Zatím jsem měl v muzeu jen klasické notebooky a jeden „luggable“. Rozhodl jsem se to trochu ozvláštnit a podívám se občas také na kategorii handheldů. Nenapadá mě lepší kousek pro tematický přesun od notebooků než právě HP 200lx – zařízení do kapsy, které je kompatibilní se standardem IBM PC a mohou na něm beze změny běžet i programy pro klasické velké počítače.

Pokud máte pocit, že je v dnešní době na trhu hromada různých typů a formátů zařízení, asi by vás udivilo, co všechno bylo možné zakoupit už v osmdesátých a devadesátých letech. Na trhu bylo všechno od chytrých hodinek, přes „databankové“ počítače velikosti kreditní karty, až po deseti a více kilové krabice ve tvaru kufru s výkonem klidně vyšším než průměrný stolní počítač.

Na rozdíl od dnešní doby, kdy na většině zařízení může běžet akorát Windows nebo Android, tehdy bylo vše různorodější. Čím menší zařízení bylo, tím jednodušší na něm obvykle byl i systém a programy. Takže ano, mohli jste mít malý počítač schovaný v peněžence, ale ten třeba zvládl jen udržet poznámky, kontakty a kalendář, měl trochu lepší kalkulačku s jednoduchým programováním, ale neměl už žádné rozhraní pro komunikaci s okolím. S menšími rozměry bylo nutné obětovat víc než jen velikost obrazovky a klávesnice, a tak bylo mnohem důležitější zvážit potřeby a vybrat ten nejlepší kompromis.

Počátky DOS-compatible handheldů

Kapesní počítač nebyl ani na přelomu 80. a 90. let něčím objevným. Bylo jich na trhu vícero a lišily se jak velikostí, tak schopnostmi. V roce 1989 přišlo na trh tak trochu ojedinělé zařízení a tím byl Poqet PC. Šlo o poměrně drahý handheld ($2000) s relativně velkým displejem schopným zobrazit CGA grafiku s rozlišením 640×200, zmenšeninou klasické „notebookové“ klávesnice a jednočipovým řadičem kompatibilním s platformou PC XT. Byl to malý plnohodnotný počítač, který měl v paměti operační systém MS-DOS.

Hlavní limitací byla absence pevného disku (v té době se ještě používaly 3.5″ disky i v noteboocích, takže sem by se nic nevešlo), ale i disketové mechaniky. Oboje se dá pochopit. S nimi by muselo být zařízení mnohem větší a těžší. Problém se řešil tak jako jinde v té době, kdy flash paměť byla strašně drahá – osadila se větší operační paměť, kterou systém dělil mezi programovou a diskovou (část se prostě chovala jako malý disk, podobně jako u pozdějších PDA). Slabší byl fakt, že kapacita této paměti byla jen 512, resp. 640 kB. Když si z toho odečtete prostor programové paměti, je jasné, že na disk jste si toho moc neuložili, a spíš než pro nové programy byla paměť užitečná pro data vytvořená ve vestavěných aplikacích (těch v ROM).

Vestavěné aplikace bohužel byly velmi primitivní, takže kdo to myslel s tímto zařízením vážně, ten musel investovat do drahých flash pamětí ve formě PCMCIA karet rané specifikace. Byl to prostě zmenšený počítač x86/PC s omezeným softwarem a miniaturním úložným prostorem, což se pro trh nakonec neukázalo jako zas tak zajímavá cesta.

HP 95lx

To HP šlo na věc jinak. Dnes už asi málo kdo ví, že právě HP bylo výrobcem prvních kapesních vědeckých kalkulaček a s výrobou handheld zařízení mělo spoustu zkušeností (divizi měřáků a kalkulaček už bohužel dlouho nemá). Když inženýři v HP tvořili malý počítač HP 95lx, mnohem více se řešilo, k čemu ho lidé budou moci využívat, než jak zmenšit klasické PCčko. Od začátku tedy mělo jít o organizér, jednoduchý zápisník a velmi pokročilý kalkulátor, který zvládne vědecké výpočty, statistiku i ekonomické funkce.

Že bude postavený na procesoru od NECu, který bude kompatibilní s x86, a bude mít vestavěný MS-DOS, to byl spíše příjemný bonus pro zjednodušení vývoje dalších aplikací. Oproti Poqet PC vypadal jednodušší po hardwarové stránce, přestože byl o dva roky novější (jenže levnější). Jeho procesor měl takt 5 MHz, klávesnice byla kalkulačkového typu a displej zvládal zobrazit text 40×16 znaků (mimo DOS byl v některých aplikacích i speciální grafický režim).

Silnou stránkou byly ovšem poměrně pokročilé programy v ROM a možnost dobré synchronizace s velkým počítačem. U některých nebylo vůbec nutné data konvertovat. Například jako tabulkový kalkulátor byl licencován plnohodnotný Lotus 1-2-3, což dnes už mnohým nic neřekne, ale kdysi měl tento program stejnou pozici jako MS Excel dnes. Pro práci na cestách šlo o velmi zajímavý nástroj.

Plně se možnosti počítače rozvinuly až s další verzí, když v roce 1993 přichází model 100lx, který napravuje největší nedostatky svého předchůdce. Má větší displej s rozlišením 640×200, podporu grafického standardu CGA a plné zobrazení textového režimu 80×25 znaků jako na PC. Navíc je jeho procesor Intel Hornet nejen díky vyššímu taktu skoro o polovinu rychlejší a paměť je dle modelu 1-2 MB. Jen o rok později (1994) vychází verze 200lx, která je hardwarové stejná, ale má ještě vymakanější software. Právě tu jsem si před pár měsíci zapůjčil pro zkoumání od Sledge z High-Voltage.cz…

HP 200lx

HP 200lx je doslova kouzelný kousek hardware. Zatímco s notebooky jste se v roce 1994 obvykle nedostali pod hranici 1,5 kila, tento malý handheld s rozměry 160 x 85 x 26 mm váží pouhých 349 g. Uvnitř tepe 7MHz procesor kompatibilní s Intel 80186, což není nic jiného než vylepšený procesor 8086 s efektivnějším mikrokódem (vyšší rychlost při stejném taktu), který v sobě navíc integruje řadu funkcí okolních obvodů, aby celé řešení zabíralo minimum místa.

K procesoru je připojena paměť o velikosti 2 MB, která se dělí mezi operační (maximálně 640 kB) a úložnou (zbytek), a dva sériové porty pro komunikaci – jeden pro kabelové spojení (speciální konektor s redukcí na 9pin) a jeden pro infra-přenos (šlo s ním přenášet data do notebooků a tisknout bez kabelů na vybraných HP tiskárnách). Aby tu byla také nějaká rozšiřitelnost, je na levém boku ještě slot PCMCIA, který je na rozdíl od mnohých starších handheldů konečně standardizovaný (16bit PCMCIA 2.0 Type II).

Jde z hlediska funkčnosti o (skoro) klasické x86/PC, v jehož paměti je (mimo jiné) plnohodnotný operační systém MS-DOS 5.0, což dává velké možnosti při výběru kompatibilních programů. Miniaturní PC sice neoplývá brutálním výkonem ani z pohledu roku 1994, ale nabízí možnost provozovat řadu programů z velkých počítačů v identických verzích a vyniká nekompromisní výdrží na baterie v desítkách hodin, kterou by mohly závidět i dnešní úsporné notebooky.

Napájení

V zadní části se vkládají dvě tužkové baterie a počítač si automaticky pozná, zda jsou jednorázové, nebo nabíjecí. V případě druhé možnosti může (při správném typu) sloužit i jako jejich nabíječka, pokud je připojen napájecí adaptér (pro info – lze použít stejné adaptéry jako na pozdějších handheldech Jornada).

Na jedno nabití lze dosáhnout až 40 hodin nepřetržitého provozu. Vysoká výdrž má tři důvody – velmi úsporný procesor, nepodsvícený displej a absenci pevného disku (tj. mechanické komponenty). Výdrž v reálném provozu je klidně celý měsíc, neboť hlavní vypínač slouží pouze k uspávání a probouzení (vše je okamžité) a v uspaném stavu je spotřeba prakticky nulová.

Úložný prostor vyhrazený v operační paměti je udržován na úrovni firmware, takže ani úplný reset systému data nesmaže (tedy abych byl přesný, při úplném resetu budete dotázáni, zda se má smazání provést). Při výměně tužkových baterií, nebo jejich úplném vybití je poslední záchranou malá knoflíková baterie, která slouží výhradně k udržování datové paměti.

HP 200lx si umí sledovat stavy obou baterií a zobrazuje je v nastavení. Pokud některá dochází do kritického stavu, bude opakovaně upozorňovat. V praxi tedy nehrozí, že byste při nepozornosti o data ze dne na den přišli. S měřením baterie je mimochodem spojena jedna nekompatibilita proti PC.

Obvody, které jsou obvykle používány při vzorkovaném přehrávání zvuku přes PC Speaker (interní repráček), zde slouží právě pro zjišťování stavu baterií (a nabíjení). Programy (tedy především některé hry), které tento speciální způsob přehrávání používají, tedy končí zaseknutím.

Obraz

Oproti Poqet PC si u HP 200lx budete muset vystačit s o dost menším displejem. Má úhlopříčku 5,1“, přestože rozlišení je stejné – 640×200. Toto konkrétní rozlišení není bezdůvodné, neboť jde o maximum, se kterým umí pracovat adaptéry CGA, a tedy i minimum pro handheld, pokud chce mít plnou podporu alespoň základního grafického standardu z PC. CGA je emulováno z velké části a vedle B&W 640×200 (1bit barevná hloubka) je podporovaný také režim 320×200 se čtyřmi odstíny (2bit barevná hloubka). Režim s nižším rozlišením je na displej automaticky roztažen zdvojením pixelů na šířku a lze si zvolit kombinací kláves (ON+*) zda se mají vykreslovat skutečné odstíny, nebo mají být interpretovány různými vzorky B&W režimu převzorkováním na 640×200.

Vzhledem k tomu, že první generace LCD displejů v mobilních zařízeních pracovala s jasem obráceně, jsou ve výchozím nastavení světlé věci vykreslovány tmavě a naopak. V programech je to ku prospěchu, ale ve hrách to dobře nevypadá. Naštěstí lze jas kombinací kláves (ON+/) kdykoli invertovat.

Displej zobrazuje černo-modré znaky na zeleno-žlutém pozadí, a vzhledem k tomu, že nemá podsvícení, spoléhá výhradně na reflexní vrstvu. Z toho plyne, že na slunci je velmi dobře čitelný, ale čím méně je světla, tím více je potřeba si vůči němu displej dobře natočit. V noci za tlumeného osvětlení je práce s takovým displejem spíše utrpení. Displej v Poqet PC má stejnou technologii, ale je mnohem lesklejší, takže navzdory menší úhlopříčce se mi HP 200lx používalo lépe.

V interních aplikacích a v textovém režimu DOSu lze přepínat velikost písmen ve formě tří úrovní zoomu (Fn+Mezerník):

Klávesnice a lokalizace

Na rozdíl od displeje byla klávesnice u Poqet PC o dost lepší. Zatímco u něj byla klasická notebooková mechanika a ne moc kompromisní rozložení kláves, HP 200lx primárně orientovaný jako organizér a kalkulátor nabízí „kalkulačkovou“ klávesnici s malými tlačítky. Pro lepší práci s čísly je zde pro jistotu rovnou dedikovaný numerický blok po pravé straně(a všechno je kvůli němu menší). Dostupné jsou v podstatě všechny funkce klasické klávesnice PC, jen to chce prokouknout logiku, podle které jsou přesunuté, a naučit se je vyvolávat různými přepínači podle barvy popisku.

Samotnou mechaniku bych úplně neodsuzoval. Pokud je handheld na rovném podkladu, lze psát ideálním případě „všema čtyřma“, a to ne úplně pomalu. Velmi dobré je také psaní palci, když celý přístroj držíte v ruce. Zásadní nedostatek se skrývá ve způsobu rozpoznávání stisku. Mimo přepínačů a šipek lze vždy stisknout maximálně jednu klávesu, a pokud tedy další mačkáte dřív, než je rozpoznáno puštění předchozí, bude druhé písmeno nahrazeno dvojicí prvního. Z pohledu mechaniky bych tedy neměl problém psát mnohem rychleji s velkou jistotou, ale kvůli tomuto jsem musel při psaní značně zpomalit a zopatrnět.

Pro našince je dalším zpomalením psaní diakritiky. Řada kláves, kde by obvykle byla písmena z diakritikou, totiž slouží jako zástupci pro rychlé přepínání mezi vestavěnými aplikacemi a tyto funkce nejde standardně přemapovat. Při nastavení češtiny jsou znaky s diakritikou dostupné kombinací nějakého písmene a přepínače Fn. Takové Ř je Fn+R, Í zas Fn+I. Tam, kde je více možností, se využívá nějaké blízké klávesy, která alternativu s diakritikou nepotřebuje. Ě se píše jako Fn+E, zatímco É je pod Fn+W. Funguje to tedy celkem logicky, ale stále platí, že dedikovanou klávesu to v rychlosti nenahradí.

Fascinující je, že HP 200lx vůbec podporuje češtinu pro čtení i psaní (CP-852, Latin-2), aniž by se musel nahrávat nějaký další program. To je u podobných dobových zařízení velká výjimka. Vývojáři si však s vestavěným softwarem hodně vyhráli a stačí doplnit dávkový soubor zavaděče (autoexec.bat) o příkaz programu měnícího rozložení kláves a znakovou sadu (keybez) s vhodným přepínačem pro češtinu. Potřebná úprava je pěkně popsána přímo v manuálu k zařízení. Čeština je zde tímto způsobem skrytě navíc – přepínání mezi hlavními jazyky je dostupné přímo v aplikaci nastavení.

Vykreslování českých znaků funguje i v textovém režimu DOSu, čímž se grafický čip liší od původního CGA (a mnoha notebooků s jeho klony), kde byla pouze jedna znaková sada vypálená v paměti ROM. Zde je sada podle lokalizace programem keybez, přímá změna z DOSu standardní cestou nefunguje. Na druhou stranu, když je zde ve spoustě možností i čeština, tak to nelze brát jako problém.

Operační systém a vestavěné aplikace

Po vložení baterií a první stisku vypínače startuje firmware zařízení, který vypíše pár copyrightů na vestavěný software, načte DOS do paměti a během sekundy už spouští příkazy uvedené v autoexec.bat. V základu jde o načtení rutin pro přenos dat po sériové lince (resp. IR portu) a obsluhu paměťových zařízení ve slotu PCMCIA. Pokud však chcete, můžete si přihodit i vlastní programy (sám jsem upravoval zavaděč jen kvůli podpoře češtiny). I s češtinou trvá čistý start pod deset sekund a končí zobrazením úvodní grafické obrazovky s informacemi o vlastníkovi a aktuálním časem.

Odteď už tlačítko vypínače slouží pouze k uspávání a probouzení. Obě činnosti jsou samozřejmě okamžité a tím nemyslím takovou tu dnešní sekundu, „co se nepočítá“. Prostě okamžité.

Jde o zařízení určené pro obyčejné lidi a ne technické nadšence. To znamená, že ačkoli je uvnitř DOS, nejste otravováni příkazovou řádkou a textovým režimem. Z úvodní grafické obrazovky se do aplikací přepíná stiskem příslušné klávesy s ikonou (řada na místě čísel u klasické klávesnice). Podobně se dá přepínat kdykoli mezi předinstalovanými aplikacemi. První spuštění je obvykle záležitostí 2-3 sekund, přepínání mezi zapnutými už počítač zvládá pod půl sekundy. Poslední ikona slouží ke spuštění správce aplikací, který nabízí klasický ikonový pohled tak, jak to znáte z moderních zařízení (pokud zrovna neujíždíte na dlaždicích).

Uživatelské rozhraní všech aplikací (s výjimkou Lotus 1-2-3) má jednotné prvky, takže to není ve stylu každý pes, jiná ves. Všude se lze pohybovat kurzorovými šipkami a klávesou tabulátor. Speciální funkce jsou vypsané na spodku obrazovky u natištěných F1-F10 a vyvolávají se stejnojmennými klávesami. Když chcete něco pokročilejšího, stačí zmáčknout klávesu Menu a v horní části se zobrazí horizontální lišta s roletovými nabídkami. Provázanost aplikací jde dál než jen ke stejnému uživatelskému rozhraní. Mezi programy je možné kopírovat text pomocí schránky

V sadě předinstalovaných aplikací je všechno možné, co byste v přenosném zařízení tehdy mohli očekávat. Databanková klasika v podobě graficky pěkně a přehledně zpracovaného kalendáře, adresáře kontaktů a rychlých poznámek pochopitelně nemůže chybět. Dále tu však najdete také schopnější textový editor s možností základního formátování, plnohodnotný tabulkový kalkulátor (Lotus 1-2-3) s podporou maker a databáze. K HP 200lx sice dostanete tlustý uživatelský manuál (mimochodem velmi kvalitně zpracovaný), kde je popsaný hardware i programy, ale výrobce pochopil, že ten si nebudete nosit všude s sebou, takže programy mají nápovědu a ty složitější také stručnější tutoriál.

Výčet programů tímto samozřejmě nekončí. S HP měla tehdy spousta uživatelů spojené vědecké kalkulačky. Zde je jedna vestavěná s vědeckými funkcemi, řešitelem rovnic, grafickým výstupem a napojením na tabulkový kalkulátor. Další libůstkou je e-mailový klient (modem bylo možné připojit přes IR, sériový port, nebo PCMCIA), software pro přenášení souborů se stolním počítačem, možnost automatizace některých úkonů pomocí maker a poměrně schopný terminálový klient s podporou různých standardů a přenášením souborů po sériové lince do v podstatě čehokoli. Do zbytku paměti se ještě vtěsnaly stopky, světové hodiny a dvě hry (jedna z nich variace 3D bludiště).

Zkoušel jsem skoro všechno, co HP 200lx nabízí a jsem doslova fascinován, jak propracovaný software bylo možné tehdy do malého zařízení dostat. O to smutnější je pohled jak na jeho nástupce s Windows CE, tak na dnešní telefony a tablety, kde je situace z hlediska produktivních aplikací doslova tristní. Aby to nebylo všechno, tady všechno reaguje velmi rychle (rychleji, než byste čekali od PC XT). Sem tam si možná všimnete pomalejšího překreslování oken v určitých situacích, ale vyloženě na výkonové limity narazíte snad jen při složitých výpočtech v tabulkovém kalkulátoru a vykreslování grafů. Jinak jsou reakce rychlé, programy se spouští během chvilky a přepínání mezi nimi nezdržuje. Možná i proto na toto zařízení tolik lidí nedalo ještě poměrně nedávno dopustit.

DOS

Když už je to uvnitř PCčko, má to procesor s instrukční sadou x86 a základem systému je MS-DOS, byla by škoda omezovat se pouze na vestavěné aplikace. HP naštěstí možnosti spouštět libovolné DOSovské programy nijak nebrání. K jejich spouštění vedou tři možnosti. Můžete si zapnout příkazovou řádku zástupcem DOS, spustit program přímo ze správce souborů, anebo ukončit celé integrované prostředí, což vás hodí také do příkazové řádky (ale paměť už nebude zaplněná ničím jiným).

Kompatibilita s PC není stoprocentní a jsou zde nějaké nástrahy. Firmware nemá kompletní emulaci rutin BIOSu pro práci s pevným diskem, neporadí si s některými speciálními grafickými módy pro CGA (160×100 16 barev, což zde stejně nemá příliš smysl), a jak již bylo zmíněno, speciální přehrávání vzorkovaného zvuku nejde, neboť je potřebný obvod používaný pro něco jiného. Pak samozřejmě platí, že nelze spustit programy, které jdou svými nároky za možnosti osazených komponent – musí si tedy vystačit s 16bit instrukční sadou bez chráněného módu, maximálně 640kB RAM a grafickými režimy MDA a CGA.

V době, kdy tento počítač vyšel, bylo programů, které tyto požadavky splňovaly, stále mnoho. Ostatně tady v ČR měl v první půlce devadesátek klon PC XT kde kdo jako jediný počítač (jen mnohdy s monochromatickou grafikou Hercules). Podpora grafiky CGA je i u spousty her, které vznikly kolem roku 1990/1991. Takové ty klasiky jako Princ z Persie, Flight Simulator 3.0, formule od Accolade, to tu všechno běží. Když to vyhrotíte až do krajnosti, na nejnižší detaily jsou tak tak hratelné i plně 3D závody Stunts. Výkon procesoru je vyšší než u původního XTčka s 8088 (4,7 MHz). Jednak takt je vyšší o polovinu a jednak má zvolený procesor optimalizovaný mikrokód, takže některé instrukce provádí znatelně rychleji. Kdo má zkušenost s prvními procesory 286 na 6 MHz, tohle je pocitově velmi podobné (tedy ve výsledku rychlejší, protože pomalý disk je nahrazen operační a flash pamětí).

Při provozu DOSovských programů mi vadily jen dvě věci. Jednak nemožnost použít horní řadu pro psaní čísel místo spouštění vestavěných aplikací a jednak fakt, že složitější programy, které intenzivně využívají hardware, mohou při přepnutí do nějaké z vestavěných aplikací zaseknout celý počítač (tvrdý reset v podobě Ctrl+Shift+ON naštěstí funguje vždy; o data v paměti nepřijdete, protože na začátku tvrdého restartu se vždy systém ptá, zda má provést inicializaci úložiště).

Závěrem

HP 200lx je neuvěřitelné zařízení, které ve své době dokázalo oslovit řadu profesionálních uživatelů. Takových, kteří potřebovali něco vysoce mobilního, ale současně také schopného v kancelářských aplikacích. S tímto handheldem dostali sofistikovanou sadu vestavěných programů a k tomu navíc možnost spouštět nepřeberné množství programů pro velké stolní počítače s DOSem.

Když HP 200lx vyšel, prodávala se 1MB RAM verze za $549 a 2MB RAM verze za $699. V obou případech jde o cenu, za kterou jste si nový notebook ještě nepořídili. Maximálně nějaký bazarový s výkonem ne o moc vyšším a pevným diskem do 40 MB. U takového notebooku však byla velká pravděpodobnost, že výdrž nebude vyšší než tři hodiny a hmotnost nebude nižší než tři kila. Kdo chtěl skutečně mobilní malý notebook, ten se musel dívat po zařízeních začínajících v nejnižších konfiguracích na $2000.

Cestu si tento handheld našel jak k různým manažerům, kteří jej používali v základní verzi tak, jak byl navržený, tak k různým terénním pracovníkům velkých korporací. Ti jej fasovali ve verzi bez vestavěných aplikací, pouze s DOSem. Do něj byla vždy nahraná nějaká speciální aplikace (často různé evidence) a k interakci s prostředím pak sloužil buď sériový port, nebo speciální čtečky do PCMCIA.

Původní řada DOSovských handheldů měla u HP poměrně dlouhý život. Ještě v únoru roku 1997 se objevila nová verze HP 200lx s 4MB pamětí. Stála $599 a levnější 2MB verze stála $499. Od uvedení tedy cena příliš neklesala, neboť o zařízení byl stále zájem.

Nutno dodat, že v té době se na trhu začaly objevovat (i přímo od HP) nástupci postavení na různých jiných procesorových platformách (zprvu Hitachi, později ARM), u kterých byl původní DOS s kvalitní sadu vestavěných aplikací vyměněn za nový počin Microsoftu – Windows CE. Tedy ořezanou verzi Windows s podobným grafickým rozhraním, avšak bez programové kompatibility. Cílem bylo nabídnout levnou alternativu k notebookům pro ty, kteří potřebují pouze přístup k e-mailům, tabulkám a vytváření jednoduchých textových dokumentů. První vlaštovkou u HP byl 300lx/320lx s 44MHz Hitachi SH3 a 2MB, resp. 4MB RAM, měl větší obrazovku a pohodlnější klávesnici (nyní již bez numerického bloku). Cena však byla stejná jako u 200lx se stejným množstvím paměti.

HP (podobně jako ostatní výrobci zařízení) spoléhalo na aplikace dodávané Microsoftem, což se spolu s prvotní pomalostí těchto zařízení ukázalo jako hlavní kámen úrazu. Ale o tom zase někdy příště…

Technická specifikace

• Procesor: 7,91MHz Intel Hornet (80C186 kompatibilní)
• RAM: 2 MB (až 640kB jako operační paměť, zbytek použit jako disková)
• Grafický adaptér: integrovaná CGA (16kB RAM, 640×200 černá-bílá, 320×200 4 stupně šedi)
• Interní sběrnice: ISA
• Displej: 5,1“ pasivní/nepodsvícený (640×200, 4 stupně „šedi“)
• Pevný disk: -
• Rozhraní: 1x sériové (115kb/s), 1x PCMCIA II (16bit)
• Rozhraní v doku: 2x PS/2 (klávesnice, myš), 1x sériové, paralelní, dokovací konektor, externí disketová jednotka
• Bezdrátové možnosti: Infra-port (115kb/s)
• Výměnné jednotky: -

Obrazovky programů