Je to tak. Nijak se neangažuji v retro scéně žádné platformy a nejsem ani žádný sběratel (vynechám-li těch pár… desítek…notebooků), protože všechny starý kompy si půjčuju od Pavla Tronnera. Bytefest je ovšem akce, kam už chodím pravidelně každý rok a tak půl roku dopředu se těším, až už konečně bude. Nebaví mě koukat někde v muzeu na vypnuté počítače. Rád zkoumám, jak co doopravdy funguje a jak se to používá, a právě k tomu je Bytefest přímo ideální akce. Jsou tu jak všemožné typy počítačů, tak i lidé, kteří jim hodně rozumí.

Poslední roky jsem si s sebou vždy bral různé zajímavější kousky z toho, co mám doma. Převážně to byly handheldy všech velikostí a notebooky (na upoutání pozornosti vždy skvěle fungovalo IBM PS/2 P70 s oranžově svítící obrazovkou). Vzhledem k tomu, že šlo hlavně o platformu PC, dostal jsem od Logouta přezdívku „zasranej PCčkář“. Na druhou stranu to pořád neznělo tak hanlivě, jako když někomu říkal „zasranej Atarista“, takže jsem si říkal, že jsem nedopadl zas tak zle.

Tento rok jsem se rozhodl, že zkusím změnit výbavu, což vykrystalizovalo až do podoby, že jsem si nakonec žádné staré PC nepřinesl ani v jako handheld, ani jako notebook. Nešlo však o náhlé rozhodnutí. Na minulém Bytefestu mi totiž Pavel Tronner (to je ten, co externě píše historické články na Živě.cz) předal (mimo jiné) krabici, ve které bylo ZX Spectrum+ s hromadou příslušenství. To proto, abych si pořádně osahal nějakou z 8-bit platforem, které jsem nikdy předtím nepoužíval. Doma jsem si uklidil stůl, připojil ho k monitoru a zkoušel si postupně všechno možné jak hrát, tak i programovat v BASICu… asi tři čtvrtě roku.

Pak jsme se s Pavlem bavili dál, že pro plné pochopení je teď potřeba otestovat i další osmibity, což vyústilo v malou návštěvu a výměnu Spectráče za Commodore 128 a Atari 130XE
(a málem i BBC Micro, kterému nakonec asi stejně neuteču), které jsou plus mínus ze stejné doby – poloviny osmdesátých let. Opět s hromadou příslušenství. Právě tyhle dva poklady jsem si vzal letos s sebou.

Chtěl jsem od něj původně vzít nějaké Atari ST a Amigu, ale prý nebudu mít chuť zkoumat osmibity, až si přičichnu k šestnáctibitům.

Na akci

V pátek jsem dorazil hodně pozdě, takže jsem našel poslední volné stoly až na konci místnosti, kde nebylo moc prostoru na to, abych se rozšoupnul, takže rozhodnutí brát toho co nejméně bylo dobré. Doba již byla tak pozdní, že se akorát vybalily a zapnuly počítače a následně se šlo do hospody. V okolí Smíchovského nádraží jsou jen samé „kvalitní“ putyky. Málokde jinde si můžete dát dvě piva a nakládaný hermelín za 205,- Kč.

Přesto v rámci našeho stravování šlo o jedno z těch kvalitnějších pohoštění. Myslel jsem, že nejsem žádná cíťa, ale kluci jsou evidentně zvyklí na jinou úroveň.Jinak si nedovedu představit, že poslední večeře probíhala v něčem, co se nazývalo nonstop jídelna a kde hlavní informace na dveřích byla, že hledají prodavačku.

Na spaní ve spacáku v nějaké učebně uvnitř nádražní budovy jsem si zvykl stejně jako na se sny se prolínající hlášení nočních rychlíků. To už je taková klasika, která k akci patří.

Novinkou letošního ročníku byl neuvěřitelný smrad linoucí se celou místností někdy v sobotu přes oběd. Původní odhad, že si pár lidí solidně nadělalo do kalhot nakonec vzal za své, když se ukázalo, že zdrojem smradu jsou nádražní hajzlíky kombinované s nepříznivými povětrnými podmínkami. Zavření vhodných dveří problém po čase vyřešilo.

Počítače

Kvůli jídlu, ani spaní na Bytefest nechodím. K tomu druhému to obvykle ani nemá smysl, protože se vždy pohybuju ve skupince, která je ochotna vést plamenné diskuze do čtyř do rána a o pět hodin později už všichni vysedávají v zakouřené nádražní restauraci nad skromnou snídaní. Hlavní jsou samozřejmě počítače a lidé, kteří o nich hodně vědí.

Rozsáhlou galerii s fotkami ve vyšším rozlišení i s komentáři jsem nahrál na facebookovou stránku blogu:

Bytefest 2015 FB album

Pokaždé si říkám, že nejlepší by bylo nebrat si s sebou vůbec nic a pouze posedávat okolo všech těch, kteří dělají něco zajímavého, a sosat informace. Zatím se mi to nikdy nepodařilo, protože současně mám pocit, že Bytefest je místem, kde můžu zkoumat něco, na co bych doma neměl čas, ani vhodné prostředí. Když jsem si bral dva počítače, přemýšlel jsem, jestli to na ty dny není málo, ale ve výsledku jsem si s Commodore 128 vystačil většinu času a Atari vytáhl až pár hodin před odjezdem, abych vysomroval nějaké užitečné programy od znalců.

C=128 letem světem

Commodore 128 jsem si zapůjčil v redukované sestavě, kdy jsem k vlastnímu počítači dostal jen zdroj, jeden joystick, speciální cartridge pro urychlení nahrávání programů a adaptér na SD karty emulující disketovou jednotku. Původně mi Pavel nabízel i originální disketovou jednotku spolu s větším množstvím disket plných programů a her, ale šel jsem úspornější cestou, protože ani doma není neomezeně místa.

Na tento počítač mám od začátku takový nejednoznačný názor. Vlastně se mi líbí jeho koncept kombinace tří módů (kompatibilního, rychlého a CP/M), na druhou stranu ne všechno bylo dotaženo k plné použitelnosti. Na akci byl konečně čas vyzkoušet víc než jen hraní her.

Pokud jde o hry (C=64 mode), hodně cítím, že jsem byl odkojen až 16bit stroji. Většina mi přišla až příliš primitivní a využití potenciálu zvukového čipu SID bylo spíše skromné. Našly se i světlé výjimky, takže jsem se ani v hluchých místech nenudil, jen už jsem asi zapomněl, jak jednoduché hry v 80. letech vycházely. O tom, že samotný počítač nebyl tou hlavní limitací, svědčí různé modernější hry portované na tuto platformu později. Příjemné překvapení byl remake Prince z Persie vytvořený pár let zpátky, který nabízel podobnou kvalitu zvuku a zobrazení jako na 286 PC se zvukovou kartou. Když se ovšem zamyslím nad srovnáním se ZX Spectrem, došel jsem k závěru, že jsem Spectru trochu křivdil. Grafika Commodoru je sice povětšinou (aspoň z mého pohledu) hezčí, ale absence grafické akcelerace u Spectra kombinovaná s docela rychlým procesorem vytvořily pro vývojáře situaci, kdy měli větší vůli experimentovat z hlediska herních konceptů. Možná se mýlím, ale tak to na mě působí.

Záhy došlo na zkoumání programů. Pro drobné pomoci jsem nakonec rozběhal grafický operační systém GEOS jak ve verzi pro C=64, tak později i verzi pro C=128. Je rozhodně zajímavé vidět myší (resp. v mém případě joystickem) ovládané grafické rozhraní běžící na 8bit počítači s 1MHz procesorem a 64kB operační paměti. Vše kupodivu běží poměrně hladce. V mých očích asi podobně jako Android na levném mobilu s procesorem Mediatek – musíte si občas trochu počkat, ale pořád to ještě jde používat. Verze pro C=128 k mému překvapení není nějak zásadně rychlejší, byť by měl procesor běžet na 2 MHz a paměti je dostupný rovnou dvojnásobek (128 kB). Možná, že jsou limity ještě někde jinde. Nedá se však říct, že by se celý megahertz navíc neprojevil – při kontrole pravopisu jel program minimálně o polovinu rychleji.

Většinou mě u počítačů zajímá spíše to pracovní nasazení než hry. Podobnou optikou jsem koukal i na Commodora. Nemůžu vnímat jako profesionální žádný počítač, který neumí zobrazit alespoň 80 znaků na řádek. C=128 to na rozdíl od svého předchůdce umí. Stejně jako má dva procesory, má i dva grafické čipy, kdy první zajišťuje to, co uměl C=64, a druhý přidává podporu vyšších rozlišení (nemá ovšem hardwarové sprity). Na to, abych si vyzkoušel možnosti druhého grafického čipu, jsem ovšem musel sehnat monitor. Už ten první jsem si půjčil, abych měl plný retro požitek a nemusel koukat do LCD panelu. Ten ovšem byl připojen na kompozitní TV výstup, a ač měl i devítipinové TTL rozhraní pro CGA grafiku, nikde jsem nesehnal potřebný propojovací kabel.

Zapnutí počítače s efekty ve stylu starých sci-fi filmů.

Ukázka dlouhého dosvitu monitoru při scrollování textu.

Vše vyřešilo vypůjčení monochromatického CGA/MDA monitoru z Commodore PC10 kousek vedle. Šlo o ten nejvíc sexy retro monitor v celé místnosti (posuďte sami ve videu nad odstavcem). Aby taky ne s tou jeho zelenou barvou a extrémně dlouhým dosvitem, kdy ještě sekundu celkem zřetelně můžete vidět, co už se na obrazovce přestalo vykreslovat. Tím, že má C=128 dva grafické čipy, může vykreslovat na obou monitorech současně a v jistých situacích toho opravdu umí využít (konkrétně jsem to viděl v CP/M).

Na klávesnici je mechanický přepínač pro výběr 40/80 zobrazení. Pokud je přepnut, počítač automaticky zavádí BASIC na 80znakovém monitoru a druhý vykresluje pouze barevný okraj. Toto zobrazení samozřejmě nefunguje, pokud počítač nastartujete v režimu kompatibility a stejně tak nefungují ani všechny nové klávesy na klávesnici (což docela zamrzí, protože jde i o numerickou část klávesnice a čtveřici kurzorových šipek). Přepínání obrazovek je možné také programově, čehož využívá i grafický GEOS, kde to lze provést přímo z roletové nabídky hlavního menu. GEOS si dokonce umí říct, pokud nějaký program potřebuje konkrétní grafický režim (tj. i monitor) a nabídne před spuštěním přepnutí.

Kontrola pravopisu v grafickém prostředí GEOS. Tehdejší slovník ještě neznal slovo download…

Práce s Commodorem v 80znakovém režimu je mnohem pohodlnější a už jsem měl skoro pocit, že mám pod rukama skutečně profesionální počítač. Ostatně napomáhal tomu i ten dlouhý dosvit monitoru, díky kterému byl obraz stabilnější než na moderních LCD s PWM regulací jasu. Něco však ještě chybělo vyzkoušet – ano, diskový operační systém CP/M, který svého času dominoval profesionálním počítačům před nástupem platformy IBM PC.

Málem jsem se na zkoušení CP/M vykašlal, protože sám jsem ho rozběhat nedokázal a už jsem chtěl počítač zabalit. Na druhou stranu by to byla škoda, když už byl po ruce 80znakový monitor, který je pod CP/M nutný. Nakonec se nám jej rozběhat podařilo s pomocí kovaného Commodoristy, kdy jeho C=64 sloužila pro výběr upraveného obrazu diskety ve speciální cartridge. Tu jsme ještě propojili sériovým konektorem s mým C=128 a simulovali disketovou jednotku, ze které počítač rovnou zavedl systém. Tento způsob byl zvláště vhodný pro snadné vyměňování „disket“ bez nutnosti speciálního zásahu v mém počítači.

Pokud nic jiného, ověřili jsme si, že proti jiným CP/M mašinám (třeba proti Osborne Executive – na konci loňského článku je video, kde je vidět jeho rychlost) je C=128 podstatně pomalejší, jak se ostatně tvrdí všude možně. Rozdíl je vážně velký. Jednak jsou pomalé diskové operace a jednak samotné překreslování obrazovky. Z toho, co jsem vyčetl, použitý procesor Z80 údajně běží na standardním taktu ~4 MHz, ale je zpomalován čekáním na starší z grafických čipů při přístupech do paměti, což jeho výkon efektivně omezuje někam na polovinu (prý je možné 40znakový výstup vypnout a získat vyšší výkon, ale nějak jsem nenašel informace, které by to s jistotou potvrdily).

Sice někteří tvrdí, že je zde CP/M nepoužitelné kvůli nižšímu výkonu, ale ve výsledku to tak vůbec neberu. Dovedu si dobře představit, jak bych obvykle pracoval v základním režimu, ale pro některé kancelářské aplikace přecházel do CP/M. Ono rozsahem funkcí a podporou byly programy jako Multiplan (předchůdce Excel) a WordStar někde jinde než běžné alternativy pro nativní prostředí Commodora. Za mě to tedy smysl dávalo.

Počítače okolo

Tentokrát mi přišlo, že toho předvádění čehokoli u ostatních moc nebylo. Tedy aspoň ne tolik jako jiné roky. Přednášky šly obloukem kolem mě, což je spíš problém prostorů. Když už jsem něco slyšel (konkrétně narážky na PC v přednášce o Amize), spíš jsem nad tím kroutil hlavou.

Logout přinesl pěkného starého Maca, který byl prvním z řady po přechodu na procesory PowerPC (z původních Motorola 68k) a k tomu dva stylové 15“ LCD monitory (každý 1024×768). Kdyby vše fungovalo, bylo by možné vyzkoušet, jak krásně podporoval Mac OS více monitorů dávno před Windows. Bohužel byl nějaký problém, jak s druhou grafikou (nějaké drobné artefakty), tak se základní deskou/diskem (nějak se to zaseklo na začátku bootu). Musel se tedy zabavit tradičním opravováním Maců všem okolo. Snad příště.

Ještě mě zaujaly (1970s) programovatelné kalkulačky s připojenou tiskárnou a magnetickými štítky na čtení/ukládání programů. Kapacita v kalkulačce na videu je necelý 1 kB a na štítek se vešla čtvrtka na každou stranu. Čtení štítků je provázeno se bzučení motorku, který ho kalkulačkou protáhne. Dokonce jsem natočil i nějaká delší videa (až pět minut) s ukázkou:

Obskurní záležitostí k vidění byl „počítač“ VTech Genius Tabletop, což je jakési výukové zařízení pro děti (pravděpodobně) z přelomu tisíciletí. V paměti byla spousta různých výukových programů, pár primitivních her a zvládalo to údajně i posílat e-maily. Vpředu byl rozšiřující slot na cartridge a ve velmi tlustém rámu byl malý monochromatický displej s podsvícením. Když jsem to viděl (zvlášť s vysvětlením, že to nebylo tak levné, jak to vypadá), jsem rád, že mi bylo rodiči umožněno začínat na skutečných počítačích.

Škoda, že A.I.D.S., který má vždycky všeho nejvíc, tentokrát nic moc neměl zapojené. Ve výsledku tedy po sále vidět (aspoň pro mě už) běžnější počítače. Zaujalo mě tak dále hlavně československé PMD-85, které jsem v takhle pěkném stavu zkoumal letos poprvé. Možná byla letos chyba i ve mně, že jsem dostatečně nezkoumal, co se okolo děje.

Co příště?

Příště stejně pojedu zas. Člověk totiž nikdy neví, kdy se zas objeví nějaká specialitka. S sebou si pravděpodobně vezmu nějaké ty šestnáctibityAtari a Amiga, pokud Pavel zas něco půjčí, a vzhledem k tomu, že konečně vím, jak autem najet až na perón, možná toho příště vezmu mnohem více.

Každému, kdo by chtěl trochu víc poznat starší počítače, bych doporučil přijít aspoň na návštěvu (sobota). Někteří lidé jsou sice trochu svérázní, ale všichni jsou velmi ochotní o svých počítačích povědět všechno, co o nich ví, a názorně předvést. Stejně tak vás většinou nechají si počítač vyzkoušet přímo, případně si něco zahrát. Máte to pak tedy bez práce a nakupování někde po aukcích.