* Prohlížíte kategorii ‘Technika’
Tenhle obrázek mě opravdu pobavil :-). Pokud jste ho ještě neviděli jinde, tak tady je:
Ten SX-64 už je skoro 25 let stará vykopávka, takže by se ta prohra možná dala i omluvit. Pro případné „historiky“ lze pár informací najít na:
http://oldcomputers.net/sx64.html
Jak už je zvykem, na internetových diskuzích jsou lidé vždy nejchytřejší. Tam už všichni všechno zkusili, všechno znají, mají to největší přirození a nejhezčí partnerku a vlastně jsou vůbec nejlepší. Však to také znáte. Díky takovým kecalům panují některé hloupé fámy, které už mě často ani nebaví vyvracet. Táhnou se totiž jako rakovina a šíří se dál a dál.
Jednou z těch fám je údajná žravost mobilních AMD procesorů. Na rovinu: je to úplná blbost! Říkám to radši co nejjasněji, aby to pochopili i ti inteligenčně méně zdatní jedinci.
TDP (Thermal Design Power) je u Intel a AMD procesorů velmi podobné (liší se jen o pár W).
AMD používá na měření TDP přísnější kritéria (podle kritérií, s jakými pracuje Intel, by byla hodnota nižší)
Paměťový řadič mají AMD procesory integrovaný v sobě, takže mají v podstatě o to vyšší spotřebu, která je u Intelu započtená v čipsetu.
Identické notebooky mají s AMD i Intel procesorem podobnou výdrž na baterie.
Jako nejlepší příklad srovnání Intel a AMD procesorů v noteboocích s oblibou používám společnost HP. Ta už kdysi jako první velký výrobce nabídla AMD procesor do notebooku pro business sektor. AMD varianta ve stejné šasi s jinak stejnou konfigurací, výdrží na baterie a výkonem šla s cenou tenkrát podstatně níže (klidě o třetinu). Cena je asi tou hlavní výhodou AMD i nyní, ač ten rozdíl už není takový – holt konkurence.
Apple na MacWorld představil svůj nový „ultra-mobilní“ notebook, kterým se pokusí vyplnit díru ve své nabídce. Očekávalo se mnoho, a když teď vidím, co nám Apple představil, tak jsem trochu zklamán. Proč? Mám pocit, že Apple trochu přestřelil.
Do této doby v nabídce nebyl žádný opravdu mobilní notebook, který by stál za pozornost. Nejmenší a nejlehčím je 13,3“ MacBook. Ten ovšem váží 2,27kg a to už rozhodně není malá váha na notebook, který by bylo potřeba neustále přenášet. S MacBookem mám i své zkušenosti a není to žádný zázrak. Proti jiným podobným notebookům je citelně těžší a má podstatně menší výbavu. V krabici u nejlevnější verze nebyly ani potřebné adaptéry, aby bylo možné připojit externí monitor/projektor, což je dost na pováženou. Zklamáním pro mě byla i absence čtečky paměťových karet. Ty jsou totiž v poslední době velmi populární (sám je také používám místo disket).
Apple vyslyšel prosby a konečně přidal do nabídky i ultra-mobilní notebook. U Applu se s výbavou nikdy moc nepředali, tentokrát to ovšem při osekávání dost přehnali. K připojení externích zařízení nám totiž nabídl jen tři porty – USB 2.0, microDVI a Line Out (analogový zvukový výstup). Absence zvukového vstupu se vidí opravdu jen velmi ojediněle a je to velká ostuda. Jedno USB pak může být i značně limitujícím faktorem použitelnosti. Představte si, že jste někde mimo domov a potřebujete pracovat s nějakými daty na USB flash disku a zároveň mít připojenou myš – na něco takového totiž budete potřebovat s sebou nosit rovnou i nějaký USB hub. To ani nepočítám, pokud budete mít v plánu připojovat se na internet přes bezdrátový USB modem. Chválím snad jen za adaptéry na DVI a VGA, které jsou součástí dodávky. Menší notebooky mají často slabší VGA výstupy a DVI je většinou tabu. Stejně tak je možné dokoupit adaptér na televizní výstup, což se u notebooků pod 1,5kg nevidí v podstatě vůbec.
PCMCIA sloty se nám v noteboocích drží už sakra dlouho a lze je nalézt v lecjaké „tři-osm-šestce“. Před pár lety nám byla nabídnuta náhrada v podobně slotu ExpressCard, který však provází několik nedostatků. Onehda na něj přešli skoro všichni výrobci a vše vypadalo velmi slibně, jenže ouha – většina karet se stále dělala jen pro PCMCIA a ještě před pár měsíci nebyla možnost si k paušálu u mobilních operátorů dokoupit modemovou kartu pro nový slot. Reakce výrobců notebooků byla jednoduchá – začali se vracet zpět k PCMCIA. Dnes už tak je velký problém najít nějaký business notebook, ve kterém by šlo ExpressCard nalézt.
Je o mě obecně známo, že dávám přednost malým notebookům. Odrostl jsem v době, kdy notebooky ještě byly velmi drahé a kupovali si je jen ti lidé, kteří vážně potřebovali něco mobilního. Kupovat si místo stolního PC 17″ obludy z rozmaru prostě nebylo v módě.
Dneska je situace jiná. Takový domácí notebook s úhlopříčkou 17″ lze sehnat pod 20 tisíc a s trochou snahy už ani nebude mít integrovanou grafiku. Takové notebooky si koupí pouze ten, kdo je používá místo stolního počítače. Trochu tyto lidi obdivuji a trochu s nimi i soucítím. Ačkoli jsem velký zastánce notebooků obecně, tak jsem přesvědčen, že z hlediska ergonomie to prostě žádná velká bomba vážně není.
Několik týdnů během Vánoc jsem měl možnost konečně otestovat univerzální dokovací stanici Toshiba Dynadock. Protože jsem tady na blogu, tak si mohu dovolit přímé ostré srovnání i s konkurencí, což běžně do recenzí na notebook.cz neděláme.
Konektor pro připojení dokovací stanice lze dnes najít především na noteboocích, které jsou určeny pro korporátní sektor. Při stejné konfiguraci si tak někdy jenom za tento konektor připlatíte skoro třetinu ceny původního notebooku. Výhody dokovací stanice ale ocení víc lidí – třeba běžní domácí uživatelé, kteří si doma radši k notebooku připojení větší stolní LCD, prostornější klávesnici a pořádnou myš. Bez dokovací stanice je většinou nutné mít někde svázaný shluk kabelů, který se musí postupně do notebooku „napíchat“. V případě velkého množství periferií je to vážně vopruz a některé konektory na neustálé připojování ani nejsou moc stavěné.
Už je to hodně let, kdy se objevily první nápady na univerzální dokovací stanici. Pamatuji si víc jak deset let staré „rozšiřovací“ stanice, které se připojovaly pomocí PCMCIA karty, a umožňovaly rozšíření o zvukovou kartu (byla doba, kdy byla zvuk ovka doménou jen těch nejdražších notebooků), optickou mechaniku a některé porty. Dnes je možné sehnat skoro všechno externě na USB, takže určitou formou dokovací stanice je už USB hub. Dlouho tu ale nic nebylo, přes co by šla připojit externí grafická karta (ta je na přenos dat úplně nejnáročnější), jenže jak už to tak bývá, tak s jídlem roste i chuť, takže výrobci začali pracovat na univerzálním zařízení, které bude mít navíc i nutné funkce pro připojení monitoru (používá se výraz video-dock).
V dnešní době je na trhu hned několik takových zařízení, ale dle mého názoru je jich většina úplně k ničemu. Pojďme se tedy podívat, co konkrétně je dnes k mání a co nám to může nabídnout.
Momentálně mám na recenzi výborný notebook Panasonic, který hodnotím jako jeden z nejlepších, co jsem kdy měl. Málokterý notebook je vymazlený do posledního detailu tak, jako tento (dokonce je v BIOSu i taková položka jako třeba ztlumení intenzity podsvícení diody na vypínači apod.). Panasonic se také snaží, aby uživatelům v jeho noteboocích vydržela baterie co nejdéle. Nabízí tedy i několikastránkový manuál, jak se k baterii chovat. Mimo to navíc vychází vstříc v podobě implementace funkce ECO módu, ve kterém se baterie nabíjí maximálně na 80%, aby se tolik neopotřebovávala (to je dobré hlavně, když se ví, že notebook pojede delší dobu primárně připojený k napájení).
Rozhodl jsem se několik málo rad z manuálu vytáhnout, protože každý na internetu tvrdí něco jiného a tento zdroj je podle mě poměrně uvěřitelný.
Při této teplotě se v nabíjecím procesu baterie nejmíň opotřebovává (Panasonic navíc používá ochranu, že při přehřátí, či podchlazení se proces nabíjení ani nezapne). Někdo si možná řekne, že to je přece docela velký rozsah, jenže s tím souvisí další rada…
Ačkoli máte v místnosti 22°C, uvnitř notebooku jsou natlačeny všechny součástky vedle sebe, takže může být baterie klidně umístěna vedle procesoru, harddisku a dalších hřejících součástí. Takové součásti jsou samotné zahřáté (uvnitř) klidně na 40-60°C (u vybraných notebooků i na podstatně víc), takže ačkoli chladící systém většinou dělá, co může, nějaké teplo se přenese i na baterii.
Některé notebooky nebývají navrženy dvakrát dobře, takže po delší době provozu klidně zjistíte, že i baterie je na dotek víc než jen vlažná. Překročit tedy zmíněný rozsah není problém. Ve vypnutém stavu všechny hřející součástky rychle vychladnou na okolní teplotu i u těch nejproblémovějších notebooků. Pak máte vždy jistotu, že jste ještě v rozsahu.
Patřím mezi uživatele, kteří jsou velmi nároční na mobilitu notebooku a jeho užitnou hodnotu při práci v terénu. Správný malý notebook má spotřebu aspoň kolem 6ti hodin a displej připravený na používání venku při denním slunečním světle. To jsou takové základní parametry. Pokud však chce být člověk opravdu mobilní, tak je potřeba víc. Internet je dnes nedílnou součástí většiny profesionálů a mít na něj přístup kdekoli, se už někdy stává víc než příjemnou vychytávkou přímo nutností
Takovým asi nejbarbarštějším způsobem, jak se připojit na cestách je propojení notebooku s mobilním telefonem. Kabelem je to velmi nepraktické a bluetooth pak zase často zbaští hodně energie (je totiž připojeno na USB sběrnici a ta při aktivitě podobných zařízení zakáže přejít procesoru do nejúspornějších stavů). Navíc pak moc nemůžete většinou telefon používat k ostatním činnostem.
Lepší možností je tedy jednoznačně něco, co lze zasunout (skoro) celé do těla notebooku. Vyzkoušel jsem nějaké PCMCIA a ExpressCard modemy, ale není to ono. Většina jich totiž přesahuje z notebooku ven klidně o několik centimetrů a došel jsem k tomu, že to je velmi obtěžující. Nutí vás to totiž kartu z notebooku vyndávat, takže není problém ji pak někde zapomenout (třeba doma). Musíte se tak starat o další věc. Navíc vyndávat kartu musíte i v případě, že chcete šetřit energii. Žádný modem z těch, co jsem tu měl do obou rozhranní, se neuměl vypnout. Rozdíl ve spotřebě je ale někdy docela podstatný a nějaká půlhodina navíc už není k zahození.
Rovnou říkám – ano, může to být problém. Dnešní širokoúhlé panely s úhlopříčkou 20-22“ používají běžně toto rozlišení také označované jako WSXGA+. Jenže u grafických karet Intel je takový malý velký problém, že mají v ovladačích nadefinováno jen několik málo grafických módu a mezi nimi toto rozlišení jako na potvoru není (1440×900 a 1920×1200 ale ano).
Jak to vlastně v praxi vypadá? Zkuste si na notebooku odškrtnout zakrývání rozlišení, které neumí váš aktuální displej. Pak byste měli mít možnost vybírat ze všeho, co karta nabízí. Tam zjistíte, že toto rozlišení opravdu chybí. Co se tedy stane, když připojíte nějaký LCD panel s takovým rozlišením? Když budete mít štěstí, tak se vám jako zázrakem najednou v seznamu po připojení objeví a při přepnutí výstupu na externí monitor i rovnou nastaví. V takovém případě je vyhráno. Problém je ale v tom, že se objevit taky nemusí, a pak ho už žádným způsobem prostě v ovladačích nemáte šanci nastavit.
Je to vlastně jednoduché. Monitory dnes nejsou jen čistě výstupní periferie v tom pravém slova smyslu. Jsou totiž schopny komunikovat i směrem do počítače. Po připojení tedy dojde k nahrání EDID informací. To je taková tabulka, ve které monitor uvádí, co všechno a jakým způsobem umí. Pokud tedy vše proběhne správně, tak si grafická karta vezme jeho nativní rozlišení a přidá si ho k vlastním definicím. Jenže to se ne vždy podaří a celé je to velmi citlivé na konkrétním notebooku a LCD.
Tak tento díl snad konečně bude poslední, protože už mám notebook doma s vyměněnou základní deskou. Všechno tedy nakonec dobře dopadlo. Po tom, co původní reklamace nebyla uznána jsem se do servisu vydal znovu a tentokrát i s jedním z monitorů, se kterým notebook odmítal správně pracovat. Pro tento účel jsem vzal Samsung SyncMaster 215TW – tedy 21“ S-PVA LCD panel, který používám na notebook.cz ve všech svých recenzích (nejen) na testování kvality VGA výstupů.
Celé testování tam zabralo snad skoro dvě hodiny, ale nakonec došlo k domluvě, že se objedná nová deska a že to snad pomůže. Za necelý týden (vinou svátků) už jsem se mohl zastavit pro opravený notebook a svůj LCD panel, který jsem v servisu zanechal na testování. Nakonec jsem si ani nenechal předvést, že je notebook teď už opravdu funkční, ale nemám v žádném případě důvod nevěřit slovům technika (jak teď není moc času, tak jsem si to nakonec nezkusil ani doma a bude to muset počkat do pátku večer).
Tím to je tedy uzavřené, tak zkusím ještě shrnout mé dojmy. V servisu byla velmi dobrá domluva. Bylo se sice nutné přičinit, ale i tak byla vidět ochota z jejich strany, což mě velmi těší. Že se to tak trochu zkomplikovalo nakonec také chápu, protože s jejich 21“ LCD panelem opravdu žádná chyba nenastala. Celkově jsem ale spokojen a je mi jasné, že řešení podobných věcí u notebooků, které se nedají reklamovat osobně (Acer, ASUS), bude v podstatě nereálné.
NoteBookBlog.cz
Retrocomputing (RSS)