DELL Precision M50 (2002) – 1600×1200, Pentium 4 a NVIDIA Quadro v mobilní pracovní stanici

V prvních rocích nového milénia došlo na poli notebooků k zásadnímu zlomu. Konečně totiž začaly vznikat nekompromisní stroje, které mohly ukojit velmi náročné uživatele i v roli hlavního počítače. Tahle přes tři a půl kila těžká obluda představuje počátek mobilních grafických stanic. Vedle výkonného procesoru a 3D akcelerátoru určeného pro CAD nabízí také širokou konektorovou výbavu (včetně Firewire) a displej s rozlišením UXGA (1600×1200).

dell-precision-m50_05

Doba kolem roku 2002 byla významná i pro mě. Tehdy jsem totiž začal sledovat, co všechno je na trhu, abych si o rok později poprvé dopřál nový, nepoužitý notebook (Toshiba Satellite 1410-604). Nebyl to sice můj první vlastní notebook, ale všechny předchozí byly kupovány jako postarší ojetiny. Počítač stál bez pár korun 40 tisíc a byl to vlastně nejlevnější dostupný notebook nějaké normální značky, ve kterém se nacházel použitelný dedikovaný grafický čip (zde NVIDIA GeForce 4 Go 420 se 16 MB RAM), vše ostatní bylo vybaveno nějakou variantou integrované grafiky v čipové sadě. Tehdy mi šlo hlavně o grafický výkon, takže jsem byl nadmíru spokojen a stroj vydržel mi další tři roky.

Precision M50 patří do opačného cenového spektra. Byl to jeden z těch počítačů,  které měly ceníkovou cenu za základní konfiguraci téměř 150 000,- Kč (256 MB RAM a 40GB disk). Z hlediska hmotnosti to bylo podobné jako dnes u výkonných herních notebooků v úhlopříčce 17“ – 3,69 kg. Snad jen napájecí zdroje se dnes dělají větší. Zde je jen 90W cihlička, která ani není větší než dnešní adaptéry se stejným výkonem (k dnešní pracovní stanici dostanete klidně 180W zdroje). Srovnání se 17“ notebooky není přehnané. 15“ displej v původním poměru stran 4:3 má totiž na výšku asi tolik, jako širokoúhlé displeje (16:9) v úhlopříčce 18,4“. Širokoúhlý notebook s úhlopříčkou 15,6“ vypadá o dost menší.

dell-precision-m50_01

Před lety jsem se zapřísáhl, že už si žádný starý stroj nekoupím, protože by ho nebylo kde skladovat. S Precision M50 jsem udělal výjimku. Kdysi jsem dostal DELL Latitude C800, což je vlastně stejná šasi, jen s Pentiem III a grafickým čipem na bázi ATI Rage128 Pro. Ten notebook jsem si oblíbil, bral jsem ho na všemožné akce a sloužil mi jako brána ke starým počítačům, protože měl všechny nové i staré porty a disketovou i optickou mechaniku. Navíc měl i pohodlnou klávesnici a pěkný 14“ displej s rozlišením SXGA+ (1400×1050). Na hi-dpi displeje jsem si zvykl, takže se mi tento líbil při používání Windows 2000 v režimu 125% zvětšení (který funguje více méně stejně jako dnes).

Jenže počítač jednou upadl z hromady věcí, letěl dva metry a tvrdá zem z něj udělala mrzáka (rozlámané panty, prasklý displej, zkroucené víko,…). Precision M50 se jevil jako ideální náhrada a k nákupu za pár stovek mě přesvědčil jeho displej s vysokým rozlišením – tedy něco, co bylo tehdy pro běžné smrtelníky jen z říše snů.

Můžu říct, že displej naplnil má očekávání a s notebookem se díky němu skvěle pracuje. Pixely jsou stejně jemné jako na dnešních 15,6“ noteboocích s full-HD (1920×1080), což mi při zvětšení 125 % perfektně vyhovuje. V porovnání s tím, co se dnes běžně vyskytuje mezi TN displeji, působí tento jako přízrak. Má pěkné barvy, výbornou černou (i dle dnešních měřítek) a překvapivě široké pozorovací úhly. Ke změně černé na šedou nedochází z žádného úhlu pohledu. Podobné pozorovací úhly dnes mají s TN maticí jen některé speciální displeje pro herní notebooky, kde je potřeba co nejlepší odezva. Ve výsledku tedy vůbec nevnímám jako problém, že nejde o IPS, které snad v těch letech začalo nabízet IBM do některých řad ThinkPadů.

Zdaleka ne tak zlé a žravé Pentium 4

Spousta pamětníků vykresluje Pentium 4 jako hrozný procesor s vysokou spotřebou a nízkým výkonem. Nebylo to ovšem tak zlé, jak se někteří dodnes tváří. S Pentiem 4 se Intel snažil vyhnat frekvenci do co nejvyšších čísel, což znamenalo řadu úprav architektury. V určitých situacích to vedlo k nižšímu výkonu na takt v porovnání s předchozí generací (zejména, když se jeho dlouhá pipeline musela vyprázdnit kvůli špatné predikci…), ale zároveň je potřeba vzít v potaz, že i takty šly hodně nahoru, takže v součtu byl výsledek co do výkonu pořád krokem kupředu.

V případě notebooků se řešila hlavně nevhodnost Pentia 4 kvůli spotřebě. Sem tam někdo měl zkušenost s levným notebookem, ve kterém byla stolní varianta tohoto procesoru a ta se pochopitelně musela chladit neustálým rychlým během ventilátoru. Tyto levné skládačky moc dobrou reputaci procesoru neudělaly, a protože v naší malé zemičce měl okolo kde kdo jenom low-end, reputace se rychle rozšířila.

Ve skutečnosti ovšem existovaly i dvě mobilní varianty procesorů Pentium 4. Jedna se označovala jako Mobile Pentium 4 a měla jen mírně snížené TDP proti stolní verzi. Šlo o procesory určené do nejvýkonnějších notebooků, kde jde mobilita stranou. Na druhou stranu takty byly klidně až k 3 GHz.

Tou pro běžný počítač zajímavější variantou bylo Intel Mobile Pentium 4-M. Jen mírně odlišný název určoval plně mobilní jádro s 512 kB L2 cache, které se bez problému uchladilo i v tenčích 14“ business strojích a nabízelo frekvence od 1,4 do 2,6 GHz. Přesně takový procesor má v sobě i tento notebook – pracuje na 1,8 GHz (s možností podtaktování) a TDP je nastavené na pouhých 30 W. Takové TDP už z dnešního pohledu vůbec nevypadá tak hrozivě. Ostatně Pentium-M, které přišlo jako nástupce a bylo vždy považované za velmi úsporné, mělo TDP okolo 25 W.

Trocha srovnávání

Řekl jsem si, že zkusím procesor porovnat s jinými. Nejdříve jsem vzal postarší test Cinebench 9.5, který má základ z roku 2003. Skóre pro rendering bylo 173 bodů. Pentium III na 1 GHz dává v tomto testu okolo 100 bodů, takže tento výsledek není zas tak špatný. Na Apple iBooku G4 (1,33 GHz) z roku 2005 jsem naměřil 136 bodů a Pentium-M 1.5GHz (2003/2004) dalo 206 bodů. Pentium-M je tedy v testu 3D renderingu o 20 % výkonnější, přestože Pentium 4M má o 20 % vyšší tak. Hodí se ovšem dodat, že Pentium-M má mnohem větší vyrovnávací paměť a výrazně rychlejší FSB (front-side bus), což určitě samo o sobě dost pomohlo.

Pokud vám procesory Intel Atom přišly vždy trochu pomalé, tak to bylo oprávněně. Podíval jsem se do starých výsledků mých recenzí a levné mini-notebooky s Atomem první generace (2008) měly na jedno jádro výkon jen 94 bodů (0,54x), případně 141 (0,82x) s HyperThreadingem.

Technologie roku 2009 v podobě Core2 Duo T9900 (3,06 GHz) z mého ThinkPadu T400 vytáhla ve stejném testu skóre na 573 bodů (3,3x) na jedno jádro a 993 bodů (5,7) při využití obou jader. Stejný test (32bit) jsem spustil i na nejmodernějším mobilním Core i9-8950HK (6 jader, 2,9/4,8 GHz). Jedno jádro dalo 1277 bodů (7,4x) a všechna 5262 bodů (30x). Třicetinásobný výkon v notebooku po šestnácti letech – pěkné.

cb11

U nových notebooků stále ještě používám Cinebench R11.5. Zkusil jsem jej spustit i zde a po odklikání nějakých upozornění kolem 3D akcelerace se program skutečně spustil a dostal jsem 0,25 bodů (test špatně reportuje frekvenci, procesor běžel na plných 1.8 GHz). Ani ne rok starý notebook s Celeronem-N dá na jedno jádro 0,50 bodů, tedy pouhý dvojnásobek (výkon obou jader je 1,05 bodů). Nedivte se mi tedy, že v mých očích jsou tyhle procesory pořád pomalé.

NVIDIA Quadro – zabiják profesionálních grafických řešení

První GeForce (256) vyšla v roce 2000. Byl to pokročilý 256bitový čip, který měl v sobě geometrickou jednotku schopnou provádět výpočty transformací a osvětlení. Byl však zajímavý také tím, že do něj NVIDIA přidala akcelerační funkce OpenGL využívané v profesionálních CAD/CAM programech. Standardní karty je neměly povolené, ale záhy se objevila karta s čipem označeným NVIDIA Quadro, která (doplněna speciálním ovladačem) nabídla v profesionálních 3D programech mnohem vyšší výkon.

Přítomnost těchto funkcí a geometrické jednotky nakonec možná není tak překvapivá. NVIDIA přetáhla hromadu inženýrů z SGI (Silicon Graphics Inc.), kteří začali pracovat právě na první GeForce. Vyústilo to i v nějaký soudní spor, ale realita je taková, že SGI do pěti let od incidentu přestalo dělat jakékoli grafiky, zatímco NVIDIA má dnes v podstatě monopol.

První mobilní GeForce přišla v roce 2001, jmenovala se GeForce2Go a v době vydání to byla nejvýkonnější grafika do notebooků. Jádro, které pro ni bylo navrženo, se prodávalo i ve stolních počítačích pod názvem GeForce2 MX. Vzhledem k tomu, že rozšířená akcelerace pro CAD byla obsažena ve všech čipech GeForce, není divu, že i v mobilní verzi jsme se dočkali svého Quadra.

Zde použitý čip NVIDIA Quadro4 500 GoGL je vybaven stejným typem jádra jako GeForce4 MX. Dokáže tedy za jeden cyklus vykreslit dva pixely a na každém z nich dvojici textur. Zatímco já tehdy ve svém low-end notebooku měl k takovému čipu připojených jen 16 MB paměti, a to jen 64bitově (DDR), zde se na paměti nešetřilo – na modulu grafické karty je 64 MB DDR se 128bitovou sběrnicí (a vše má navíc ještě vyšší takty). Z hlediska dobových her a programů je rázem dost paměti na všechno a vzhledem k její propustnosti dokonce zmizel výkonový rozdíl mezi 16 a 32bitovou barevnou hloubkou.

3dm01

3D Mark 2001 na Quadro4 500 GoGL (DELL Precision M50)

3dn01-igp-dell-5530

3D Mark 2001 na Intel UHD 630 (DELL Precision 5530) … na dedikovanou grafiku se mi test nepodařilo přepnout

Takový Quake III a Unreal Tournament zvládnou běžet v 1600×1200 s průměrnými 50 snímky za sekundu. I novější hry je možné hrát plynule vždy alespoň v 1024×768. Ale co se divím. Už na mé low-end variantě jsem si toho zahrál dost a zde je více než o polovinu vyšší výkon v testu 3D Mark 2001 už na 1024×768. S každým vyšším rozlišením se ovšem u mé tehdejší low-end varianty projevovala malá propustnost paměti (zejména té systémové, když došla grafická) a rozdíl se jen zvyšoval.

Zajímavé je, jak se grafika chovala v profesionálních programech. Doma mám řadu profesionálních UNIXových pracovních stanic, takže jsem použil dobový test SPEC viewperf na porovnání výkonu. Realita je taková, že poměrně drahá stolní stanice SGI Octane2 z roku 2000 s grafikou SGI VPRO V6 má pouze třetinový výkon v porovnání s tímto o dva roky novějším notebookem. Hodí se dodat, že Octane2 jste si mohli koupit i v době vydání tohoto notebooku, ale jeho mírně vylepšená grafika stejně nedosáhla ani na polovinu zdejšího výkonu. Přitom Quadro4 500 GoGL ani nebyla nejsilnější profesionální karta NVDIE. Tou byla Quadro4 700 GoGL, která byla založena na mnohem vyspělejším čipu GeForce4 Ti se schopnosti vykreslit až čtyři pixely v jednom cyklu a podporou Pixel Shaderu (1.3).

spec-viewperf-6.1.1-results

Výsledky testu SPEC Viewperf 6.1.1 – popis testů

Výhody SGI byly jinde – mohli jste mít 12bitovou přesnost pro každou barevnou složku (místo standardních osmi bitů) a pár dalších speciálních funkcí. Z hlediska běžného CAD/3D použití ovšem není divu, že NVIDIA všechny ostatní vystrkala z trhu pryč. Rozhodnutí udělat profesionální řešení sdílející stejný čip s herním bylo velmi chytré. Náklady na vývoj se mohly lépe rozložit a tomu se těžko konkuruje, když ostatní dělají úzce zaměřené produkty pro malé množství profesionálů.

NVIDII také pomohlo, že to bylo v době, kdy většina výrobců profesionálního software přecházela z UNIXu na PC/Windows.

Ergonomie a chlazení

Precision M50 je z doby, kdy ještě DELL nabízel sedmiřadé klávesnice s rozložením podobným klávesnicím stolních počítačů. Mechanika je dobrá i na dnešní poměry, takže napsání článku na tomto stroji bylo rychlé a příjemné. Pohodlí při psaní trochu kazí větší tloušťka základny.

dell-precision-m50_04

V případě trackpointu a touchpadu jsem konečně zjistil, kdy DELL začal používat elektroniku od Alps s tím jejím příšerným zpožděním, které se v mnoha jeho pracovních strojích drží do dneška. Muselo to být právě kolem roku 2002. Ještě minulý Latitude C800 s Pentiem III měl obě zařízení rychlá a bez obtěžujícího zpoždění. Dobrou zprávou budiž fakt, že DELL nejspíš u své řady Latitude (a všech Precision modelů od ní odvozených) přechází zpět na použitelné touchpady. První vlaštovkou je Latitude 5591, který jsem si vyzkoušel s šestijádrem. Na rozdíl od ostatních nových modelů nabídky už nemá touchpad Alps – snad to nebude jen ojedinělá výjimka.

Konektorová výbava je špičková. Počítač má sériový i paralelní port, PS/2, dva porty USB 1.1, Firewire 400, dokování, infraport, modem i 100Mbit síť. Rozšíření je možné pomocí PCMCIA. Vyměnitelné jednotky zahrnují optickou mechaniku (zde CD-RW) a disketovou mechaniku. Disketovka je ve výměnném modulu, takže lze místo ní instalovat další optickou mechaniku nebo třeba další disk.

dell-precision-m50_02

K notebooku existuje replikátor portů i plnohodnotná dokovací stanice. Rozdíl je v přítomnosti dvou PCI slotů a rozhraní UltraSCSI-2. Ani jedno z řešení ovšem nenabízí digitální obrazový výstup v podobě DVI.

Chlazení je takový hybrid mezi starým a novým způsobem. Uvnitř počítače už je použita heatpipe, ale ventilátory jsou ještě instalovány vertikálně místo pozdějších horizontálních, které byly nutným krokem při ztenčování. Oproti standardním kancelářským konfiguracím má pracovní stanice raději dva ventilátory vedle sebe.

Při kancelářské práci se ventilátory zapnou jen občas, aby vyfoukaly horký vzduch a zase se vypnuly. Nějakou plynulou regulaci otáček nečekejte. V zátěži foukají pořád, a ač jsou celkem hlasité, alespoň netrpí dnes tak častým pískáním. Dá se říct, že typický moderní notebook v zátěži je dnes asi na poslech méně příjemný.

Baterie je v tomto stroji poměrně moderní. Jde o osmičlánkový Li-Ion akumulátor s kapacitou 66 Wh. Spotřeba je vzhledem k displeji a neustále běžícímu dedikovanému grafickému čipu někde okolo 20 W při kancelářské práci, takže přes tři hodiny se na jedno nabití nedostanete.

hwinfo

Závěrem

Začátky pracovních stanic v podobě DELL Precision M50 byly velmi slibné a v té době šlo o jednu z mála použitelných voleb pro lidi, kteří chtěli maximum výkonu v solidním mobilním provedení. Je to zároveň ukázka, že i tehdy jste si mohli na notebooku docela dobře zahrát, pokud jste měli dost peněz.

Náhodou mám na stole také o šestnáct let novější DELL Precision 5530 s šestijádrovým Core i9 a grafickým čipem NVIDIA Quadro P2000, který docela hezky ukazuje, kam jsme se za ty roky posunuly. Máme 32x více paměti, více než dvojnásobné frekvence, šestinásobek procesorových jader a téměř 50x větší disk, který už ovšem není disk, ale SSD.Všechno je to navíc zabalené do tenkého těla s poloviční hmotností a na baterku vydrží klidně deset hodin místo necelých tří. Jako jo, nějaký pokrok zde skutečně vidět je.

dell-precision-m50_03

Velký rozdíl je patrný také na operačním systému. Starý notes má Windows 2000 a nový Windows 10. Nějak jsem si na všechny chyby Windows 10 postupně zvykl, ale kontrast s Windows 2000 je prostě extrémní. Je zajímavé, že přestože se desítky tváří jako mnohem uživatelsky přívětivější systém, je mnohem těžší v něm něco nastavit. Ve Windows 2000 je všechno nastavení úhledně srovnané na jednom místě v ovládacích panelech, ikony jsou od sebe vizuálně snadno odlišitelné a vše je tak přímočaré, že řadu nastavení zvládnete i na systému s nějakou podivnou jazykovou mutací. Nic z toho se nedá říct o Windows 10. Je vidět, že na začátku byl ucelený koncept, kde do sebe všechno zapadalo, ale evoluce to postupně úplně zničila. Nicméně, kterému systému se to nestalo, že jo.

Specifikace DELL Precision M50 ve formátu PDF

Komentáře k článku

  1. 1. r443  19.7.2018  21:57:48

    Pěkný stroj, opravdový high-end své doby.. to rozlišení muselo tehdy vážně působit jako zjevení, i když IBM jej nabídla ještě o více jak rok dříve v A21p (současník tohoto Dellu, A31p, už pak měl skutečně UXGA IPS FlexView). Jinak to srovnání Windows 2000 a 10 je výstižné. Jejich uživatelské rozhraní považuji za dodnes nepřekonané a jako na jednu z mála verzí Windows na ně mám dobré vzpomínky (které si ještě s oblibou občerstvuji i v současnosti jejich provozováním na sbírkových ThinkPadech).

  2. 2. Puppy  19.7.2018  23:17:47

    Dnešní směr ‚debilizace‘ všeho tak, aby se to podobalo omezeným systemům na mobilech je o tom, aby právě pokud možno nic nastavit nešlo :-/ Jak dlouho trvalo než šlo ve Windows 10 (opět) nastavit barvu titulku neaktivního okna? Srovnejte s možnostmi nastavení ve Windows XP, kde šlo změnit nejméně dvacet parametrů oken (barvy, velikost, fonty).

  3. 3. Lister  18.9.2018  19:24:30

    Zdravím, šlo by zjistit jaký přesný typ lcd panelu je použitý v notebooku? Díky.

  4. 4. swarm  19.9.2018  16:30:52

    Zkusím to někdy přes HWiNFO32, jestli se monitor sám prozradí. Rozebírat si to ale asi netroufnu, pokud to není nutné – nějaké ty plasty okolo už asi další rozebírání nesnesou bez újmy.

  5. 5. Lister  20.9.2018  19:43:27

    No kdyby to nezjistilo HWiNFO, tak ještě zkusit Aidu64. Zdá se mi, že ta toho zvládne víc zjistit o HW.

  6. 6. swarm  23.9.2018  16:57:03

    [5] Tak žádná z utilit nedokázala o monitoru nic zjistit. Možná v této době ještě neměly LCD panely potřebu nic reportovat. Ostatně by to asi sedělo s tím, že generický ovladač ani není schopen vykreslit na celý panel (na části jsou nesmysly), takže se musí použít speciální ovladač od DELLu (něco podobného jsem měl kdysi i na Toshibě s NVIDIA grafikou stejné generace).


Napsat komentář