Tak tenhle dotaz už mi kupodivu položilo nemalé množství lidí. Přemýšleli jste někdy nad tím? On člověk, co nepoužívá dokovací stanici, ale přesto chce externí periferie, by se měl nad tím zamyslet. Já se samozřejmě nemohu opřít o žádnou velkou studii a ani nevím, jestli si nějaké výrobci nechávají provádět. Přesto jsem však nějaký přehled nabral díky mnoha rokům praktických zkušeností.

Co většinou přežije?

Mohu říct, že takové USB je opravdu geniálně navržené, pokud jde o odolnost. Je prakticky nezničitelné a jediným problémem tak zůstali hloupí uživatelé. Vždycky se najde nějaký blbec, který bude zařízení připojovat obráceně. Zní to možná šíleně, ale takových lidí je dost a s podobným problémem jsem se setkal už tolikrát, že to radši ani nepočítám. Rozumný uživatel však nemá problém. Na vylomení konektoru z desky je totiž potřeba poměrně hodně síly.

USB konektor dnes nahradil skoro všechno ostatní, a tak je jedním z nejpoužívanějších. Jak je ale vidět, tak se naštěstí počítalo s častým připojováním a odpojováním různých zařízení a při běžném používání se nemusíte o nic bát.

S čím bývají problémy?

Z dnes běžně používaných jde jednoznačně o LAN a audio konektory. U LAN je to jednoduché. Nešikovné vyškubnutí kabelu silou (stačí třeba zakopnout) může zničit mechanismus, který drží kabel připojený. U audio konektorů je poškození jednodušší. Stačí, pokud používáte často sluchátka. Dennodenní připojování udělá své a k tomu je ještě potřeba přičíst, že občas si za kabel omylem škubnete (i když nic nevytrhnete). Mnoho notebooků, kde se připojovaly často externí reproduktory, či sluchátka, má problém se zvukovým výstupem. Většinou se problém dostaví tak po 2–3 letech intenzivního používání. Nejhorší je to samozřejmě, pokud je výstup umístěn na předku. Hlavně externí reproduktory mají v drtivé většině rovný konektor a kabel tak musí být ohnutý na nějakou stranu, aby uživateli příliš nepřekážel.

(pokračování článku)

Každý pravidelný čtenář dávno ví, že většinu razím cestu malých notebooků (sám mám 12“). Ne vždy mám na recenzi právě malý notebook, ale každý využívám na stejnou činnost. Momentálně recenzuji obrovský 17“ notebook Clevo M570RU (prodává se u nás pod značkou UMAX, ale prodává ho i spousta jiných výrobců jako třeba Alienware) s brutálně výkonnou grafickou kartou NVIDIA GeForce 8800M GTX (tedy tím nejvýkonnějším, co lze do notebooku narvat). Obrovské notebooky si většinou beru na recenze v době zkouškového a volna – to jsou chvíle, kdy nemusím být zas moc mobilní, takže takový notebook není hendikep. Momentálně je ale semestr v plném proudu a já musím téměř každý den cestovat do školy, práce a kdovíčeho ještě.

Díky tomu, že zmíněné Clevo má jen minimální okraje kolem displeje, je možné ho (s trochou snahy) nasoukat do batohu Dicota BacPac Mission, který je primárně určen pro notebooky do úhlopříčky 15,4“ a který k plné spokojenosti již dlouhou dobu používám. Mám rád výzvu, a tak jsem se rozhodl vyzkoušet, zda jsem takový notebook schopen používat po celý týden se vším, co to obnáší. Čtvrteční den jsem byl ve škole od rána do noci, takže je takovým ideálním časovým úsekem, na kterém popíšu, co se mi líbilo a co ne.

(pokračování článku)

Jestli jsem v poslední době někdy litoval, že jsem zrovna nejel autem, tak je to jednoznačně dnes. Říkal jsem si, jak si ráno přivstanu, abych stihl ještě ve škole připravit několik projektů na dnešní hodiny. Jenže u vlaku najednou bylo hlášené zpoždění 10 minut. Za nedlouho 20, a pak ještě 30. Poslední hodnota tam moc dlouho nebyla. Vlak ze seznamu vymizel a přijel až ten další (jak ohraná taktika). Čekání na silném větru v modernizovaných nástupištích je ostatně také zážitek. Člověk už se totiž nemá kam schovat. Tohle měl být ten krok kupředu? Hlavně, že to vypadá ve stanici Strančice jak z filmu Vetřelec.

Jeden by si myslel, že je všemu zažehnáno, jenže ten „náhradní“ vlak se sunul jak vězeň na popravu. Poprava byla vykonána v půlce cesty, kdy jsme se někde mimo civilizaci prostě zastavili. Podle těch dílů, co tam strojvedoucí nosil, to vypadalo, že rozebírá motor, tak mi bylo jasné, že tohle asi na chvíli nebude. Přítomnost dvou malých uřvaných dětí (které matka evidentně nezvládala) nepřebila neuvěřitelnou sortu žáků základní školy vydávajících se do Prahy do kina (jako školní výlet). Tento neuvěřitelný výkvět mě přesvědčil, že auto před těmi čtyřmi lety nebyla vůbec špatná investice. Díky za každý den, kdy jsem něčeho podobného ušetřen.

Nakonec nás snad odtáhla nějaká posunovací mašina a všechno „dobře“ dopadlo. Jenom mě fascinuje, jak nám byl průběh sdělován. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že je to považováno za běžnou situaci. V jiných zemích se za zpoždění v řádu minut vrací jízdné a tady je člověk rád, že vůbec dojede. Cena vlakového jízdného už dávno není malá a kvalita služeb rozhodně neodpovídá. Už aby se tu zavedla nějaká konkurence, protože tato situace se mi jeví jako neúnosná. Ostatně jen ve státním podniku je možné, že moderní vlaky se nasazují radši na málo frekventované trasy, aby se moc neopotřebovaly.

Když jsem kdysi začal chodit na ČVUT FEL, tak ty první dva semestry se po nás vlastně vůbec nic nechtělo (v tom druhém až u zkoušek). Byla spousta času na mimoškolní práci a hraní her. Je až s podivem, jak vlastně hry postupně vymizely z mých pravidelných činností. Stal se holt ze mě starý „paprika“. Přizpůsobily se tomu vlastně i mé priority. Na předchozím notebooku jsem měl ještě GeForce7Go a dnes mám jen Intel GMA950. Na hry jsem určitě ještě nezanevřel a věřím, že se k nim zas vrátím. Pak si koupím i nějaký stolní počítač extra na hry (možná konzoli).

Dnešní studenti

Zatímco my jsme většinou hráli jen hry jako Doom3, či NFS Underground, dnes frčí „onlajnovky“. Když se rozhlédnete dnes ve studovnách ČVUT, tak zjistíte, že drtivá většina všech studentů paří World of Warcraft a klony. Holt rychlé připojení k Wifi a relativně levné notebooky (před pár lety to ještě každý neměl – a kdo měl notebook, tak ho často měl bez Wifi) dělají své.

S podobnou otázkou na mě přišel jeden uživatel fóra Živě.cz. Už jsem vyzkoušel opravdu velké množství hardware a vím, co určitě vhodné není – PDA. Pokud potřebujete rychle psát, tak bude problém s klávesnicí. Pokud budete chtít něco zakreslovat, tak narazíte na malý displej. Velmi se mi osvědčil na poznámky PSION Series 5MX. Ten má velký displej, podstatně kvalitnější Office než třeba Windows Mobile a lepší práci s perem. I tak je to ale stále malé. Na poznámky je potřeba velká plocha – hlavně tedy ve chvíli, kdy potřebujete hodně kreslit (diagramy, průběhy,…). Pokud plánujete přejít kompletně na elektroniku, tak mohu doporučit pouze jediné řešení – Tablet PC. Musí to být ale takové, které reaguje pouze na dotyk pera (a ne ruky). Jinak byste si nemohli o displej opřít při psaní ruku a psaní by tak bylo dost nepohodlné.

Takové Tablet PC je neuvěřitelně výkonným pomocníkem (hlavně v kombinaci s Office OneNote, který mají například studenti škol v programu MSDNAA zdarma). Bohužel cena takového zařízení vůbec není nízká. Já jsem hodně přemýšlel, co mi můžou všechna tato zařízení nabídnout navíc proti papíru a peru. Nakonec jsem toho vlastně moc nevymyslel. Výhoda je snad jen v případě, když je potřeba zapsat dlouhý souvislý text. Psaní na počítači je 20x rychlejší než rukou. Jenže zase na vysoké škole (hlavně té technické) nebývá ta potřeba přepisu moc velká.

Já jsem nakonec došel k jasnému závěru. Na poznámky používám šanon s papíry. Je to rychlejší, nemusí se tomu startovat operační systém a nemusí se tomu dobíjet baterky :-). Holt asi ještě nejsem ta správná počítačová generace.

Vzpomínáte na dobu, kdy se noviny, jako je třeba Metro, distribuovaly tak, že se navezly do připravených regálů a lidi si je sami vzali, když je chtěli? Tento způsob měl jeden velký problém. Někteří důchodci si tak noviny brali po štosech a obratem to nosili do sběru. Přišel tedy nový způsob – najali se lidé, kteří měli za úkol noviny rozdávat. Tito lidé jsou určitě nápadnějším prvkem než pouhý statický regál. Pod tlakem konkurence však došlo k tomu, že před vchodem do metra (pro nepražáky: to je taková ta podzemní šalina) stojí tři lidé mávající novinami a snažící se získat si pozornost procházejících lidí.

Nevím jak vy, ale já tyto situace vážně nesnáším. Když se mi takový člověk postaví do cesty a ptá se, jestli nechci noviny, tak to na mě působí úplně stejně, jako by se mi tam postavil nějaký rasový „menšinec“ a vnucoval mi hodinky. Působí to na mě úplně stejně, jako nevyžádaná elektronická pošta. Taky o ni nestojím, ale nevyhnu se jí. Někdo si možná řekne: „no jo, ale ty noviny jsou přece zadarmo“, ovšem i tak je to velký byznys. Když se to skloubí s celkovou neomaleností mnoha roznašečů (různí nezaměstnaní), tak bych z toho občas zvracel.

(pokračování článku)

Ano, v kuloárech se o tom dlouho spekulovalo a nejnovější informace vše potvrzují. HP prodalo svou řadu Pavilion konkurenčnímu výrobci ASUS. Tento krok je velmi zvláštní, protože ASUS je menším výrobcem. Důvod je jednoduchý – HP by se rádo zaměřilo na firemní segment a multimediální notebooky už ho tolik nezajímají.

Naštěstí se nemusíte bát. Všechno zůstane při starém (poruchové notebooky a pomalý servis) i v podání ASUSu. Ten už připravil i několik nových modelů (vedle starých; ty se ještě budou chvíli prodávat pod HP), které se pokusí pokračovat i v propracovaném elegantním designu. Nám se podařilo získat do rukou jeden (bohužel jen částečně) funkční prototyp a já se prostě musím pochlubit s několika málo fotografiemi. Na nich si můžete všimnout, že se design od původních Pavilionů změnil jen minimálně. Nechybí tedy ani jakýsi „laminátový“ povrch s elegantními vzory (ty jsou i na víku zvenčí). Novým prvkem je snad jen tradiční otočná pro ASUS typická webkamera.

elegantní vzory na víku

materiály zůstaly stejně, jen design dosáhl mírných změn

UPDATE: Je to samozřejmě blbost. ASUS se prostě jen hodně inspiroval – více v komentářích. Omlouvám se všem, kterých se to dotklo :-).

Díky tomu, že počítače byly nedílnou součástí naší domácnosti už od roku 1989, není divu, když je dům zanesen spoustou počítačového harampádí. Občas je ale potřeba trochu uklidit, protože existují věci, ke kterým už se člověk nikdy vracet nebude, a jen zabírají místo. Jednou takovou asi nejobjemnější byl 21“ profesionální monitor určený k pracovním stanicím Silicon Graphics, Inc.

Jeho výroba je datována do roku 1995. Protože neměl klasický VGA vstup, tak ho bylo nutné používat jen s vybranými grafickými kartami. Mně na jeho obsluhu posloužil legendární Matrox Millennium PCI (4 MB velmi rychlé paměti WRAM) s upravenými ovladači. Pro ty, kdo netuší, o jakou kartu vlastně jde – Matrox Millennium byla první grafická karta Matroxu pro tehdy nastupující sběrnici schopná akcelerovat 3D grafiku ve hrách a v profesionálních CAD programech. Jednalo se tedy o 3D akcelerátor. V tehdejší době ovšem platilo, že půl roku v 3D průmyslu je pro produkty smrtelných. Dodal bych jen, že grafická karta ještě neuměla ani vyhlazování textur a nedisponovala žádnými funkcemi pro akceleraci videa.

Měla však neskutečně rychlé 2D vykreslování a i při rozlišení 1600×1200 poskytovala takový výkon, jakým konkurovala o mnoho let novějším grafikám. Pro použití s takto velkým monitorem byla tedy přímo ideální. Já jsem používal ve Windows rozlišení 1280×960 při 32bit barevné hloubce a vertikální frekvenci 95Hz. Při 1024×768 šla nastavit frekvence 140Hz. Kombinace takového monitoru s touto grafickou kartou byla prostě ideální pro pořádný workstation.

(pokračování článku)

Mám obrovské zkušenosti s PSIONy, PDA s PalmOS i PocketPC a Windows Mobile telefony, ale až teď jsem našel opravdu geniální zařízení. Patřím mezi velmi náročné uživatele a často jsem měl problém, že mi zařízení na trhu prostě nesedla. PalmOS jsem přestal považovat za dobrý operační systém prakticky s příchodem barevných zařízení a první použitelnou verzí Windows Mobile – tedy 2002.

Dřívější zkušenosti s Windows Mobile

Windows Mobile jsou mi jako systém asi nejbližší. Je to možná tím, že s nimi mám mnoho let intenzivních zkušeností. Už v roce 2003 jsem měl drahé hi-end PDA s Wifi i BT konektivitou a nadprůměrnou výdrží na baterie (velikostí na úrovni těch dnešních – tehdy však patřilo k těm úplně nejmenším a nejlehčím). Nejednou jsem byl týdny v končinách, kdy jsem si musel cestovat i za elektřinou několik kilometrů. Pak mi bylo PDA připojené přes BT k telefonu mým jediným spojením se světem. Díky podobným situacím jsem se naučil vymáčknout z podobného řešení maximum.

Když jsem se rozhodoval o koupi nového telefonu minulý rok, rozhodl jsem se, že zkusím něco „smart“. Po zkušenostech z oblasti PDA jsem se zvolil zařízení s Windows Mobile a to ve své nejnovější verzi 6.0. Bohužel integrované schopnosti mobilního telefonu vytváří na operační systém velké nároky co do použitelnosti i aplikační výbavy. O to víc jsem byl překvapen, že čisté WM zařízení je v mnoha ohledech podstatně horší než klasický hloupý telefon. Aby byl telefon z WM použitelný, tak si musíte nainstalovat velké množství aplikací. Řekl bych, že tak aspoň 10 je ten správný počet pro začátek. Systém totiž nevlastní dokonce ani (!) použitelný budík. Mnoho kvalitních aplikací je samozřejmě placených, takže k celkové ceně telefonu je potřeba ještě trochu přitlačit.

E90 v akci - webová stránka konečně vypadá jako na počítači

Mobilním zařízením s operačním systémem Symbian jsem nikdy moc nefandil. Bral jsem to jako zprznění původního EPOCu. Asi nejvíce je tomuto původnímu systému podobná verze S80, kterou využívaly komunikátory Nokia (například N9300, kterou jsem před měsícem dostal a používám ji k původnímu telefonu jako „nouzový“ ICQ klient a prohlížeč webu, když se nehodí vytahovat notebook).

(pokračování článku)

Nevím jak u vás, ale tady na vesnici dnes od rána pořád vypadává proud. Občas na hodinu a občas jen na 5 sekund. Je to neskutečně otrávné. Nedovedu si ale představit, že bych neměl notebook a možnost mobilního připojení. To bych asi musel srát atomové hřiby, protože víkend je často jediný čas, kdy mám možnost v klidu pracovat na svých věcech.