V posledním z trojice dílů věnovaných osmibitovým strojům se zaměřím na svým způsobem překomplikovaného nástupce jednoho z nejúspěšnějších počítačů všech dob, tedy Commodore 64. Dvojnásobný takt hlavního procesoru, více paměti, možnost zobrazit 80 znaků na řádek i podpora spuštění business programů pod CP/M z něj dělaly velmi schopný počítač, vykoupeno to však bylo vyšší složitostí a tím i vyšší cenou.

(předchozí díly: ZX Spectrum+, Atari 130XE)

O C-128 jsem se rozepsal už po Bytefestu, neboť jsem si tam s ním hodně hrál a díky hardwaru vypůjčenému od dalších lidí bylo možné vyzkoušet i to, co bych doma sám nerozběhal. C-128 je ze všech tří počítačů nejpokročilejší a stál také nejvíc peněz. Bohužel je také největší, což nepotěší, když máte na stole málo místa. V tomto ostatně Commodore byl extrémista i v případě pozdějších počítačů Amiga (s výjimkou té nejhezčí – A600).

Hardware vypadá v porovnání s Atari pokročilejší. Vylepšený procesor vycházející z 6502 (8502) může běžet na 2 MHz a grafický čip umožňuje vykreslovat text v matici 80×25 znaků na stejném grafickém rozlišení (a monitorech), jaké používaly tehdy dominantní PC adaptéry IBM CGA (640×200). Na desce je navíc ještě procesor Zilog Z80, který lze využít k provozování operačního systému CP/M. Právě možnost nahrát CP/M a zobrazit 80 znaků na řádek dělala z C-128 už téměř pracovní počítač.

Bohužel nic není tak jednoduché. V případě starých programů a her bylo nutné počítač spouštět v režimu C-64, kdy procesor sníží takt na polovinu (tedy méně než mají 8-bit Atari), z celkových 128 kB paměti lze využít taktéž pouze polovinu a textový režim rázem funguje jen ve 40 znacích na řádek. Původní je svými možnostmi také vestavěný BASIC. Na využití rozšířených možností je nutné pracovat v C-128 módu, pro který ovšem nevyšlo zdaleka tolik aplikací (natož her). Dá se to pochopit – během života C-128 už uživatelé, kteří chtěli něco víc, volili raději 16bit počítače, takže nebyl takový tlak na výrobce. Ti raději šli cestou kompatibility a nevyužívali více funkcí, než měla původní C-64. Aby měly funkce C-128 vůbec smysl, chtělo to už mít disketovou jednotku, což v našich končinách zas bylo méně běžné a uživatelé se museli trápit hlavně s kazeťáky (stejně jako u Atari proprietárními). Konkrétně bez disketovky mi Atari připadá asi zajímavější, protože je tam aspoň lepší vestavěný BASIC.

Commodore SX-64: přenosná varianta populárního počítače Commodore 64. Kupodivu celek není tak velký, jak se z fotek vždy zdá.

Klávesnice C-128 je lepší než ta od Atari. Sice má až moc lineární stisk bez jasného rozlišení, kdy už je klávesa stisknuta, a bez cvaknutí, ale to už je spíš otázka zvyku. Dá se na ní psát rychle a může bez problému sloužit i pro práci ve word processorech. I to dělá z C-128 vnímáním tak nějak profesionálnější počítač. Pro Commodore jsem viděl několik mnohem pokročilejších programů než na 8bit Atari, ale je možné, že je to jen důsledek pozdějšího opuštění této platformy na straně vývojářů. To, že je možné spustit grafický operační systém GEOS, je vůbec fascinující. Přitom neběží ani zas tak pomalu a má možnost nahrávat jak ovladače zařízení (myši, tablety, tiskárny), tak další fonty. Zkoušel jsem si několik kancelářských aplikací v grafice a můžu říct, že pohodlí používání bylo asi nejdál z toho, co jsem na osmibitech vůbec viděl. Nevýhodou však je, že zas tolik pokročilejších aplikací pro toto prostředí nevzniklo – přece jen takový systém dokázal sebrat většinu operační paměti.

Malá zajímavost – GEOS původně vznikal jako operační systém pro nějaký přenosný počítač s integrovanou klávesnicí a LCD displejem. Projekt však krachnul, tak to přeportovali na jiný stroj se stejným procesorem (6502), což byl zprvu C-64 (zajímavé odkazy k tématu: 1, 2).

Řešení rozšíření grafických možností oproti C-64 mě fascinuje. V Commodore jej vyřešili šalamounsky a umístili do počítače druhý úplně samostatný grafický čip, aby ten původní nemuseli měnit a zachovali plnou zpětnou kompatibilitu. Původní se připojuje ke kompozitnímu (nebo S-Video) monitoru/TV, zatímco ten nový má devítipinový RGBI (stejný jako CGA na počítačích PC). V jistých situacích je možné na každém z výstupů zobrazovat něco jiného, ale v praxi se to příliš nepoužívalo. Místo toho se používaly kdysi docela běžné monitory schopné přijmout oba typy signálů a uživatel si na monitoru přepínal vstup podle toho, co potřeboval (podobně to někteří dělali v úplných počátcích IBM PC).

Vedle C-128 integrovaného v klávesnici (podobného pozdější Amize 500) existovala i verze s písmenem D, která vypadala jako Amiga 1000. Tedy klasický profesionální počítač jako bedna, na kterou se pokládá monitor, s klávesnicí připojenou kabelem. Hlavní rozdíl vedle integrované jedné disketové jednotky jsem dlouho netušil – je jím 64 kB video paměti pro grafický čip místo 16 kB, které má standardní C-128. Možnosti čipu jsou totiž evidentně limitované právě pamětí a někteří si proto do svých počítačů paměť navíc přidávali (muselo se pájet). Ze 16 kB toho moc nevykouzlíte v rastrové grafice a maximem je 640×200 ve dvou barvách (v textovém režimu 80×25 barvy jsou; stejně jako na CGA). S čtyřnásobkem však dokáže tento počítač zobrazovat klidně 16 barev současně v rozlišení 640×400 (prokládaně, podobně jako Amigy). Já měl k dispozici jen monochromatický monitor, takže mi nerozšířená paměť nijak nevadila, nicméně je pěkné vidět, že možnosti lepšího zobrazení počítač skutečně měl. Nedělám si však iluze o rychlosti takového vykreslování.

Pokud jde o hry, asi jsem nehrál ani jedinou, která by vyžadovala C-128. Všechny běžely tedy v nižším výkonu počítače a přes původní grafický čip. Většina her byla opět z mého pohledu primitivní, což většinou bylo dáno spíše malou pamětí a kompatibilitou s kazetami (kde je obtížnější donahrávat program postupně a nemít ho celý v paměti) než samotným výkonem. Stejný procesor a podobné možnosti zobrazení umožnily vývojářům udělat některé hry vizuálně identické ve verzích pro C-64 a 8bit Atari (týká se hlavně těch, které se pokoušely o 3D). Když byla nějaká konverze takto přesná, běžela na Atari vždy lépe kvůli vyššímu hrubému výkonu (1,8 vs. 1 MHz).

U obrazového výstupu z původního grafického čipu na C-64/C-128 se dnes často zmiňují vybledlé barvy. S dobovým monitorem mi to jako problém nepřišlo – stačilo pootočit regulací saturace barev a problém byl vyřešen.

Operační systém CP/M, jehož podporou se Commodore v reklamách rád chlubil, jsem si také vyzkoušel. Znamenalo to sice pomoc dalšího člověka a využití jeho C-64 k řízení emulátoru disketové jednotky (a prohazování obrazů jednotlivých disket), ale povedlo se. CP/M na C-128 skutečně běží, jen je to pomalejší než na jiných CP/M strojích, které jsem kdy zkoušel. Na Bytefestu bývá k vyzkoušení Osborne Executive, svého času velmi úspěšný přenosný počítač, a ten působí svižností jako skoro dvojnásobně rychlý, přestože je o tři roky starší. U C-128 je zpomalení údajně způsobené čekáním procesoru Z80 na starší z grafických čipů a kromě výpočetního výkonu je horší také rychlost přístupu k disketové jednotce.

Výrobci softwaru pro CP/M už C-128 nebrali příliš vážně. Přišel pozdě a většina lidí tento počítač stejně provozovala jen v režimu kompatibility na hry. Informace na internetu se dnes rozchází. Někde se říká, že to bylo úplně nepoužitelné, protože disketovka byla s těmi v CP/M počítačích nekompatibilní (což je pravda), ale jinde jsem našel informace, že to lidé používali a software se často konvertoval právě z verzí pro Osborne. Pokud jste chtěli takové ty nejprovařenější profesionální kancelářské programy, byla možnost je na C-128 mít, takže podpora CP/M na takovém počítači nebyla nutně k ničemu. Jak to však potom bylo s tiskem na tiskárnách od Commodore, to netuším.

Závěrem

Tento článek (resp. už jeho předchozí díl) si kvůli většímu pracovnímu vytížení musel na vydání dlouho počkat. Osmibity jsem vrátil zpět Pavlovi Tronnerovi a místo nich mám teď Amigy, což jsou rozhodně pokročilejší počítače. Právě ve chvíli, kdy jsem C-128 (1985) nahradil Amigou 500 (1987), byl rozdíl velmi výrazný (přitom C-128 s disketovou jednotkou stál jen o čtvrtinu méně). Ukázalo to, jak moc se segment domácích počítačů během několika málo roků skokově posunul mnohem dál. A500 i C-128 jsou počítače integrované v klávesnici, jsou podobně velké a u obou se předpokládá připojení k nějakému televiznímu monitoru. Amiga však má velmi sofistikovaný operační systém, primárně pracuje v grafice a v jistých ohledech se tváří jako moderní počítač.

Amiga 500 (1987) má velmi podobné rozměry jako Commodore 128, ale má již v sobě integrovanou disketovou jednotku. Zde je vidět s připojeným rozšířením A500-HD+, které počítači přidalo SCSI pevný disk a více operační paměti.

Tohle u osmibitů nebylo. Tam se muselo šetřit každý kilobajtem paměti a každý řetězec textu v UI nebo nápověda znamenaly obětovat v programu nějakou funkci. U her se zas předpokládalo načítání z pásky, což znemožňovalo průběžné načítání a všechno muselo být po celou dobu v paměti. I v rámci osmibitů je v podstatě generační posun v použitelnosti při přechodu k disketovým jednotkám. Stejně velký posun však znamenal přechod na 16bit počítače, a to ani ne tak kvůli výpočetnímu výkonu (který nebyl nutně o tolik vyšší v některých situacích), ale hlavně kvůli jednodušší adresaci většího množství paměti (nad 64 kB). Když se k tomu přidá, že většina 16bit strojů už měla klávesnice vhodné pro psaní delšího textu a video módy schopné zobrazit aspoň 80 znaků na řádek (případně rychlou grafiku), právě v tuto chvíli se otevřel prostor pro nespočet skutečně profesionálních programů napříč obory.

Na to, že jsem chtěl vlastně jen sem tam vyzkoušet nějaký počítač, zase se to celé nějak pokazilo a výsledkem je, že z Amig mám teď doma: dvě A500, jednu A600, dvě A1200 (k nim akcelerátory s 68K procesory 030, 040 a 060) a jednu profesionální A2000 s několika dlouhými kartami hardwarově emulujícími celé IBM PC XT. Na to, že ještě v lednu jsem měl skutečnosti s Amigou naprosto minimální, od té doby už došlo na opravy základních desek, programování, 3D modelování i úpravy OS pro rozběhání nestandardních komponent. Kovaného Amigistu to ze mě určitě neudělá, ale dalo mi to docela dobrý obrázek o výhodách i problémech této platformy.

Můžete tedy očekávat další články, ale nebude to hned.

Pokud má někdo zájem o pravidelnější krátké postřehy okolo mého hraní se starými počítači, založil jsem si profil na tumblr. Mám v plánu tam házet především moje aktivity okolo starších počítačů všech druhů, kterými obvykle nechci otravovat lidi na blogu a facebooku.