Toshiba T2200SX (1991)

Přenosné počítače byly dostupné již v 80. letech, ale ty plnohodnotné byly často relativně těžké a drahé. Až kolem roku 1991 přišla (spolu s 2,5“ disky) velká odtučňovací vlna a s ní boom notebooků. T2200SX bylo u Toshiby prvotinou v této nové vlně.

Posledně jsem se zaobíral historií modelů řady Toshiba T1000 (článek o T1200XE z roku 1990). Šlo o levné snadno přenosné stroje s obvykle nižším výkonem a omezenými možnostmi rozšíření. Když však vycházely nové modely v roce 1990, přidal se k nim jeden z úplně nové řady – Toshiba T2200SX. Měl být jakýmsi mostem mezi řadou T1000 a T3000, kdy první jsou snadno přenositelné a druhé zas nabízí maximální výkon.

Toshiba T2000SX měla podobný vzhled jako T1200XE a ani hmotnost 3,4 kg nevybočovala. Uvnitř ovšem byl 16MHz procesor 80386SX a černobílý pasivní displej s rozlišením 640×480 a VGA grafikou, čímž měl notebook blíže k třítisícovkám. Díky na tu dobu nízké hmotnosti a dlouhé výdrži do tří hodin na jedno nabití se stal T2000SX poměrně úspěšným modelem, takže není divu, že brzy přišlo pokračování.

Rozměry A4 a nízká hmotnost

Nástupce přichází hned začátkem roku 1991 a je jím Toshiba T2200SX. Jde o první stroj, kde se Toshiba rozhodla použít klasickou notebookovou konstrukci, jak ji známe dnes (tedy s kloubem až v zadní části základny). Hmotnost byla snížena na pouhých 2,5 kg a rozměry přibližně odpovídaly sešitu A4 (při tloušťce 41 mm). Tohle je první její stroj, který patřil do třídy označované notebook.

V novém modelu se opět sáhlo po procesoru 80386SX, který byl tou dobou oblíbený i v klasických stolních počítačích. Jde o odlehčenou variantu klasické „tři-osm-šestky“. Uvnitř jde stále o 32bit procesor se všemi výhodami, které architektura 386 přináší (například virtuální mód pro lepší multitasking). Je však v menším pouzdře a s okolím komunikuje pouze 16bit sběrnicí (lze použít některé obvody z 286 a jednodušší základní desku). V případě, že pracujete s 32bit registry, dochází k načítání a ukládání v RAM za pomoci dvou 16bit slov. 32bit programy tedy nemohou běžet tak rychle jako na plnohodnotném 80386 (později doplněném písmeny DX), nicméně všechno co spustíte na DX, poběží i na SX.

Výkonové zlepšení od T2000SX se koná, ale nejde o nic zásadního. Nový procesor má takt 20 MHz (tj. +25 %). Nově je v základu deska vybavena 2 MB operační paměti (rozšiřitelnými až na 10 MB) a disk můžete dostat od 40 po 80MB. Stejné změny nakonec byly implementovány také do původního modelu, který se přejmenoval na T2000SXe (a byl levnější a méně mobilní alternativou).

Podávané výkony v Norton System Info. Výkon procesoru je jen o 15 % nižší než u stejně taktovaného 386DX, proti 286 je v 16bit programech výkon vyšší jen o tolik, o kolik se zvedla frekvence čipu. Pro srovnání – 50MHz 486DX2 má výkon ve stejném testu asi šestinásobný.

Můj kus má 80MB disk a 4 MB RAM (2 MB na desce a 2MB karta k tomu) a jde o verzi z roku 1992. Když vezmu v potaz, že podobná konfigurace s přehledem stačí pro potřeby běžné práce ve Windows 3.1 a dobových Office programech, beru pouhých 2,5 kg, tři hodiny výdrže na jedno nabití a kompaktní footprint A4 jako skvělé parametry. V podstatě lze podobný stroj přirovnat k dnešním hi-end business modelům v úhlopříčce 14“, a to jak zaměřením, tak i výkonem v rámci celkové nabídky notebooků.

Vyšší grafické možnosti s VGA

Příchod nové konstrukce má několik důvodů. Konečně již bylo možné nacpat všechny komponenty (včetně nyní již 2,5“ disku) do přijatelně tenké základny, takže nebyl důvod, aby musel být notebook vzadu tlustší. To je první důvod. Druhý se týká displejů – VGA displeje se začaly vyrábět i ve větších úhlopříčkách, které na výšku využily všechen prostor.

Displej má v T2200SX rovnou 9,5“. Má základní rozlišení 640×480 a dokáže zobrazit až 16 odstínů šedi. Posledně jsem se rozplýval nad příjemným obrazem z modro-bílého displeje T1200XE. Zde je již použitý novější černo-bílý typ, kde je černé (tedy spíše tmavě šedé) dosaženo pomocí různých filtrů. Ovšem za cenu o něco nižšího kontrastu. Displej jde konečně přepnout do reverzního režimu, kdy se vykresluje světlé písmo na tmavém pozadí jako u klasických monitorů (u LCD to bylo dlouho naopak).

Grafické možnosti se rozšířily díky grafickému adaptéru s podporou standardu VGA. Jde o opravdu základní VGA s 256 kB vlastní paměti a podporou maximálně 640×480 v 16 a 320×200 ve 256 barvách. S žádnými funkcemi nad rámec standardu se nepočítá. Notebook ještě nepodporuje roztažení nižších rozlišení na celou obrazovku (tedy kromě prostého zdvojnásobení u 320×200), což poznáte hlavně v textovém režimu, kde zbude volný prostor nad i pod. Chybí také podpora pro současné zobrazení na interním displeji a externím monitoru. Vhodný výstup si grafika volí při zapnutí počítače – pokud je připojený monitor, začne rovnou zobrazovat na něm. Další kontrola se provede vždy až po restartu. Přímé přepínání není standardně možné, ale vznikaly programy od nadšenců, které přepsaly potřebný registr grafiky a přepnuly výstup bez restartu.

I přes těchto několik omezení byla VGA krok kupředu proti původnímu CGA (640×200 B/W) a AT&T 6300 (640×400 B/W) a umožnila pohodlnější práci na notebooku. 80 řádků pixelů navíc při práci v grafickém systému rozhodně není zanedbatelných (+20 %), stejně jako možnost zobrazit odstíny. Až na pomalost překreslování displeje (300-400 ms) a absenci barev uživatel nebyl příliš omezen proti běžnému PC (v roce 1991 ještě byly relativně běžně CRT monitory, které víc než 640×480 neuměly).

V konkrétním kusu, na kterém píšu tyto řádky, mě bohužel displej trochu vypekl. Po jeho pravém boku jsou dva potenciometry. Jeden slouží pro regulaci jasu (mimochodem velmi omezený rozsah) a druhý pro nastavení kontrastu. Kontrast se nastavuje pouze u pasivních displejů a většinou musí být někde v půlce. Při nejnižší hodnotě bývá všechno černé a při nejvyšší zas všechno bílé (není to tedy opravdový kontrast). Bohužel na tomto notebooku už od prvního spuštění byla obrazovka bílá bez ohledu na nastavení kontrastu – vše se ustálilo během zahřátí asi po třech minutách a pak až na občasné pobliknutí byl displej použitelný. Bohužel jednou po hodině provozu došlo opět k přechodu do celé bílé obrazovky a teď už se mu nějak nechce zpět. Holt stará technika. S notebookem se dá nyní pracovat buď s připojenou externí obrazovkou, nebo po sklopení víka (nahoru, nebo dolů – v jistém uhlu je obraz vidět - jen se vás pak všichni ptají, proč si to víko nedáte nějak normálně).

Když už jde o připojení externího monitoru, musím říct, že s příchodem VGA šla kvalita výstupů znatelně dolů a nelze se tomu divit. CGA a EGA monitory používají digitální přenos signálu. TTL pulzy určují barvu i synchronizaci. U VGA se najednou musí používat DA a AD převodníky a zejména v prvních generacích VGA notebooků za moc nestojí. Toshiba T2200SX sice zrovna nemá mázlý obraz jako některé jiné notebooky, ale mírně zrní zejména na šedých a černých plochách (výrazné barvy a bílá jsou ok).

Na půl cesty k moderním notebookům

Svým vzhledem vypadá T2200SX mnohem více jako modernější notebooky. Uvnitř je však bližší spíše předchozí generaci. Klávesnice je stále natlačena co nejblíže k uživateli a nenajdete tu žádný trackball, trackpoint nebo touchpad (na to došlo o několik let později – Toshiba si dala hodně na čas). Je tu navíc pouze PS/2 konektor u pravého předního rohu (který lze použít výhradně pro myš). Také se ještě mnohem víc počítá s tím, že operační systém nic neumí a všechno musí řešit firmware počítače.

Stejně jako na prvních Toshibách funguje i zde tzv. pop-up menu při stisku Fn+ESC. Notebook na chvíli zastaví běžící úlohu a zobrazí malé okno v rohu obrazovky, kde se můžete podívat na stav baterie a přepnout šetřící režimy. V BIOSu je také stále možnost část operační paměti změnit na RAM disk, který si drží data i po restartu. Vzhledem k přítomnosti 4 MB RAM je možné pro RAM disk vyhradit 3,4 MB, a dokud nedojde hlavní i záložní baterie, o svá data nepřijdete.

Klávesnice zůstala stejná jako u předchozích generací. Stále je tedy rozložení podobné spíše strojům typu XT s Altem na místě dnešního Ctrl a Ctrl na místě CapsLock (ke změně u Toshiby došlo snad až v roce 1993). Nemůžu popřít, že mě to při používání docela mate, ale v kontextu doby se to dá pochopit.

Mezi konektory nechybí klasika v podobě sériového a paralelního rozhraní. Vzhledem k přítomnosti VGA grafiky byl obměněn obrazový výstup za nový třířadý HD-15 a díky přítomnosti nového portu PS/2 již nemusíte řešit, zda si do jediného sériového portu připojíte myš, nebo modem. Slot pro karty PCMCIA však ještě chybí (poprvé se objevuje u modelu T3300SL koncem téhož roku).

K poslední obměně došlo u dokovacího konektoru – je zde typ pro nový dok, do kterého se notebook zasouvá a vypadá trochu jako klasický stolní počítač (se stojanem, aby na něj šel položit monitor). Ostatně vejde se do něj několik pevných disků a dvě 16bit ISA karty plné délky. Můžete si například přidat lepší grafiku s podporou 256 barev ve vyšších rozlišeních (v BIOSu je možné tu vestavěnou vypnout).

Výborná mobilita

Půdorysné rozměry počítače lze nejlépe přirovnat ke 12“ strojům s obrazovkou 16:10 nebo také k papíru A4. Pokud jde o tloušťku, je s podivem, že ani moderní 14“ business notebook s plnohodnotným procesorem není zas o tolik tenčí. Tenčí je hlavně víko, ale v případě základny se bavíme jen o rozdílech v řádu milimetrů. Podobné je to s hmotností. Dnes může mít dobře vybavený 14“ business notebook klidně 2,3 kg, případně více s větší baterií. Zde máte jen 200 gramů navíc. Při nošení v batohu bych si ani nevšiml rozdílu mezi Toshibou T2200SX a mým ThinkPadem T400 (2009).

Mobilita není jen o hmotnosti a rozměrech. Podstatná je také výdrž. Zde je vyměnitelná poměrně těžká NiMH baterie s kapacitou 32 Wh (14,4 V, 2,2 Ah), se kterou si vydržíte na jedno nabití přibližně tři hodiny nenáročné práce (spotřeba notebooku okolo 10 Wh). Svým způsobem se takový notebook pohybuje z pohledu mobility v hodnotách, na které jsme byli ještě před pár lety zvyklí – prostě notebook, jak má být.

Technická specifikace

  • Procesor: 20MHz Intel 386SX (32bit registry, 16bit datová sběrnice)
  • RAM: 4 MB (2 MB na základní desce a 2MB modul; lze rozšířit až na 10 MB)
  • Grafický adaptér: VGA (256 kB paměti, kompatibilita s EGA a většinou módů CGA)
  • Interní sběrnice: 16bit ISA
  • Displej: 9,5“ pasivní podsvícené DSTN LCD (640×480, 16 odstínů šedi)
  • Pevný disk: 80 MB, 2,5“ IDE
  • Rozhraní: 1x sériové, paralelní, externí numpad, dokovací konektor, RGB výstup (VGA), PS/2 myš
  • Bezdrátové možnosti: -
  • Výměnné jednotky: 3,5“ disketová mechanika HD (1,44MB diskety)

Schopnosti grafické karty:

  • Nejvyšší počet barev: 256 (320×200)
  • Nejvyšší rozlišení: 640×480 (16 barev)
  • Nejvyšší obnovovací frekvence: 70 Hz pro (400 řádků), 60 Hz (480 řádků)
  • Akcelerační funkce: -

Grafický adaptér umí bez restartu přepínat mezi interním displejem a připojeným monitorem jen pomocí externí utility.

Pod čarou

Toshiba T2200SX ukázala, jak mají vypadat moderní notebooky a postupně ji další modely následovaly. Koncem roku (stále 1991) vychází model T3300SL, který vypadá na první pohled stejně. Má však novější mobilní procesor Intel 386SL, který je podobně jako 386SX navenek pouze 16bit, ale tentokrát má v sobě 64 kB cache a integruje do sebe část čipové sady, čímž zjednodušuje návrh desky notebooku a snižuje spotřebu. V tomto případě se stejnou baterií vydrží T3300SL o hodinu déle (až čtyři hodiny). Další změnou je konečně přítomnost slotu PCMCIA 2.0, možnost rozšířit paměť až na 18 MB (2 MB na desce + 2x8MB modul) a podpora 32 stupňů šedi na interním displeji. To vše bohužel výměnou za mírně vyšší hmotnost (2,7 kg).

V polovině 1992 vychází také výkonný model Toshiba T4400SX. Vypadá podobně, jen je tlustší, váží 3,3 kg a uvnitř má 25MHz Intel 486SX – tedy 486 bez matematického koprocesoru, nicméně plně pracující ve 32 bitech. Jde v podstatě o to nejvýkonnější, co tou dobou v běžném hi-end notebooku můžete sehnat, a výkon je daleko před 386SX. Tento notebook je zajímavý tím, že byl nabízen ve třech variantách displejů – se základním pasivním LCD jako je zde, plazmovým oranžovo-černým displejem pro ty, kteří chtějí rychlost překreslování na úrovni CRT monitorů, a aktivním barevným TFT LCD (s tím byl pochopitelně úplně nejdražší – asi $8000).

Poslední následoval nástupce také popisované nižší třídy v podobě T1200XE. Šlo o model T1800. Výkonem byl podobný T2200SX, ale byl těžší (3,1 kg) a bez dokovacího konektoru.

S tímto redesignem všech řad si Toshiba chvíli vystačila. Až koncem roku 1993 se začínají objevovat první vlaštovky v tmavě šedém vzhledu s trackpointem uprostřed klávesnice.

Foto-srovnání s jinými notebooky

V porovnání s o rok starší Toshibou T1200XE ukazuje, o jak velké zlepšení v mobilitě šlo. Stroj zabírá výrazně méně místa hlavně do hloubky. Kilogram dolů se také pozná:

Ještě drsnější je ovšem srovnání s Toshibou T3100SX. Jde o stroj z roku 1989 s plazmovým VGA displejem, dvěma bateriemi a slotem na plnohodnotnou kartu typu 16bit ISA. Hmotnost je třikrát vyšší, nicméně výpočetní výkon obou strojů je kvůli stejnému 386SX totožný. I takhle lze vidět rozdíl dvou let:

 

Srovnání s notebookem o více než 15 let novějším. Jde o 14″ Lenovo ThinkPad R61 (2008), který svými rozměry reprezentuje typický 14″ business notebook střední třídy z doby 2006 až 2011. Hmotnost podobná, výdrž baterie taky, jen tloušťka klesla o pár milimetrů:

Komentáře k článku

  1. 1. Bouda05  11.12.2013  22:02:24

    Nemohl jsem si nevšimnout na fotografii Toshiby zezadu, že krom LPT a COM portu se vlevo skrývá celkem velký šroub spolu s nápisem GND, tedy uzemění. Není mi ale jasné, k čemu se to používalo a za jaké situace bylo nutné k notebook připevňovat uzemnění nějaké externí komponenty?

  2. 2. Máček333  12.12.2013  17:56:08

    Třeba při programování CNC strojů?

  3. 3. swarm  12.12.2013  19:43:02

    [1] Bylo to užitečné všude možně v laboratorním a průmyslovém prostředí. Když máš propojenou zem, tak se nemusíš bát cokoli připojovat a odpojovat k jinému zařízení.

  4. 4. LubikCZ  23.6.2015  6:51:45

    Zdravím, krásný článek, i když jsem ho ještě nedočetl, důvod je jednoduchý – netrpělivost, mám totiž na vás otázku, která je neodkladná :) Kdysi zčátkem 90. let minulého století měl můj strýc Toshibu T2000SX na které jsme hráli takové klasiky jako byly závodní hry od Accolade (motorky a formule) a Prince a Sokobana a pod. a já si ho chci teď z nostalgie pořídit, ale u nás se nevyskytuje, alespoň jsem ho ještě nenašel a třeba na eBayi sice je, ale je za poměrně velké peníze. Nevíte tedy, kde by se dal za přijatelné peníze v pěkném a funkčním stavu pořídit? Děkuji za info a přeji hezký den.

  5. 5. swarm  25.7.2015  10:16:23

    [4] Leda dlouhodobě procházet aukce a čekat, až se něco levného objeví. Sem tam se najde někdo, kdo to vnímá jen jako šrot, který je mu líto vyhodit. Jiná cesta už asi neexistuje.


Napsat komentář