Je mi jasné, že teď se bude na většinu čtenářů valit téma Windows 7 ze všech stran, ale ani tento blog si nějaký článek o Windows 7 neodpustí. Microsoft svůj systém potřebuje prodat, a tak se teď všude budeme dozvídat, jak je nová verze daleko lepší než všechny předchozí ve všech ohledech – jak je rychlejší, stabilnější, lépe ovladatelná a já nevím, co ještě.

Podobným způsobem tu psát nebudu. Nikdo mě z MS neplatí, tak bych z toho ani nic neměl. Spíše se na nový OS podívám z pohledu uživatele, který nevyžaduje mít za každou cenu to nejnovější a reklamní kampaně výrobců SW a HW už ho taky tolik neovlivní. Přecházel jsem na svém notebooku z Windows XP Professional (32bit) na Windows 7 Professional (64bit) a v tomto zápisku rozeberu těch několik změn, které nejvíce ovlivnily mou práci s počítačem. To znamená, že budu řešit jen to, co se mě jako uživatele přímo týká, a ne věci typu velikost kernelu, práce s grafickým ovladačem a podobně.

Důvod přechodu – lepší podpora SSD

Normálně bych dal sedmičkám aspoň půl roku, než se ukáže jejich potenciál. Tentokrát jsem však udělal výjimku. Nějak se mi podařilo poškodit souborový systém na svém SSD (viním z toho flashpoint, resp. flashfire ovladač na urychlení SSD) a chtěl jsem raději udělat čistou instalaci, než přijdu o nějaká data. Byla tu možnost legálně nainstalovat Windows 7, tak jsem si řekl, že to zkusím. V nejhorším se dají vždycky původní XP obnovit z placek přibalených k notebooku.

Windows 7 se chlubí lepší podporou SSD. Jednou z těch nejdůležitějších změn je vytváření diskových oddílů tak, aby logické bloky seděly do těch fyzických. Musím uznat, že tohle není jen marketingový blábol (dle testů na OCZ fóru jsou v určitých případech přenosové rychlosti až trojnásobné). Jak bylo moje SSD OCZ Solid Series v XP pomalé, tak ve Windows 7 si na něj nemohu ani v nejmenším stěžovat, a to s ním nepoužívám ani žádné speciální ovladače, které by ho měly urychlit (za cenu nižší stability).

Rychlejší práce s diskem je znát i při hibernaci a startu systému. Oboje je rychlejší. Není to zas tak propastný rozdíl proti vyladěným XP, ale potěší to. Zvláště pak když Vista na stejné konfiguraci měla obě tyto činnosti výrazně pomalejší.

V případě hibernací a režimů spánku však musím upozornit, že s klasickým diskem rozdíl mizí. Už jsem tu měl dva další notebooky s Windows 7 (nové modely, které se teď uvádí) a na nich tyto činnosti tak rychlé nejsou. Za zrychlením tak vidím především rychlejší práci s SSD.

Konečně rozumná správa Wifi

Asi největší pokrok zaznamenala správa Wifi. Konečně se mi notebook dokáže do Wifi sítě připojit během dvou sekund od zapnutí adaptéru. V XP i Vistě jsem často musel vlézt do nastavení sítě a síť ručně vybrat.

Další příjemnou změnou je rychlost přístupu k výběru sítí. Stačí jen kliknout na ikonu v traybaru a ihned jsou vidět všechny dostupné. Připojení je snadné i v případě, kdy je potřeba provést konfiguraci (nastavení loginu, certifikátů atd.). Možná je jen k zamyšlení, proč se tato funkce vyladila do rozumné podoby až po 10 letech, které už tu Wifi existuje.

Konfigurace připojených monitorů

Z pravidelných čtenářů nebude asi nikdo, kdo by nevěděl, že mým notebookem je 14“ ThinkPad R61 (Core2 Duo T8100 2,1GHz, 2GB RAM). Lenovo v souvislosti s Windows 7 uvádělo, že bude rušit některé své utility. Jednou z nich byl Presentation Director, což je docela schopný program na správu profilů obrazovky s velkým množstvím konfigurace. Uživatelé používající více externích monitorů k jednomu notebooku jistě vědí, jaký je problém vždy obrazovky nastavit za pomoci základních utilit ve Windows, takže jsem měl celkem oprávněné obavy, zda se zde něco zlepšilo.

Nová správa obrazovek byla pro mě asi největším překvapením. Je jednoduchá a opravdu funguje. Systém si konečně (podobně jako Mac OS X už několik let) pamatuje obrazovky podle jejich vnitřního názvu a pamatuje si, jak je uživatel posledně nastavil.

V praxi to vypadá tak, že po prvotní konfiguraci nyní nemá problém po připojení televize přepnout výstup jen na ni, po připojení LCD v obýváku vybrat rozšíření plochy směrem doprava s primárním displejem v notebooku a v případě zadokování v pracovně ke dvěma externím LCD zapnout přes oba rozšíření plochy s tím, že sekundární monitor je vlevo od primárního. To vše funguje po první konfiguraci automaticky (konkrétně rozlišení systém trefil vždy sám bez nutnosti měnit ručně). Pokud jste někdy museli s jedním notebookem přecházet mezi více monitory, jistě chápete, jak velká a dobrá změna zde s Windows 7 přišla.

Nižší spotřeba při nečinnosti

Nový Windows umí lépe šetřit procesor, pokud uživatel zrovna nic nedělá (možná v tom má trochu prsty i novější Power Manager od Lenova). Pokud ztlumím displej a vypnu Wifi, je spotřeba nižší než v XP a je to rozdíl asi 3:30 v sedmičkách proti 3:15 v XP při použití nejmenší, čtyřčlánkové baterky.

Když vidím, jak nízko se vlastní základní deska spotřebou dostává, tak je mi až líto, že mám LCD s podsvícením pomocí CCLF trubic místo novějšího LED. Jediný negativní vývoj ve spotřebě jsem zaznamenal u Wifi modulu. Zde je ovšem možné, že za to může standardní ovladač od MS, který má standardně nastavený vysílací výkon na maximum (lze přepnout v nastavení ovladače) a nejspíš si moc nedělá hlavu se správou napájení. Ve výsledku tak teď mám celkovou spotřebu při zapnuté Wifi podobnou jako v XP. Zatím jsem se ještě neodhodlal hledat jiný ovladač, ale určitě to časem zkusím.

Rychlejší reakce

Odezva na uživatelský vstup je pro mě u operačního systému velmi důležitá. Daleko víc než rozdíl 1–2 fps ve hrách a půl minuty rozdílu při hodinové konverzi videa. Vista pro mě byla v tomto ohledu velkým zklamáním. MS zde zapracoval a Windows 7 se mi v kombinaci s SSD zdají svižnější než XP. V případě klasického disku je rychlost podobná jako u XP.

Připojování a odpojování zařízení

Mám silný pocit, že se zrychlila detekce hardwaru. Třeba taková myš teď funguje prakticky ihned po zasunutí do USB. Podobně i různá paměťová zařízení. Také když dám teď odpojit kartu a systém už dávno na ni nic nezapisuje, ihned vybídne k jejímu bezpečnému vyjmutí. Ve Vistě to někdy trvalo zbytečných několik sekund. Zejména při odpojování z dokovací stanice se tyto časy nasčítaly a čekání bylo otravné.

Průzkumník – v něčem lepší, v něčem ne

Na novém průzkumníku se mi líbí rychlejší procházení složek s větším počtem souborů a sdílených položek v síti. Také oddělené nastavení šířky pro každý sloupec při zobrazení typu seznam se mi zdá praktické (dříve stačil jeden dlouhý název ve složce a všechny sloupce byly od sebe zbytečně daleko). Stále mi však chybí tlačítko „o úroveň nahoru“, které s Vistou zmizelo. Dříve jsem byl také zvyklý při zobrazení náhledů přerovnávat si náhledy tahem myší, což se mi už nyní nějak nedaří.

Jeden nedostatek jsem nedokázal vyřešit ani s Vistou a ani zde. Rád bych měl by default všechny složky nastavené na styl zobrazení seznam. Bohužel jakmile je někde nějaký obrázek, nebo hudební soubor automaticky se zobrazení přepíná na nějaké jiné, a já to pak v každé složce musím přepínat.

Otřesná nová podoba taskbaru

Poslední věc, kterou zmíním, ve mně zanechala velmi negativní pocity. Je jí nová podoba taskbaru, který nyní v základním nastavení zobrazuje jen ikony, pod které sdružuje všechny spuštěné instance jednoho programu. Takové řešení je vhodné možná v případě, kdy BFU přepíná maximálně mezi Wordem a IE, ale když mám otevřených třeba 20 oken čtyř typů programů, je to s novým taskbarem peklo. Místo přímého kliknutí na konkrétní tlačítko okna nyní musíte najet na jednu z ikon, aby se objevily její náhledy. Přichází tak zpoždění, než se zorientujete, který náhled musíte vybrat, a než na něj přesunete myš. Proti přímému kliknutí na konkrétní tlačítko, které mám stále na očích, je to z mého pohledu cesta zpět.

Vypnul jsem tedy sjednocování programů a zapnul zobrazování textových popisek. Zde však přišlo další rozčarování. Už zde standardně není nic jako QuickLaunch a ikony programů přichycené na taskbaru se různě přesouvají mezi spuštěnými programy, takže nelze použít muscle memory jako v případech, kdy mají ikony pevnou pozici.

Na internetu je naštěstí několik návodů, jak vytvořit QuickLaunch ručně. Zvolil jsem takovou možnost a na mém notebooku teď vypadá taskbar stejně jako ve Vistě a XP.

Závěrem

Abych to shrnul, jsem rád, že jsem přešel na Windows 7 a pravděpodobně už se k Windows XP nevrátím. Důvod je v SSD, které má v novější verzi lepší podporu, a tak jsou rychlejší odezvy programů i činnosti jako hibernace. Přechod na klasický disk už si nedovedu představit, ale kdybych ho měl a neměl licenci W7 zdarma, asi bych zůstal u XP. Proč? Správa Wifi a připojených zařízení je sice lepší, ale stále jde o činnost, kterou provedu před začátkem práce, případně na konci. Mou produktivitu to nijak výrazně neovlivní. Také spotřeba se zas tak výrazně nezměnila a výpočetní výkon v náročných aplikacích je na obou systémech skoro stejný (není tedy pravda, že by XP neuměly využít výkon nových počítačů).

Windows 7 se sice i na systémech s diskem tváří ze začátku rychleji, ale po nainstalování všech základních programů dojde k určitému zpomalení, takže rozdíl proti XP vážně není poznat.

Pozornějším čtenářům neuniklo, že jsem si nainstaloval 64bit verzi systému. Mělo to vlastně jednoduchý důvod – chtěl jsem si nainstalovat 32bit verzi, ale jedna ze dvou placek, které jsem měl, mi nešla v notebooku přečíst. Než abych to řešil, tak jsem raději nahodil 64bit verzi. Výrobce (Lenovo) dodalo pro můj notebook potřebné ovladače, takže problém mám tak leda s otcovou tiskárnou Canon (ta nemá 64bit ovladače, přestože vyšla až po Windows Vista) a speciálním ovladačem umožňujícím přenášet nahrané filmy z noname harddiskového settop boxu. Pár drobných problémů bylo u některých starších utilit, ale to není nic, co by se nedalo vyřešit. Stejně bych běžným uživatelům doporučil spíše 32bit verzi, ačkoli výrobci notebooků se mnou evidentně tento názor nesdílejí, neboť většina nových „multimediálních“ notebooků bude vybavena 64bit Windows 7 Home Premium (zde je určitě důvod v osazování větších množství paměti RAM).