadem. Ten sice na rozdíl od mnoha jiných Latitude nemá ten po generace příšerný Alps touchpad driver (s obřím input lagem), takže je všechno integrované v operačním systému a funguje dobře, ale výhradu mám k mechanickému provedení tlačítka v dotykové ploše. Při stisku je cítit, jak nejdřív bouchne ploška o tlačítko a až pak dojde k jeho sepnutí. Působí to humpolácky a dobře se mačká jen ve spodní čtvrtině. Nechápu proč zrovna DELL, který od Applu opisuje úplně všechno, neopsal i provedení touchpadu s rovnoměrně odpruženou plochou, kde se haptická odezva dělá pomocí vibrace a samotného dotykového senzoru. Když se to vyladí, funguje to lépe než jakékoli jiné řešení.

Mechanicky nemám moc co vytknout – tělo počítače je pevné a působí robustně. Věřím, že moje intenzivní zacházení by vydržel spoustu let. Na jedné straně je čtečka microSD a dva USB-C/Thunderbolt porty, na druhé jedno velké USB-A a audio jack. V této tloušťce notebooků už nečekám přítomnost kabelového ethernetu. HDMI by potěšilo, ale žít bez něj dokážu.

Nabíjení počítače se provádí přes porty USB-C a velmi mě potěšilo, že se notebook nechal nabíjet i z velmi slabých zdrojů, včetně 15W power delivery jednoho mého staršího monitoru. Ten totiž zatím všechny notebooky kromě mého MacBooku Air odmítly, že je příliš slabý (tedy nejen že se zapnuté nechtěly nabíjet, ale ani se z něj nenapájely). Latitude 7455 se choval stejně jak Mac a v klidu nabíjel – jen při překročení spotřeby 15 W si dočasně vypomáhal energií z baterie.

Vybíjení při uspání a hibernaci

Nyní je na čase kouknout na parametry, které bývají často průšvih, ale jiný procesor by mohl výrazně pomoct. Moje velká výtka k PC notebookům posledních let (a důvod, proč jsem sešel na jablečné scestí), je v tom, že Microsoft začal tlačit režim connected stand-by (S0-sleep), který fungoval na noteboocích úplně idiotsky. Dokud byl Windows čistý a bez běžících programů, tak to fungovalo relativně ok, ale jakmile se počítač začal používat a uspával se s hromadou běžících programů, stalo se standardem, že uspaný přišel třeba o 70% baterie za noc.

V tomto ohledu mě tento počítač s ARMem velmi mile překvapil. Nikdy neměl tendenci nechat běžet v uspaném stavu ventilátor (což některé notebooky s Intelem dělají, pokud je připojený napájecí adaptér) a zároveň v uspání žral notebook jen 0,34 W. V praxi to znamenalo, že po 11 hodinách z baterky zmizelo 7 %. Air M1 sežere méně, ale tohle je ještě ok.

Zatímco řada notebooků pracujících s connected stand-by neumožňuje hibernaci, anebo po jejím vynucení bývají problémy (nějaké zařízení po probuzení nepracuje správně), zde je hibernace přístupná kupodivu rovnou a funguje bez problému. Hibernovaný notebook ztratil přes noc jen 0,5 % nabití.

Snad tohle bude standard i ostatních PC notebooků s ARMem. Jestli ano, tak zmizí jeden zásadní problém, který dnes se zařízeními s Windows mám.

Výdrž na baterii

Při kancelářské práci je Snapdragon X opravdu úsporný. Celý počítač na baterii (54 Wh) při takové té on-line kancelářské činnosti s prohlížečem, maily, MS Teams chatem a několika dokumenty MS Office žral 3,5-4,5 wattu (11-15 hodin výdrže). S maximálním jasem se lze dostat místy k 6 W v průměru (8,5 hodiny). Při nejnižším jasu a minimální zátěži je minimum okolo 2,8 W (téměř 19 hodin).

Tohle překvapivě nejsou pro mě zas tak neznámé hodnoty ani z PC světa – v dobách Core i 4-7. generace takové notebooky existovaly i s x86 procesory. Až pak se to začalo kazit. Jsem přesto rád, že se zas k takovým spotřebám vracíme, protože poslední roky mi x86 notebooky s Intelem přišly úsporné opravdu jen v případě, že se na nich nedělalo zrovna vůbec nic.

Otestoval jsem spotřebu také v 3D renderovacím benchmarku Cinebench 2024. Při plné zátěži jednoho jádra jde spotřeba celého stroje na 14 wattů (necelé 4 hodiny výdrže), což je výrazně více než u Apple M1 (8 W) a v podstatě na úrovni x86 (AMD). V plné zátěži všech 12 jader (4 úsporná + 8 výkonných) notebook také není přímo úsporný – řekne si o 42 W (méně než 1,5 hodiny výdrže na baterii). Na druhou stranu ku spotřebě dodá i ekvivalentní výkon.

Ve všech případech jsem provozoval počítač v režimu „Ultra Performance“. V programu DELL Optimizer je sekce Power, ve které si můžete zvolit teplotní profil. Tyto profily jsou poněkud hloupě úplně oddělené od veškerého nastavení operačního systému a dají se měnit jen zde. Při nenáročné práci mezi nimi není žádný rozdíl ve spotřebě, takže jsem „Ultra Performance“ používal neustále. Maximální výkon se může ostatními profily omezit – přišlo mi, že až o 20 % (CPU výkon). Velmi potěšující je, že notebook podává stejné výpočetní i grafické výkony s připojeným napájecím adaptérem i z baterie.

Pokud jde o hry, zajímá mě jako vždy pouze jedna jediná, a to Beam.NG. Jde o extrémně realistický automobilový simulátor (doslova), který se dá do jisté míry používat i jako závodní hra. Výsledky hardwaru u tohoto simulátoru se dost liší od grafických benchmarků. Předloni jsem testoval nějaké AMD a Intelí notebooky od Aceru, a zatímco Intel měl mít dle benchmarků silnější grafiku, v Beam.NG (1280×720) měl podle modelu jen 25-29 fps, zatímco AMD dalo 40 fps. Zakopaný pes byl v tom, že Intel měl žravá procesorová jádra, a když dal prioritu napájení integrované grafice, podtaktoval procesor tak moc, že program nezvládal počítat fyzikální modely (to vše, aby se vešel do TDP).

Snapdragon X zvládl hru při stejném nastavení s průměrem 52 fps, kdy už je solidně hratelná. Proč to ale píšu do této kapitoly? Víc jsem toho stran grafického výkonu neřešil, takže si nezaslouží vlastní kapitolu, a testoval jsem to především kvůli spotřebě. Při hraní si notebook řekl jen o 27,7 wattů, takže hrát by se na něm dalo necelé dvě hodiny.

Chlazení

Úspornost původního základního Apple M1 samozřejmě nelze čekat. Snapdragon X je typicky v noteboocích s poměrně sofistikovaným aktivním chlazením, protože si musí vybojovat své místo na slunci i přes výkon (kde musí být konkurenceschopný navzdory emulaci x86, takže je ještě v nevýhodě).

K mému překvapení však je Latitude 7455 velmi tichý. Při běžné práci je ventilátor obvykle pořád vypnutý i v letních vedrech, aniž by byl počítač na spodku horký. V zátěži už normálně fouká, ale zvuk ventilátoru není přehnaně hlasitý, a hlavně je neutrální – není slyšet žádné pískání a klapání ventilátoru, takže vlastně neruší. Je to spíše jeden z tišších notebooků.

Nativní výkon

Koho zajímá výkon podrobně, ten už nejspíš četl analýzu na NotebookCheck. Z ní vyplývá, že Snapdragon X už není jen takový ten úsporný ARM vhodný akorát pro mobily, ale výkonově se řadí mezi hi-end notebookové procesory. Já všechny ty analýzy včetně této samozřejmě četl, ale stejně jsem byl skeptický, dokud si to sám nevyzkouším.

Můj referenční bod je Apple M1, který teď používám. Za mě je to velmi slušný procesor, který v době, kdy vyšel, byl navzdory své úspornosti v mnoha úlohách na špici mezi procesory v noteboocích, a vlastně i dnes mi na všechno s přehledem stačí. Vzhledem k tomu, že jde o procesor z konce 2020, chtěl jsem, aby ve všech úlohách, které na Snapdragon X hodím, podal vyšší výkon než M1.

Nativní náročné aplikace teprve nyní pro Windows/ARM64 přibývají. Nakonec nebyl čas, abych si napároval Adobe Creative Cloud a vyzkoušel nějaké své projekty v Premiere (to si nechám na některý z příštích ARM notebooků). Případně pak nainstaluju ARM64 verzi Davinci Resolve a hodím tam nějaké bratrovy projekty. Co mě ovšem zarazilo – Windows 11 na tom běží svižněji než na mém desktopu s moderním Core i7-13700K. Nevím, jestli je to propustností do paměti, která je vysoká zde i u M1, ale fakt je to poznat. Druhá možnost je, že Microsoft schválně ARMovou verzi víc poladil, ale moc tomu nevěřím.

Nativních aplikací se vyrojilo víc až v posledních měsících. Z toho, co používám na denní bázi je nativní všechno možné – MS Office, webové prohlížeče, Spotify, WhatsApp, 7zip, aplikace Adobe CC a podobně. Vedle toho má už ARM64 verzi i řada opensource programů.

Pro letmé otestování jsem zkusil 3D renderingový benchmark Cinebenech 2024 a to v profilu chlazení „Ultra Performance“ (maximální výkon) a „Quiet“ (tichý). Tato verze benchmarku je nativní pro ARM64 na rozdíl od předchozích verzí. Tohle je výsledek (výkon / tichý):

• CPU (Multi Core) = 880 pts / 743 pts (-15,6%)
• CPU (Single Core) = 122 pts / 122 pts
• MP Ratio = 7,23x / 6,08x

Kvůli srovnání jsem stejný benchmark pustil ještě na pasivně chlazeném Apple M1:

• CPU (Multi Core) = 420 pts (-52%)
• CPU (Single Core) = 109 pts (-10,7%)
• MP Ratio = 3,84x

S ohledem na 3,5 roku rozdílu mezi procesory a téměř dvojnásobnou maximální spotřebou novějšího z nich obstál stále Apple M1 se ctí. Výkon jednoho jádra, který je pro mě nejdůležitější, je nižší jen o 10 % a více výkonu Qualcomm nahnal osmi výkonnými jádry místo čtyř. Na výkon Snapdragon X si nemůžu stěžovat.

Výkon v emulaci x86

Že by byl problém s nativním výkonem, jsem vlastně ani nečekal. Víc mě zajímala emulace, kde jsem měl naopak velké obavy. Ostatně v březnu jsem psal o tom, jak mizerně stran výkonu emulace x86 tehdy ve Windows 11 běhala. Bylo to bráno tak, že emulace v systému je a od Windows 11 je emulace podporována jak u 32bitových, tak 64bitových x86 aplikací, takže čistě teoreticky jde spustit všechno, pokud to nedělá nějaké větší zásahy do operačního systému, anebo neinstaluje ovladač zařízení (problém některých VPN a specializovaných softwarů).

Jen výkon byl průšvih – v emulovaných programech klidně 7-8x pomalejší než nativně. Oproti tomu emulace x86 pod macOS na M1 znamenala jen 20-30 % výkonu dolů. Důvod byl, že tehdejší ARMy, pro které byl Windows on ARM designován, neměly tak silný paměťový model jako x86, takže bylo nutné v emulaci dodatečně zaručit pořadí zápisu a čtení z/do paměti za cenu brutální ztráty výkonu. Apple věděl, že bude muset emulaci mít rychlejší, a tak do procesoru přidal potřebné funkce, aby se dalo emulovat rychleji.

Snapdragon X má v principu to samé a Microsoft upravil svůj emulátor, aby toho dokázal využít. Bohužel tak učinil zatím jen pro tento procesor, takže obdobné funkce v procesorech Applu (tedy minimálně M1 určitě) dále nepoužívá, a emulace na nich běží nadále pomalu (i s Insider Preview verzí Windows 11 on ARM).

Pojďme se podívat, jak moc to Snapdragonu X pomohlo. Nejdříve jsem chtěl spustit x86-64 verzi Cinebenech 2024, což by bylo pro porovnání zpomalení emulací ideální, ale narazil jsem už při spuštění:

Nový test začal používat vektorové instrukce AVX2, které na Intelu přišly u generace Haswell (2013), resp. v případě Celeronů a Pentií až v roce 2020. U AMD se objevily v roce 2015. Emulátor je však nepodporuje – pokud je nějaký program vyžaduje, v emulaci nepoběží. Překvapivě tohle byl jediný program, kde jsem na problém narazil, takže asi zas tak často se v běžných programech nevyskytují.

Další na řadě byl Cinebench R23, který existuje ve verzi pro x86-64, ale ne v ARM64. Ten už spustit šel a překvapivě v něm notebook podal opravdu slušný výkon na úrovni Core i5 12. generace, ale s tím rozdílem, že Snapdragon X ho dokáže podávat stabilně, zatímco to Core i7 v průměrném notebooku jen desítky sekund, než se přehřeje a zpomalí o 15-20 %. Ani se mi chvíli nechtělo věřit, že jde o emulaci:

Cinebench R23 / Single Core (jeden běh testu):

• Snapdragon X Elite X1E80100 (DELL Latitude 7455) = 1239 pts (emulace x86)
• Core i5-1240P (Acer Swift 3) = 1628 pts (nativně x86)
• Apple M1 (Apple MacBook Air M1) = 1477 pts (nativně ARM64/macOS)
• Core i5-8350U (HP EliteBook 840 G5) = 893 pts (nativně x86)

Cinebench R23 / Multi Core (jeden běh testu):

• Snapdragon X Elite X1E80100 (DELL Latitude 7455) = 10577 pts (emulace x86)
• Core i5-1240P (Acer Swift 3) = 10404 pts (nativně x86)
• Apple M1 (Apple MacBook Air M1) = 6601 pts (nativně ARM64/macOS)
• Core i5-8350U (HP EliteBook 840 G5) = 3190 pts (nativně x86)

Tohle jsou luxusní výsledky. Historicky byl vždy největší problém při snaze trhu nabídnout přechod na jinou procesorovou platformu právě v rychlosti emulace. Apple prostě řekne, že se přechází a všichni musí přejít, ale ve světě PC/Windows není nikdo, kdo tohle může rozhodnout za všechny. Když tedy někdo nabídl rychlejší procesor, jeho výkon si uživatelé mohli užít jen s omezeným množstvím podporovaných aplikací, ale všechno ostatní běželo v emulaci a typicky výrazně pomaleji než na procesorech x86. Ono pak bylo z pohledu zákazníka jednodušší počkat si rok/dva, až ten náskok x86 dožene, než si komplikovat život pomalou emulací.

Jenže to už tady neplatí. Výkon je tak vysoký, že se uživatel nemusí bát, že by snad nový procesor byl pomalejší v emulovaných programech než jeho pár let starý stroj, který nahrazuje. Tím jde o naprosto zásadní změnu proti stavu, který tu byl ještě loni.

Ještě se vrátím k testu Cinebench R23. Ukažme si, jak strašný rozdíl v rychlosti emulace tu je s novou optimalizací, která je dostupná jen pro Snapdragon X:

Cinebench R23 / Single Core (jeden běh testu):

• Snapdragon X Elite X1E80100 (emulace x86 přes Windows 11 on ARM) = 1239 pts
• Apple M1 (emulace x86 přes Windows 11 on ARM) = 406 pts
• Apple M1 (emulace x86 přes Wine pod macOS) = 1009 pts
• Apple M1 (nativně ARM64/macOS) = 1477 pts

Cinebench R23 / Multi Core (jeden běh testu):

• Snapdragon X Elite X1E80100 (emulace x86 přes Windows 11 on ARM) = 10577 pts
• Apple M1 (emulace x86 přes Windows 11 on ARM) = 1314 pts
• Apple M1 (emulace x86 přes Wine pod macOS) = 4615 pts
• Apple M1 (nativně ARM64/macOS) = 6601 pts

Tady je vidět, že původní režim emulace ve Windows 11 on ARM umí srazit výkon Apple M1 o 10 let – takové výkony podávaly lepší stroje v roce 2010. Stačí však pustit stejnou windowsí binárku programu pod Wine Crossover v macOS (běhové prostředí Windows napojené na hostitelský systém bez virtualizace), čímž se automaticky použije emulace x86 zabudovaná v macOS a výkon je rázem 2,5x vyšší a jen 30 % pod nativním (multi-core).

Z poměru výkonů procesorů ku nativnímu vykonávání v Cinebench 2024 je vidět, že emulace na Windows 11 a pod macOS dokáže být dost podobně efektivní, což je vlastně skvělá zpráva.

V ekosystému Windows se emulovaným x86 programům ještě dlouho nevyhneme, a to ani u živých projektů. Ve vědeckém prostředí se například používá programovací jazyk Julia, který na macOS dávno má verzi pro ARM64, ale pro Windows ne. Kdo se nechce pustit do kompilačního a modifikačního pekla, ten jednoduše skončí v emulaci.

V Julii máme napsaný malý benchmark, který kreslí Juliovy množiny (každý procesor je měřen pro různé množství výpočetních vláken). Výsledky emulace vyšly i zde pro Snapdragon X výborně:

Je to na úrovni 2 roky starého procesoru, zatímco předchozí generace Snapdragonu s původní emulací měla výkon na úrovni 17 let starého procesoru.

Závěrem

Takže si to shrňme. Tohle vypadá na první generaci Windowsích klientských počítačů s jinou platformou než x86, která má šanci na úspěch. Procesor je to velmi slušný, kdy zákazník nemusí trpět kompromisní výkon jen kvůli pocitu, že si koupil zařízení s alternativním procesorem. Na straně Windows je pro změnu konečně opravdu rychlá emulace x86, díky které nevadí, že starší programy a hry nemají nativní verzi, protože nejspíš i v emulaci poběží lépe než na pár let starém notebooku.

Pokud jde o spotřebu procesoru, nejde vlastně o nějakou brutální revoluci. Minimální spotřebu už jsme takovou uměli před lety i na x86 (byť se to nějak v posledních letech zapomnělo) a maximální spotřeba v zátěži také není nutně daleko od toho, co umí nabídnout AMD (které je v tomto ohledu dál než Intel). Z hlediska výkonu na watt je ironicky starý základní Apple M1 pořád lepší.

Co se ovšem zlepšilo proti mnoha x86 strojům, je spotřeba v takové té nízké až střední zátěži při běžné práci. To je totiž to, co se blbě měří benchmarky, ale zároveň je to režim, v jakém se notebooky provozují nejčastěji. Je jedno, jestli je to lepší optimalizací na straně OS, anebo prostě lepším návrhem čipu, ale Snapdragon X udržuje nízkou spotřebu přesně v těchto momentech, a to je jediné, co mě zajímá.

Sice jsem během týdenního testování nenarazil na nic, co by mi nechtělo běžet, ale na to bych musel používat počítač mnohem déle a postupně ho zaplevelit všemi nástroji, utilitami, emulátory atd., které mám na svém x86 notebooku. Problém jsou rozhodně programy, které si musí nainstalovat i nějaký ovladač, protože emulace ovladačů pro jinou platformu celkem logicky ve Windows není. Stejně tak zatím nejsou ovladače pro Windows 11 on ARM na dedikované grafické čipy NVIDIE a AMD, takže svůj eGPU Thunderbolt box s NVIDIA Quadro P4000 8GB si tady prostě nepřipojím.

Přímo DELL Latitude 7455 je po dlouhé době opravdu dobrý notebook od DELLu. Poslední roky jsem byl z testovaných modelů spíše rozpačitý a tento mě velmi mile překvapil. Nebýt toho vysokého minimálního jasu displeje, klidně bych ho eventuálně používal jako svůj hlavní stroj.

Všechno je samozřejmě otázkou ceny, ale pokud se zařízení s těmito ARM procesory uchytí, dovedu si představit, že i výrobci softwaru se adaptují a budou verze pro ARM64 častěji i pod Windows. Už v této podobě ale vím, že kdybych nyní kupoval notebook s Windows, budu o ARMu sám uvažovat. Než jsem vybalil tento Latitude z krabice na začátku dovolené, vůbec mě nenapadlo, že bych s tímto závěrem dopsal této zápisek.