Zkoumání starých mikropočítačů – (2) Atari 130XE

Jak jsem již psal, začínal jsem na 16bit PC a před časem jsem se rozhodl prozkoumat, jak se pracovalo i s osmibitovými domácími počítači. V prvním díle šlo o ZX Spectrum+ z roku 1984. Tentokrát jsem se podíval na dle mého názoru sofistikovanější kousek v podobě Atari 130XE – tedy v podstatě poslední stupeň vývoje klasických 8bit Atari.

8bity-2-atari-130xe-01

Srovnávat staré 8bit počítače je ošemetné. Dodnes existují lidé, kteří plamenně řeší, že právě ta jejich platforma byla všeobecně lepší než ostatní, a ještě si nevšimli, že dnes už to nikoho nezajímá. Naštěstí sám si takové ambice nekladu. ZX Spectrum+ bylo nejlevnější a mělo také omezenější klávesnici i výbavu. Jako stroj pro začátky programování a jeho využití při řešení různých úloh byl skvělý. Atari 130XE a Commodore 128 jsou ovšem počítače, na kterých už se toho dalo dělat více. Tedy dalo se dělat stejně, ale zde to bylo pohodlnější. Dnes budu rozebírat první ze jmenovaných.

Atari 130XE

Stotřicítka uvnitř nebyla v půlce osmdesátek ničím opravdu novým. Je v podstatě už třetím stupněm obměny původních osmibitových Atari začínajících u modelu 800 z roku 1979. Ten byl velký asi jako psací stroj, měl v sobě procesor MOS 6502 taktovaný na 1,79 MHz a paměti mohl mít od 8 do 48 kB. Zajímavé na něm bylo, že měl poměrně kvalitní klávesnici odpovídající tehdejším standardům profesionálnějších počítačů. Nejspíš ještě tehdy Atari neodhadlo, jak moc lze v domácím počítači takovou klávesnici udělat špatnou (zde byl velkým průkopníkem spíše pan Sinclair).

Když historii trochu zjednoduším, úspěšným nástupcem byl později model 800 XL, který se na trhu objevil v roce 1982. Zůstal mu stejný procesor i stejný grafický čip. Dostal však více paměti (64 kB) a celý byl přestavěn do menší krabice se zajímavějším vzhledem a nižšími výrobními náklady. Klávesnice byla v novém počítači sice jiná, ale opět velmi dobrá. A protože počítač ještě pořád nebyl dostatečně levný, přichází na řadu model 130XE, který má opět jinou krabici, jinou klávesnici a více paměti (128 kB), ale procesorem a grafickými možnostmi se nijak neliší od prvního modelu.

Nová krabice je ve stylu podstatně schopnějšího 16bit počítače Atari ST (o tom někdy příště) a vzhled se mi opravdu líbí (přestože původní design XL v režii ReganaChenga byl zajímavější a měl například i některé proporce ve zlatém řezu). Klávesnice je horší než na minulých generacích (vyzkoušeno na vlastní kůži). U mého kusu klávesy reagovaly už na začátku dráhy s lineárním chodem, což je poněkud nezvyklé chování. Taktéž zde neexistuje žádné cvaknutí, které by vás na vyhodnocení stisku upozornilo (pokud nepočítám zvuk, který počítač pošle do reproduktorů v editoru BASICu).

8bity-2-atari-130xe-02

8bity-2-atari-130xe-07

Nabízí se srovnání se Spectrem+.Pokud říkám, že klávesnice je horší než u předchůdců, stále je daleko lepší než to, co je ve Spectru+ nebo původním gumákovi. Na její specifika se dá zvyknout – tehdy určitě o to víc, když nebylo v okolí nic jiného. Psát se dá i relativně rychle, jen jsem si nebyl kvůli chybějící odezvě příliš jistý, což místy vedlo k překlepům. Pokud jde o použití klávesnice pro potřeby programování, tabulkových kalkulátorů a podobně, tam není problém vůbec (u tabulkových kalkulátorů vadí hlavně pouze 40 znaků na řádek). Mám-li mít někde pocit, že ještě nejde o dostatečně dospělý počítač, klávesnice to nebude.

Výbava rozhraní tentokrát není tak chudá. Je připraven konektor pro připojení televizního monitoru (stejný jako u Commodore 64/128), ze kterého lze vytáhnout kompozitní video (+ S-Video) i zvuk, připojení joysticku a sériový port pro připojení dalších zařízení k počítači (ne přímo kompatibilní s RS232). Pokročilejší cestou k rozšíření počítače byl slot pro herní moduly a vyvedená sběrnice na zadní straně. Sériový port (SIO) byl navržený tak, aby uživatelé měli co nejjednodušší rozšiřování počítače o další komponenty. Byl sice pomalý, ale nebyl složitý a umožňoval řetězení. Alespoň zprvu měly periferie často dva SIO porty, aby bylo možné za ně připojit ještě něco – později se začalo šetřit i zde). Přes SIO se připojoval například „kazeťák“ pro nahrávání a ukládání programů, což bylo sice takové jednoduché řešení i pro laika, ale zas to znamenalo, že si nepřipojíte libovolný (= levnější) kazeťák jako u ZX Spectra.

Původní způsob záznamu programu na kazeťák Atari nemělo příliš dobrý, což vedlo k větší pravděpodobnosti, že dojde k chybě. Později se objevily rychlejší zavaděče (Turbo 2000), které ovšem vyžadovaly, aby se kazeta nahrála znovu a u programů vyžadovaly úpravy, aby umístění programu v paměti nekolidovalo se zavaděčem.

8bity-2-atari-130xe-03

Sám jsem si kazeťák jen vyzkoušel, ale domů jsem si jej nenosil. Místo toho jsem měl pěknou krabičku na SD karty hlásící se jako disketová jednotka. Celkově byla uživatelská zkušenost stejná jako s disketovkou – jen jsem ušetřil nějaké místo na stole. Proti tomu práce s kazeťákem byla úplně jiná liga. Když člověk chtěl vyvíjet v assembleru, mohlo to vypadat následovně: nejdřív se z kazety načetl turbo zavaděč, poté se musel načíst ovladač RAM disku a nakonec došla řada na načtení vývojového prostředí. Tento proces vyžadující několik zásahů ze strany uživatele trval klidně pět minut, než se počítač dostal do stavu, aby se dalo vyvíjet. Pak to tedy mělo ještě úskalí, že chyba v programu mohla způsobit nutnost úplného restartu počítače (a tím vymazání RAM disku), takže cenný program bylo předtím nutné uložit pro jistotu opět na pásku, nebo ideálně dvě (na Atari bylo dobré, že nad klávesnicí byl jakýsi „soft-reset“, který paměť nemazal). Bohužel v našich končinách byla disketová jednotka drahá.

8bity-2-atari-130xe-06

128 kB operační paměti v případě modelu 130XE sice znělo lákavě, ale využitelnost nebyla tak velká, jak by se mohlo na první pohled zdát. Kvůli 16bit adresní sběrnici umí procesor přímo adresovat maximálně 64 kB na všechno, takže cokoli nad je přístupné jen pomocí bank switchingu (nebo z toho jde udělat RAM disk). Tím, že většina prodaných 8bit Atari tolik paměti neměla, příliš se s jejím využitím v programech nepočítalo. Pokud už ji nějaký program používal, nedodržoval žádný standard přístupu, takže znemožňoval využití paměti třeba právě RAM diskem.

Textové režimy standardně používaly 40 znaků na řádek (25 řádků), což je víc, než mělo ZX Spectrum (32), ale stále jen polovina toho, co na řádku zobrazovaly profesionální počítače (dostupné video módy můžete vidět na atari8.info). V kombinaci s klávesnicí použitelnou na text se samozřejmě objevilo množství aplikací z kategorie productivity, včetně českých alternativ. Sám jsem si vyzkoušel jen známý tabulkový kalkulátor VisiCalc (takový předchůdce Excelu) a český textový editor Čapek, ve kterém lze psát bez problému české znaky. Ovládání programů často vyžaduje nějaký manuál, neboť interní nápověda ještě nebyla v kurzu a nějaká roletová menu také ne – na všechno byla místo toho hromada různých zkratek. To však není záležitostí jen Atari, nebo 8-bit počítačů. Podobně se ovládaly v první půlce 80. let i programy na PC a větší usnadnění přišla až později s tím, jak se zvětšovala operační paměť. Zatím to ovšem nebylo takové, že byste si sedli k počítači a nový program pochopili jen tak bez nějakých návodů a rad.

8bity-2-atari-130xe-05

Pokud jde o hry, je toho na Atari dost. Spousta produkce je v mých očích až příliš primitivní, ale najdou se výjimky, které dokázaly z počítače vymáčknout mnohem víc, než bych čekal. Naprostou jedničkou je v mých očích hra Rescue on Fractalus. Jde o bojový letecký „simulátor“, kde létáte krajinou generovanou pomocí fraktálů, ničíte nepřátelské jednotky cizáků a zachraňujete piloty sestřelených stíhaček. Má to na svou dobu skvělou grafiku i zvuk a hlavně je to úplně jiné než všechny další hry pro Atari. Být tehdy malý kluk, určitě bych si po večerech dokola četl povedenou krátkou příručku, která je pěkně ilustrovaná. Fractalus běží z dobových domácích počítačů na Atari nejlépe díky vyššímu taktu procesoru ve srovnání s C64 a lepším grafickým možnostem ve srovnání se Spectrem (jehož verze hry vypadá už hodně ořezaně).

8bity-2-atari-130xe-08

8bity-2-atari-130xe-09

Rescue on Fractalus na Atari (nahoře) a Commodore 128 (dole). Vizuální rozdíly jsou pouze v paletě barev a ve vykreslování obrazu i do overscan části obrazovky.

Další hry lze vidět například ve videu LGR (od 6. minuty):

Co mi vadí na 8bit Atari, ale i Commodore, je hraní výhradně na joysticku. Je to takový pozůstatek boomu herních konzolí (+ hardwarové omezení kvůli způsobu čtení kláves), ale pro spoustu her mi ovládání tímto způsobem vůbec nepřipadá přesné. V tom bylo hraní na Sinclairu a PC lepší. Nedivím se, že si pak někteří uživatelé v našich končinách vyráběli alternativní zařízení, která šla ovládat víc jako klávesnice. Já k němu došel až pár měsíců zpátky, když jsem chtěl dohrát (a dohrál) původní verzi Another World pro Amigu.

8bity-2-atari-130xe-10

8bity-2-atari-130xe-11

Podomácku vyrobená náhrada joysticku. Rozhraní měly naštěstí počítače Commodore a Atari (ale i Amiga) stejné.

Příště

Původně jsem chtěl Atari 130XE i Commodore 128 shrnout v jednom článku, ale byl nakonec moc dlouhý, takže jsem jej rozdělil. Další část s C-128 naštěstí můžete očekávat již brzy.

Bonus: katalog z června 1987

Kamarád mi naskenoval pár starších katalogů z Německa. Zde si z cen v markách můžete porovnat, jak některé počítače navzájem proti sobě stály. Pokud to nechcete celé pročítat, tak několik postřehů:

vobis-1987-6-list

Atari 800XL a 800XE sice hardwarově nabízely úplně to samé, ale za nový vzhled se 50 DM muselo připlatit (149 – 199). Kombinace Atari 130XE a kazeťáku vyšla na 330 DM. Pokud jste chtěli raději 5,25“ disketovou mechaniku se schopností zapsat na disketu až 127 kB, vyšel komplet na 564 DM.

Spectrum+ stálo 225 DM a kazeťák jste mohli použít jakýkoli s vyvedeným vstupem/výstupem, takže bylo skutečně levnější. V případě, že byste jej chtěli i s disketovkou, Sinclair ji nabízel. Šlo nicméně o pokročilejší 3,5“ jednotku (349 DM) s kapacitou 720 kB na disketu a potřebovali jste ještě modul s řadičem do počítače (248 DM), takže komplet vyšel na 822 DM. Možná proto to nebyla preferovaná varianta…

Novější cost-reduced verze Commodore 64-II stála 375 DM včetně grafického rozhraní GEOS (samostatně na disketě). Commodore 128 stál rovnou 548 DM, což z něj činilo poměrně drahý 8-bit počítač. Dohromady s kazeťákem by vyšel na 616 DM (tj. víc než Atari 130XE s disketovkou), jenže aby měl smysl proti C-64, chce to i disketovou jednotku. S ní ovšem stál 947 DM, což je jednak skoro stejně jako lepší verze C-128D s oddělenou klávesnicí (+ větší video-pamětí a integrovanou disketovkou), ale hlavně je to cena podobná tomu, za co už se daly sehnat 16bit počítače.

Jen tak pro srovnání. Mnohem schopnější 16bit Amiga 500 (která už má 800 kB disketovku v sobě) stála ve stejnou dobu 1234 DM (dohromady s HF modulátorem pro barevný obraz na televizoru bez RGB vstupu). To už by byl hřích nepřiplatit. Konkurenční 16bit Atari 520ST/M stálo s podobně schopnou disketovkou skoro stejně (1166 DM).

Komentáře k článku

  1. 1. faraon  4.8.2016  22:58:12

    Předchůdce osmistovky, Atari 400, měl membránovou klávesnici, stejně jako Sinclair ZX81. Možná právě proto byla tahle tak dobrá :-)

  2. 2. dex  8.8.2016  18:23:19

    Atari 400 nebyl předchůdce osmistovky, ale současník, určený pro děti na hry, zatímco 800 měla být profesionální počítač se stejným základem (lišící se druhým slotem na cartridge a větší a modulární pamětí v základu).
    Chyba při tvorbě Atari 800 Xl byla dle mne právě ta, že nezasahovali do čipsetu a nepřišli s rozšířením na 80 zanků na řádek (resp. 800 XL jakoby přinesla GTIA s jejími grafickými režimy, ale ve skutečnosti GTIA měla i pozdní várka Atari 800 již předtím). „Externí grafická karta“ s 80 znaky na řádek XEP 80 z doby 800 XE je spíš nedodělek.
    Jinak klávesnic pro Atari 800 XE bylo několik druhů od různých výrobců, i když hmatníky vypadaly stejně, trochu různě se chovaly a byly i různě odolné.
    „Český editor Čapek“ je počeštěný Speedscript (existující i pro VIC-20, Commodore 64, Apple II,MS-DOS).
    Zrovna na Atari vydala polečnost Synapse programy, které se již v roce 1983 ovládaly právě přes roletové menu – nebyl mezi nimi sice textový editor, ale tabulkový editor SynCalc, kompatibilní s VisiCalc (jen to pohodlnější ovládání přes menu místo potrhlých klávesových zkratek a pár funkcí navíc) a databáze SynFile+. V textových Atari editorech se tolik nevyznám, takže o nějakém ovládaném menu nevím.

    Jinak Sinclair sám disketovku nenabízel, jen Microdrive, disketovky pro Spectrum byly všechny od třetích stran – některé zpětně kompatibilní s Microsdrive, jiné nikoli.
    (Koneckonců, disketovky pro QL byly taky od třetích stran, ale jednu z nich Sinclair označil jako svoji „oficiální“, což u Spectra nebylo – zajímavé je, že zrovna její „FDK_“ ovladač se neujal a QLkáři si její ROM vyměňují za novou se „Sinclair in-house“ ovladačem „FLP_“ Tony Tebbyho, který používali všichni ostatní výrobci disketovek pro QL).

  3. 3. swarm  12.8.2016  13:58:35

    [2] Díky Dexi za (jako vždy) kvalitní doplnění.

    Trochu mě překvapilo, že v katalogu z roku 1987 už nebylo ani slovo o Microdrive. To už bylo v tuhle dobu nějak „zapovězené“ (nebo šlo o nějaké lokální specifikum u Němců?)?

  4. 4. dex  12.8.2016  20:59:05

    V roce 1987 bylo Microdrivu odzvoněno.
    ZX Interface 1 byl uveden 1983, dodával jej sám Sinclair, a v roce 1985 při převzetí Amstradem produkce jak mechanik, tak microdrive kazet (pro ZX i pro QL) prakticky bez náhrady skončila, v podstatě se doprodávaly jen sklady.

  5. 5. swarm  17.8.2016  17:38:22

    [4] Jen taková technická – jak dlouho ještě bylo možné bez problému kupovat ty Microdrive kazety?

  6. 6. dex  23.8.2016  15:52:45

    Prakticky po 1985 už nebyly, většina programů pro QL se prodávala na disketách, pro Spectrum na kazetách a na disketách pro +3.
    Ojedinělé microdrive releasy v 90. letech byly většinou cartridge z druhé ruky nebo co někomu zbylo na skladě („new old stock“).


Napsat komentář