Dokovací stanice je něco, k čemu dříve či později dospějí mnozí z těch, kteří k notebookům připojují externí monitory a další periferie. Je to takový ten krok, když vás začne štvát pokaždé připojit/odpojit pět kabelů přímo k notebooku (což většinou končí tím, že už notebook raději vůbec neodpojujete). Univerzálních řešení už na trhu několik je a hlavním tahounem je DisplayLink s čipy pro přenos po USB 3.0. Řešení od Intelu však má navzdory bezdrátovému přenosu ještě méně zádrhelů, protože je plně hardwarové. Je v tomhle budoucnost?

Určitě se chystají hromady článků s technologickým popisem Intel WiGig. Tady jsme na blogu, takže se v tom nebudu zbytečně rýpat. WiGig znamená Wireless Gigabit, tedy bezdrátový způsob přenosu dat s rychlostí v řádu gigabitů. Údajné teoretické maximum je na hranici 7 Gb/s a přenos probíhá pomocí standardu 802.11ad. Intel je zde hlavním tahounem, nicméně dle všeho by se řešení mohlo chytnout mezi všemi velkými výrobci alespoň v business segmentu u notebooků, kde klasické dokování je z nějakého důvodu problematické (třeba kvůli rozměrům zařízení a konstrukci základní desky).

Z toho, co vím, tak hotové řešení už má minimálně DELL a HP a oba už jej mají v zařízeních, která se dostávají na sklad. S vnitřnostmi dokovací stanice je to podobné jako u USB řešení. V případě USB je dnes ve všem čipová sada od DisplayLinku. V případě WiGig to bude pro změnu Intel, kdo dodá vnitřní komponenty. Na výrobci samotného dokovacího zařízení tak bude především volba, které konektory osadí (zda raději HDMI, VGA, nebo velké/malé DP, případně kombinaci všeho) a jakým způsobem bude dok napájet. U DELLu i HP se sáhlo po řešení, kdy stanice používá stejné zdroje a napájecí konektory, jako mají jeho tenké notebooky.

Přenosový kanál do doku by měl zajistit dva nezávislé obrazové výstupy s rozlišením až 1920×1200 (případně jeden 2560×1600) a USB 3.0 vedoucí do integrovaného hubu uvnitř stanice. Přes USB 3.0 se následně řeší všechny další komponenty, ať už jde o vyvedené USB porty, nebo (USB) gigabitovou síťovku a (USB) zvukový kodek. S klasickou Wifinou by se to nemělo rušit (a neruší), neboť komunikace 802.11ad probíhá na frekvenci 60 GHz.

Praktické zkušenosti

Náhodou se mi už jedna bezdrátová dokyna (HP Advanced Wireless Docking Station – F7M97AA) dostala do rukou a používám ji několik posledních večerů. Konkrétně s notebookem, tedy vlastně konvertibilním tabletem HP Elite X2. Na sobě má dva velké DisplayPorty (bohužel bez DP Audio), VGA, čtyři rychlá USB 3.0, gigabitovou LAN a dva zvukové konektory (vstup a výstup) – tedy více méně všechno to, co dnes najdete na klasickém doku. Napájecí adaptér je stejný jako od notebooku (45 W) a notebook se celkem pochopitelně ze stanice nenabíjí.

Ovladače již byly pro jistotu v počítači předinstalované a jsou přímo od Intelu. O žádný rebranding se tu HP nesnažilo. Při ztrátě signálu se na monitoru připojeném k doku zobrazuje informační obrazovka, která sice nese logo HP, nicméně ze zvoleného písma a barevného profilu je znalejším hned jasné, že většina grafiky byla v režii Intelu. Minimum odlišování vnímám spíš pozitivně, neboť to dává dobré šance, že k HP stanici připojím bez problému třeba i DELLovský notebook, nebo jakýkoli jiný.

Vyhledání a spárování stanice není o nic složitější než u bezdrátového přenosu obrazu Intel WiDi. Vyhledáte zařízení v okolí, vyberete a od té doby se automaticky bude spokojovat při každém přiblížení. Většinou na stole plně postačuje vzdálenost půl metru, při které všechno funguje naprosto bezproblémově. Zkoušel jsem dát notebook i metr od stanice a nepoznal jsem rozdíl, dokud jsem stanici nezkusil pootočit (čelem do země). Při větší vzdálenosti už může dojít k odpojení. Tak dva a půl metru je hranice, kdy se obraz střídavě objevuje a mizí, pokud mezi počítačem a stanicí není žádná překážka.

Vzhledem k tomu, že obraz je přenášen pro grafiku tak nativně, jako by byl monitor připojen přímo k počítači, nezpůsobuje náhodné připojení/odpojení žádné obtíže. Zbytek na USB rozbočovači je ostatně na náhlé odpojení také připraven už z principu. Ve výsledku tedy není nutné notebook oddokovávat. Prostě ho vezmete a odnesete – stanice se s tím už nějak popere.

Na rozdíl od USB řešení s čipsetem DisplayLink se zde nemusí procesorem přepočítávat obraz z grafiky před odesláním do doku. Stará se o to hardwarové zařízení, takže zůstává jak plná rychlost, tak minimální zátěž procesoru a plná kompatibilita. Můžete si pustit film ve vysokém rozlišení nebo třeba hru a plynulost je stejná jako na přímo připojeném monitoru. Zde je hlavní rozdíl proti USB řešení, kde se dynamický obraz obvykle omezuje na nějakých 35 snímků za sekundu.

Bál jsem se, že kvůli bezdrátovému přenosu bude znát nějaké zpoždění, protože Intel WiDi třeba zpoždění má a ani po několika generacích inovací není zanedbatelné. Zde nepozoruji žádné – komfort je plně srovnatelný s klasickým dokem.

U bezdrátového doku od HP mě zaujala snad jen jediná věc a obávám se, že bude charakteristická i pro další taková zařízení. Zatímco počítač se v klidu chladí pasivně, dok po připojení roztáčí větrák a hlučnost je tak asi na úrovni 7200 rpm plotnového disku do notebooku. Nic hrozného, ale stejně se připravíte o úplné ticho.

Komplikace

Stanici jsem dostal s tím, že nefunguje síťová karta. Ve Správci zařízení byl u ní vykřičník. Restarty nepomohly, aktualizace od předchozího uživatele taky ne. Nakonec jsem ji ve správci vypnul a znovu zapnul a od té doby jede. Jak je to možné, to netuším.

Druhý problém se týká žravých USB zařízení a zde jde nejspíš o problém v návrhu konkrétního zařízení. Dok od HP nesnese napájení 2,5“ disku přímo z portu a nezvládl ani můj super-rychlý USB 3.0 flashdisk (s tloušťkou tří obyčejných flashdisků a nemalou výhřevností…). Opravdu jde jen o problém napájení, protože do stanice mám připojený monitor s vlastním napájeným USB hubem, a jakmile píchnu zařízení do něj, začnou fungovat normálně. Mám takové tušení, že tohle ještě HP bude řešit nějakou novou revizí zařízení.

Závěrem

Od bezdrátových doků jsem neměl velká očekávání, ale řešení od Intelu vypadá více než použitelně. Až na to, že v doku běží neustále větráček a jsou zde nějaké dětské chyby implementace (slabé napájení USB), v podstatě necítím žádné omezení proti nativnímu dokování. Je to rychlé, má to výstup na více monitorů i dost USB. Nyní žiju s USB 3.0 dokem (a jsem spokojený – zejména proto, že funguje úplně všude), ale s tímto bych se také dokázal sžít. Jen zde je samozřejmě problém v tom, že počet notebooků s Intel WiGig je zatím velmi omezený. Když ovšem vidím výsledek, docela tomuto řešení fandím.

Současně ovšem přemýšlím nad tím, že extrémní posedlost Intelu bezdrátovým přenosem nejde plně s mou představou. Logicky na bezdrátový přenos je potřeba více výkonu, a ač nejsem extrémně paranoidní, netěší mě představa obklopení ještě větším množstvím bezdrátově vysílajících zařízení. Nějaké univerzální USB schopné přenášet i DisplayPort výstup z grafiky by mi úplně stačilo. Bezdrát je spíš takové trendy pozlátko (byť nepochybuju, že na to spousta lidí bude slyšet, a někde to i má velký význam).