PowerBook 100 (1991) a začátky Applovských notebooků

Nejlevnější zástupce první generace PowerBooků od Applu je rozhodně strojem, který si zaslouží své místo v mém virtuálním muzeu. Jednak stálo dost práce zprovoznit kus, na kterém tento článek píšu, a jednak měl tento model obecně docela zajímavou historii. Krom toho je na svou dobu úžasně malý, lehký a nesmírně dobře se s ním pracuje.

powerbook-100_24

Prvním notebookem (fakticky jen přenosným počítačem) od Applu byl Macintosh Portable. Vyšel v roce 1989 a měl několik velmi pěkných vlastností – jeho displej sice uměl zobrazit jen černou a bílou (a nic mezi tím), ale měl aktivní matici, což vedlo k výrazně lepšímu kontrastu, rychlému překreslování a absenci různých tehdy běžnějších obrazových nedostatků. Měl také poměrně velkou olověnou baterii, se kterou jste mohli pracovat skoro celou běžnou pracovní dobu.

Na druhou stranu měl Macintosh Portable také řadu neduhů, jejichž kombinace mu zlomila vaz. Předně byl těžký – 7 kg v provozním stavu. Jeho displej sice vypadal dobře na slunci a v prosvětlené kanceláři, ale k večeru zamrzela absence podsvícení. V PC světě sice bylo dost notebooků, které si hmotností s Macintoshem Portable nezadaly, ale většinou byly buďto levnější, nebo měly výkonnější procesory (Intel 386 místo Motoroly 68000). V business/executive segmentu již bylo možné sehnat poněkud kompaktnější PC stroje díky dlouho trvající silné konkurenci.

Nápravou situace měl být právě PowerBook 100. Zajímavostí je, že na vývoj tohoto stroje Apple vyhradil pouze jeden milión dolarů. Tedy asi 13x méně, než kolik se investovalo do vývoje low-end modelu Macintosh Classic. To byla přitom jen integrovanější varianta toho, co už Apple v kompaktních all-in-one počítačích dávno dělal.

Vývoj byl zadán firmě Sony a cíl bych jasně definovaný – udělejte vysoce mobilní, miniaturizovanou verzi Macintosh Portable. Sony, jakožto japonský výrobce s velkou tradicí v miniaturní elektronice, se ukázalo jako dobrá volba. Počítač byl hotov v krátkém čase a mohl být uveden s dalšími dvěma modely, které si Apple už s předstihem vyvíjel sám – PowerBookem 140 (mid-range) a PowerBook 170 (hi-end). Oba vyšší modely byly znatelně větší a těžší (z mého pohledu i ošklivější), ale měly integrované disketové jednotky a silnější procesory Motorola 68020.

Apple plánoval odbyt s tím, že nejlevnější z trojice (PowerBook 100) se bude prodávat ze všech nejvíc, což se nakonec nepotvrdilo. Vyhrál prostřední model, který tvořil polovinu všech prodaných PowerBooků. I hi-end model 170 se prodával lépe než malý PowerBook 100. Zájem o něj dokonce výrazně převyšoval původně plánovanou produkci a výrobu komplikovala také tehdejší cla USA na aktivní displeje. Odhadovalo se, že nebýt potíží, prodalo by se ho možná podobné množství jako modelu 140.

powerbook-100_02

Apple byl příliš radikální v odstranění disketové jednotky z těla počítače a podcenil důležitost disket u jeho zákazníků (nabízena byla externí varianta napájená přímo z počítače, ale jen jako volitelné příslušenství). Přidal naopak do počítače slot pro volitelný interní modem. Ten však byl na svou dobu relativně pomalý (2400 baudů) a kvůli slotu v notebooku chyběl druhý sériový port – připojit si tedy současně externí modem a tiskárnu nebylo možné.

Přebytky PowerBooků 100 nakonec vyústily ve výrazné slevy, kdy se počítač dostal na pouhých 1600 dolarů a stal se nesmírně atraktivní pro zákazníky, kteří měli hlouběji do kapsy (původní cena pro retail byla 2200-2300 dolarů za konfiguraci s 2 MB RAM a 20MB diskem). Z pohledu Applu tento model nebyl vnímán jako úspěšný. Zákazníci, kteří si jej ovšem koupili až po slevě, měli nejspíš jiný názor (prodeje po slevě stouply o 50 %). Však byl jen o nějakých šest až sedm stovek dražší než nejlevnější stolní model Macintosh Classic s procesorem na polovičním taktu.

powerbook-100_12

powerbook-100_13

Model PowerBook 100 byl představen na podzim roku 1991 a v nabídce se držel pouhý rok (bez náhrady v další generaci). Postaven je na úspornější variantě procesoru – 16MHz 68HC000 se schopností snížit výrazně takt, když se na notebooku chvíli nic neděje (přepnutí na plnou rychlost trvá skoro půl sekundy a je snadno rozpoznatelné uživatelem). Na procesorové kartě jsou integrovány 2 MB RAM (100ns pseudostatická paměť) a slot hned vedle umožňuje rozšířit paměť na 4 MB nebo na 8 MB. Typické byly hlavně konfigurace s čtyřmi megabajty, které už byly použitelné pro System 7.0. Paměť byla drahá a uživatelé prahnoucí po větší paměti obvykle chtěli i výkonnější procesor, takže šli rovnou do vyšších modelů.

Všechny PowerBooky první generace využily žhavé novinky v podobě malých 2,5“ disků. Na rozdíl od PC notebooků však měly disky rozhraní SCSI. Tyto disky měly kapacitu 20 nebo 40 MB, což ve srovnání s desktopy nebylo mnoho, ale výrazně lepší mobilita byla dostatečným zdůvodněním této volby.

Půdorysné rozměry 279 x 216 mm jsou mnohem menší než u dnešních notebooků – tedy hlavně šířku jen tak něco nepřekoná. S tloušťkou je ho horší, zavřený počítač měří 46 mm, ale na rozdíl od moderních notebooků se na této hodnotě zásadně přičinilo i tlusté víko. Opěrky rukou naštěstí nejsou výš, než by bylo pohodlné.

powerbook-100_10

Zajímavá je hmotnost – jen 2,3 kg (a to navzdory použití olověné baterie). Tou dobou měly průměrné nové stroje hmotnost okolo 3,5 kg. Apple rozhodně nebyl první a ani jediný, kdo nabízel menší a mobilnější modely. V případě platformy Macintosh to však byl ten nejmenší notebook, jaký šel sehnat, a platilo to ještě roky po jeho vydání.

Vzkříšení

Počítač se ke mně dostal zajímavým způsobem. Dostal jsem jej od Pavla Tronnera, kterého nejspíš někteří poznají ze Živě.cz coby autora zajímavých článků z počítačové historie. Pavel je sběratel v té nejčistší podobě. Dokáže levně sehnat i poměrně vzácné kousky a nejradši má od zajímavých počítačů alespoň dva exempláře.

powerbook-100_01

Sehnat funkční PowerBook 100 ovšem nebylo jen tak ani před lety. Většina se jich nabízí záměrně jako „netestovaná“, což v překladu znamená, že jsou mrtvé a majitel to ví, ale radši je prodává bez napájecího zdroje, aby tohle mohl tvrdit (ten se pak bez problému prodá samostatně). Nelze se tomu divit, protože kondenzátory, které se v tomto modelu používaly, nevykazují velkou životnost. Až na výjimky již PowerBooky 100 pochcípaly a obsah kondenzátorů postupně začal ožírat základní desku počítače (ano, zabijákem nejsou vždy jen baterie). Pavel kdysi koupil tři kusy a nabídl je s tím, že pokud alespoň jeden s mým dvorním opravářem opravíme, můžeme si ty ostatní nechat.

powerbook-100_03

powerbook-100_04

Že počítač nebyl navržen přímo Applem je patrné z toho, jak snadno se dá rozebrat. Stačí odstranit tři šroubky na spodku a rozeberete počítač do té míry, že budete mít odpojené víko s displejem a přístup k celé základní desce i pevnému disku. Celé to zabere jen pár desítek sekund.

Dvě ze tří základních desek ještě nebyly nenávratně poničeny, takže po přepájení kondenzátorů naskočil obraz a Mac se dožadoval diskety s operačním systémem. Kdo chce udělat opravu pořádně, nemůže skončit jen u základní desky. Horší (nicméně zvládnutelnou) částí je rozebrání víka a následně i displeje na jednotlivé vrstvy. Jedna z vrstev má po straně další kondenzátory, které jsou úplně stejně nekvalitní jako ty na základní desce. Odměnou za výměnu je viditelně stabilnější obraz.

powerbook-100_05

powerbook-100_06

powerbook-100_07

Jediné, co se nepodařilo opravit, byly pevné disky. Jeden kus už uvnitř ani žádný neměl. Zbylé dva kusy sice měly disky uvnitř, ale zatímco jeden se ani nepokusil roztočit, druhý se o to opakovaně snažil (bez úspěchu). Apple ve svých noteboocích měl 2,5“ disky s rozhraním SCSI místo běžnějšího IDE (používaného v PC noteboocích). Najít tedy vhodnou náhradu je téměř nadlidský úkol. Oprava samotného počítače se nicméně zdařila – dva kusy funkční, jeden na náhradní díly – takže jsem si jeden kus nechal a ostatní Pavlovi vrátil.

powerbook-100_09

powerbook-100_14

Náhradu disku mi pomohl vyřešit Pavel tím, že mi půjčil špatně sehnatelnou redukci z SCSI na paměťové karty typu CF (CompactFlash). Redukci jsem loni na Bytefestu rovnou vyzkoušel a skončil s chybou ukončení SCSI sběrnice. O pár měsíců později mi to nedalo a řekl jsem si, že tohle musím nějak vyřešit. Nakonec po různých zkoumáních a vzpomínce na jednu dávnou radu bylo řešení poměrně jednoduché. Stačilo použít nějakou menší paměťovou kartu. 512MB CF karta splnila účel perfektně a já tak měl na stole konečně plně funkční počítač, připravený na instalaci operačního systému.

powerbook-100_27

Tedy bylo to o něco složitější. Nejdříve jsem musel náhradu disku inicializovat, což vyžadovalo speciální utilitu (Lido 7), protože ty přibalené k operačnímu systému ignorovaly jakékoli disky od jiných výrobců.

Instalace operačního systému

V době bez pevného disku uvnitř počítače jsem si nemusel vystačit jen s externí disketovou jednotkou. PowerBook 100 má totiž jako jediný PowerBook perzistentní RAM disk. První start (když už uvnitř nejsou funkční baterky) jsem sice vždy dělal z diskety, ale následně jsem v ovládacím panelu vyhradil část paměti pro RAM disk, zkopíroval na něj systémové soubory a programy z diskety, přepnul startovací disk a další start již proběhl přímo z RAM… tedy mnohonásobně rychleji. V případě System 6.0.8E byl start téměř okamžitý.

Obsah RAM disku přežije restarty i vypnutí počítače (dodatek: Logout mě upozornil, že i pozdější PowerBooky mají RAM disky, ze kterých se dá bootovat, a přežijí uspání/restart – k vymazání u nich dojde jen při vypnutí). Chytří uživatelé tak v případě potřeby maximální výdrže mohli tuto funkci zkombinovat s vypnutím pevného disku a získat klidně i hodinu výdrže navíc. Pokud bych dal do PowerBooku 100 funkční baterie, přežil by RAM disk i odpojení napájecího adaptéru. Díky několika knoflíkovým bateriím, které se vkládají do zadní části, je možné o obsah RAM disku nepřijít ani v případě, kdy potřebujete bez externího napájení vyměnit hlavní akumulátor za jiný.

Cílový operační systém po vyřešení pevného disku (resp. CF karty) ovšem nebyl navýsost primitivním System 6.0.8E, který v základní variantě neumí ani multitasking, ani task switching. Šestka má své kouzlo, protože pro někoho, kdo předtím nikdy počítač neviděl, působí jednoduše a nestraší velkým množstvím programů a nabídek. Manuál k Macintoshi navíc tento systém (a obsluhu notebooku) dokáže popsat na třiceti dobře srozumitelných stránkách, přičemž neočekává žádné předchozí znalosti s počítači.

Já chtěl ovšem něco sofistikovanějšího, schopnostmi někde na úrovni Windows 3.1, kde poběží více programů, bude fungovat multitasking a bude tam podpora češtiny (abych mohl napsat tento článek). Nejstarší použitelný operační systém v češtině, který jsem díky Logoutovi získal, byl System 7.1 CZ.

Oproti dvěma disketám 6.0.8E, kdy druhá ani není potřeba, pokud nechcete připojovat tiskárnu, je 7.1 podstatně rozsáhlejší. Potřebuje přibližně deset disket, a co jsem zkoumal, žádná z nich již nejde použít pro nastartování systému přímo z diskety.

powerbook-100_15

První nepříjemností při práci se starými Macy je vůbec vytvoření disket z diskových obrazů v souborech. Něco se dá vytvořit přes opravdu neergonomický a zabugovaný program HFVExplorer pro Windows. Na něco je vhodné použít jiného Maca a na něco stačí vhodně nastavený příkaz dd. Mac má samozřejmě vlastní formát souborů, a aby toho nebylo málo, i samotné soubory jsou uložené trochu jinak, což v případě kopírování samotných souborů přes PC (a jiné platformy) vede k jejich poškození. Takže i v případě, kdy váš starý Mac umí číst diskety s PC formátem (FAT), nebude možné si jen tak přes PC stáhnout a zkopírovat nějaký program (a následně jej spustit na Macu).

powerbook-100_22

powerbook-100_16

Mohou za to metadata zvaná „resource forks“. V těchto metadatech jsou uloženy informace s adresami do hlavních dat, které jsou nutné pro správné načtení souboru. Hex editorem na Macu uvidíte tato metadata na začátku souboru, ale v případě kopírování kamkoli jinam se odseknou a zahodí. Metadata nemají jen programy, ale také obrázky a zvukové soubory. Zejména starší programy pro klasické Macy (tak do poloviny 90. let) vám nedovolí otevřít ani primitivní textový soubor, pokud z nějakého důvodu přišel o metadata. Uživatelé Maců se rádi v devadesátých letech chlubili, jak je skvělé, že nemusí mít u souborů přípony. Vzhledem k tomu, že se odjakživa vyskytuji v prostředí, kde spolupracují lidé s různými platformami, beru přípony souborů jako daleko lepší řešení.

Po překonání nesnází, kdy žádná z disket System 7.1 CZ nechtěla bootovat, a instalátor na první disketě pro změnu oznámil, že musí být spuštěn alespoň ze System 7.0 (na notebooku byl stále 6.0.8E), jsem nakonec operační systém dokázal nainstalovat. Stačilo udělat mezikrok se „spouštěcí disketou“ ořezaného 7.0.

Česká varianta systému se od anglické liší ve třech bodech:

  • Má navíc „CE“ písma, která obsahují české znaky (a umožňuje je u programů vynutit)
  • Rozhraní je kompletně přeloženo do češtiny
  • Rozložení klávesnice je možné přepnout na české a slovenské

Přeložené rozhraní sice není věc, kterou bych ocenil, ale je jediná, která nejde vypnout. Šlo mi hlavně o psaní a čtení českých znaků, což česká verze téměř splnila. Poslední zádrhel byl ve variantě rozložení. Staré Macy totiž nabízí pouze českou variantu QWERTZ, která vychází z německého rozložení. Tu já neuznávám a podporuji pouze českou variantu QWERTY, která je podstatně pohodlnější, když se přechází i mezi počítači s anglickým rozložením.

powerbook-100_20

powerbook-100_21

Zatímco třeba ve Windows NT 3.51 jsem si české rozložení QWERTY dodělával pomocí hex editoru, zde bylo nutné editovat soubor „System“ pomocí Resource Editoru. Otevřel jsem rozložení klávesnice a nahradil kódy kláves tak, abych prohodil Z a Y ve všech situacích (standardní, CapsLock, držení Shiftu…). Pak už stačilo jen nahradit editovaným souborem ten původní a bylo hotovo. Nedělal jsem to poprvé, takže to netrvalo dlouho.

Klávesnice a pořádný trackball

Na klávesnici byste marně hledali řadu kláves F1-F12. Staré Macy nic takového neměly, protože se spoléhalo hlavně na ovládání pomocí kurzoru myši. Kurzorové šipky tu sice už jsou, ale jejich nedůležitost při návrhu ukazuje už jejich uspořádání. Důraz na ovládání myší je patrný zejména ve starých programech. I když třeba šipky podporují, ještě neumí takové ty vychytávky, jako že by šlo s nějakým přepínačem přecházet rovnou po slovech nebo se Shiftem označovat blok textu (i integrovaný textový editor v System 7.1 vyžaduje označování bloku textu pomocí myši).

Celkově mě ale odlišnosti v rozložení nijak netrápí. Uživatelé Maců na to takhle byli zvyklí a asi jim to bylo jedno (šipky ve tvaru převráceného T přišly až u podstatně novějších PowerBooků). Vypíchnout ovšem zaslouží naprosto skvělá mechanika kláves. Klávesy mají vyšší zdvih a velmi příjemný klapavý zvuk. Nejde o mechanické spínače, ale i po skoro třiceti letech je psaní pořád pohodlné a klávesnice nedegradovala. Vyzkoušel jsem hodně notebooků z té doby a jsem si jistý, že tohle byla jedna z nejlepších klávesnic, kterou jste mohli v notebooku mít.

powerbook-100_26

Hodně k pohodlí přispívají také velké opěrky rukou, které nebyly běžné, dokud se u Applu ostatní výrobci neinspirovali.

Druhou předností je velký trackball. Jeho kulička je výrazně větší než u pozdějších PC notebooků (v tuto dobu většinou PC notebooky žádnou náhradu myši ani neměly). Práce s ním je nesmírně pohodlná a z mého pohledu pohodlnější než s myšmi, které v té době Apple dodával (vyzkoušeno). Později musel trackball ustoupit touchpadům, protože bylo potřeba dělat notebooky tenčí, ale v porovnání s tímto trackballem, byly touchpady dlouho krok zpět.

Nenechte se zmást dvojící tlačítek okolo. Obě dělají to samé a operační systém nepodporuje ani vícetlačítkové myši. Přítomnost dvou tlačítek má ergonomický smysl. Normálně je pohodlnější to spodní, ale když nechcete sundávat ruce z klávesnice, je výhodné jedním palcem otáčet kuličku a druhým mačkat horní tlačítko.

Displej a grafické možnosti

V PC světě notebooky touto dobou již podporovaly i zobrazení 256 barev alespoň v rozlišení 320×200, nicméně Apple byl podstatně skromnější. Grafický obvod si navrhnul sám a dal do něj jen to nejnutnější. Tedy schopnost kreslit pouze černé a bílé pixely na displej s rozlišením 640×400. Takový obvod měl celou řadu výhod – na rozdíl od PC světa se nemusel snažit být kompatibilní s celou řadou standardů z minulosti, nepotřeboval vlastní BIOS a nemusel řešit problémy jako zvětšení obrazu v nižším rozlišení na celou plochu displeje.

Vestavěná grafika neumí skutečně vůbec nic a nesnaží se ani o žádnou akceleraci. Rozlišení 640×400 však znamená jen necelých 32 kB obrazových dat na celou obrazovku (dvojnásobek CGA), což je možné docela dobře obsloužit procesorem. Ve výsledku tedy není vykreslování grafiky na PowerBooku 100 vůbec pomalé. Okna se překreslují tak rychle, jak byste to u počítače ze začátku devadesátých let čekali, a akční hry se kupodivu také dají hrát.

Celkově zamrzí snad jen to, že Applu přišlo jako zbytečnost, aby měl notebook výstup na externí monitor. Byla to jedna z vlastností, kterou Apple svým uživatelům ještě mnoho let odpíral. Buď úplně, nebo ji limitoval jen na nejvyšší modely – ideálně ještě s příplatkovým modulem, který na sobě jen kvůli obsluze externího monitoru nesl nějaký generický low-end čip z PC světa. Řešení existovalo od třetích stran v podobě SCSI externí grafiky. Taková grafika obvykle uměla i nějaké akcelerační funkce, ale byla určena spíše pro profesionály a odráželo se to na její ceně.

powerbook-100_30

Displej od Sharpu s úhlopříčkou 9,0“ sice neumí kreslit stupně šedi, ale má to i nějaké výhody. Přestože je pasivní, je velmi rychlý. Přijde mi, jak kdyby zde byl použitý nějaký overdrive mechanismus, což je i možné, když zde není potřeba trefovat se na nějaké mezistupně. Lemmingy, Formule 1 a Test Drive II je možné hrát, aniž by rychlost překreslování displeje byla omezující. Neměl jsem ani potřebu nastavovat stopu za kurzorem myši, protože se zde neztrácí při pohybu tak snadno, jako u jiných pasivních displejů.

powerbook-100_08

Po výměně kondenzátorů je stáří displeje patrné jen na vysvícené zářivce zajišťující podsvícení panelu. Práce venku by však s tímto displejem byla pořád možná. Pokud je okolo dost světla, je obraz dobře čitelný i po úplném vypnutí podsvícení (což počítač překvapivě nabízí – stačí otočit ovladač jasu na minimum). Dohromady s možností vypnout disk a provozovat systém z RAM to mohla být na cestách zajímavá možnost, jak dosáhnout vysoké výdrže. Z původních dvou a půl hodiny výdrže na jedno nabití by se nejspíš dalo dostat na dvojnásobek. Právě disk a podsvícení byly tehdy největšími žrouty energie.

powerbook-100_28

powerbook-100_29

Práce i hraní her

V našich končinách nebylo jednoduché potkat začátkem devadesátek nějaký Mac. Spousta lidí ještě hrdě frčela na osmibitech, a kdo měl víc peněz, měl buď Amigu, Atari ST, nebo PC.  Pro tuzemské softwarové firmy nebylo mnoho důvodů tvořit software na Mac a přeloženého toho nakonec taky nebylo moc. Typický Macovský program ani nepočítal s konverzemi znakových stránek, což zejména u těch komunikačních mohlo být na obtíž.

Přesto se tu Macy používaly. Různá grafická studia je používala a velkými odběrateli těchto počítačů byla i vydavatelství (třeba Blesk se v 90. letech tvořil právě na Macích). Na vysokých školách se daly také potkat, ale většinou to tam bylo spíš jen kusově jako kuriozita a mnohdy s tím nikdo moc nevěděl, co dělat (taky proč, když hned vedle většinou ležely i pořádné UNIXové stanice). U jednotlivců se dal Mac po revoluci potkat spíše tam, kde měl někdo známé v zahraničí, kteří jim počítač přivezli (třeba proto, že už měli doma novější model). Pár takových znám.

Obecně ale programů (ale i virů) pro Mac bylo víc než dost a situace celosvětově nebyla špatná. Rozdíl proti světu PC byl spíše v tom, že freeware bylo prakticky sprosté slovo. I za utility, které jiné platformy měly v základní instalaci systému, bylo zvykem na Macu platit a bralo se to jako standard. Když se dnes budete dívat po programech na starý Mac, většinou najdete samý shareware.

powerbook-100_31

Z hlediska kompatibility v rámci platformy je potřeba hledat programy pro klasické kompaktní Macy, neboť ty byly stejně jako první PowerBooky omezeny barevným rozlišením na černou a bílou (a dlouho měly jen 68000). Oproti PowerBookům první generace však měly menší rozlišení obrazovky (512×342), takže okna starých her obvykle nejsou na obrazovce notebooku až do krajů (případně je okolo černá barva).

Displej však není jediné omezení. Druhým je procesor – některé profesionální programy mohou vyžadovat instrukce dostupné až na 68020 a rovnou spadnou. Profesionální Macy s 68020 také byly zprvu bez výjimky vybavovány matematickým koprocesorem, což je další nebezpečí. Stejně jako operační systém Macu neumí konverze bitmap v programech na nižší barevnou hloubku a přenechává toto čistě na aplikaci, neporadí si ani s emulací matematického koprocesoru u počítačů, které jej nemají (Windows a další systémy toto uměly). Nutno podotknout, že implementace ad-hoc softwarového koprocesoru byla na procesorech x86 jednodušší, ale chápu, že uživatele by takové zdůvodnění asi příliš nezajímalo.

Oproti klasickým Macům má PowerBook 100 výhodu nejen ve vyšším rozlišení, ale také ve dvojnásobném taktu procesoru. Původní klasické Macy jely skoro deset let stále na 8MHz variantě 68000 a proti ní je výpočetní výkon skutečně dvojnásobný.

Z odezvy systému a programů mám překvapivě dobrý pocit a čekal jsem možná větší trápení. Při polovičním taktu by už byl počítač asi pod únosnou hranicí pro rozumnou práci, ale takto je nutné mít trochu trpělivosti jen při přepínání programů. Pomalejší se mi zdá načítání ikonek (resp. souborů) v prohlížeči souborů. Základní programy fungují rychle a platí to i pro staré verze Wordu a Excelu od Microsoftu.

Úplně bez problému si dovedu představit PowerBook 100 jako kancelářský počítač na dokumenty, tabulky, poštu a terminálové připojování přes modem. Díky nízké hmotnosti by se používání takového stroje z hlediska mobility možná ani příliš nelišilo od současnosti.

V případě her byla situace pochopitelně mnohem chudší než u PC. Navzdory představám některých lidí ale her málo nebylo. Kromě některých her, které vznikly přímo na Macu, bylo i dost konverzí a ty konverze jsou mnohdy velmi zdařilé. Jen se pochopitelně nekonvertovalo všechno a konverze obvykle vycházely s ročním, až dvouletým zpožděním. Z toho plynou některá specifika. Třeba takový Princ z Persie 1 má na Macu mnohem lepší grafiku než na PC (pokud tedy má váš Mac podporu barev), ale přímé srovnání je nefér, protože v době vydání už existoval na PC i druhý díl.

Hraní na černobílém Macu není úplně marné. Bál jsem se, že se některé konverze sníží k tomu, že budou používat grafiku z CGA (320×200, 4 barvy), kterou akorát roztáhnou na body o velikosti 2×2 a barvy budou nahrazeny ditheringem v těchto virtuálních bodech. Místo toho ale konvertované hry mají grafiku překreslenou a využívající vyššího rozlišení dostupného na Macu. Některé jsou tak pěkné, že mi vůbec nevadí absence barev.

powerbook-100_11

Macovské verze mají výhodu v lepším zvuku. Platí to tedy hlavně pro notebooky, kde v PC světě nebyla zvukovka běžná ještě několik let po vydání tohoto PowerBooku. Naproti tomu má Mac už od úplného počátku DA převodník a dokáže přehrávat digitalizovaný zvuk. Obvod je opět velmi jednoduchý a nečekejte žádný syntezátor na hudbu (ten Apple nesměl použít i z právních důvodů – viz soudní spor kolem Apple IIgs). PowerBook zvládne přehrávat 8bitový monofonní zvuk na vzorkovací frekvenci 22kHz. Hry pak obvykle dělají hudbu pomocí softwarové syntézy, kdy mixují a modulují digitalizované samply nástrojů. V porovnání s PC Speakerem je to o dost lepší (a notebooky té doby měly vždy jen PC Speaker), nicméně aby to běželo s rozumnou rychlostí, pracuje se obvykle na nízké vzorkovací frekvenci, takže OPL2/OPL3 hudba ve starých hrách na PC u mě stejně vede pro větší čistotu zvuku.

Skutečně nepříjemné je na Macu hlavně programování. Až to totiž odkryje, jak moc je uvnitř operační systém nedokonalý. Pouze kooperativní multitasking, absence ochrany paměti a nutnost definovat předem, kolik si program může z paměti ukrojit, jsou ideální ingredience pro spoustu restartů a záseků celého systému, když něco zrovna nefunguje správně.

Znovu jsem si to připomněl, protože jsem na notebook přeportoval náš procesorový benchmark, abych si ověřil, jak je procesor přibrzděný ostatními obvody. Realita je taková, že je PowerBook 100 asi dvakrát rychlejší v porovnání se 7MHz Amigou 600 bez jakéhokoli rozšíření (tedy bez fast RAM). Když bych nejslabšího z PowerBooků srovnal s mou oblíbenou malou Toshibou T2200SX, která je ze stejné doby (ale dražší), tak její 20MHz 386SX je rovnou třikrát rychlejší. Tím lze získat docela dobrou představu, jak moc byl tento Mac rychlý.

powerbook-100_23

Závěrem

PowerBook 100 byl počítač, o kterém tehdejší šéf Applu řekl, že udělal chybu, když ho vydal. Stávající uživatelé Maců byli lační po pořádném notebooku, který předtím nebyl na trhu dostupný, takže bylo venku velké množství profesionálů ochotných utratit klidně pět tisíc dolarů za hi-end model s minimem kompromisů. Celkově byly první PowerBooky až nečekaný úspěch, který Applu hodně pomohl.

Apple se dokázal na trhu notebooků dostat na špičku a půl roku po vydání první generace byl každý pátý prodaný notebook právě PowerBookem. Ostatní výrobci velmi rychle upravili svoje stroje tak, aby si vzaly co nejvíce z vlastností PowerBooků (integrované polohovací zařízení, opěrky rukou…). Je to docela dobře vidět, když si člověk projde PC notebooky představené v roce 1993.

powerbook-100_25

Přímého nástupce se PowerBook 100 nedočkal. V dalších generacích se objevovaly pouze nástupci vyšších modelů s disketovou jednotkou. Zlomilo se to až později s řadou PowerBook Duo. Stroje řady Duo byly reakcí Applu na nový fenomén – plnohodnotné dokovací stanice, které umožňovaly, aby jeden stroj mohl sloužit jak na cestách, tak i pohodlně v kanceláři místo stolního počítače. Takové dokovací stanice mohly mít další disky, více rozhraní, ale i rozšíření základního hardwaru (dokovací stanice k PowerBooku Duo například rozšiřovala video paměť integrované grafiky, aby bylo možné připojit monitory s vyšším rozlišením).

Další generace PowerBooků už ovšem nebyly tak převratné a úspěšné jako ta první a platilo to pro větší část 90. let. Apple si dal dost na čas s barevnými displeji (a to ještě zprvu používal docela podprůměrné), zaspal s adopcí PCMCIA, trvalo mu, než zareagoval na nástup grafických akcelerátorů, a v době 68040 se dost trápil s vysokou spotřebou v porovnání s 3,3V mobilními procesory od Intelu a absencí matematického koprocesoru (Apple musel použít osekanou verzi bez koprocesoru, protože verze s ním generovaly příliš mnoho tepla; na rozdíl od PowerBooků s 68030 nešel koprocesor přidat jako samostatný čip).

Na další skvělé a inovativní PowerBooky si zákazníci museli počkat až do vydání generace s procesory PowerPC G3.

>> Fotky ve vyšším rozlišení (a s komentářem) na Facebookové stránce NotebookBlogu <<

Technická specifikace

  • Procesor: 16MHz Motorola 68HC000FC16 (32bit registry, 16bit ALU, 16bit datová sběrnice)
  • RAM: 4 MB RAM (2 MB u procesoru + 2 MB na přídavné kartě)
  • Grafický adaptér: Apple Built-In Video
  • Podporované grafické režimy: 640×400, černá/bílá
  • Displej: 9,0“  STN (640×400, pasivní)
  • Pevný disk: 20MB 2,5“ SCSI
  • Rozhraní: 1x sériové, 1x ADB, HDI-30 SCSI, externí disketová jednotka, interní slot pro modem
  • Výměnné jednotky: -

Komentáře k článku

  1. 1. dex  17.11.2019  20:44:05

    Emulaci FPU sice nepodporoval přímo systém, ale já kolem roku 2000 používal SoftFPU, který byl pro nekomerční užití zdarma.
    Bylo to sice znatelně pomalejší než s FPU (na desktopu), ale aspoň šla ta hra spustit (bez FPU vyhodila hlášku, že nemá FPU, a bye bye).
    https://macintoshgarden.org/apps/softwarefpu-307

    Jinak dobrý článek, rád jsem si početl!

  2. 2. dex  17.11.2019  20:47:23

    A, teď zjišťuju, že Software FPU na PowerBooku 100 stejně nechodí, potřebuje procesor vyšší než 68000.
    Tak nic.

  3. 3. swarm  18.11.2019  9:34:29

    [1] Taky jsem narazil před časem na SoftFPU a samou radostí ho rovnou nainstaloval, abych pak zjistil, že bez alespoň 68020 mám smůlu. Naštěstí dost programů se dá najít ve verzi bez použití FPU, zbytek pak stejně chce něco, co tento notebook nemá (vyšší CPU, barvy…).

  4. 4. Kamil  18.11.2019  11:58:32

    Mám dojem, že tehdy využívali tehdejší technologii účelněji, protože byla určena především pro práci.

    V té době se mi líbil HP Omnibook 300. Neunavující displej. Výhodou byla možnost inverzního zobrazení a nízká spotřeba.

    Nejen pro přenosný počítač by se hodila možnost zobrazení se světlým písmem na tmavém podkladu. Příjemnější než koukání do zářící plochy. V případě zobrazovače na principu aktivních svítících bodů by to mělo výhodu v prodloužení výdrže akumulátoru.

    Aby zobrazovač na principu elektronického papíru byl nejen ve čtečce. U notebooku by šlo vyřešit itegrací ve víku, před displej by se přiklopil kolem hodní hrany tak jako se otáčí list kalendáře. Nebo prozatím jako přídavný přes USB, bluetooth…

  5. 5. Nox  18.11.2019  15:57:20

    A ten Pavel Tronner shanim jenom pro sebe nebo i pro rekneme sberatelskou verejnost? Uz nejakou dobu se snazim sehnat za rozumnou cenu pouzitelny Tapvawe Zodiac 2, ale krome nekolika polofunkcnich nebo predrazenych kusu na ebay, ktere se neposlaji do CR jsem nenasel.

  6. 6. swarm  21.11.2019  8:50:31

    [4] Změnit si zobrazení na světlý text na tmavém pozadí přece můžeš už teď. Já to v noci používám už mnoho let. S OLED to samozřejmě vypadá lépe a ve výsledku je to i zdravější (protože i přes tu LCD černou se propustí nějaké „modré“ světlo). Nemám ovšem pocit, že by mi současné LCD panely unavovaly oči víc než ty nepodsvícené displeje typu Omnibooku 300. Ba spíš naopak. Dneska, když mám vhodnou teplotu barev, vysoký kontrast a PWM-free podsvícení, tak dokážu do displeje notebooku koukat mnohem déle než kdy předtím. Sám bych asi ty e-ink zobrazovače neocenil – smysl by to mělo jen venku, ale jinde by mi to spíš vadilo (stejně jako k večeru raději čtu z obrazovky než z knihy).

    Jinak ovšem Omnibook 300 bych bral do sbírky všema deseti. Ten notebook mě odjakživa fascinoval :)

    [5] Neznám nikoho, kdo by takové služby nabízel. Panel má samozřejmě úplně jiné starosti a tohle je jeho volnočasová aktivita čistě pro jeho potřeby. To jen já jsem taková socka, že si od něj lecos půjčuju s tím, že sem tam se něco opraví, takže se mu to vrátí v lepším stavu. Stejně tak si půjčuju občas i od dalších lidí (Dex, Logout…).

    Zodiac 2 jsem vůbec neznal. Až na základě tvého komentáře jsem se podíval na video od LGR. Netušil jsem, že v té době existovalo nějaké PDA s 3D akcelerátorem…

  7. 7. Kamil2  21.11.2019  13:14:17

    [6] Omnibook 300 mě také fascinoval. Bohužel, kolegyni „umřel“, a než jsem projevil zájem, skončil vyhozený. V té době jsem měl Olivetti Quaderno, už jsem tu o tom psal. Odešel disk, jednou jsem ho opravil, po čase odešel znovu, a jak se to válelo ve sklepě, došlo k rozbití displeje. Jestli ho najdu, dám k dispozici. Mám k tomu kabely a disketovou mechaniku.
    Mým snem byl Omnibook 800 CT.

    Kdybych potřeboval notebook a měl se teď rozhodovat a udělat si radost, a měl limit do padesáti, sáhnul bych po HP s OLED.

    Když si vzpomenu, že v roce 1999 jsem za Acer 513T dal majlant, mě záda. Ale posloužil. Až na baterku, RTC baterku a nějaké slepeniny na víku je funkční. Letos to bude dvacet let, to to letí….

    Kdybys měl zájem, daruju s dobrým pocitem, že ještě k něčemu bude. Disk 60 giga, ram 256 – maximum. W98.

  8. 8. swarm  24.11.2019  16:13:50

    [7] Já už radši žádné další notebooky domů netahám. To už musí být opravdu něco úplně extra speciálního. Nebylo by to jinak kam dávat. Třeba ten Omnibook 300 by byl jednou z výjimek. Mimochodem, připomněl jsi mi, že je na čase, abych konečně dořešil opravu svého Quaderna. Už jednou fungovalo, tak věřím, že bude fungovat zas.

    Pokud jde o OLED, tak to taky není všespásné. Tři týdny jsem používal notebook s OLED displejem, takže jsem nasbíral docela dost zkušeností, které tady na blogu ještě mám v plánu zveřejnit. Jen to zas při mém vytížení, jak se znám, zabere několik dalších týdnů.

  9. 9. Kamil2  26.11.2019  23:11:06

    [8] Jsem natěšený jako kluk na Vánoce.


Napsat komentář