Siemens-Nixdorf PCD-4ND (1994)

Přišlo léto a s ním i parné dny, kdy lidé raději vylezou ven, než aby seděli u počítače a četli blogy (podíl návštěvnosti z tabletů/mobilů stoupl z 5% na 10). Kromě toho novinářské akce teď nemají příliš informativní charakter (tedy pokud vás nezajímá, že v závodě jachet se naše posádka umístila na čtvrtém místě z devíti). Z nudy jsem tedy sáhl do svých tajných skrýší a z vitrínky vytáhl další skvělý kousek do virtuálního muzea. Tento můj oblíbenec spatřil světlo světa v roce 1994 a pohání jej procesor třídy 486.

O notebooku PCD-4ND jsem už několikrát v minulosti psal. Je to totiž pro mě svým způsobem srdeční záležitost. Byl to stroj, na kterém jsem udělal spoustu školních prací (ještě v prváku a druháku na střední), skoro denně jsem jej někam tahal a poprvé jsem se o něj s nikým nemusel dělit. Měl jsem na něm Office, čtečku PDF, několik specifických oborových programů (hlavně simulátor elektrických obvodů) a samozřejmě spoustu her. Když jsem přišel domů, připojil jsem jej ke stolnímu počítači pomocí tlustého paralelního kabelu a synchronizoval pracovní soubory.

Kdysi jsem měl starší verzi, která z výrobní linky sjela v roce 1993. Byla to jedna z prvních verzí modelu PCD-4ND a až na lepší procesor (50MHz i486DX2) a disk (320 MB) šlo o konfiguraci bez příplatkových komponent. Displej byl pasivní monochromatický (8,9“ VGA), operační paměť měla 4 MB a o zvukovém čipu jsem si mohl nechat zdát. V muzeu mám ovšem jiný kousek. Je z druhé poloviny roku 1994 a kromě výkonnějšího procesoru Intel DX4 (75MHz), maximálně rozšířené operační paměti (4MB na desce a 16MB RAM karta), nabízí i velký 10,5“ barevný displej (byť jen v levnější pasivní verzi) a 16bit stereofonní zvukový čip.

V roce 1994 byly notebooky na západě již zcela běžným nástrojem. Průměrně se pohybovaly v hmotnostech okolo 3-3,5 kg (subnotebooky 2 kg), měly 4MB RAM (lepší modely 8 MB, ale bylo jich spíše méně – na větší paměť došlo až s Windows 95), úložný prostor mezi 200 a 300 MB již byl standardem a za model s barevným pasivním displejem jste zaplatili $2000-3000 (s aktivním TFT displejem byla cena klidně dvojnásobná).

PCD-4ND byl univerzální stroj zaměřený především na firmy a větší německé provozy (Siemens-Nixdorf byl tehdy největší evropský průmyslový podnik). Měl tedy nabídnout výkon, základní multimediální výbavu i rozšiřitelnost pomocí dokovací stanice. Hmotností spadal do zmíněných hodnot a v nejnižších konfiguracích šel sehnat poměrně levně (na tehdejší poměry).

Němci mají velkou historii v předprodeji notebooků od OEM výrobců. Siemens-Nixdorf si ani tehdy nevyráběl notebooky sám. K výrobě používal OEM partnery jako Quanta a Matsushita (Panasonic), kterým dával přesné pokyny dle návrhu od podnikových designérů. PCD-4ND jakožto vyšší třída z nabídky byl vyráběn v továrnách druhého zmíněného partnera, což už tehdy indikovalo dobrou kvalitu.

Výpočetní výkon a úsporné procesory

Pokud jde o procesory, základ představovaly úsporné řady 25-33MHz Intel i486SX. Tedy klasické 32bit 486 procesory ochucené o matematický koprocesor. Zprvu Intel používal označení i486SL, když existoval pouze jeden úsporný model generace 486, ale později přešel na značení z desktopových procesorů a dodal k mobilním variantám nápis „SL enhanced“.

Takto označené procesory byly vždy vyráběny s 3,3V logikou (místo běžnější 5V) a měly vestavěnou statickou paměť pro uložení všech vnitřních registrů a následné přepnutí do režimu spánku, kdy klesla spotřeba na minimum. Tato technologie se ještě v tom samém roce postupně probojovala i do stolních procesorů a umožnila režim spánku i v klasických počítačích.

75MHz Intel DX4 byl zajímavý procesor. Do stolních počítačů Intel tlačil hlavně své nové Pentium a rád si za něj nechal dobře zaplatit. Intel DX4 byl procesor primárně určený do notebooků, pro které bylo Pentium moc energeticky náročné. Zprvu ho jinam než do notebooků nechtěl nabízet a pod tlakem zákazníků (a konkurence) jej nakonec uvolnil i pro stolní počítače, ale pouze pro OEM výrobce (zákazník si jej jako upgrade ještě dlouho koupit nemohl).

Odborná veřejnost si zprvu stěžovala na označení DX4, neboť byla z DX2 zvyklá, že číslo značí, kolikrát procesor pracuje rychleji než vnitřní sběrnice počítače (50MHz DX2 pracuje se sběrnicí na 25 MHz), zatímco DX4 měl násobič frekvence nastavený na trojnásobek (3×25). Intel k tomu řekl, že DX4 používá vylepšenou vyrovnávací paměť cache (write-back) s dvojnásobnou velikostí (16 kB), což znamená, že nový procesor má skoro čtyřnásobný výkon proti původnímu (fakticky se také chtěl vyhnout označení DX3 kvůli nějakým soudním tahanicím s AMD).

Pokud jde o výkon, byl Intel DX4 vnímán jako vstupní brána k multimédiím, neboť zvládal rozšířenou specifikaci pro přehrávání videa v rozlišení 320×240 s patnácti snímky za sekundu. Dneska už to zní jako úsměvně málo v době 4K filmů, ale tehdy bylo takové video nesmírně náročné a zvládly jej jen hi-end sestavy. Kromě toho šlo o velký pokrok od snad jen rok staré první specifikace, která pracovala s videem v rozlišení 160×120 při stejné snímkové frekvenci (holt nějak se začít muselo).

16bit stereo zvuk

Na přehrávání videa nestačí samotný procesor. Novější verze PCD-4ND měly volitelně zvukový obvod a konfigurace, kterou jsem dostal od kamaráda jej má. Jde o levný čip ES688 od ESS (kdysi známého výrobce zvukových čipů), který nabízí použitelnou hardwarovou FM syntézu (MIDI) a schopnost přehrávat 44kHz/16bit zvuk ve stereu – zvládne tedy přehrávat hudbu v CD kvalitě. Alespoň teoreticky.

Implementace zvukových funkcí do notebooku nebyla výrobcem zvládnuta nejlépe. Připojení na malý uřvaný repráček PC Speakeru mělo nevýhodu v absenci dodatečného zesílení signálu. Buď hrál z repráčku zvuk potichu (zejména proti systémovému pípání) a ve sluchátkách byl v pořádku, nebo hrál repráček dostatečně, ale sluchátka by vám pak utrhla hlavu. Větší problém byla spíš otřesná kvalita zmíněného repráčku. Do třetinové hlasitosti (šla měnit jen softwarově přes mixér čipu) byl zvuk hrozný a tichý, ale ne moc zkreslený. Od poloviny výš už bylo zkreslení příliš silné. Předpokládám, že se počítalo hlavně s připojením nějakých malých PC bedniček s vlastní regulací hlasitosti a vestavěný repráček byl jen kvůli chybovému cinkání ve Windows.

Když už nic jiného, pozitivem řešení s ES688 byla autokonfigurace na úrovni BIOSu. Ani v DOSu jste tedy nemuseli zavádět žádný ovladač a ve hrách fungoval jak zvuk (220h Sound Blaster Pro), tak hudba (388h Ad-Lib).

Pasivní displej a grafický akcelerátor

V roce 1993 udělala společnost Western Digital (dnes už známá jen jako výrobce pevných disků) skvělý grafický akcelerátor WD90C24A2, v marketingových materiálech označovaný také jako WD24 Rocket Chip. Šlo možná o první grafický akcelerátor do notebooků a pravděpodobně výrobce notebooků nějak učaroval (ať už schopnostmi, nebo cenou), protože byl pár let v každém druhém modelu (celé generace ThinkPadů jej měly 2-3 roky, a to včetně modelů s procesory PowerPC).

Grafickým akcelerátorem je zde myšlena schopnost přenášet oblasti obrazových dat v paměti bez asistence procesoru, kreslení čar a vyplňování vymezených oblastí konkrétní barvou, případně vzorem. Často se tato funkce označovala jako BitBlt a „blitter“. V grafickém operačním systému akcelerátor výrazně ulevil procesoru při vykreslování a přesouvání oken a jeho výhodu šlo pocítit prakticky při libovolné činnosti (stačilo jen posouvání stránek v textovém editoru).

Ačkoli většina výrobců notebooků s WD24 mluvila o podpoře maximálně 256 barev, přes funkce VESA a některé ovladače bylo možné zapnout vyšší barevné hloubky s 32/65 tisíci barev. Univerzální ovladač do Windows 95 později vyšší barevnou hloubku nabídl automaticky a ve Windows NT4.0 zas byla dostupná jen v případě, že byl notebook zapnut s připojeným externím monitorem. Omezení barev na 256 mělo příčinu ve způsobu komunikace s interními displeji. Ne každý TFT panel uměl správně komunikovat ve vyšších barevných hloubkách, barevné pasivní displeje (DSTN) to neuměly vůbec a u monochromatických se 64stupni šedi to zas nebylo potřeba (ale zrovna tam to šlo, protože přepočet byl hlavně na bedrech grafiky).

Pokud už jste dosáhli 65 tisíc barev, bylo to kvůli malé video paměti možné jen v rozlišení 640×480. Další rozlišení až do 1024×768 šlo provozovat ve 256 barvách. Pokud jste použili speciální program při zavádění DOSu/Windows 95, přepnul se jeden z registrů v grafickém čipu a automaticky se nastavila vyšší obnovovací frekvence obrazu pro některé obrazové módy. Takových 800×600 při 256 barvách a vertikální frekvenci 75 Hz bylo optimální, vzhledem k rozmáhající se módě pro oči šetrnějších CRT obrazovek.

PCD-4ND jako správný konfigurovatelný notebook nabízel všechny tři typy obrazovek, které se tehdy vyskytovaly. Monochromatický pasivní displej měl úhlopříčku 8,9“ (okolo pak byl tlustější rám) a byl ideálním řešením pro ty, kteří měli notebook hlavně na práci s textem a nechtěli připlácet horentní sumy za lepší obrazovku. Výhodou monochromatických displejů byla vždy také vyšší svítivost, protože bílé světlo ze zářivky se netlumí průchodem přes barevnou masku subpixelů (červená-zelená-modrá).

Stroj, ze kterého píšu, má prostřední možnost – tedy pasivní barevný displej. Za něj jste si tehdy připlatili jen asi $500 (proti $1500 za aktivní TFT) a kromě barev měl také větší úhlopříčku. Při přeměření jsem došel k hodnotě 10,2“ (co si pamatuju, tak TFT obrazovky byly alespoň později stejně velké).

Pasivní displeje jsou sice levnější než aktivní, ale není to bez nějakých obětí. Tím, že zde nemá každý pixel své tři tranzistory, trvá překreslení obrazovky v řádu stovek milisekund, takže na hry můžete rovnou zapomenout – při pohybu se vše slévá do velké šedé šmouhy. Další neduhy se týkají vykreslování větších ploch jednou barvou (plochy jsou trochu flekaté a u kraje obrazovky blednou), nestability některých barev (u určitých barev máte pocit, že se „vlní“) a drobných artefaktů v obraze. Na druhou stranu na kancelářskou práci pasivní displeje stačily a cena rozhodla o jejich větší oblibě.

Překvapilo mě, že při přehrávání videa pomalost displeje moc nevadila. Zmíněných 15 snímků za sekundu ještě není tolik, aby se krystaly změnily do jedné velké matlanice, a pomalé překreslování alespoň zakryje občasné zaškubnutí kvůli nedostatku výkonu:

O rozdílech v rychlosti překreslování mezi aktivními a pasivními barevnými displeji jsem již dvě videa vytvořil (první, druhé). Pokud vás zajímá, jak si vede pasivní monochromatický displej PCD-4ND v akční hře Doom, podívejte se na video:

Velmi pomalé překreslování způsobuje, že se rychlé tmavé scény slévají do velké šedé šmouhy. Jak můžete vidět, před dvaceti lety bránilo hraní na notebooku mnohem více překážek.

Mobilní nasazení

Na cestách vám počítač navýšil hmotnost brašny o 3,24 kg, což odpovídá při tehdejší poměrech univerzálním notebookům, které mohou sloužit také jako náhrada stolního počítače. Ultramobilní stroje sice měly okolo dvou kil, ale měly také menší pevné disky a slabé procesory – nebylo to tedy plnohodnotné řešení pro každého. Zároveň je dobré dodat, že výkonné multimediální stroje měly hmotnost klidně přes šest kilo.

Sám jsem kdysi takto těžký notebook nosil a dalo se to, ale vždy jste přesně věděli, že notebook je uvnitř brašny/batohu, aniž byste se tam museli dívat. Dneska má podobnou hmotnost kdejaký 17“ multimediál. Jen dnes ani ten multimediál nemá v zavřeném stavu tloušťku 50 mm.

Naopak výdrž tři hodiny reálného provozu na jedno nabití není zas tak odlišná od některých dnešních notebooků. Baterie měla kapacitu 25,9 Wh, a pokud jste chtěli zdvojnásobit výdrž, stačilo koupit druhou takovou a vložit ji místo disketové mechaniky. Předpokládám, že s aktivním TFT displejem by výdrž jedné baterie nebyla víc než dvě hodiny. Aktivní displeje tvořily velkou část celkové spotřeby notebooku (a dnes to není jiné).

Notebook byl navržen pro práci pod DOSem, a tak se nespoléhal na speciální ovladače pro ukazatel zbývající výdrže a uspávání. Stav baterie šel odečíst z jednoduchého stavového displeje nad klávesnicí, a pokud baterie docházela, začala blikat dioda pod displejem (rychlostí úměrnou naléhavosti situace). Uspávání do paměti a na disk pro změnu řešil BIOS, který zvládal provést uspání na disk v libovolném operačním systému, pokud na pevném disku byl primární oddíl ve formátu FAT16 a na něm místo pro vytvoření souboru a velikosti operační paměti.

Model PCD-4ND podléhal módní vlně dokování do velkých stanic, které z notebooku udělají plnohodnotné PC. Stanice vypadala jako klasický počítač v desktop provedení a vpředu byly kromě vypínače dvě 5,25“ pozice pro interní zařízení jako jsou pevné disky a optické mechaniky. Uvnitř byly tři ISA sloty pro klasické karty ze stolních počítačů.

Vzadu byly pochopitelně duplikovány všechny konektory notebooku a k nim navíc přibylo rozhraní SCSI. Základní deska stanice měla na sobě integrovaný SCSI řadič (Adaptec AIC 6360Q) a ten představoval jedinou rychlou cestu pro připojení úložných jednotek (interních i externích). Dovnitř tedy nebylo možné připojit klasické IDE disky, ale ve velkých firmách, kam tyto stanice putovaly, to pravděpodobně nikoho netrápilo.

Řešení s dokovací stanicí nabízelo excelentní rozšiřitelnost, a pokud někomu nevadil procesor pouze na úrovni střední třídy v porovnání s desktopy, notebook představoval plnou náhradu.

Ergonomie, klávesnice a trackball

Dnešní notebooky jsou ve většině případů širší než tento, ale pokud jde o rozložení klávesnice, svádí mnohem větší boje. Přitom zde má klávesnice dobré rozložení, ve kterém se lze jednoduše hmatově orientovat a nechybí žádná potřebná klávesa.

PCD-4ND je ještě z generace notebooků, kde se klávesnice umísťovala co nejvíc dopředu. S posunutím klávesnice dozadu kvůli větším opěrkám pro ruce přišel sice před nějakým časem Apple, ale řadě PC výrobců trvalo dlouho, než objevili výhody takového řešení.

Ostatně za zmínku stojí, že až v tomto roce se začaly různé alternativy myší integrovat do notebooků. Ještě v roce 1993 bylo běžné, že si můžete maximálně připojit externí trackball na bok notebooku. Zde už máte trackball integrovaný uprostřed pod klávesnicí, kde je dobře přístupný pro leváky i praváky.

Na klávesnici i trackballu se projevil zub stáří. Klávesnice má tužší chod, takže vyžaduje trochu cviku při psaní. Trackball má pro změnu velkou tendenci se zasekávat a nepomáhá ani čištění. Zdá se, že přítlačná kolečka už jsou příliš opotřebovaná. Když jsem ještě končil s používáním vlastního kusu před více než deseti lety, pořád byly obě tyto komponenty funkční. Zdá se, že dalších deset let stáří si vybralo svou daň (oba problémy jsou typické snad pro všechny kusy tohoto notebooku).

Windows NT3.51

Mít v roce 1994 v notebooku 20 MB operační paměti, to už bylo na úrovni základních pracovních stanic. Bylo mi tedy líto v takovém stroji mít jen DOS a Windows 3.11. Sáhl jsem tedy po dobovém operačním systému, který se na pracovní stanice hodí – Windows NT 3.51 Workstation.

Jde o přímého předchůdce dnešních Windows, který vznikl jako alternativa k původním jednodušším Windows, aby pokryl potřeby segmentu pracovních stanic a serverů. Systémy Windows NT nabídly funkce jako SMP podporu více procesorů (unifikované rozhraní dříve než v komerčních PC UNIXech), zabezpečení, lepší multitasking a v případě verze 3.5 také plnou podporu znakové sady Unicode. To vše s klasickým vzhledem jednodušších Windows (3.11).

Systém pro svůj běh požaduje alespoň 12 MB operační paměti (místo 4 MB pro pozdější Windows 95) a 16 MB se uvádělo jako doporučená hodnota. S 20 MB RAM systém nemá potřebu hrabat na disk více, než je třeba, a s otevřenými několika programy (terminál na výkonnější počítač, textový webový prohlížeč, IRC a Word 6.0) se při běžné práci disk nemá problém na dlouho vypnout. Na rozdíl od novějších Windows (NT) nedochází k neustálému přístupu systémem na disk. Se 75MHz procesorem je vše neskutečně rychlé a navzdory vyšší náročnosti systému je celkový dojem při běhu více programů lepší než v případě Windows 3.11. Tehdy šlo o velmi povedený systém a Microsoft byl chytrý, že s prací na NT začal tak brzo, přestože do hlavního proudu se tato řada Windows dostala až s verzí XP.

Pokud byste měli podobný notebook s 20 MB RAM, je asi nejvhodnějším systémem Windows 95. Pro ten je totiž hromada programů a podpora různých rozšiřujících karet je také nejlepší. Navíc s PCD-4ND je pod Windows 95 nejlepší vestavěný ovladač pro grafickou kartu – můžete s ním používat jak 65 tisíc barev v 640×480, tak vyšší obnovovací frekvence obrazu v různých rozlišeních při 256 barvách. V NT 3.51 mám na interním displeji 640×480 ve 256 barvách a vyšších rozlišení jdou jen v 16 barvách. Navíc vyšší obnovovací frekvence jsou na externích monitorech zapovězeny. U mě ovšem rozhodla mnohem lepší podpora sítí (zejména těch, kde se pracuje s přístupovými právy), plně funkční Unicode a v neposlední řadě špičková stabilita – NT 3.51 prostě nepadají. Kromě toho jsem si je vždycky chtěl vyzkoušet a tohle je dobou ideální stroj.

Technická specifikace

  • Procesor: 75MHz Intel DX4 (mobilní varianta se sníženým napětím na 3,3 V, 3×25 MHz)
  • RAM: 20 MB (4 MB na základní desce a 16MB speciální RAM karta)
  • Grafický adaptér: Western Digital WD90C24A2 (768 kB, VESA 1.2, GUI akcelerace)
  • Interní sběrnice: VESA Local Bus, ISA
  • Displej: 10,2“ pasivní barevné DSTN LCD (640×480)
  • Pevný disk: 209 MB, 2,5“ IDE (Seagate ST9235A)
  • Rozhraní: 1x sériové, paralelní, 2x PS/2 (klávesnice, myš), dokovací konektor, sluchátkový výstup, mikrofonní vstup, 2x PCMCIA II/III (16bit),
  • Bezdrátové možnosti: SIR příprava (pro funkčnost se do připraveného jack konektoru musí vložit vysílač/přijímač)
  • Výměnné jednotky: 3,5″ disketová mechanika HD (1,44MB)

Schopnosti grafické karty:

  • Nejvyšší počet barev: 65 tisíc (640×480)
  • Nejvyšší rozlišení: 1024×768 (256 barev)
  • Nejvyšší obnovovací frekvence: 75 Hz (88 Hz pro textový režim)
  • Akcelerační funkce: Windows GUI akcelerace, DirectDraw, BitBlt, lineární adresace
  • Podporované obrazové režimy nad rámec VGA: 640×480 256 barev (60/75 Hz), 640×480 65 tisíc barev (60 Hz), 800×600 256 barev (56/60/72/75 Hz), 1024×768 256 barev (44i/60 Hz).

Grafický adaptér umí klonovat obraz mezi interním displejem a připojeným monitorem. Při klonování má externí monitor vždy 60 Hz. Pokud je zapnuto rozlišení, obnovovací frekvence nebo barevná hloubka, které by adaptér neuměl zobrazit na obou monitorech, přepínání monitorů nefunguje.

BIOS

Firmware notebooku je licencovaný Phoenix 486 BIOS, který byl velmi oblíbený, neboť šlo o jediný široce dostupný BIOS se špičkovou podporou rozšířených mobilních funkcí (vypínání nepotřebných komponent, uspávání na disk a do RAM). Zde je již aktualizovaná verze s podporou disků nad 500 MB (LBA).

Pod čarou

Siemens-Nixdorf PCD-4ND byl povedený notebook a není to tak dávno (pár let), co jsem sem tam nějaké kusy našel běžící na měřicích pracovištích. Dnes už bych si nedělal naděje a řekl bych, že většina jich musela skončit v popelnici nebo někde hluboko ve skříních s vyřazeným hardware.

Siemens-Nixdorf jakožto průmyslový gigant měl s návrhy notebooků několik let zkušeností a ani PCD-4ND nebyl jeho poslední počin. Přímým nástupcem byl v roce 1995 model pojmenovaný PCD-5ND, který byl zabudován ve stejné šasi (včetně klávesnice, trackballu, baterií a identického dokovacího konektoru). Jedinou vizuální změnou byl ve vyšších konfiguracích 11,3“ aktivní displej, konečně s vyšším rozlišením 800×600.

Hlavní změny se odehrály pod kapotou, kde byla osazena nová základní deska s pasivně chlazeným mobilním 75MHz procesorem Intel Pentium (P54C, 1,5×50, spotřeba 3-4 watty), integrovanými 8 MB operační paměti (opět s možností rozšíření kartou), lepší grafikou Chips and Technologies 65545 a konečně pořádnou zvukovkou (ES1688).

Po tomto modelu přešel Siemens-Nixdorf na slovní značení svých modelů a přišel nástupce SCENIC Mobile 500 s upraveným vzhledem a touchpadem (základní rysy jsou podobné). Při restrukturalizaci podniku byla divize počítačů o pár roků později oddělena a vznikl Fujitsu Siemens Computers. Před pár lety Fujitsu odkoupilo podíl Siemensu a dnes se již jako značka používá pouze Fujitsu. Přestože jde o japonského výrobce, nižší řady notebooků se vyrábí v německých fabrikách kousek od našich hranic (skutečně vyrábí, nejde jen o OEM návrhy jako dříve).

Další fotky

Můj původní kus z dávných dob

Všechny fotky v plném rozlišení

Pokud byste si chtěli fotky prohlédnout ve větším rozlišení, už nějakou dobu se na FB stránce NotebookBlogu válí obsáhlá galerka s komentáři.

Komentáře k článku

  1. 1. rmartin  31.7.2013  10:00:10

    Díky za článek, tyhle historické já nejraději. Siemens dělal v té době designově zdařilé stroje, vždycky se mi líbily, ale nikdy jsem žádný nevlastnil. Ty malé informativní displaye tehdy byly dobrý nápad, ocenil bych to i dneska, dalo by se na tom zobrazit spousta užitečných informací. Škoda že je trend přesně opačný, nejlépe vyházet i všechny diody, aby člověk nevěděl, jestli notebook spí nebo je vypnutý, či zda-li pracuje/nepracuje disk, o aktivitě bezdrátových adaptérů nemluvě. Také mě zaujalo použití Windows NT 3.51, nikdy jsem s nimi nepracoval, řadu NT jsem začal poznávat až s 4.0. Docela mě to navnadilo si s nimi také pohrát.. nejlépe si udělat doménovou síť s Win NT /3.1/3.5/3.51 Server a několika stanicemi. Člověk pak snadno zjistí, co věcí, které považuje za relativní vymoženost poslední doby, je v nějaké podobě samozřejmností už 20 let.

  2. 2. swarm  31.7.2013  10:31:32

    [1] 3.51 a 4.0 jsou v mnohém hodně podobné. 4.0 je vlastně takový 3.51 se vzhledem Windows 95, ale vnitřně je rozdílů málo. Mně se 3.51 líbí právě z toho důvodu, že už se v mnohém chová stejně jako moderní NTčka, ale je velmi rychlý i na hodně pomalém HW s 16+ MB RAM.

    Pro mě jsou ty počítače mnohem zajímavější, když se s nimi dokážu připojit do sítě a pak u starých notebooků NT 3.51 vede nad Win3.11 – připojí se na sdílené složky, má FTP server, dají se tam rozběhat 32bit aplikace, fungují dlouhé české názvy na NTFS i FAT a nepadá.

    NT 3.5 jsem nikdy nezkoušel, ale pokud jde o NT 3.1, tak tam je nepříjemné, že úplně chybí podpora PCMCIA a má větší RAM nároky než 3.5(1) o 4MB, navíc v zátěži má asi o 10-30% nižší výkon a chybí mu řada komponent pro správu.

  3. 3. Kamil  31.7.2013  13:44:32

    Příjemný závan nostalgie. Zdá se rychlejší než XP na netbooku s N270. Vzpomínám na svůj první barevný HP 600C s vyskakovací myší. Mám pocit, že staré stroje jsou relativně funkčnější a lépe sladěné s operačním systémem účelně využívajícím každý bajt paměti.

  4. 4. Spasan  15.4.2014  19:26:26

    já jeden vlastním a tím pádem by mně zajímala jeho cena. vím že jeho baterka má hodnotu 139.00 (dolaru)

  5. 5. swarm  16.4.2014  19:47:59

    [4] Jestli má baterka hodnotu $139, tak ji prodej samotnou bokem. Notebook se prodává za 300-1000 korun podle stavu.

  6. 6. zdenin  26.10.2014  16:59:51

    Zdravim.
    Po letech jsem ho vytahl jenze jsem si tam tehdy nastavil heslo v biosu a ted si nepamatuji jake.
    Pomuzete jak to resetovat?
    Diky

  7. 7. swarm  26.10.2014  17:43:13

    [6] Hledal bych univerzální hesla na Phoenix BIOS.

  8. 8. zdenin  4.11.2014  12:52:45

    Tak jsem nejdriv vydelal bios a nic.Pak jsem oddelal baterku a zase nic.Nechal jsem tedy bios venku i baterku asi hodinu a pak to slozil bez baterky a uz heslo zmizelo.Ani nevim jak ale proste zmizelo.Ted to bezi bez baterky a vse funguje.Hesla univerzalni nepomohla ale i tak diky za tip.

    jeste shanim sitovku k SIEMENS Nixdorf PCD-4ND.
    Poradite kde a jakou koupit aby fungovala pod Win 95?
    Nebo treba nekdo doma ma a chce ji prodat.
    Diky.

  9. 9. Ivan  23.12.2014  18:25:03

    Zdravím.Mám stejný počitač ale kdysi se na něm oběvovaly ruznmé věci jaky monitor atd a ted se zobrazují jen barevné čáry.Kdyby jste prosím poradil.Bud bych přijel a nebo nějak na dálku.Líbí se mi že je takhle starý.V případě bude-li někdo chtít úomoci,tak moc moc děkuji S pozdravem se loučéí Ivan email:avomet2@seznam.cz

  10. 10. Boďa  3.12.2015  20:27:26

    Tak jsem jej právě vyhrabal ze skříně, zapl jej a po několika pokusech najel, sláva. Kdysi mi dobře sloužil bylo to 486 SX-33, hdd závratných 340MB, ale nejsem sběratel tak je na prodej někomu kdo rád sbírá možná udělá radost. cervor@centrum.cz

  11. 11. Magistr  1.10.2016  20:12:34

    Mám podobný problém jako Zdenin. Na netu jsem si vyhledal nějaká hesla pro BIOS Phoenix, ale žádné mi nejde vůbec vložit. Po stisknutí kláves Fn+Esc se objeví modrá stránka s textem „Enter password Setup“, ale stránka na zadání hesla (po stisknutí tlačítka Enter to jenom pískne) nijak nereaguje. V manuálu k tomuhle noťasu je jenom uvedeno, že se má zadat heslo, ale ne jak a kam. Je možné,že se má nejdříve zmáčknout nějaká klávesa. Neporadíte mi prosím?

    Děkuji za odpověď.

  12. 12. swarm  2.10.2016  21:48:34

    [11] Já ten svůj nikdy zaheslovávat nezkoušel a raději to ani zkoušet nebudu. Nicméně moje zkušenost z těch starých BIOSů (i třeba AMI) je taková, že nemusí nutně zobrazovat hvězdičky při psaní znaků, aby neprozradily, jak dlouhé heslo je. Neznamená to však, že by se znaky z klávesnice nečetly.

    U PCD-4ND by mohl být problém, že je ten Phoenix BIOS poměrně upravený, a je klidně možné, že si tam nastavili v Siemensu jiné univerzální heslo, než jaké má generický Phoenix. Ostatně když jsem odblokovával nějaký 486 s AMI biosem, tak mi zabralo až asi páté univerzální heslo, co jsem někde našel.

  13. 13. Magistr  3.10.2016  19:58:09

    Mně je jenom divné, že to neukazuje „Password failed“, nebo něco podobného, když se vloží neplatné heslo.

    MB

  14. 14. Magistr  4.10.2016  7:10:24

    V manuálu k tomu NTB Siemens Nixdorf 486 PCD-4ND je uvedeno, že když je zapomenuté heslo k BIOSU lze použít pro jeho vygenerování disketu
    „System Utilites“. Noťas jsem dostal bez této diskety a marně ji sháním na internetu. Jestli ji má někdo doma rád bych si ji koupil nebo za odměnu zapůjčil. Ozvěte se mi prosím na barmv@seznam.cz nebo telefonicky na číslo 722677715.
    Děkuji za odpověď.

  15. 15. Magistr  3.11.2016  17:11:58

    Marně hledám na PCD-4ND Service tag. Potřebuji z toho štítku vložit kód do generátoru hesla BIOSU. Může mi někdo poradit?

  16. 16. Machy  9.11.2017  22:08:52

    Kde by se dal sehnat update bios??
    Bios jde lehce odheslovat pomocí software CMOSPWD 5.0 osobně jsem to dělal.

  17. 17. tramtada brmlab  18.3.2018  20:58:06

    jde to odblokovat kusem dratu. ale musi se to bohuzel rozebrat.


Napsat komentář