Apple PowerBook 1400cs/166 (1997)

Po předchozím příspěvku o IBM není nic vhodnějšího, než se podívat na druhý konec nabídky, a nic není lepší protiklad tehdejšímu IBM než právě společnost Apple. Dnešní notebook je v mnoha ohledech moderní – má barevný displej, baterii i touchpad. Světlo světa ovšem spatřil ve velmi neutěšené etapě ovocné společnosti.

Když jsem mluvil o IBM, zmiňoval jsem, že začátky s přenosnými počítači nebyly úplně jednoduché. Applu se také nezačalo dařit hned napoprvé. Pokud vynechám nějaké minoritní pokusy třetích stran na výrobu vlastních přenosných počítačů s deskami ze stolních Maců a použití jiných přenosných počítačů s procesory 68k doplněných vhodným emulátorem, datuje se první přenosný Mac do roku 1989.

V tom roce byl světu představen Macintosh Portable, který byl tak trochu kopií Atari Stacy. Velikostí to byl takový hybrid mezi počítači třídy „luggable“ a klasickými notebooky a cenově patřil spíš k tomu dražšímu. Nebyl tím, co uživatelé Maců hledali, a tak se velkého úspěchu nedočkal. Kvůli některým technologiím se jeho cena vyšplhala do příček, kde měla konkurence vyšší výkon. Dlouhá výdrž baterií (6-10 hodin) byla vykoupena nepodsvíceným displejem a poměrně těžkým tělem (celých 7,2 kg).

Až roce 1991 se objevily ty správné Macovské notebooky. Applu s nimi pomohlo Sony a dostaly jméno PowerBook. Tři představené modely se snažily zavděčit různým skupinám – PB100 byl nejmenší a nejlehčí (neměl integrovanou ani disketovou mechaniku), PB170 nejvýkonnější a PB140 něco mezi, s přijatelnou cenou i výbavou.

První generace PowerBooků se dočkala podstatně vřelejšího přijetí. Kompaktní a snadno přenosné počítače s rozumnou výdrží byly tím, na co uživatelé této platformy tak dlouho čekali. Cílem bylo nabídnout použitelný kancelářský stroj s dostatečnou konektivitou (volitelně integrovaný modem, LocalTalk), který můžete otevřít kdekoli na cestách, a to se povedlo. Na rozdíl od většiny PC notebooků měly všechny PowerBooky integrovaný zvukový čip, ale chyběl jim pro změnu konektor pro připojení externího monitoru (ten se objevil až o rok později jen u vybraných modelů).

Byly zde ovšem i nějaké nevýhody při porovnání s podstatně širší nabídkou PC světa. Nejen, že nebyly modely s barevným displejem, všechny monochromatické displeje pracovaly nejprve pouze s 1-bit barevnou hloubkou (černá a bílá). Jak se modely postupně inovovaly, vyslyšeli v Applu nářky uživatelů a v roce 1993 (rok až dva po většině konkurence) nabídli první model s pasivním barevným displejem (640×400, 256barev). Aktivní barevný displej přišel ve vyšším modelu o dalšího čtvrt roku později (konečně s rozlišením 640×480). Asi nepřekvapí, že jste si musely za oba hodně připlatit.

Druhá generace PowerBooků (1994) se točila převážně okolo pětistovkových modelů. V nich Apple integroval jako jeden z prvních výrobců nově dostupnou technologii touchpadů, která postupně nahradila trackbally (kuličkové polohovací zařízení). V této době Apple u stolních počítačů přecházel na procesory PowerPC a v souvislosti s tím byly nové PowerBooky navrženy jako později upgradovatelné. Kdo chtěl, mohl si časem (1995) dokoupit speciální modul, který k původnímu procesoru 68k přidal výkonnější PowerPC.

V roce 1995 vše vyústilo ve vydání modelu PB5300, který již měl PowerPC rovnou z výroby. Kvůli problémům, které jej doprovázely (praskající plasty, přehřívající baterie, výkon nebyl tak velký, jak se očekávalo), se nestal příliš oblíbeným. O to více se tedy čekalo na třetí generaci, jejímž prvním modelem byl právě PB1400.

Vyšší rozlišení a barvy jako standard

PowerBook 1400 představený na podzim roku 1996 měl být dostupný univerzální notebook. Apple následoval trendy v oblasti displejů a všechny konfigurace vybavil vyšším rozlišením 800×600. Kromě toho se staly standardem také barvy a displeje se dělily jen na pasivní (modely cs) a aktivní (modely c).

Další novinkou byla výměnná šachta, do které se mohla vložit disketová, nebo optická mechanika (dle některých informací také druhý disk a baterie, ale pro baterii šlo snad jen o odkladiště). PowerBook 1400 je první notebook od Applu s interní optickou mechanikou a z nějakého důvodu si dnes řada fanoušků myslí, že to byl vůbec první notebook, který něco takového nabídl. Není to pravda – do klasických notebooků podobné velikosti se CD-ROM mechaniky začaly montovat v roce 1994 (u ThinkPadů by bylo prvenství uvěřitelnější).

Nový PowerBook sice byl jistou chvíli tím nejlepším, co Apple v přenosných počítačích nabízel, ale snaha o nižší cenu vedla k různým kompromisům. Opravdový hi-end model – PowerBook 3400 – vyšel až v prvním čtvrtletí 1997 spolu s ultramobilním PowerBookem 2400.

Žádný trhač asfaltu

První konfigurace PB1400 nabídly procesory PowerPC 603e na frekvenci 117 a 133 MHz. Tyto procesory byly proti stolním verzím osekané například menší L1 cache, což se negativně projevovalo hlavně na provozu emulovaných aplikací původně psaných pro 68k. Korunu tomu nasazoval fakt, že nižší konfigurace (117 MHz) neměly na základní desce žádnou L2 cache (vyrovnávací paměť druhé úrovně), která by mohla situaci částečně zachránit.

Ve výsledku byl výkon mezi 117 a 133MHz modelem podstatně větší než rozdíl frekvencí. Pomalejší verze byla tak pomalá, že se na některých Apple-fan serverech dostala do seznamu nejhorších produktů, které kdy tato firma vydala. Já bych tak přísný nebyl – pro kancelářskou práci byl stroj stále použitelný a pro někoho mohl být s pasivním displejem a cenou (v době uvedení) $3000 dobrým způsobem, jak získat přenosný Mac s vyšším rozlišením.

V roce 1997 se s příchodem dalších modelů rozšířila rodina konfigurací o varianty s rychlejším procesorem taktovaným na 166 MHz (podpořeným opět 128kB L2 cache). Přesně takovou mám i já, a to konkrétně v kombinaci s pasivním displejem, 1,3GB pevným diskem a disketovou mechanikou.

Počítač jsem původně dostal s francouzskou instalací MacOS 8.0, ale díky logoutovi se notebook přeinstaloval českým MacOS 8.1 s řadou dobových programů. Mohu říct, že ani 166MHz verze nepůsobí extra rychle. Nevím, čím to přesně je, neboť systém by neměl být náročnější než třeba Windows 98. Pokud jde o hrubý výkon v programech, něco zvládne PowerBook rychleji než notebook s dobovým Pentiem MMX, někde je situace opačná. Zázraky se ale nikde nekonají.

Omezená výbava a speciální moduly

Zmínil jsem, že šlo spíše o dostupný model. Pozná se to například podle toho, že v základu nemá možnost připojení externího monitoru, ani modem. Vzadu jsou kromě konektoru pro připojení myší/klávesnic a sériového portu, jen sběrnice SCSI a bezdrátová komunikace infra-portem. Na boku jsou ještě dva standardní sloty pro 16bit PCMCIA karty.

Jenže mezi konektory je také jedno prázdné místo kryté záslepkou a právě toto místo je na notebooku velmi zajímavé. K základní desce totiž můžete připojit rozšiřující modul. Apple vyrobil několik typů modulů a o další nabídku se postaraly jiné firmy. Mohli jste si tedy rozšířit RAM, přidat výstup na externí monitor nebo třeba rozšířit komunikační schopnosti o plnohodnotný ethernet.

Možná by vás mohlo napadnout, proč je nutné montovat další elektroniku pro přidání podpory externího monitoru. Důvod je jednoduchý. Do PowerBooků, které ještě neměly PCI sběrnici (což se týká i tohoto jako jednoho z posledních), si Apple dělal vlastní grafické čipy, které byly designovány na míru práci výhradně s interním LCD panelem a akcelerované grafice Mac OS.

Externí monitor tímto obvodem nemohl být obsloužen, a tak se používalo docela vtipné řešení. Výstup byl připojen k jinému grafickému čipu. V noteboocích od Applu se často vyskytovaly úsporné čipy od Western Digital (připojené ke sběrnici přes speciální konvertor), obvykle doplněné vlastní pamětí o velikosti 512 kB. Notebook měl fakticky dvě úplně oddělené grafické karty.

Jednou z výhod této prasečinky je možnost pracovat s oběma grafikami v režimu rozšířené plochy, kdy interní displej zobrazuje něco jiného než externí obrazovka. Na rozdíl od mnoha technologií, o kterých Apple později tvrdil, že je měl jako první, tohle se v PowerBoocích objevilo opravdu dříve (1993) než v libovolném PC notebooku.

Interní grafické čipy v noteboocích od Applu byly zprvu tím lepším právě kvůli urychlování vykreslení. Jakmile se PC výrobci zaměřily na BitBlt obvody svých mobilních čipů, vznikl velký konkurenční tlak, který mobilní grafiky dostal postupně do fáze, kdy překonaly řešení od Applu. PowerBook 1400 je již z této doby. Jeho grafika sice není pomalá, ale v PC světě té doby šlo spíš o průměr a podobně ceněné PC notebooky občas nabízely i výkonnější grafiky.

Na rozdíl od klasických grafických čipů jsou ty ve starších PowerBoocích schopné pracovat pouze v rozlišení interního displeje. U PC notebooků můžete snadno přepnout na libovolné nižší rozlišení a grafika obraz nějakým způsobem roztáhne na celý displej. Zde nic takového není. U her to funguje následovně – hra zjistí, jaká jsou podporovaná rozlišení, a pokud nejde přepnout na to požadované (zpravidla nižší), vykresluje se v původním rozlišení doprostřed obrazovky a okolí se vyplní černou barvou. Vše si ovšem zajišťuje samotná hra a z prvků jako dok a hlavní menu je poznat, že rozlišení je stále stejné.

Pasivní displej, aneb kde bych se snažil nešetřit

Můj PowerBook je bohužel vybavený jen pasivním displejem. Ačkoli se všichni výrobci během let předháněli, kdo s novou generací vymyslí lepší marketingový název pro pasivní displej, po celou dobu to byla stále stejná bída daná už samotnou technologií, která nepoužívá samostatné tranzistory pro každý pixel.

Pasivní displeje byly výrazně levnější než aktivní, ale vykoupeno to bylo daleko horším obrazem. U pasivního displeje je problém zobrazit větší plochu jednou barvou (pokud to není bílá), aniž by v rozích nevznikaly tmavší, nebo světlejší místa, barvy jsou různě posunuté podle toho, co se zrovna vykresluje jinde na obrazovce, u ostrých hran vznikají vertikální a horizontální čáry „duchů“ a překreslování obrazu je výrazně pomalejší. Měl jsem možnost vyzkoušet řadu pasivních displejů (několik jich mám i v muzejních noteboocích) a všude je situace stejná – ani Apple není výjimkou.

Rychlost překreslování a kvalitu obrazu jsem sestříhal do dvou kratších videí. První ukazuje letecký simulátor s A-10 a u plynulé změny kontrastních ploch je krásně vidět, jak je displej pomalý a obraz „rozostřený“. Do druhého videa ze hry Doom se promítla špatná reprodukce tmavých odstínů a nestálost obrazu (zde si raději přepněte Youtube na vyšší kvalitu):

Musím přiznat, že jsem byl odjakživa velkým příznivcem TFT (= aktivních) panelů. Kdybych si v té době volil notebook, měla by u mě použitá obrazovka mnohem větší váhu než například operační systém. Na cokoli akčního (video, hry) je TFT prakticky nutností. Výhodou je i při statické grafice díky vyššímu kontrastu a celkově pro oči příjemnějšímu obrazu.

Stojí za zmínku, že rozměrově i výdrží ekvivalentní, obdobně vybavený PC notebook s aktivním displejem jste tehdy mohli sehnat za cenu velmi podobnou PowerBooku 1400 s displejem pasivním. O tom jsem se rozepsal ještě ke konci článku.

Pozorovací úhly:

Špatné zobrazení větších ploch jednou barvou:

Duchy okolo ostrých přechodů:

Špičková klávesnice a dobrý touchpad

Silnou stránkou PowerBooků je bezpochyby jejich klávesnice s vynikajícím přesným stiskem. Při psaní se ozývá pouze tlumené klapání a klávesy jsou tvarované podle prstů. Výsledek je neskutečný. Z mého pohledu je tato klávesnice pro psaní rozhodně lepší než ta v dobových ThinkPadech a možná mírně lepší než ta v dobových Toshibách. Vůbec se nedivím, že řada spisovatelů používala právě PowerBooky.

Klidně si troufnu říct, že tato starší klávesnice mi vyhovuje víc než dnešní moderní chiclet provedení s mělkým stiskem, který navíc u MacBooků Air ani není příliš jistý.

Měl jsem jeden z prvních PowerBooků a pochvaloval jsem si u něj velký trackball (výrazně větší než u PC notebooků) a klávesnici odsunutou dál od přední hrany, aby si bylo kam položit dlaně. U odsunuté klávesnice Apple zůstal (a postupně se na takové provedení přešlo u všech notebooků), ale již u druhé generace PowerBooků byl trackball nahrazen touchpadem, který je v nezměněné verzi i v generaci třetí.

Pokud jde o pohodlí, vyhovoval mi původní „Applí“ trackball více. Touchpad však nevyžaduje žádnou údržbu a minimalizuje počet mechanických částí, které by se mohly pokazit. Elektronika je kupodivu velmi přesná – kurzor se pohybuje plynule a bez zpoždění. Vlastně je chování velmi podobné dnešním touchpadům. Funguje také kliknutí pomocí ťuknutí na destičku (tap), včetně možnosti dvojitým ťuknutím a následným tažením něco po ploše přetahovat. Všechny tyto funkce je možné různě zapínat a vypínat přímo v operačním systému.

Mac OS jako takový nepovažuju za něco, co by mi výrazně zvyšovalo pohodlí při používání. Naopak si myslím, že to byla právě kombinace kvalitní klávesnice a touchpadu jako jeden z hlavních důvodů, proč se s PowerBooky pracovalo tak dobře.

Provedení a ergonomie

Další silnou stránkou je vnější skořápka, do které je všechna elektronika zabalená. Úhledné tmavě šedé šasi se tloušťkou příliš neliší od PC konkurence. Je však ergonomicky zaoblené a působí hravě. Na rozdíl od dnešních hliníkáčů je zaoblená také přední hrana, což snadno poznáte při psaní. Jako ergonomický nedostatek vnímám snad jen zelenou diodu ve víku, která v úsporném režimu zběsile bliká.

Pokud si vzpomínáte barevné kryty později vydaného prvního iBooku, už zde jsou náznaky přicházejícího trendu. Z vnější strany je totiž víko z poloviny zakryté odnímatelným sklem, pod které je možné vložit obrázek dle libosti, a dosáhnout tím určité personalizace.

Nedá se říct, že by všechny staré PowerBooky vynikaly odolným provedením, ale model 1400 je na tom dobře a nezadá si s největšími konkurenty. Můj kousek se dochoval bez jediné prasklinky a po vizuální stránce vypadá jako nový. Bohužel však neplatí, že by se dochoval bez chyby – z nějakého zvláštního důvodu zlobí kontakt u regulace jasu a kontrastu displeje a nefungují sloty PCMCIA. Nenašel jsem však na internetu žádnou zmínku o podobném problému, takže asi není častý, a navíc – kdo ví, co se s notebookem dělo u předchozích majitelů. Získal jsem ho řádně ojetý.

Minimální provozní hluk

Ergonomii pozitivně neovlivnila pouze klávesnice s touchpadem. Výhodou PowerBooků je také pasivní chlazení procesoru. Oproti Pentiím má PowerPC nižší spotřebu, což se při porovnání s kvalitními PC notebooky neprojevilo jen delší výdrží (u modelů s aktivním displejem až o čtvrtinu), ale také absencí ventilátoru.

Jedinou mechanickou rotující součástí jsou plotny pevného disku, ale ani ten nebrání v dokonale tichém provozu při kancelářské práci. Dnešní operační systémy mají potřebu pořád na něco hrabat, staré systémy však vyhrazovaly co nejvíce prostředků pro aplikaci v popředí a na pozadí téměř nic nedělaly. Pokud tedy aplikace nepotřebuje přistupovat na disk, dojde k jeho zastavení, a z notebooku se pak neozývají žádné zvuky.

Multimediální výbava

Neexistuje notebook od Applu, který by nebyl vybaven zvukovým čipem. PowerBook 1400 má v sobě 16bit kodek s podporou stereofonního zvuku a full-duplexního přenosu (přehrávání a nahrávání současně). Dobové PC zvukovky v sobě mívaly nějakou MIDI syntézu, pro přehrávání hudebních dat bez zátěže procesoru. Od sporů kolem Apple IIgs už žádný další počítač této firmy MIDI syntézy neměl. V konverzích různých her (například Doom) se proto objevují ne zrovna nenáročná programová řešení. Konkrétně v Doomu je to právě hudba, která procesoru sebere dech a vše je pak trhané jak na lepší 386 (naštěstí jde vypnout).

V prostoru za klávesnicí jsou integrované dva reproduktory, které zajišťují stereofonní zvuk bez nutnosti připojovat sluchátka nebo externí reproduktory. Kvalitativně mě jejich přednes příliš nenadchl. Máte-li zkušenost s nějakou tehdejší Toshibou řady Satellite (Pro), bude na vás zvuk PowerBooku působit plechově a bez hloubek. V rámci tehdejší doby je to průměr.

PowerBooky z této doby nemají možnost měnit hlasitost zvuku z klávesnice. Jedinou možností je najet myší do doku ve spodní části obrazovky, kliknout na ikonu reproduktoru a přesunout posuvník na požadovanou hodnotu. Taková regulace není rychlá, ani přesná. Posuvník se sice pohybuje plynule, ale vybírá snad jen ze tří úrovní hlasitosti a úplného ztlumení. V tiché místnosti mi připadá zbytečně uřvaná i nejnižší hlasitost. S kvalitními sluchátky je to ještě větší peklo.

Líbí se mi naopak mikrofon. Ten je integrovaný do víka LCD, odkud může snímat lépe než ze základny, kde byl tou dobou osazován častěji.

Mac OS 8.1

Používání PowerBooku mělo svá úskalí v souvislosti s jiným operačním systémem a odlišnou procesorovou platformou. Dneska už je skoro jedno, jestli máte Mac, nebo PC, protože uvnitř jsou ty samé komponenty a většinový uživatel si dnes vystačí převážně s webovým prohlížečem.

Tehdy byla situace odlišná, ale ani přežití v prostředí, kde mají PC majoritu, nebylo nemožné. Pro Macy byl v té době dostupný klasický Office od Microsoftu. Programy od Adobe (Photoshop, Ilustrator) si s procesory PowerPC rozuměly dokonce lépe než s PC/x86. Specializované programy pro české prostředí (například české účetnictví) sice pro tento systém moc nebyly, ale za to existoval softwarový emulátor DOSu, který mohl problém v polovině 90. let docela efektivně řešit (ještě dneska se, bohužel, dělá nejedno účetnictví pod DOSem).

Disketová mechanika si dávno poradila se čtením i zápisem na PC diskety. Ani odlišné kódování češtiny nemuselo být nutně problém – uživatelé si vytvořili řadu konverzních utilit a nějaká základní byla integrovaná přímo v operačním systému.

Pro Mac se tvořily také hry. Dneska si někteří myslí, že tu pro Mac nic nebylo, ale není to pravda. Nabídka nebyla tak velká jako u platformy PC, ale řada dobrých her se alespoň se zpožděním přeportovala.

K vlastnímu prostředí Macu jsem se vyjadřoval už kdysi v souvislosti s Mac OS 7.5. Windows a různé UNIXy mi vyhovují více, neboť Mac dlouho nutil k používání myši i v případech, kdy to nebylo příliš efektivní. Ani v Mac OS 8.1 nepřepnete mezi aplikacemi (nebo okny jedné) klávesovou zkratkou. Není tu ani zkratka pro schování oken jednoho programu. Vše je dáno historickými důvody – Windows byl navržen pro ovládání i na počítačích, které nemají myš (aby si ji uživatel nemusel kupovat), u Macu se naopak tvůrci snažily donutit k používání přibalené myši (jakožto novému zařízení) i ty nejzatvrzelejší.

Mac OS 8.x má konečně trochu vylepšený multitasking. Pořád jde pouze o základní kooperativní variantu (místo pokročilejší preemptivní ve Windows od 95), ale alespoň funguje možnost práce během kopírování souborů. Jen se kopírování zpomalí, pokud není jeho okno aktivní.

Systém Maců provázaný s hardwarem má však také své nesporné výhody. Přímá podpora SCSI rozhraní v systému znamená snadné připojení různých externích periferií. U PC notebooků byly externí periferie většinou problém. Z optické mechaniky připojené k paralelnímu portu prostě systém nezavedete. U Macu něco takového s SCSI není problém. Dokonce s podporou Target Mode můžete nastartovat z jednoho Macu systém, který fyzicky běží na disku v jiném.

Zároveň bych měl vyvrátit chybné tvrzení, že v Macu nejsou potřeba ovladače. Je to hloupost. PCMCIA karty a kdejaké externí příslušenství vyžaduje ovladače úplně stejně jako na jiných platformách. Jen se jim neříká ovladače, ale rozšíření.

Uživatelská přívětivost Macu dostává na prdel, když si usmyslíte něco tak samozřejméno jako změnu českého rozložení na logičtější variantu QWERTY. Taková úprava se dělá hex-editací hlavního systémového souboru pomocí reseditu.

Pozice PowerBooku mezi PC konkurencí

U displejů jsem nakousl, že v nabídce PC notebooků se dal za stejnou cenu sehnat model s aktivním displejem. PowerBook 1400 přesto nejde označit za předražený notebook (ani za levný). Zkusil bych přiblížit situaci s notebooky na konci roku 1997 (kdy můj 1400cs/166 přišel na trh).

Tento PowerBook spadá do kategorie nižší až střední třídy. Konfigurace se 166MHz procesorem přišly později, kdy už notebook jako takový nebyl horkou novinkou. K tomu se už také dávno prodával hi-end model PowerBook 3400 (dle konfigurace 180-240 MHz). Základní cena už tedy z původních $3000 klesla na $2000 za to, co mám s výjimkou menší RAM (16 MB). Pokud jste však chtěli CD-ROM mechaniku místo disketovky a k tomu ještě aktivní displej, stejně jste nakonec vyplázli skoro $3500.

Vynechám-li totální výběhovky jako zapomenuté zásoby 486 notebooků za $600, začínal úplný PC low-end okolo $900-1000. Takový notebook měl uvnitř zpravidla 75MHz Pentium určené pro desktopy, 8MB RAM, 750MB pevný disk a 10,5“ pasivní barevný displej se základním rozlišením 640×480 (Windows 95 byl obvykle v ceně). Těm Apple neměl potřebu konkurovat a nedělá to ani dnes.

Odpovídající konkurencí po stránce konstrukce, zpracování a výdrže jsou u větších výrobců například Toshiby Satellite Pro 4xx a IBM ThinkPady 380. Oboje šlo sehnat za $1900 s Pentium MMX (133-150 MHz) stejnou RAM, pasivním displejem (800×600) a výstupem na externí monitor (VGA). U IBM byl ovšem větší disk (2GB) a u Toshiby zas v základu CD-ROM a jeden port USB.

Větší rozdíl je u vyšších konfigurací. Výhodou IBM a Toshiby bylo větší rozpětí konfigurací. Za $2700 už jste u obou sehnali konfiguraci s aktivním TFT displejem i optickou mechanikou. Za cenu nejvyšší konfigurace PowerBooku (1400c/166 – opět s 16MB RAM a 1,3GB diskem) už byla k sehnání Toshiba Satellite Pro 460CDT se 166MHz procesorem, 32MB RAM a 2GB diskem. Nejvyšší varianta ThinkPadu 380ED měla stejný procesor, ale s poloviční RAM a velkým 3GB diskem vyšla o $200 levněji.

Apple tedy byl v základu dražší, ale většinou ne o moc. Rozdíl byl patrný až u vybavených konfigurací. Existovaly také „noname“ OEM notebooky prodávané pod různými značkami, kde mohla být cena ještě o $300-400 nižší, ale s těmi by srovnání nebylo férové. Hodí se také dodat, že hi-end v noteboocích začínal až okolo $4000 a končil u $7000.

Nezlobte se, že uvádím dolarové ceny v USA. Vzhledem k situaci trhu s notebooky v ČR v roce 1997 by srovnání českých cen nemělo vůbec smysl.

Vzhledem k inflaci si můžete ceny přepočítat na dnešní dolar (2012), když je vynásobíte přibližně 1,43x.

Technická specifikace

  • Procesor: 166MHz PowerPC 603e (32bit, 32kB L1 cache, 128kB L2 cache)
  • RAM: 32 MB RAM (speciální moduly pro PowerBooky, 1 slot)
  • Grafický adaptér: Apple CSC Built-In Video, 1MB VRAM
  • Podporované grafické režimy: 800×600 v až 65 tisících barev
  • Displej: 11,3  DSTN (800×600, pasivní)
  • Pevný disk: 1,3GB ATA (podpora DMA-2)
  • Rozhraní: 1x sériové, 1x ADB, HDI-30 SCSI, 2x slot PCMCIA, interní rozšiřující slot
  • Výměnné jednotky: 3,5  disketová mechanika HD (1,4MB)

Pod čarou

Občas jsou PowerBooky 1400 k sehnání v dobrém stavu. Milovníci starý počítačů si mohou celkem snadno sehnat jednoho z prvních PowerPC Maců v kompaktním balení. Pokud byste jej chtěli kvůli hraní starých her, doporučil bych vzít variantu s aktivním LCD. Pasivní displej je k tomuto účelu příliš pomalý a neočekávejte příliš, že by se vám podařilo sehnat kus, kde bude osazený modul s výstupem na externí monitor. Nahrávání dat do notebooku můžete místo disket řešit třeba čtečkou paměťových karet do PCMCIA (dají se sehnat za stokoruny).

Můj PowerBook má kupodivu funkční baterii, která mě nyní při psaní tohoto článku překvapila svou výdrží okolo jedné hodiny. Zdá se, že by mohla vydržet ještě více, ale systém pořád varoval a já to nechtěl pokoušet. PowerBook neumí ukázat přesná procenta nabití a zdá se, že pracuje jen s napětím baterie – v zátěži ukazatel klesá, aby se v klidovém stavu opět dostal na původní úroveň.

S funkční baterií by vás mohlo napadnout, že by šel PowerBook použít k připojení k internetu. Připojení kabelem je bezproblémové. Nabídka kompatibilních PCMCIA karet je poměrně široká (mně se pod Mac OS osvědčila PCMCIA verze 3com EtherLink III). Wifi karet je také dost, ale pokud vím, nerozběháte šifrování WPA, které se dnes používá u zabezpečených sítí.

Komentáře k článku

  1. 1. ThinkPro  11.11.2012  22:00:55

    opat raz skvely clanok :)

  2. 2. MCA  12.11.2012  1:34:00

    Nekdy clovek zasne, jak drsny je rozdil nekolika malo let a kam az se dopracovala dnesni touha znicit veskerou ergonomii a prostou funkcnost ovladani. Vse jde dopredu, jen ta ergononime se vydala na cesty zpet, ke klacku a pazourku.

    Tise zavidim sbirku, protoze mne by manzelka vyhnala i s IBM ThinkPad T20. Sve poklady musim zarlive strezit a tak si na Tvou sbirku mohu nechat zajit chut. Me poklady citaji Intel 8086, Texas Instruments ZX80, IBM PowerPC601, Sun UltraSpacII a klenot v podobe Intel Itanium(Merced 800Mhz) vyrabovany z HP i2000.

  3. 3. Bratilicious  12.11.2012  13:28:35

    Tento notebook vyšiel presne v čase, kedy začínali moje prvé kontakty s výpočtovou technikou a vždy som žasol nad cenou týchto presnoných zariadení!

    Mimochodom, za koľko sa dá dnes zohnať tento fungujúci PowerBook, resp. kolko stál Váš?

  4. 4. pavt  12.11.2012  13:40:19

    Diky za nostalgickou vzpomínku, opravdu moc hezký článek! Bohužel jsem si vámi zmiňované notebooky nemohl jako čerstvý pracant po škole dovolit, takže to jistil Escom s P75 a pasivním 640×480…:) Mít tehdy něco takového, tak to bylo úplné dělo…
    A to muzeum vám taky závidím, mne by žena hnala! Musím vysvětlovat i programovatelnou kalkulačku, natož počítač „nad plán“:))

  5. 5. r4in  12.11.2012  17:38:59

    [2] To je IMO tím, že 15+ let zpátky nebyly notebooky žádný mainstream, ale specializované nástroje pro odborníky, kteří věděli, co chtějí a co potřebují. Teď je to všechno o velkých discích a výkonných grafikách a… podobných nesmyslech.

  6. 6. swarm  12.11.2012  18:01:12

    [4] I P75 bylo tenkrát něco, čím se člověk mohl dobře pochlubit. U nás doma se používaly 486 notebooky ještě mnohem později a nejvýkonnější stolní počítač měl 166MHz Pentium a 32MB RAM – v okolí plném spíše 386 to byla výjimka.

    [5] Myslim, že doba výkonných grafik a velkých disků už taky postupně odešla (začala tak ~2003, kdy se ve velkém rozjely notebooky pro prosumery). Dneska už je orientace na nejjednodušší consumery, což znamená spíš oslnění naleštěným vzhledem a slova jako touch, social, share,…

  7. 7. swarm  12.11.2012  18:19:37

    [3] Stál tušim 500,- Kč + doprava. Kdybych věděl, v jakém stavu mi dorazí, asi bych ho nevzal ani za tu cenu. Nefunkční PCMCIA je docela limitující faktor – nemůžu se kvůli tomu připojit k internetu a všechno tahám přes diskety.

  8. 8. Bratilicious  12.11.2012  20:14:04

    Oprava toho portu nie je možná? Veď táto technika sa vyrábala v čase, kedy ešte rôzne „podělátka“ neboli v kurze a veci sa vyrábali, aby vydržali, resp. dali opraviť.

  9. 9. Logout  13.11.2012  8:55:38

    Stroj je to pěkný, oživovat ho byla zábava. Jen si myslím, že tomu displeji křivdíš. Ne, že bych se nějak zastával pasivních displejů – i když na mém prvním barevném stroji od Toshiby taky byl a měl jsem ho rád, pro psaní mi vyhovoval skvěle – ale už druhý den jsem měl podle značení v ruce úplně stejný notebook s displejem, který ukazoval násobně lépe a přitom to na první pohled taky nebylo TFT. Řekl bych, že záleží na tom, co má konkrétní panel nasvíceno. I když to není žádná hitparáda a grafici asi nebyli nadšeni už tenkrát, nepovažuju to za úplný odpad.

    PS: Lituju všechny přítomné, kdož mají manželky bez pochopení :-)


Napsat komentář