Toshiba (Portégé) T3600CT (1994)

Posledně jsem se podíval do roku 1991 na první opravdový notebook od Toshiby (tedy ten s hmotností pod 3 kg a rozměry A4). U modelu T3600CT se v miniaturizaci došlo ještě dále. Má totiž rozměry podobné spíše dnešním mini-notebookům. Přitom tehdy dokázal nabídnout plnou výbavu charakteristickou pro velké notebooky.

Řada Portégé existuje u Toshiby už skoro dvacet let a patří do ní odjakživa modely zaměřené na maximální mobilitu. Poslední roky je tu móda malých, tenkých a lehkých notebooků, ale ultra-mobilní stroje tu byly už dávno a byly doménou zejména japonských výrobců (Japonci mají v miniaturizaci extrémní zálibu odjakživa).

Toshiba T3600CT je nesmírně zajímavý stroj. Je totiž první, který se do řady Portégé zahrnul (stalo se tak až zpětně během jeho životního cyklu). Zárodky řady však sahají ještě o kousek dál. Kolem Vánoc roku 1993 na trh Toshiba dotlačila nový stroj, který vybočoval z její tehdejší nabídky. Byl jím model T3400 s hmotností pouhých 1,8 kg, minimalistickými rozměry a mobilním 33MHz procesorem Intel SL-Enhanced 486SX. Šlo především o odpověď na nečekaný úspěch HP s malými notebooky OmniBook (některé byly bezdiskové a měly Windows a Office v ROM).

V rámci nabídky výrobce byl tento model zásadní. Byl totiž první v novém vzhledu s oblými rohy a po dalších pět let charakteristickou tmavě šedou barvou (s lehkým nádechem do béžové). Poprvé také integroval polohovací zařízení na principu trackpointu, klávesnice se odsunula dál od uživatele a do vzniklých opěrek rukou se přidaly dvě tlačítka pro trackpoint. Konečně se také standardizoval jeden typ napájecího zdroje pro všechny modely.

Cena odpovídala pomezí vyšší a střední třídy. Za základní model s 8,4“ černobílým pasivním VGA displejem, 4 MB RAM a 120MB diskem stál oficiálně $2600 (o $500 víc než jiné subnotebooky). To samé s menším 7,8“ aktivním barevným TFT displejem (T3400CT) stálo rovnou $4000 (reálné ceny v obchodech bývaly o pár stovek nižší). Aktivní displej byl sice menší, ale notebook s ním vážil o 200 gramů více.

T3600CT a náprava největších nedostatků pro hi-end

Výkonné subnotebooky nikdy nebyly určeny jako stroje pro střední proud – už jen kvůli své vyšší ceně. Nicméně model T3400(CT) se stal oblíbeným, neboť po stránce výkonu příliš nezaostával za velkými notebooky, chybějící rozhraní se dala řešit replikátorem portů a klávesnice byla navzdory malým rozměrům použitelná – jak pro rychlé psaní, tak pro obecnou práci (klávesy mají dostatečnou velikost a nechybí tu žádné důležité funkce).

Zůstaly pouze dva nedostatky. V době příchodu na trh už se začínají objevovat vyšší verze procesoru 486, které nejsou ochuzené o matematický koprocesor. To by byl menší problém. Více si lidé stěžovali na příliš malý displej. Ono 7,8“ pro aktivní variantu opravdu není moc, a přestože z dnešního pohledu zde jsou pixely stále velké (103 PPI, ale berte v potaz, že písmo mělo také méně pixelů), tehdy lidé chtěli mít svou práci na větší úhlopříčce (a já se nedivím), než aby se krčili u miniaturního displeje.

Přichází proto na řadu Toshiba T3600CT, a to s odstupem jen půl roku. Má lehce upravenou základní desku, aby do ní šel vložit podstatně výkonnější 50MHz mobilní procesor Intel 486DX2, má větší paměťové čipy (8 MB integrovaných na desce) a do víka se vložil větší displej. Vyřadila se monochromatická varianta a použitý TFT displej má konečně úhlopříčku 8,4“ (o 1-2“ méně než mají klasické notebooky; 95 PPI). Tento hi-end model se delší dobu prodával paralelně s T3400 a stál $4600 v době uvedení (oficiální cena).

Velký výkonový skok s 486

Už první model s 33MHz 486SX byl v kategorii subnotebooků premiantem díky vyrovnávací paměti procesoru a mírně vyššímu taktu. Novější model s 50MHz procesorem měl výkon přibližně o 40 % vyšší. Kdybych jej měl srovnat s 20MHz 386SX v Toshibě T2200SX, byl výkon i v 16bit aplikacích, kde je nárůst nejmenší, místy 5-6x vyšší (přitom je to rozdíl jen tři roky). Intel se tehdy začal hodně snažit, když konkurence vystrkovala růžky.

Jiné subnotebooky sice třeba měly výkonný procesor, ale zbytek obvykle byl značně ochuzený, takže se nemohly rovnat s velkými notebooky. Zde podobný problém nebyl. Procesor byl podpořen dostatkem RAM (8 MB) s nadstandardní možností rozšíření až na 24 MB (lze to přirovnat k dnešním notebookům, když si místo MB dáte GB), disk měl 250 MB a základní deska používala architekturu VL-Bus pro komponenty potřebující co největší propustnost (řadič disků a grafický čip).

Zapůjčený kus byl pravděpodobně v roce 1996 rozšířen, aby zvládl nový operační systém Windows 95 (původně byl notebook dodáván s Windows 3.11). Jeho majitel jej rozšířil na 24 MB RAM a disk vyměnil za 1,3GB model, čímž značně prodloužil jeho morální životnost. Sám jsem podobně výkonný stroj dokázal ještě v roce 2000 bez problému používat na veškerou kancelářskou práci a přístup k webu.

Western Digital RocketChip WD24

Od roku 1993 se ve světě PC ve velkém mluví o grafických akcelerátorech, nicméně kategorii subnotebooků tato vymoženost dlouho obcházela obloukem. T3400/T3600 jej má a jde snad o nejrozšířenější typ té doby (WD90C24A). Mluvil jsem tu o něm už vícekrát a v muzeu jej má například německý Siemens-Nixdorf PCD-4ND.

Oficiálně u těchto notebooků Toshiba mluvila o podpoře 256 barev v rozlišeních až do 1024×768 a vyšší barevné hloubky nezmiňovala. Ostatně také oficiálně dodávaný ovladač pro Windows 3.1 více neuměl. Existovaly však alternativní ovladače přímo od WD, které odemykaly další grafické režimy včetně 640×480 ve 32 a 65 tisících barev. Po přechodu na Windows 95 se používal ovladač integrovaný v systému a ten již nabízel 65 tisíc barev automaticky.

RocketChip měl kdejaký notebook v letech 1993 a 1994. Má kompletní akceleraci, blitter a rychlost je dostatečná pro grafické módy, které jste si mohli dopřát v noteboocích. Toshiba jeho plných možností nevyužila. Na rozdíl od němců v Siemensu nenabídla utilitu, která by umožnila přepnout RAMDAC (DA převodník pro výstup na externí monitor) na ergonomičtější obnovovací frekvence. Zatímco u PCD-4ND bylo možné vytlačit v 640×480 a 800×600 75 Hz a v 1024×768 60 Hz. Tady se přes 60 Hz nedostanete a třeba u 1024×768 máte jen 43 Hz (prokládaně). Pro připojování externích monitorů tedy nic moc, pokud vám vadí blikání. U levného notebooku bych to pochopil, ale když dal někdo $4000+ za notes v roce 94/95, celkem bych věřil, že monitor, ke kterému by ho připojoval, bude minimálně 14“ s podporou 800×600 při 75 Hz.

Velkou předností byl bezpochyby 8,4“ TFT displej. Je sice menší a nabídne maximálně rozlišení VGA (640×480, na vyšší se začalo přecházet až v době Pentii), ale ještě dnes dokáže překvapit, jak ostrý a kvalitní obraz nabízí. Vertikální pozorovací úhly jsou lepší než u dnešních základních HD displejů notebooků pod 20 tisíc korun. Ostatně i barvy a kontrast jsou velmi dobré. V té době šlo kvalitou obrazu o špičku mezi notebooky.

Displej je navíc připojen 18bit LVDS rozhraním, díky kterému zvládá až 262 tisíc barev (místo dřívějších 4096 barev při 12bit přenosu), takže práce ve Windows v hi-color režimech (16bit) konečně měla smysl. Ve výsledku, pokud člověk nechtěl větší rozlišení, nebyl nucen externí monitor připojovat.

Na úkor výbavy

V dobových magazínech se Toshiba T3600CT dočkala pěkných ocenění. Pro některé redaktory to byl první subnotebook, který mohl plně zastoupit klasické notebooky ve všem a neměl výrazně limitovanou ergonomii. Zůstalo jediné výrazné omezení, a to konektorová výbava.

Notebook samotný má toho velmi málo. Na boku jeden PCMCIA slot (místo obvyklých dvou), konektor pro externí disketovku (nově speciální, používaný dalších pět let místo původního řešení se sdílením paralelního portu), vzadu sériový a paralelní port a rozhraní pro dok.

Docela zásadní je absence výstupu na monitor a nějakého PS/2 pro externí klávesnici, nebo alespoň myš. V této době už bylo opravdu zvláštní, že externí myš šla připojit jen přes sériový port. Výrobce totiž počítal s tím, že kdo chce něco připojovat, koupí si ještě dokovací stanici, tedy spíše takový malý replikátor portů.

V replikátoru už je všechno pohromadě. Dvě PS/2 (klávesnice, myš), obrazový výstup VGA, sériový a paralelní port a pro jistotu ještě jednou konektor na externí disketovku (kupodivu lze obsadit oba současně a připojit dvě disketové mechaniky).

Replikátor se prodával samostatně, nicméně v krabici s notebookem byla redukce, která z dokovacího konektoru udělala VGA výstup, takže jste nemuseli nic dokupovat, pokud jste se chtěli připojovat k externím monitorům a projektorům.

Abych nezapomněl, jestli mě něco ve výbavě opravdu chybí, je to vstup a výstup zvuku. Jejich nepřítomnost totiž značí, že uvnitř chybí zvukový čip (pravděpodobně nebylo místo). Tehdy už byl relativně běžnou komponentou – kdyby v T3600CT byl, byla by z něj skvělá miniaturní herní konzole na staré DOSovské hry. Takhle jsem teď musel dohrát Golden Axe za šíleného skřehotání PC Speakeru (poprvé ovšem vidím, že lze jeho hlasitost měnit klávesovou zkratkou). Připomnělo mi to, jak mi kdysi zvukovka v notebooku chyběla a jak jsem záviděl kamarádovi, že ji ve svém notesu má.

Ergonomie, mobilita a tak vůbec

Hlavní rozdíl v ergonomii tvoří stísněnější klávesnice. Klávesy jsou zmenšené, ale výsledek není zdaleka tak hrozný jako u prvních levných mini-notebooků ASUS EeePC. Klávesy mají na můj vkus možná až příliš lehký chod, ale bez větší snahy jsem schopen psát velmi rychle za použití většiny prstů (není to na hmatovou metodu všemi deseti).

Psaní je v jistých ohledech pohodlnější než na jiných dobových noteboocích. Mohou za to prostorné opěrky rukou, zaoblená přední hrana a také možnost vysunout vzadu nožičky, které upraví sklon klávesnice a zvednou displej.

S kvalitním displejem, integrovaným trackpointem a použitelnou klávesnicí bylo možné pohodlně pracovat na cestách bez nutnosti připojovat cokoli dalšího. V tom vnímám velkou sílu tohoto notebooku.

Když už je řeč o cestování, Toshiba zde použila Li-Ion baterii s kapacitou 35 Wh (10,8 V, 3300 mAh), která postačuje k provozu po tři až čtyři hodiny na jedno nabití. Uvnitř baterie je čip, díky kterému je možné přesněji sledovat její stav v procentech i zbývajících hodinách/minutách. Při nečinnosti lze počítač uspat do RAM a šetřit tak energii, aniž by bylo nutné pozavírat všechny otevřené programy.

Takový subnotebook byl skvělým společníkem zejména pro lidi, kteří často cestovali. Dovedu si představit ty spokojené manažery, novináře a obchodní zástupce, kteří si dokoupili modemovou kartu do PCMCIA (případně sériovým kabelem připojili svůj mobilní telefon) a mohli plnohodnotně pracovat odkudkoli.

Když pak přišli do kanceláře, připojili notebook na malý replikátor portů, a pokud nebyli příliš nároční na ergonomické monitory, mohli spokojeně pracovat dál.

Technická specifikace

  • Procesor: 50MHz Intel i486DX2 (SL enhanced mobilní varianta, 2×25 MHz)
  • RAM: 24 MB (8 MB na základní desce a 16MB speciální RAM karta)
  • Grafický adaptér: Western Digital WD90C24A (1 MB, VESA 1.2, GUI akcelerace)
  • Interní sběrnice: VESA Local Bus, ISA
  • Displej: 8,4“ aktivní barevné TFT LCD (640×480, 18bit)
  • Pevný disk: 1,3 GB, 2,5“ IDE
  • Rozhraní: 1x sériové, paralelní, dokovací konektor, 1x PCMCIA II (16bit), externí disketová jednotka
  • Rozhraní v doku: 2x PS/2 (klávesnice, myš), 1x sériové, paralelní, dokovací konektor, externí disketová jednotka
  • Bezdrátové možnosti: -
  • Výměnné jednotky: (volitelná) externí disketová jednotka 3,5“ HD (1,44MB)

Schopnosti grafické karty:

  • Nejvyšší počet barev: 65 tisíc (640×480)
  • Nejvyšší rozlišení: 1024×768 (256 barev)
  • Nejvyšší obnovovací frekvence: 60 Hz (70 Hz pro textový režim)
  • Akcelerační funkce: Windows GUI akcelerace, DirectDraw, BitBlt, lineární adresace
  • Podporované obrazové režimy nad rámec VGA: 640×480 256 barev (60 Hz), 640×480 65 tisíc barev (60 Hz), 800×600 256 barev (56 Hz), 1024×768 256 barev (44i Hz).

Grafický adaptér umí klonovat obraz mezi interním displejem a připojeným monitorem, a to pouze pokud není zvoleno vyšší rozlišení než 640×480. BIOS notebooku neumožňuje zvolit roztahování obrazu na celou plochu displeje (rozlišení s 400 pixely na výšku mají černé pruhy nahoře a dole).

BIOS

Firmware notebooku si v Toshibě celý napsali sami. Lze v něm konfigurovat funkce uspání, chování grafické karty i displeje a přiřadit prostředky jednotlivým zařízením. Zavádění systému je možné z interního pevného disku nebo externí disketové jednotky.

Možnost vyhradit část operační paměti pro RAM disk ovšem u všech strojů s tímto novým designem zmizela. Ostatně není divu, disky se podstatně zvětšily a s nimi také nároky programů. Při práci ve Windows už nebyla tato možnost příliš zajímavá.

Pod čarou

Jak to dále s modelovou řadou dopadlo? Kvůli změně ve značeních všech notebooků se přímý nástupce jmenuje Toshiba Portégé 610CT a vyšel v roce 1995. Vypadá téměř shodně s 3600CT, ale rozdíly se tu najdou. Tím, kterého si všimnete na první pohled, je větší displej. Tentokrát má 8,9“ při zachování rozlišení 640×480 (VGA).

Základní deska byla vyměněna za novou, určenou pro mobilní 90MHz Pentium. Zdvojnásoben byl počet slotů pro operační paměť (maximum je nově 40 MB: 8+2×16) a pro karty PCMCIA. PS/2 a obrazový výstup zůstaly opět pouze v dokovacím konektoru. Uvnitř se navíc přešlo na sběrnici PCI, vyměnil se grafický čip za jiný (C&T s podporou základní akcelerace videa) a konečně se notebook dočkal zvukového čipu (byť jen ESS 688).

Brzy po něm vychází model Portégé 620CT, kde je konečně prostor ve víku využit na maximum. Má rovnou 9,5“ aktivní displej, jehož rozlišení povýšilo na vhodnějších 800×600 (SVGA). To odpovídá tehdejším velkým notebookům.

Další modely v řadě měly postupně větší displeje, více konektorů a stoupala také jejich hmotnost (někam ke 2,5 kg). Je to tím, že se objevila další odnož Portégé, konkrétně třístovkové modely, kde se se použil 10,4“ širokoúhlý displej s rozlišením 1024×600. Díky tomu byl notebook mnohem menší a vážil pouhých 1,7 kg. Přitom v roce 1997 byl uvnitř plnohodnotný 133MHz procesor Pentium MMX, o rok později navýšený na 266 MHz.

Jak je vidět, malé a tenké notebooky nejsou nic nového. Po všech těchto pokusech se ještě před přelomem tisíciletí řada ustálila převážně na ultramobilních modelech s hmotností okolo 1,5 kg, tloušťkou 25 mm, displejem ~13,3“ a téměř plnohodnotnou výbavou s možností dokování (ano, takové se vyráběly i v roce 1999). Když se podíváte na současnou nabídku, zjistíte, že se zas až tolik nezměnilo. Nové modely jsou akorát rychlejší, mají větší pevné disky a vydrží déle na baterie.

Fotografické srovnání s jinými notebooky

Zde je porovnání s nadstandardně mobilním 2,5kg modelem Toshiba T2200SX (1991).  T3600CT je hlavně užší, ale jinak jsou velmi podobné. Měl bych ovšem dodat, že procesor 386SX v T2200SX zdaleka nebyl výkonostním stropem té doby, zatímco u T3600CT je výkon a úrovni standardních hi-end notebooků.

Srovnání s Toshibou Satellite Pro 440CDT (1997) je vhodnější. Reprezentuje totiž pozdější standardní business notebooky s plnou výbavou a nevýkonnějšími procesory.

Na závěr standardní srovnání s Lenovo ThinkPadem R61, který reprezentuje taktéž střední třídu business notebooků s plnou výbavou. Pouze jde o dobu 2007-2008.

Komentáře k článku

  1. 1. pavt  19.12.2013  22:27:29

    Moc hezký notebook, opravdu se povedl, závidím. Ta chybějící zvuková karta je ale dost zajímavá věc, přeci jenom mi přijde, že v této době už to začínalo být běžné, ale zase se v tom tak nevyznám, jako ty. Vím jen, že můj první notebook od EScomu s Pentiem 66 zvukovku měl, u staršího otcova čb notebooku 386SX/25 už si to bohužel vůbec nepamatuji.

  2. 2. swarm  19.12.2013  22:02:10

    [1] Z klasických notebooků možná nebyl žádný, který by kombinoval 386 a zvukový čip. Pro cílovku PC notebooků to nebyla tak důležitá funkce. Všechno se změnilo až s příchodem 486 notebooků, protože byla doba, kdy všichni děsně hltali cokoli kolem multimédií. Najednou se víc řešila digitalizovaná videa a různé kodeky pro obyčejné počítače. Vznikly takové ty „multimediální specifikace“, kde se zvuková karta už zmiňovala a byl kolem toho děsný hype (kdo by přece přehrával video beze zvuku, žejo).

    První 486SX kolem roku 1992 ještě většinou zvukovky neměly (kromě několika velkých a těžkých výjimek). Změnilo se to přibližně v roce 1993 s prvními 486DX2 (50MHz). Když nějaký výrobce redesignoval šasi u svého mid/high-end modelu, už tam na desku přihodil zvukový čip.

    Zejména u entry-level modelů a subnotebooků to byla ještě dlouho maximálně volitelná komponenta. Dokonce ještě v total low-endu byly stroje s prvními Pentii, kde zvukovka taky nebyla. V tomhle byly Macy napřed (ty zas často neměly výstup na monitor…).

    Jinak ta volitelnost je dobře vidět z muzea třeba na Siemens Nixdorf PCD-4ND. Mám doma dva kusy – jeden zvukovku má a jeden ne. Ten, co ji nemá, je můj původní kus, u kterého mě to taky děsně štvalo… já na stolním počítači hrál některé hry jen pro jejich FM syntetizovanou hudbu :). Další příklad je OEM Oasa Computer 486, kde je přímo konstrukčně vidět, že modul se zvukovkou jde vyndat a na bok vložit jiný plastík, kde nejsou díry na konektory a potenciometr.

    http://notebookblog.cz/technika/muzeum/siemens-nixdorf-pcd-4nd-1994/
    http://notebookblog.cz/technika/muzeum/oasa-computers-486-1994/

  3. 3. havli  20.12.2013  20:02:04

    Tak tohle je opravdu povedenej kousek. Nevedel jsem, ze se subnotebooky zacaly delat uz v dobe 486. Vzdycky jsem si myslel, ze byly az od Pentia.
    Ted nedavno jsem koupil Compaq LTE Elite 4/50CX. HW konfigurace je prakticky stejna – 486DX2 50MHz, 8MB RAM na desce, WD grafika, 9,5″ VGA TFT, 340MB HDD. TFT displej me hodne prekvapil, vetsinou se po bazarech vyskytuji ty nejosekanejsi konfigurace a i Pentium notebooky maji vetsinou jen pasivni LCD. Kvalita zobrazeni je tady az prekvapive dobra, pozorovaci uhly, barvy ani odezva se od soucasnych TN LCD zase tak moc nelisi. I po tolika letech je tenhle exemplar porad v dobrem stavu, jen panty jsou dost volne a klavesnice trochu ztuhla… jinak ale vypada porad jako novy. Asi byl malo pouzivany.
    http://abload.de/img/pict1446mi4ulq.jpg

    Btw. Swarme – nemel bys tip, jak na tyhle starsi notebooky jednoduse a bezbolestne nainstalovat OS (win95/98)? Obvykle nemaji CD-ROM.. a kdyz uz, tak bez podpory bootovani z CD. Vyndat HDD, pripojit do stolniho PC, nakopirovat instalacni soubory, zacit instalaci, prehodit zpatky do NTB a doufat, ze nabootuje a instalace pojede dal… to neni zrovna pohodlna metoda. Na nic lepsiho jsem ale neprisel. Idealni by bylo nabootovat DOS z diskety a pres PCMCIA CF kartu/CD mechaniku prekopirovat instalacni soubory na disk a instalovat primo na konkretnim stroji. PCMCIA se mi ale bohuzel pod DOSem nikdy rozchodit nepovedlo.

  4. 4. swarm  20.12.2013  21:02:57

    [3] Subnotebooky jsou starý jako lidstvo samo :) …docela slavný byl třeba tenhle OmniBook 300 s 386SX: http://www.hpmuseum.net/display_item.php?hw=123 …jsou i mnohem starší ještě na úrovni XT. Možná bych o nich někdy mohl udělat článek.

    S TFT souhlasím. Tyhle prémiové displeje se v mnohém nemusí stydět ani u nových panelů low/mid- end notebooků.

    Pokud jde o instalaci, tak začínám tím, že nahraju DOS (obvykle už stroj dostanu s ním). Následně si na harddisk nahraju nějakým způsobem Microsoft InterLink (buď už je součástí instalace DOSu, nebo disketa). Pak stačí vzít null-modem sériový kabel nebo laplink paralelní kabel, kterým to propojím se svým thinkpadem v dokovací stanici. Pak už stačí na mém hlavním thinkpadu zapnout virtuální stroj s DOSem, kde mám potřebné soubory a zapnutí interlink server.

    Jakmile máš v config.sys zavedený klient interlinku, objeví se ti disky ze serveru jako další písmena disků u klienta. Vezmeš jakýkoli souborový manažer a překopčíš si co potřebuješ. Windows NT, 3.11 i 9x můžeš instalovat z adresáře. U Windows 3.x si nahraj obsah disket do jednoho adresáře a ten si zkopíruj, u NT si zkopči složku i386 a u Win9x stačí složka Win95/Win98. V adresáři lze z DOSu spustit soubor setup.exe.

    Bohužel mi někdo před deseti lety vyhodil laplink kabel. Tam byla rychlost třeba u 486 notebooků téměř na úrovni USB 1.1. Teď používám sériový null-modem kabel, kde to jede obvykle jen 115 kb/s, takže těžká bída, ale nechávám to běžet bokem, takže mě to zas tolik neštve (prostě několik hodin počkám).

    Když to chci rychle, disk vyndám, připojim přes USB redukci, překopčim adresář s instalací OS, programy a hry a vrátím zpět. Instalaci mimo notebook se snažím neprovádět, ale třeba u T1200XE jsem musel, protože tam nebyla funkční žádná jednotka, ani systém (a ještě tam nefungovala korektní detekce IDE disků).

    Jinak přes paralelní port můžeš připojit SCSI redukci a na to externí disky, nebo optické mechaniky. Sám to nemám, nicméně neni problém pro spoustu takových zařízení sehnat úsporné ovladače pro DOS a staré Windowsy. PCMCIA se dá rozběhat a na jednom notebooku třeba mám, že to přečte pod DOSem CF a SD karty přes redukce, ale má to složitou konfiguraci a ovladače žerou hodně konvenční paměti.

  5. 5. havli  21.12.2013  0:00:11

    [4]To jsou veci – no, clovek se porad uci. :-) Ten Omnibook vypada krasne, skoda, ze dneska tyhle stare kousky jsou prakticky nesehnatelne.

    InterLink jsem pred lety pouzival, vubec me nenapadlo, ze bych to mohl vyresit takhle. Dokonce mam nekde ulozeny i config.sys s konfiguraci interlink. Diky za postrceni spravnym smerem. Rychlost je hrozna, to si pamatuju. Porad je to ale lepsi takhle, nez zonglovat s disketama. Zase tak casto OS instalovat nebudu.

    Vetsina mych stroju je dovoz z nemecka. OS sice obvykle maji, ale v nevyhovujicim jazyce… Zatim nejvetsi problem s instalaci Win jsem mel na Portégé 3110CT. Umi bootovat jen z diskety, PCMCIA CD-ROM (originalni prislusenstvi) se mi pres veskerou snahu v DOSu rozjet nepovedlo. Takze holt HDD musel ven (coz vyzaduje skoro komplet rozebrani NTB). Win98 jsem nainstaloval pres 2,5->3,5 IDE redukci normalne v desktopu, disk dal zpatky… a system nenabehnul. Patrne se disk v BIOSu detekoval trochu jinak a nebyly vubec videt oddily. Tak jsem ho rozdelil a naformatoval primo v notebooku, opet vyndal, nakopiroval instalacni soubory a vratil zpet. Pak uz instalace probehla bez problemu a funguje to dodnes. Stravil jsem tim x hodin. Dvakrat notas rozebral a slozil (s docela velkym rizikem zniceni pruznych spoju od klavesnice a dalsich dilu), proste super zabava. Nastesti to proslo, nahradni dily na tenhle model bych u nas jen tezko shanel. :-)

  6. 6. swarm  21.12.2013  0:57:59

    [5] Letos se, mám pocit, zrovna ten OmniBook objevil na aukru, nicméně cena už byla vysoká, tak jsem se na něj vykašlal.

    Rychlost interlinku záleží na tom kabelu. Přes sériový je to vždy peklo. Je to dokonce pomalejší než diskety, ale pro mě je to stejně pohodlnější, protože těch několik hodin dělám něco jiného. Při disketách bych u toho musel sedět a pořád je měnit. Pokud ovšem vezmeš paralelní kabel, tak je to naopak dost rychlý – u těch strarých 486 jsi pak třeba na dvou třetinách rychlosti pevného disku (tj. Windows 95 zkopíruješ za pár minut).

    Přemýšlel jsem, že si možná potřebný kabel vyrobím. není na tom nic složitého. Pak už by byl důvod vyndavat disk z notebooku jen v případě, že by dorazil bez OS a nefungovala by disketová mechanika.

  7. 7. Kamil  23.12.2013  15:53:16

    Omnibook, ach jo…Swarme, rveš mi srdce. Jestli budeš pokračovat hodíš sem 600 a 800, budu z toho mít hrozně moc těžkej sentiment. 300 znám, úžasný na zprcování textů, kontrastní transflexní displej. 600, DSTN, s úžasnou „myší na klacku“ jsem měl. Dos 6.2 a W3.11. 800 byl můj nesplněný sen. Poslední, nejpovedenější kus téhle řady. Tenhle koncept s nynějším výkonem bych bral.

  8. 8. havli  24.12.2013  13:57:29

    Jeste sem nahodim jeden notas – pro zajimavost. Nasel jsem ho nahodou ve skrini… ani jsem nevedel, ze ho mam. :D

    Toshiba T2100 (486DX2 50MHz, 4MB RAM, 260MB HDD, 9,5″ STN)
    Patrne jeden z prvnich kousku s „klasickym“ designem. Az na vetsi rozmery je skoro k nerozeznani od T3600CT v clanku. Akorat ma teda vzadu uprostred hrb kvuli integrovanemu zdroji. Displej je sice jen cernobily, ale rozhodne patri k tomu lepsimu. Aspon ve srovnani s ostatnima, co jsem videl.

    Podrobnejsi parametry tady:
    http://www.toshiba-europe.com/bv/computers/products/notebooks/t2100/product.shtm

    A jeste par fotek.
    http://abload.de/img/pict1451bvsb7.jpg
    http://abload.de/img/pict1453kwsyd.jpg
    http://abload.de/img/pict1456fisvu.jpg

  9. 9. swarm  24.12.2013  14:29:30

    [7] Uvidím, jestli mi někdo ze své sbírky půjčí nějaký z těchto starých OmniBooků. Třístovku jsem vždy viděl maximálně na obrázku, ale hrozně bych chtěl prozkoumat, jak to s tou ROM a flashdisky měli řešené. Měl jsem 600CT a to už byl obyčejný, nicméně velmi dobrý noťas (nádherný TFT, 75MHz Intel DX4, 200MB PCMCIA Type3 disk). Myška byla super. Když se někde poštěstí zapůjčení, tak se k OmniBookům v muzeu určitě ještě vrátím.

    [8] Jo, v téhle době nasadili celý nový line-up s tímto kultovním vzhledem. T2100 byl notebook pro obyčejné lidi. V rámci notebooků něco jako dnes jsou stroje za 10-15 tisíc korun.

    Dva dotazy

    1) …koukám, že tam je na Fn+F6 další hotkey. Je to střídání černé-bílé pro černobílé displeje? Staré Toshiby tohle neměly nastavitelné, pak to bylo jen v BIOSu a teď to vypadá, že by to mohlo být ovladatelné přímo z klávesnice.

    2) Co je to za pěkný sysinfo/benchmark? :)

  10. 10. havli  24.12.2013  15:18:24

    [9]Ad dotazy:
    1. Ano, prepina se tim normalni a inverzni zobrazeni. Funguje to okamzite a nezavisle na OS – klidne i v BIOSu.
    http://abload.de/img/pict1457wmshk.jpg
    http://abload.de/img/pict145833scx.jpg

    2. Jmenuje se to System Speed Test 4.78. O jeho existenci vim uz docela dlouho – na http://www.vogons.org ho lidi casto pouzivaji k testovani retro PC. Sam jsem ho poprve pouzil teprve vcera. Je to super programek, urcite ho vyzkousim i dalsich strojich.

  11. 11. lafy  12.2.2014  12:41:21

    No musím říct, že ta pasáž o procesorech a výkonu mě docela pobavila.
    Zde je takové srovnání http://hwbot.org/submission/2133058_drswizz_superpi___1m_386sx_16_2
    7days_19h_31min_43sec_488ms
    superpi 1M
    386SX(27dní)
    3740QM(9sec)


Napsat komentář