Analýzu stávajícího notebooku jsem si provedl už v prvním a druhém díle. Dnes se tedy konečně mohu věnovat čistě jen jeho možným nástupcům. Rozhodl jsem se vybrat těch notebooků trochu více jako takovou malou sondu do části trhu, která se částečně blíží tomu, co hledám. Proti běžným recenzím budu podstatně kritičtější. Na každý notebook totiž budu nahlížet čistě ze svého pohledu a svých potřeb. Doufám tedy, že se třeba nikdo neurazí, že právě ten jeho notebook jsem sjel. Při výběru člověk musí být kritický, aby pak měl z čeho slevit :-).

Jaké mám priority

Ačkoli popis v předchozích dvou dílech byl jistě vyčerpávající, určité stručné shrnutí mých požadavků nebude na škodu. Zde je tedy to, co u nového notebooku hledám a na co se zaměřuji (není tu všechno):

Malé rozměry: Nejen váha, ale také aby na stole (nebo v autobuse/vlaku) nezabíral moc místa. Úhlopříčka 12-13,3“ (11,1“ je už příliš málo a 14,1“ je zas zbytečně velké) – rozlišení je preferováno WXGA.
Dobrá výdrž na baterie: Chce to aspoň „až 4 hodiny“ pro rozumnou práci. Přídavná baterie je krajní možnost, kterou bych uvítal až v případě, kdy budu potřebovat kolem 6 hodin provozu. Přesahující primární baterie z těla notebooku nevadí (naopak se celkem líbí).
Dostatečný výkon: Bude to můj jediný počítač, takže i to je potřeba zohlednit. Nic dalšího doma nevedu, protože se to ukázalo jako zbytečné a neefektivní.
Použitelná klávesnice: Nejlépe samostatné klávesy pro pohyb v dokumentech (PgUp,…) a tichý, jistý stisk.
Digitální výstup: Je obrovskou výhodou, ale stačí i na dokovací stanici. TV výstup hodně potěší, ale není vyžadován.
Dotykový displej: Nakonec jedna z věcí, kterou bych vážně chtěl a vzdal bych se jí jen kvůli jiným speciálním vlastnostem (extrémně nízká váha, výdrž,…).
Solidní konstrukce: Nedělám si iluze, ale mělo by to snést nošení v otevřeném stavu za roh základny a měl by být dostatečně chráněn displej z vnější strany víka.
Tichý chod: Napsal jsem ho sice na konec, ale je to jeden z nejdůležitějších parametrů. Pasivní chlazení obrovskou výhodou, ale to je spíš utopie. Pokud už větrák běží, tak nejlépe ať to není pořád a ať není moc slyšet.

(pokračování článku)

Fotka po pravé straně je takovou malou vsuvkou ohledně vzhledu business notebooků, o kterém jsem povídal v minulém díle. Já prostě nechápu, že krásné ženy jsou focené vždycky jen s nějakým MacBookem od Apple. Vždyť už to působí spíš jako klišé. Za fotku děkuji svému kamarádovi Jakubovi Střihavkovi (tj. autorovi). Konec srandy – pozornost už jsem přitáhl, tak teď zas trochu zvážním :-).

Na rozdíl od prvního dílu se budu věnovat vlastnostem, které si u svého notebooku velmi pochvaluji. On je svým způsobem tak trochu výjimečný, protože kdybych si stál za všemi jeho přednostmi, tak bych na trhu nenašel asi vůbec nic. Takže vlastně už teď je mi jasné, že nákup nového notebooku bude o kompromisech bez ohledu na to, co nakonec vyberu.

Malý napájecí adaptér s dvou-kolíkovou koncovkou

Tohle zní možná trochu jako blbost, jenže adaptér s notebookem většina lidí tahá prakticky neustále. Já si s sebou beru notebook prakticky každý den (když jdu mimo domov) a adaptér jsem si nevzal tak možná v 5% případů.

Všichni dnes hledí na velikost notebooku, ale o adaptér se zas tolik nikdo nezajímá. Takový adaptér ale u dnešních notebooků zpravidla váží skoro půl kila (u výkonných herních strojů klidně kilo). Mé FSC Amilo Pro V3205 má miniaturní 65W adaptér (patří k těm nejmenším plnohodnotným adaptérům pro notebooky), který je ještě podpořen dvoužilovou přívodní šňůrou s placatou koncovkou. Vlastně vůbec nechápu, proč už jsou tyto koncovky tak ojedinělé. Ty dnešní macaté s uzemněním totiž nepřinášejí žádné výhody. Samotná přívodní šňůra je nezanedbatelně těžká a neskladná a koncovka se může v brašně promáčknout skrz víko, při nešikovném umístění (a zmáčknutí).

Taková 750 g těžká Toshiba R500 mě svým půlkulovým 80W adaptérem velmi rozesmála. To někdo evidentně při návrhu moc nepřemýšlel. Škoda, že to není ojedinělost (napříč celým trhem s notebooky).

(pokračování článku)

Rozhodl jsem se po roce a půl obměnit svůj stávající notebook za něco novějšího. V několika následujících dílech tohoto skoro seriálu se pokusím popsat všechno, co mě k tomu vede, co mi nabízí současný notebook a co naopak čekám od toho nového. Ačkoli jsem měl možnost intenzivně testovat jen za poslední rok desítky notebooku, při výběru svého vlastního nejsem o nic rozhodnější než takový ten běžný model člověka, co si chce koupit svůj první přenosný počítač a přijde s tím na fórum.

Záměrně jsem začal rovnou zápornými vlastnostmi. Nakonec totiž sami uvidíte, že u nového notebooku je podstatně jednodušší předejít nějakým záporům, než předčít nějaké opravdu vychytané vlastnosti.

Reprezentativní design

Pod tím si asi každý představí něco jiného. Vzhledem k tomu, v jaké společnosti se vyskytuji, za reprezentativní vzhled nepovažuji žádné oválné lesklé blbiny. Sám jsem v otázkách vzhledu velmi konzervativní (ač v recenzích se umím vžít i do role cílového zákazníka a hodnotit vzhled z tohoto pohledu). Nějaká černá hranatá krabice tak vlastně vůbec není záporem. Je to naopak přednost. Za jedny z nejhezčích business notebooků považuji „grafitové“ HP Compaq (vyjma všech modelů končících písmenem S).

Moje stávající FSC Amilo V3205 se vzhledem řadí spíše do home segmentu. Tomu odpovídají různé lesklé části. V kombinaci s nepříliš kvalitní povrchovou úpravou se tak notebook snadno upatlá. Teď po roce a půl už jsou plasty i mírně vyleštěné a vyšisované. Rád bych zvolil pro příště něco, co dbá i na tento parametr (ačkoli jde čistě jen o čistě estetický prvek).

(pokračování článku)

Je docela vtipné sledovat na všech novinkových serverech věnovaných notebookům, neustálé ohlašování nějaké konkurence levnému mininotebooku ASUS Eee PC. Skoro mám pocit, že se tam řídí heslem: „Každý den aspoň jeden nový ohlášený klon“. Pokud náhodou patříte mezi tu část lidí, která ještě tyto novinky nevynechává, tak jste si museli všimnout, že se obměňuje v podstatě pár základních šasi s různými barvami a názvy výrobců (kteří si to kupují jako OEM).

Když to vidím, tak mám totiž pocit, že každý druhý dnes prodávaný notebook musí být z této kategorie. Jenže není. Celé už to na mě působí mírně otravně jako takový vyčpělý hype. Na druhou stranu jsem zvědav, kolik se toho ještě vyrojí. Největší radost teď musí mít hlavně ASUS, protože ten má díky těmto klonům výbornou reklamu. Zde je ještě všechno umocněno pozdržením procesorů Atom, které vypadá jak dohoda Intelu s ASUSem. Ve výsledku se totiž mluví o spoustě konkurence, která ale není v prodeji. Správně namlsaný zákazník po mnoha článcích o levných noteboocích naběhne do obchodu a odnese si… Eee PC :-).

Pamatujete ještě, když svět oběhly zprávy, jak se chystají nové HD displeje s poměrem stran 16:9? Jak se hlásilo, že jich první várky odebírá mnoho velký výrobců? Já si to ještě matně pamatuji. Protože notebook používám především (99% času) na práci, rozměrům 16:9 jsem nefandil už od začátku (zkušenosti jsem měl především z malých 11“ subnotebooků, kde se tento rozměr „s oblibou“ používá již dlouho). Doufal jsem ale, že by nové displeje konečně zas mohly nabídnout vyšší kvalitu. O to více, když přihlédnu k faktu, že jsou určeny na filmy a multimedia.

Jaká je realita? Samsung je momentálně snad jediným výrobcem 16“ HD displejů a model s rozlišením 1366×768, který bude pravděpodobně brzy v mnoha multimediálních noteboocích do 30 tisíc, nenabízí vůbec žádný posun ani proti těm nejlevnějším 15,4“ WXGA displejům, které lze najít i v noteboocích za 9 900,- Kč s DPH. Maximální výhrady mám k pozorovacím úhlům. Vertikálně má tento displej pouhých (!!) ±30°. Na obrázku tedy můžete vidět, jak vypadá záznam z jednoho koncertu (tedy tmavší scéna) na takovém „HD“ displeji z mírného podhledu (ten úhel je 30-40°, takže nic velkého). Co na to říct? Je to hnus.

Závěrem

Nakonec jsem tedy došel k názoru, že pokud chci opravdu multimediální notebook, je lepší si koupit třeba business HP Compaq 6710b (6715b) s WSXGA+ displejem, který má všechny parametry výrazně lepší a kvalitou reproduktorů je na tom lépe než většina těch multimediálních. Celá ta HD mánie je dnes prostě k smíchu. Pod pojmem „High Definition“ si představuji víc než jen nějaké konkrétní 16:9 rozlišení. Počítám prostě s lepším audiovizuálním zážitkem a to podobné displeje nenabídnou.

Možná, že vám nadpis připadá úplně hloupý (taky aby ne, že). Notebooky jsou přece strašně těžké na to, abychom si na ně dávali poutko a zavěsili si je na krk. Vezměte si ale, jak jsou na tom fotografové.

Bratr mi tu nechal položený jeho fotoaparát a ten mě nějak velmi zaujal, tak jsem si přinesl váhu a porovnal, zda je těžší než můj notebook. No hádejte? :-) Můj notebook vážil přibližně 1,8 kg. Jeho „foťák“ o kilo více. Když vezmu v potaz, že on v práci má tohle monstrum třeba celý den na krku, tak si říkám, že s těmi notebooky jsme na tom ještě celkem dobře :-).

Mám nyní možnost otestovat zařízení s procesorem VIA C7 s frekvencí 1,2 GHz. Přiznám se, že jde o mé první setkání s úspornými procesory VIA, a tak se musím podělit o pár poznatků.

VIA nikdy nedělala procesory, které by svou rychlostí trhaly asfalt. Na výkonné procesory tu byli jiní a jejich tvrdá konkurence i dnes téměř znemožňuje příchod někoho dalšího. Dávných časů byla obrovská mezera na trhu – ano úsporné procesory tenkrát zas moc nefrčely. Tah VIA byl tedy zcela logický (to říkám hlavně proto, že nejde o odpověď na nějaký procesor Intelu).

VIA C7 1.2 GHz

Nenechte se zmást relativně vysokou frekvencí (však nejlevnější procesory klasických velkých notebooků mají klidně jen 1,46 GHz). Výkon takového procesoru je někde na úrovni Celeron-M podtaktovaného na 500 MHz. Porovnání s desktopovými procesory je tak skoro zbytečné. V stolních počítači by nikdo něco takového určitě nechtěl. Ani v klasickém notebooku podobný procesor nemá své místo.

Kdyby byl VIA C7 ve všem jen špatný, tak na trhu moc dlouho nevydrží. Logicky teď tedy přijdou i klady. C7 je velmi malý a úsporný procesor. Svou spotřebou trumfuje i aktuální Intel procesory (blíží se pouze Intel A100/A110, který není moc rozšířený a výkon není o moc vyšší). Malé rozměry čipu a minimální nároky na chlazení dělají z C7 ideální volbu pro zařízení s ohledy na miniaturní velikost a nízkou cenu.

(pokračování článku)

Určitě to znáte. Děláte něco důležitého (užitečného) a musíte při tom hledat na internetu. Z jedné stránky se dostanete na jinou, z té zas na další a z té na Wikipedii. Na Wikipedii začnete procházet i různá další témata, která už se s původním cílem vůbec neshodují. Nakonec přijde odkaz na Youtube a je to zabité :-).

Něco podobného se mi teď také povedlo, ale aspoň jsem se dobře pobavil.  Jedna věc, kterou Apple vyčítám, je jeho snaha se držet určitý přežitých principů v rešení GUI svého operačního systému (mimochodem jejich hardware mám docela rád). Jenže, co už dneska třeba moc nevyhovuje, to tenkrát byla maximální špička. Zrovna to GUI je perfektní příklad.

Našel jsem dvě videa. Jedno je z roku 1984 a ukazuje schopnosti „business“ počítače Apple Lisa s jeho operačním systémem. Druhé je o dva roky novější a ukazuje schopnosti obyčejného PC s operačním systémem Windows 1.04. No zamyslete se sami, který systém se vám líbí víc.

Apple Lisa demo from 1984 Part 1

Microsoft Windows 1.04 demo

Když to tak vidím, tak si říkám, že spoustu své práce bych byl schopen dělat už na takovém počítači, jako byl právě Apple Lisa. Je vidět, že spousta těch tehdy použitých postupů se dodnes nezměnila. A přitom člověk by si říkal, jaká velká evoluce tu byla :-).

Na toto téma se vedou dlouhé spory na všech možných diskuzích věnovaných notebookům. Jedni jsou jasně pro matné displeje a ty lesklé považují za dobré jen jako zrcadlo. Druhá skupina zas jiný než lesklý nechce a obraz matných jim připadá jako jedna velká šedivá blitka. Tak kde je tedy pravda?

Povrchová úprava není vše

Předně je potřeba si uvědomit, že povrchová úprava zdaleka není vše. Daleko důležitější jsou jiné parametry a ty na ní nejsou vůbec závislé – mám na mysli jas, kontrast a pozorovací úhly. Záleží tedy na konkrétním použitém displeji a zpravidla platí, že displeje s vyšším rozlišením mají i lepší zbylé parametry. Nejhorší jsou v podstatě klasické WXGA displeje (1280×800). Na úhlopříčce 15,4“ (i 14,1“) snad všechny s tímto rozlišením, protože na tak velké ploše se týká jen těch nejlevnějších notebooků. U 12,1“ a 13,3“ lze narazit i na dobré kusy. Většinou se týkají Tablet PC (tam jsou lepší úhly potřeba) a dražších luxusních notebooků (například Apple MacBook Air má displej s lepšími pozorovacími úhly).

Ani vyšší rozlišení není podmínkou kvalitnějšího displeje. Taková Sony VAIO s dvoulampovým podsvícením nabízí úžasný obraz (podstatně věrnější barvy díky téměř dvojnásobné saturaci proti běžným displejům), přestože používají většinou rozlišení nižší.

displej MacBook Air je namířený proti oknu s žaluziemi - jak je vidět, odlesky jsou dostatečně tlumené, aby nezabraňovaly použití

Podle fotek nesuďte

Klasický argument lidí s matným displejem: „Podívejte, jak se to leskne, vždyť to nejde v podstatě ani přečíst“. Pravda je někde jinde. Podle fotek vůbec nejde soudit. Důvod je jednoduchý. Člověk má dvě oči a (klasický) foťák je jen „jednooký“. Pokud koukáte na lesklý displej, zaostříte na jeho vzdálenost, čímž se obraz z obou očí vyrovná na jeden bod a tím se složí. Odlesky jsou v podstatně větší vzdálenosti (vzdálenost od oka k displeji + vzdálenost od displeje k objektu, který se v displeji odráží). Tím pádem se jejich obraz nesloží a mají menší intenzitu. Mozek navíc všechny tyto vlivy odfiltruje. Klasické monitory a televize byly také téměř všechny lesklé a nikdo tenkrát tolik nereptal, že tam nic nevidí.

(pokračování článku)

Za celou dobu, co se věnuji této práci, jsem snad nezažil takový skok jako právě teď. Z nového obřího Aceru s Full-HD obrazovkou, velkým výkonem a dvěma pevnými disky jsem „přesedlal“ na miniaturní UMPC s obrazovkou (1024×600) s necelými 5“ a úsporným VIA C7 procesorem na frekvencí 1,2 GHz.

UMPC jsem na recenzi chtěl, protože mě baví sledovat netradiční technologické směry. Už jsem před rokem měl na recenzi Sony VAIO UX1 a ani tehdy a ani dnes nějak úplně nechápu tu cílovou skupinu podobných zařízení. Je to fajn, když si chce člověk v autobuse či tramvaji přečíst pár diskuzí a nějaké webové magazíny (pokud má možnost připojení přes mobil, resp. 3G modem). Bohužel takové psaní je zatím na každém UMPC, co jsem měl možnost si alespoň trochu osahat výrazně horší než na mé Nokii 9300 (na které jsem napsal i několik zápisků do zdejšího blogu). No a bez možnosti psaní je to pro mě jen takové „lepší“ PDA.

Windows port hry Duke Nukem 3D běžící v nativním rozlišení (ovšem i při 320x200 hra vypadá na tak malém displeji dobře)

Když už nic jiného, tak si aspoň po letech zahraji pár her, co jsem měl rád ještě jako malý capart :-).