V mnoha recenzích si člověk může přečíst, že lesklé materiály na notebooku dodávají dojem exkluzivity. Dle mého názoru je to blbost. Lesklé notebooky jsou pěkné, když jsou zavřené někde v prosklené vitrínce, kde jsou z dosahu nenechavých rukou. Pro běžné používaní jsou jen utrpením. Možná také proto lze lesklé materiály najít především na domácích strojích (u těch se předpokládá, že budou strašit jenom doma a nevytáhnou paty z domu). U reprezentativních notebooků je většinou nenajdete a je to jedině dobře. Následující fotografie ukazuje, jak vypadá lesklé víko po jednom dni používání od vyčištění.

Vytáhnout něco takového někde na firemní poradě, tak se asi propadnu hanbou. Jen si vezměte, co by na to asi řekli vaši klienti a nadřízení. Vypadali byste jako ta největší prasata.

Závěrem

Chcete reprezentativní notebook, na který budou koukat vaši kolegové a klienti? Nekupujte si lesklý notebook. Na trhu je spousta reprezentativních notebooků s upraveným matným povrchem, který není náchylný ani na otisky, ani na škrábance. Lesklé notebooky nepůsobí reprezentativně. Působí lacině.

Apple na MacWorld představil svůj nový „ultra-mobilní“ notebook, kterým se pokusí vyplnit díru ve své nabídce. Očekávalo se mnoho, a když teď vidím, co nám Apple představil, tak jsem trochu zklamán. Proč? Mám pocit, že Apple trochu přestřelil.

Nabídka Apple doteď

Do této doby v nabídce nebyl žádný opravdu mobilní notebook, který by stál za pozornost. Nejmenší a nejlehčím je 13,3“ MacBook. Ten ovšem váží 2,27kg a to už rozhodně není malá váha na notebook, který by bylo potřeba neustále přenášet. S MacBookem mám i své zkušenosti a není to žádný zázrak. Proti jiným podobným notebookům je citelně těžší a má podstatně menší výbavu. V krabici u nejlevnější verze nebyly ani potřebné adaptéry, aby bylo možné připojit externí monitor/projektor, což je dost na pováženou. Zklamáním pro mě byla i absence čtečky paměťových karet. Ty jsou totiž v poslední době velmi populární (sám je také používám místo disket).

MacBook Air

Apple vyslyšel prosby a konečně přidal do nabídky i ultra-mobilní notebook. U Applu se s výbavou nikdy moc nepředali, tentokrát to ovšem při osekávání dost přehnali. K připojení externích zařízení nám totiž nabídl jen tři porty – USB 2.0, microDVI a Line Out (analogový zvukový výstup). Absence zvukového vstupu se vidí opravdu jen velmi ojediněle a je to velká ostuda. Jedno USB pak může být i značně limitujícím faktorem použitelnosti. Představte si, že jste někde mimo domov a potřebujete pracovat s nějakými daty na USB flash disku a zároveň mít připojenou myš – na něco takového totiž budete potřebovat s sebou nosit rovnou i nějaký USB hub. To ani nepočítám, pokud budete mít v plánu připojovat se na internet přes bezdrátový USB modem. Chválím snad jen za adaptéry na DVI a VGA, které jsou součástí dodávky. Menší notebooky mají často slabší VGA výstupy a DVI je většinou tabu. Stejně tak je možné dokoupit adaptér na televizní výstup, což se u notebooků pod 1,5kg nevidí v podstatě vůbec.

(pokračování článku)

Je o mě obecně známo, že dávám přednost malým notebookům. Odrostl jsem v době, kdy notebooky ještě byly velmi drahé a kupovali si je jen ti lidé, kteří vážně potřebovali něco mobilního. Kupovat si místo stolního PC 17″ obludy z rozmaru prostě nebylo v módě.

Dneska je situace jiná. Takový domácí notebook s úhlopříčkou 17″ lze sehnat pod 20 tisíc a s trochou snahy už ani nebude mít integrovanou grafiku. Takové notebooky si koupí pouze ten, kdo je používá místo stolního počítače. Trochu tyto lidi obdivuji a trochu s nimi i soucítím. Ačkoli jsem velký zastánce notebooků obecně, tak jsem přesvědčen, že z hlediska ergonomie to prostě žádná velká bomba vážně není.

(pokračování článku)

Několik týdnů během Vánoc jsem měl možnost konečně otestovat univerzální dokovací stanici Toshiba Dynadock. Protože jsem tady na blogu, tak si mohu dovolit přímé ostré srovnání i s konkurencí, což běžně do recenzí na notebook.cz neděláme.

Konektor pro připojení dokovací stanice lze dnes najít především na noteboocích, které jsou určeny pro korporátní sektor. Při stejné konfiguraci si tak někdy jenom za tento konektor připlatíte skoro třetinu ceny původního notebooku. Výhody dokovací stanice ale ocení víc lidí – třeba běžní domácí uživatelé, kteří si doma radši k notebooku připojení větší stolní LCD, prostornější klávesnici a pořádnou myš. Bez dokovací stanice je většinou nutné mít někde svázaný shluk kabelů, který se musí postupně do notebooku „napíchat“. V případě velkého množství periferií je to vážně vopruz a některé konektory na neustálé připojování ani nejsou moc stavěné.

Už je to hodně let, kdy se objevily první nápady na univerzální dokovací stanici. Pamatuji si víc jak deset let staré „rozšiřovací“ stanice, které se připojovaly pomocí PCMCIA karty, a umožňovaly rozšíření o zvukovou kartu (byla doba, kdy byla zvuk ovka doménou jen těch nejdražších notebooků), optickou mechaniku a některé porty. Dnes je možné sehnat skoro všechno externě na USB, takže určitou formou dokovací stanice je už USB hub. Dlouho tu ale nic nebylo, přes co by šla připojit externí grafická karta (ta je na přenos dat úplně nejnáročnější), jenže jak už to tak bývá, tak s jídlem roste i chuť, takže výrobci začali pracovat na univerzálním zařízení, které bude mít navíc i nutné funkce pro připojení monitoru (používá se výraz video-dock).

V dnešní době je na trhu hned několik takových zařízení, ale dle mého názoru je jich většina úplně k ničemu. Pojďme se tedy podívat, co konkrétně je dnes k mání a co nám to může nabídnout.

(pokračování článku)

Patřím mezi uživatele, kteří jsou velmi nároční na mobilitu notebooku a jeho užitnou hodnotu při práci v terénu. Správný malý notebook má spotřebu aspoň kolem 6ti hodin a displej připravený na používání venku při denním slunečním světle. To jsou takové základní parametry. Pokud však chce být člověk opravdu mobilní, tak je potřeba víc. Internet je dnes nedílnou součástí většiny profesionálů a mít na něj přístup kdekoli, se už někdy stává víc než příjemnou vychytávkou přímo nutností

Jak na to?

Takovým asi nejbarbarštějším způsobem, jak se připojit na cestách je propojení notebooku s mobilním telefonem. Kabelem je to velmi nepraktické a bluetooth pak zase často zbaští hodně energie (je totiž připojeno na USB sběrnici a ta při aktivitě podobných zařízení zakáže přejít procesoru do nejúspornějších stavů). Navíc pak moc nemůžete většinou telefon používat k ostatním činnostem.

Lepší možností je tedy jednoznačně něco, co lze zasunout (skoro) celé do těla notebooku. Vyzkoušel jsem nějaké PCMCIA a ExpressCard modemy, ale není to ono. Většina jich totiž přesahuje z notebooku ven klidně o několik centimetrů a došel jsem k tomu, že to je velmi obtěžující. Nutí vás to totiž kartu z notebooku vyndávat, takže není problém ji pak někde zapomenout (třeba doma). Musíte se tak starat o další věc. Navíc vyndávat kartu musíte i v případě, že chcete šetřit energii. Žádný modem z těch, co jsem tu měl do obou rozhranní, se neuměl vypnout. Rozdíl ve spotřebě je ale někdy docela podstatný a nějaká půlhodina navíc už není k zahození.

(pokračování článku)

Rovnou říkám – ano, může to být problém. Dnešní širokoúhlé panely s úhlopříčkou 20-22“ používají běžně toto rozlišení také označované jako WSXGA+. Jenže u grafických karet Intel je takový malý velký problém, že mají v ovladačích nadefinováno jen několik málo grafických módu a mezi nimi toto rozlišení jako na potvoru není (1440×900 a 1920×1200 ale ano).

Jak to vlastně v praxi vypadá? Zkuste si na notebooku odškrtnout zakrývání rozlišení, které neumí váš aktuální displej. Pak byste měli mít možnost vybírat ze všeho, co karta nabízí. Tam zjistíte, že toto rozlišení opravdu chybí. Co se tedy stane, když připojíte nějaký LCD panel s takovým rozlišením? Když budete mít štěstí, tak se vám jako zázrakem najednou v seznamu po připojení objeví a při přepnutí výstupu na externí monitor i rovnou nastaví. V takovém případě je vyhráno. Problém je ale v tom, že se objevit taky nemusí, a pak ho už žádným způsobem prostě v ovladačích nemáte šanci nastavit.

Jak je tohle možné?

Je to vlastně jednoduché. Monitory dnes nejsou jen čistě výstupní periferie v tom pravém slova smyslu. Jsou totiž schopny komunikovat i směrem do počítače. Po připojení tedy dojde k nahrání EDID informací. To je taková tabulka, ve které monitor uvádí, co všechno a jakým způsobem umí. Pokud tedy vše proběhne správně, tak si grafická karta vezme jeho nativní rozlišení a přidá si ho k vlastním definicím. Jenže to se ne vždy podaří a celé je to velmi citlivé na konkrétním notebooku a LCD.

(pokračování článku)

Na tuto otázku se snažilo odpovědět mnoho serverů. Někdo tvrdí, že stačí prakticky libovolný počítač s 1GB RAM a Vista bude rychlejší než její předchůdce a stále velký konkurent Windows XP. Někdo zase tvrdí, že bez 8GB RAM se prostě Vista ani nehne. Kde je pravda? Na to postupně hledám odpověď už skoro rok od doby, kdy výrobci začali na své notebooky primárně nasazovat pouze tento operační systém. Proto se tu pokusím popsat několik modelových situací (konfigurace notebooku) a jak na mě systém v jednotlivých situacích působí.

Ultra mobilní notebooky

Core 2 Duo ULV (Ultra Low Voltage)
1,8″ disk (~25MB/s)
1-2GB RAM

Na takových strojích je bohužel Vista velkým utrpením. Jsou nedostatečně naprosto ve všech ohledech. Některé systémové procesory jsou tak náročné, že podobný procesor (který je značně pomalejší proti plnohodnotné verzi) dokážou v klidu zabít, aniž byste ještě něco začali dělat. Celé to korunují ultimativně pomalé aktualizace a starty počítače, kdy je systém (i po týdenním zahoření) ještě 10 minut nepoužitelný.

Na takovém notebooku může používat Windows Vista jen opravdový masochista. Taková konfigurace vůbec není dostatečně rychlá, aby se mohla Vista jakýmkoli způsobem projevit a ukázat nějaké výhody. Pravdou při tom je, že pro Windows XP je takový notebook konfigurací přímo luxusní a ten se také dokáže odměnit bleskovými odezvami.

Výsledek?

pro profesionály je volba naprosto jistá. Windows XP nabízí podstatně více využití notebooku, protože nespotřebuje celý jeho výkon jen pro svůj chod.

(pokračování článku)

Úhlopříčka 12″ je jakási mez, při které lze sehnat jak plnohodnotný notebook, tak i subnotebook, který sice oplývá vyšší výdrží na baterie, ale zároveň má problém s nižším výkonem daným použitím speciálních součástek. Co mě vlastně přivedlo k napsání tohoto zápisku?

Právě teď jeden takový malýsubnotebook mám (HP Compaq 2510p) a provoz Windows Vista je občas neskutečným utrpením. Pojďme se podívat, kde je ten hlavní problém a jak je výkon postupně omezen s menší a menší úhlopříčkou.

17″ notebook – možnost osadit nejvýkonnějšími součástkami, včetně dvou mobilních hi-end grafik a více disků v RAID
15″ notebook – možnost osadit výkonnými součástkami, jednou grafikou (nižší hi-end) a zpravidla jedním diskem
14″ notebook – stále ještě možné osadit výkonnými součástkami (disk i procesor), grafika je zpravidla low-end nebo nižší mainstream (z důvodu chlazení).
12/13″ notebook – procesor i disk mohou být stále velmi výkonné pokud jde o notebook s větší vahou (1,8kg a více; 1,5kg u těch nejdražších notebooků), grafika je zpravidla integrovaná, u dražších NB pak nižší low-end (13″). V případě důrazu na váhu (<1,3kg) se používá zpravidla ULV procesor, pomalý 1,8″ disk a integrovaná grafika (stejné je to pak i u nižších úhlopříček).

12″ je ideální rozměr pro ještě pohodlnou práci a 100% přenositelnost. Vzhledem k tomu, že notebook nosím v batohu, tak holduji spíše těm větším kouskům s vahou kolem 1,8kg (v batohu se taková váha snadno ztratí). Tam je výhoda jednoznačně v použití stejných součástek jako u velkých notebooků. Člověk proti větším kouskům přijde pouze o dedikovanou grafiku (kterou stejně lidé používající NB na práci nechtějí bez ohledu na velikost z důvodu větších nároků na chlazení a výdrž na baterie). Někdo ovšem chce to nejlehčí, takže se musí ve svých požadavcích na výkon značně omezit.

(pokračování článku)