* Prohlížíte kategorii ‘Historie’
Když je venku vedro a člověk má chuť se celý den flákat, začne dělat nepochopitelné věci. Chtěl jsem najít 8“ diskety značky Verbatim, které jsem si v dětství zcela jistě někam ulil, když jsem jich doma našel hned několik balíčků. Bohužel diskety jsem nenašel. Tedy ne ty 8“ (5,25“ a 3,5“ disket je doma stále hromada). Místo toho jsem našel jinačí skvost.
Bylo teď v posledních dnech venku tak krásně, že jsem neměl vůbec chuť sedět u počítače a něco psát. Pátek jsem si udělal jako odpočinkový den s tím, že zůstanu doma a budu jen relaxovat. Když už jsem se tu tak válel a viděl všechny ty staré notebooky, které mám doma kvůli sérii článků o historii grafických karet v noteboocích (nevyjdou dřív než za půl roku, nebojte), trochu jsem si zavzpomínal na dobu, kdy většině uživatelů stačil DOS a jen ti náročnější k němu měli doinstalovanou nadstavbu v podobě Windows 3.x. Přesněji zavzpomínal jsem hlavně na některé problémy, které v té době byly více, či méně aktuální. Pokud vás cokoli z počítačové historie moc nezajímá, rovnou tento článek přeskočte.
Většina lidí sice ve svém počítači víc jak jednu grafickou kartu nikdy neměla, ale více grafických karet není nic nového. Je to řešení, které provází počítače PC už od jejich vzniku, a tak nebude na škodu, když mu věnuji jeden článek tady na blogu. U zrodu platformy PC přišlo IBM s grafickými kartami CGA a MDA. První měla nižší rozlišení, grafické režimy a pár barev. Druhá měla barvy pouze dvě, vyšší rozlišení, ale zobrazovala jen text. Byl tu však jeden zásadní rozdíl v práci s nimi – každá měla mapovanou paměť do jiného adresního prostoru.
V současné nabídce mini-notebooků (resp. netbooků) stále nevidím nic, co bych si byl ochoten koupit. Většina dnešních zařízení v této kategorii má kolem 1,5 kg, klasický pevný disk a výdrž do 6 hodin s 6cell baterií. Takové zařízení pro mě nemá absolutně žádný smysl, když už mám normální notebook (kterého bych se nevzdal z mnoha důvodů).
Stále čekám na něco, co se bude podobat dřívějším handheldům, ale bude to odpovídat dnešním nárokům (LAN místo modemu, Wifi, BT, WWAN). Bratr domů přinesl starší NEC Mobile Pro 900 a teď už přesně vím, jaké rozměry bych si u vysněného zařízení představoval. NEC má 8“ displej, plnohodnotnou klávesnici pro psaní hmatovou metodou a hmotnost 0,8 kg. Před pěti lety do něj neměli problém nacpat také výstup na monitor, USB port pro připojení různých periferií (klávesnice, myš, flashdisk) a sloty pro CF a PC karty. (pokračování článku)
Před nějakým časem jsem tu řešil upgrade svého notebooku IBM ThinkPad 760XL. Měl nedostatek RAM. Paměť jsem nakonec získal, ale zjistil jsem, že ji není kam vložit, neboť z notebooku někdo lohnul potřebný RAM adaptér. S takovým závěrem jsem se nespokojil a zkusil jsem hledat jiné řešení.
Řešením bylo pořízení druhého ThinkPadu 760 na náhradní díly (v tomto případě daleko dražší konfigurace 760XD) za pěkných 140,- Kč. O XDčku jsem tu kdysi psal – byl to v podstatě workstation model se spoustou zajímavých vymožeností (softmodem využívající služeb zvukové karty, televizní vstup i výstup, externí MIDI rozhraní). Tento kus byl levný, protože bylo v aukci napsáno, že v něm chybí disk a při bootování (z diskety) se po chvíli vypíná. (pokračování článku)
Tento víkend se konal Bytefest, což je akce, kde lze vidět spoustu zajímavých starých počítačů. Všichni vědí, jak velký je můj zájem o počítačovou historii, tak bylo jasné, že se na Bytefest přijdu minimálně na otočku podívat.
Konečně se trochu víc vyskytuji doma, tak jsem se rozhodl udělat malý úklid v místnosti, kde přebývám (i když už jen v omezené míře), protože to tam hodlám všechno předělat a čím méně krámů tam bude, tím lépe.
Během uklízení jsem narazil na několik pokladů, které jsem vyházel na jednu hromadu, tak jsem se rozhodl udělat malý „foto-seriál“, kterým aspoň rozšířím počet naprosto zbytečných článků zde na blogu :) (pokračování článku)
Nejprodávanější notebooky mají dnes cenu do 15 tisíc korun a situace je taková, že notebook už má dnes prakticky každý. O tom, že tato většina jdoucí po ceně pomohla stáhnout směrem dolů také kvalitu notebooků, dnes mluvit nebudu. To je zas na úplně jiný článek.
Ačkoli lze dnes pořídit v podstatě plnohodnotný notebook za necelých 10 tisíc, kdo má vyšší nároky (například na výkon), ten se musí připravit daleko vyšší sumy peněz. Vysoký výkon dnes není jen o ego-masturbaci náruživých hráčů. Potřebují jej také profesionálové z různých oborů. Pro tyto lidi jsou na trhu různé workstation modely a za jeden takový kupující klidně může dát 100-200 tisíc (pokud jsou jeho nároky vysoké). Workstation notebooky nejsou jen o výkonu. Tomu musí sekundovat ještě kvalita a rozsáhlá servisní podpora. (pokračování článku)
Rozmarnou náladu jsem využil k sledování starých dílů Computer Chronicles a hned první díl byl dobrým úlovkem. Dnes jsou bezdrátové sítě skoro všude. Lze se přes ně připojit i v té nejzapadlejší vesnici, v kdejakém hotelu či restauraci, případně přímo doma. Ostatně nedávno O2 nabízelo ADSL modem kombinovaný s Wifi AP tuším za 500,- Kč, tak to se pak nelze divit, že je „bezdrát“ rozšířen i tam, kde před 10 lety brali počítače spíše jako pekelné mašinky.
Technologie plazmových displejů pro notebooky patří mezi ty, na které už se s odstupem mnoha let úplně zapomnělo. Zatímco byly časy, kdy odborná veřejnost brala plazmové displeje v notebooku za něco úplně normálního, dnes už skoro není možné najít nějaký rozumný materiál, který by se tím zabýval. V češtině je nemožné najít prakticky cokoli.
Ačkoli se ještě nepovažuji za takového starce, své zkušenosti s notebooky vybavenými plazmovými displeji jsem také měl. V rámci svého vzpomínání, při pohledu z okna na to ospalé počasí, mi to nedalo a zkusil jsem se po něčem podívat, abych odkryl tuto část historie i lidem, kteří tou dobou ještě s notebooky v kontaktu nebyli.
V základním principu není takový rozdíl od dnešních plazmových technologií (velké televize). Ovšem to je tak všechno. Kvalita zobrazení je samozřejmě někde úplně jinde. Do technických detailů zacházet nebudu, protože by to k ničemu nebylo, ale letmo funkci popíšu. Uvnitř displeje jsou dvě vrstvy vodivých pásů a mezi nimi vrstva s plynem (v angličtině se používá logicky výraz gas-plasma display). První vrstva má tenké vodivé pásy umístěné horizontálně a druhá vertikálně. Stejně jako u LCD platí, že má displej fixní rozlišení. To je dáno právě počtem vodivých pásů v obou vrstvách (jedna udává počet pixelů na výšku a druhá na šířku). S jiným rozlišením se proto musí poprat buď logika uvnitř panelu (tehdy se nepoužívalo), nebo grafická karta.
plazma v celé své kráse
