Toshiba Satellite Pro 440CDT (1996)

Obvykle se snažím v rámci muzea přeskakovat mezi roky, abych ho zaplnil rovnoměrně. Tentokrát udělám výjimku. Posledně jsem se podíval na Apple PowerBook 1400cs z let 1996 a 1997 a dnes se vrátím do stejné doby. Satellite Pro 440CDT je totiž jeho přímou konkurencí z PC světa.

 

Každému, kdo se někdy aspoň trochu zajímal o historii notebooků, nemusím připomínat, že právě Toshiba patřila dlouho na špici mezi výrobci notebooků. Do tohoto dlouhého období patří i Satellite Pro 440CDT – multimediálně-pracovní model s 12“ aktivním LCD, CD-ROM mechanikou a kvalitními reproduktory.

Toshibě se dařilo prakticky od jejího prvního notebooku v polovině 80. let až po celá 90. léta a mezi výrobci i zákazníky byla uznávaná. Její notebooky v době vydání nikdy nepatřily mezi nejlevnější, ale snažily se nabídnout dobrou ergonomii a vlastnosti, které u notebooku oceníte a dříve nebyly standardem. Už jedny z prvních (bezdiskových) modelů nabídly možnost část operační paměti vyhradit jako RAM-disk, který měl tu výhodu, že jeho stav byl udržován samostatnou baterií a nesmazal se ani po restartu. Další nadstandardní funkcí ještě z 80. let byl třeba úsporný režim (stand-by), kdy se notebook po zavření uspal, všechny komponenty se vypnuly a napájena zůstala pouze operační paměť. Při otevření došlo k okamžitému probuzení. Tím okamžitému myslím opravdu ihned. Ne jako dnes, kdy čekáte nějakou tu sekundu. Prostě už během otevírání se rozsvítil displej přesně v místě, kde jste přestali.

V letech 1989/1990, kdy se většina výrobců držela ještě CGA displejů (640×200), nabídla Toshiba LCD panely s rozlišením 640×400 a rozšířila své CGA čipy úpravou textového režimu (vykreslování detailnějších písmen) a přidáním grafického režimu, který dokáže využít plné rozlišení v 1bit režimu (černá-bílá). Přínos byl tedy jasný jak v textových aplikacích, tak v grafických systémech (ovladače grafiky byly dodávány pro Windows, GEM a několik běžných aplikací).

Když se k tomu všemu připočte ještě obvyklá snaha nabídnout výdrž alespoň okolo 3 hodin a v USA špičkové servisní zázemí, není divu, že byla Toshiba tak oblíbená a ostatní výrobci se ve svých reklamách snažily obvykle právě na jejích noteboocích ukázat, že jsou v něčem lepší (ostatně podobně využíval notebooky Toshiba i Steve Jobs – mimochodem, než se Jobs vrátil do Applu, sám používal také jednu Toshibu se svým operačním systémem NextStep).

Příznivá cena

Model 440CDT na trh přišel v roce 1996 jako zástupce střední třídy a zprvu byste za něj dali alespoň $3500 v konfiguraci s 32MB RAM, 1,4GB pevným diskem, optickou mechanikou CD-ROM a 133MHz Pentiem MMX. Můj konkrétní kus byl vyroben a prodán až v roce 1997, kdy již existoval novější model 460CDT (praktický rozdíl jen ve větším disku a 166MHz procesoru). Toshiba stejně jako řada dalších výrobců aplikovala systém, kdy notebook přijde na trh s vyšší cenou a ta je postupně snižována, jak vychází novější modely.

Pokud jste tedy nutně nepotřebovali žhavou novinku, mohli jste ušetřit nějakou tu tisícovku (dolarů). V roce 1997 se tato verze prodávala za $2700, což sice nebyla cena no-name OEM notebooků s nalepeným logem libovolného distributora (ta začínala cena okolo $2000), nicméně mezi velkými výrobci patřila mezi levnější. Musíte vzít v úvahu, že cenu výrazně navýšil 12“ aktivní TFT displej s rozlišením 800×600. Stejný notebook s pasivním displejem (440CDX) byl o $500-700 levnější.

Celkově řada Satellite Pro nebyla hi-end nabídky Toshiby, ale představovala ten segment, ve kterém lidé nejvíce nakupovali. Jeho konkurencí byly například IBM ThinkPad 380, nebo dříve zmíněný Apple PowerBook 1400cs.

Aktivní displej a rychlá grafika

Jestli něco dobového uživatele mohlo překvapit, je to jistě použitý 18bit TFT displej. Rozlišení 800×600 bylo standardem střední třídy, nicméně aktivní matice byla stále tučně zaplaceným bonusem a troufám si tvrdit, že to nebyly vyhozené peníze. Toshiba totiž montovala výborné panely se sytými barvami a vysokým jasem. Oproti pasivním displejům byly výrazně lepší pozorovací úhly (mimochodem lepší než u displejů dnešních nejlevnějších notebooků), rychlejší překreslování (~30 místo 300 ms) a hlavně čistý, ostrý obraz bez duchů.

Konkurenční výhodou Satellite Pro 440CDT nebyl proti ostatním notebookům ve stejné třídě pouze samotný displej – šlo o jeho kombinaci s rychlým grafickým čipem vybaveným velkou vlastní paměti. V této době už prakticky všechny notebooky používaly tzv. GUI akcelerátory, tedy grafické čipy schopné akcelerovat vykreslování některých grafických primitiv (čáry, obdélníky), lineárně adresovat paměť a přesouvat v paměti výřezy obrazu bez vytěžování procesoru. Takové funkce byly nutné k rozumnému běhu grafického systému, aniž by byl procesor zabrzděn neustálým vykreslováním pixel po pixelu.

Zde použitý čip Chips & Technologies 65554 patřil mezi tyto akcelerátory a v rámci konkurence vynikal vysokým výkonem a také osazením plných 2 MB paměti. Zatímco ostatní notebooky této třídy (a často i té vyšší) si musely vystačit s jedním megabajtem, který stačí maximálně na 800×600 při 65 tisících barev (16bit), resp. 1024×768 při 256 barvách (8bit), dvojnásobná paměť umožňuje v nativním rozlišení LCD (800×600) zobrazit plných 16 miliónů barev (24bit), případně na externím monitoru zobrazovat 1024×768 při 65 tisících barev a 1280×1024 při 256 barvách. Stačilo tedy k notebooku připojit externí monitor a mohli jste obstojně pracovat i s grafickými daty. Majitele externích CRT obrazovek potěšila také podpora vyšších obnovovacích frekvencí, kdy při 16bit barevné hloubce v 800×600 a při 8bit barevné hloubce v 1024×768 bylo možné nastavit ergonomických 85 Hz.

Rychlost překreslování byla vyšší než u dobových ThinkPadů a PowerBooků (stejný grafický čip měl až PowerBook G3 „Kanga“), což se projevilo nejen při přesouvání oken v operačním systému, ale také při hraní her.

Maximální multimédia

Multimédia byla od poloviny 90. let výrazně exponovanou oblastí i v prostředí notebooků. Toshiba jela na této vlně a její notebooky Satellite (Pro) byly podle toho patřičně vybaveny. Na desce byl zvukový čip od Yamahy s legendární FM syntézou OPL3 a nad klávesnicí byl prostor vyhrazen pro stereofonní reproduktory nadstandardní kvality. Slovo nadstandardní si mohu dovolit použít jak v kontextu tehdejší doby, tak i dnes, neboť kdejaký tenký notebook by si neškrtl. Jde o prostou fyziku – dnes se montují takové malé placaté šmejdy, jejichž zvuk se následně snaží dohnat dynamický ekvalizér. Zde je dostatek prostoru do hloubky, aby se na velikosti repráčků nemuselo šetřit. Zvuk je díky tomu hlasitý a prokreslený. Když si člověk trochu pohraje s nastavením zvukové karty, nějaké sledování filmů rázem nevyžaduje připojování sluchátek.

Integrovanou webkameru byste v této době ještě běžně v notebooku nenašli, nicméně mikrofon je zde na čelní hraně a nabízí použitelnou kvalitu. Další zařízení si můžete připojit přes panel na čelní hraně (ano, Toshiba přišla se mnou proklínaným umisťováním zvukových konektorů na předek), kde má uživatel také rychlý přístup k nastavení hlasitosti pěkně analogově pomocí potenciometru (nejlepší způsob nastavení hlasitosti).

Zvukové možnosti jsou dobré, ale samy o sobě nestačí. V roce 1996 už se řešilo také video, ale i s ním si notebook poradí. Má optickou mechaniku CD-ROM (vzhledem ke kompresním algoritmům ještě doba nepřála velkým filmotékám na pevném disku), jeho grafická karta zvládá základní akceleraci videa (podpora overlay vrstvy, konverze YUV barev na RGB) a v případě práce s pokročilejšími kodeky je možné vložit akcelerační ZV kartu do slotu PCMCIA (různé MPEG dekodéry).

Lepší možnosti práce s videem už nabízely pouze více než dvakrát tak drahé notebooky s integrovanými MPEG dekodéry/enkodéry a vstupy i výstupy ve formátu PAL/NTSC (například IBM ThinkPad 760XD, ale o něm až někdy příště).

Poprvé s USB, hot-plug a výbava

Než se univerzální sériové rozhraní USB rozšířilo, trvalo to ještě mnoho let. Toshiba byla jedním z těch průkopníků, kteří na něj vsadili již v jeho začátcích. USB 1.1 řadič je na desce integrovaný jako samostatný čip (NEC), neboť čipová sada jej ještě neměla v sobě. Brzká implementace přinesla i nějaké problémy. Proti pozdějším integrovaným řadičům od Intelu se může stát, že některá (zejména novější) zařízení nefungují korektně, dále pak chybí provázanost řadiče s BIOSem – USB klávesnice a myš funguje až po zavedení ovladače operačního systému.

Možnost připojovat a odpojovat zařízení za chodu byla příjemná a ne tak běžná. Některé konektory se doporučovalo připojovat/odpojovat pouze ve vypnutém stavu počítače. Kromě jiného šlo třeba o PS/2 pro připojení klávesnice a myši. Nejeden notebook uměl využít PS/2 zařízení jen v případě, že byla připojena před zapnutím. BIOS Toshiby ovšem pracuje s PS/2 jinak a dodává do něj možnost hot-plug. Dokonce si můžete pro polohovací zařízení nastavit, zda se deaktivuje po připojení myši, nebo poběží paralelně. BIOS jednoduše vytvořil mezivrstvu, která řešila nedostatek na straně hardware a OS.

Výbava počítače byla na svou dobu standardní. USB bylo zatím jen jako příjemný bonus, takže nechyběla plejáda klasických rozhraní jako paralení a sériový port, VGA, volitelně modem (není můj případ) a FIR. FIR je zkratka pro rychlý (4Mb/s) infračervený port – bezdrátový způsob přenosu dat a připojení různých zařízení. Stačilo namířit dva notebooky zády k sobě a mohli jste poslat soubor, pouhým přetažením v Průzkumníku. Oproti Bluetooth bylo vše jednodušší, protože nebylo nutné nic párovat a autorizovat. Vedle přenosu souborů se dal infračervený port použít také jako standardní sériová linka například pro připojení modemu mobilního telefonu, když nebyl po ruce vhodný kabel.

Optická mechanika byla kvůli úspoře místa jediným výměnným zařízením. Byla ovšem umístěna v šachtě, ze které šla snadno vyjmout. Místo ní jste mohli vložit disketovou mechaniku, druhou baterii, nebo druhý pevný disk. Disketová mechanika šla jako jediná ze zařízení vložit do externího boxu, který se připojoval speciálním konektorem na boku.

Chytře zakrytý dlouhý port na zadní straně sloužil pro připojení do replikátorů portů a dokovacích stanic. V nabídce jich bylo několik – kdysi jsem měl jednu „menší“ (CardStation), která v sobě integrovala dvě šachty pro karty PCMCIA (typ 3 kvůli pevným diskům) a vedle standardních portů měla navíc dvě USB a MIDI port. Větší stanice vypadala spíš jako klasický počítač a měla v sobě místo pro rozšiřující karty PCI.

Pohodlná klávesnice a Mouse-Point

Výrobci kdysi chápali, jak výhodné je držet jedno rozložení klávesnice, aby mohli uživatelé libovolně přecházet mezi notebooky jedné značky a neřešit frustrující problémy s odlišně umístěnými klávesami. Toshiba měla své specifické rozložení s Ins a Del vpravo od mezery a klávesami Windows v pravém horním rohu. Dneska už to vypadá exoticky, ale Toshiby jsem používal mnoho let a ještě dneska se mi stane, že občas hledám Del v dolní řadě. Tehdy jsem neměl žádné výhrady. Člověk mohl stroj obměnit klidně po deseti letech, a pokud nezměnil výrobce, nic ho na klávesnici nepřekvapilo.

Pracovní notebooky tehdy byly opravdu pracovní, a tak měly některé funkce, které byste dnes hledali jen marně. Třeba možnost rychlého zadávání čísel jinak než přes horní řadu. Stačilo držet Fn a mohli jste psát na zástupném numerickém bloku tak, jako na klasické klávesnici. Musím říct, že tato funkce mi ještě po letech stále chybí.

Zajímavá je u této řady modelů mechanika kláves, která má naprosto přesný stisk a přitom tichý chod. Toshiby byly jedny z těch notebooků, kterým ani po 15 letech nezatvrdne klávesnice. Měl jsem možnost vyzkoušet několik kusů z let 1996-1999 a všechny měly klávesnici ve stoprocentním stavu. Na Satellite Pro 440CDT je prostě radost psát a málokterý dnešní notebook se jí klávesnicí může rovnat.

Někteří výrobci se pomalu přeorientovali na touchpady (převážně z trackballů), nicméně Toshiba si ještě dlouho držela páčkové ovládání kurzoru uprostřed klávesnice. Jde o licencovanou obdobu trackpointu z IBM a tento model zdaleka nebyl poslední Toshibou bez touchpadu. Dnešní trackpointy jsou bezpochyby lepší. Zařízení sice je přesné, ale nenabízí možnost zrychlení kurzoru.

Ergonomie a konstrukce

Modely Satellite Pro nepatřily mezi ty tenké. Šlo spíše o kategorii „výkon za rozumnou cenu“, což se podepsalo na větší tloušťce základny, která činí 3,7 cm (tenčí notebooky byly v řadách Portégé a Tecra). Při přechodu z dnešních tenkých notebooků je tedy vysoko posazená klávesnice trochu nezvyklá, na druhou stranu opěrky rukou jsou mírně vypouklé a přední hrana je zaoblená. Ve výsledku se tedy počítač dobře používá i při delším psaní.

Mechanické provedení bylo z nejlepších té doby a důkazem je velké množství těchto notebooků dochovaných ve 100% stavu. Většina jiných strojů má dnes praskliny, ulámané rohy nebo poničené panty. Můj vlastní kus je naprosto v pořádku a další kusy v mém okolí jsou na tom stejně. Jde o dobrou volbu pro ty, kteří chtějí starý notebook třeba kvůli hraní DOSovských her.

 

Chlazení a baterie

Chlazení tehdy ještě nebyl tak velký problém jako dnes, kdy se relativně žravé procesory umísťují do tenkých počítačů. Notebooky s Pentiem byly první, které začaly ve velkém používat ventilátory. Vzhledem k tomu, že v této době ještě nejsou heat-pipe, je ventilátor umístěný vertikálně, aby zajistil lepší proudění vzduchu od komponent.

Ještě někdy v roce 2008 jsem u nových notebooků v BIOSu Toshiby viděl nastavení tří napájecích profilů (vysoký výkon, úspora energie a uživatelský), které zahrnovaly volby pro rychlost procesoru, vypínání jednotlivých komponent a především nastavení režimu chlazení. Tuto nabídku měly BIOSy už u starých notebooků Toshiba, kdy ještě nebylo vše řízené operačním systémem. Uživatel si mohl rychle přepínat mezi těmito profily zkratkou Fn+F2.

Režimy chlazení má tento notebook dva – výkonný a tichý. První spouští ventilátor po dlouhých minutách maximální zátěže (například přehrávání filmu, případně hraní her) a podporuje pouze jedinou rychlost (relativně hlučnou, ale bez pískání a ne otravnou). Druhý se snaží vyhnout spouštění ventilátoru úplně. Podle teploty místy reguluje výkon procesoru, aby dosáhl pasivního chlazení. Jedinou komponentou vydávající hluk pak je pevný disk, a tak je provoz poměrně tichý.

Primární baterie měla 39 Wh a notebook s ní reálně vydržel okolo tří hodin práce. Přidáním druhé baterie místo optické mechaniky se rázem výdrž zdvojnásobila na šest hodin, takže se člověk nemusel ohlížet po elektrických zásuvkách.

Překvapilo mě, že je uvnitř použita stejná primární baterie, jako jsem měl o šest let později v jiné Toshibě (Satellite 1410) a kupodivu s P4-Celeronem a GeForce 4Go byla výdrž stejná. Taková kompatibilita baterií napříč generacemi byla ojedinělá i tehdy.

Windows NT4.0 Workstation

Dlouho jsem měl na notebooku původní operační systém Windows 95, který Toshiba instalovala na disk ještě v továrně. Windows 95 byl velký mezník ve vývoji operačních systémů pro PC a běžní uživatelé s ním byli relativně spokojení. Pro použití s notebooky byl také vhodný – proti Windows 3.x už měl preemptivní multitasking a lepší práci s pamětí, ale sám se vešel do 4 MB operační paměti (takže zbytek byl pro programy). V základu obsahoval dobrou správu PCMCIA karet včetně hot-plug, podporu USB (až druhá verze, která ovšem byla v tomto notebooku) a správu napájení (uspávání, nastavení nečinnosti, sledování stavu baterie).

Pro tehdejší potřeby většiny mobilních uživatelů byl Windows 95 dostatečný, jenže se nedá říct, že by to platilo obecně. Stačilo mít větší nároky ohledně síťového provozu, případně často pracovat s větším množstvím náročných programů nebo programy vyvíjet. V době vydání Satellite Pro 440CDT na trh přichází také operační systém pro pokročilé – Windows NT4.0. Šlo o vylepšený Windows NT3.51, jehož uživatelské rozhraní bylo přepracováno do podoby Windows 95 (taskbar, nabídka start, nové knihovny GUI a ovládací prvky). Windows NT4.0 byl pro náročné programy vhodnější, uměl pracovat s právy a více výpočetními thready, ale měl také vyšší nároky na operační paměť, kvůli čemuž nebyl pro běžné uživatele zajímavý. Paměť byla drahá a 32 MB se dalo považovat za rozumné minimum (tou dobou bylo ve střední třídě běžných spíše 16 MB). Toshiba sice dále prodávala notebook dále s Windows 95, ale pro NT nabídla veškeré ovladače.

Z dnešního pohledu je pro mě notebook s NT použitelnější, protože jak mnozí jistě více, současné systémy Windows jsou z NT odvozené. Výhodou je třeba přístup k zabezpečeným sdíleným položkám, rychlejší práce se sítí (samotné kopírování není limitováno rychlostmi okolo 200-300 kB/s, nastavení sítě nevyžaduje restart) a pokročilejší práce s virtuální pamětí. Na rozdíl od „9x“ Windows lze obstojně pracovat s více programy, jejichž nároky převyšují skutečnou operační paměť. To je zvláště výhodné, když pracujete s programy, které jsou o více než 5 let novější než notebook a mají úměrně vyšší nároky (typicky webový prohlížeč).

Snadnému použití Windows NT na noteboocích nebránila pouze spotřeba operační paměti. Problém byl i v nepodpoře mobilních technologií, které jsem výše zmínil. Podpora USB úplně chyběla, stejně jako cokoli týkající se správy napájení. Podpora PCMCIA sice existovala, ale karty mohly být vkládány/odebírány pouze v případě vypnutého počítače.

Zde se ukázala důležitá role výrobce u značkových notebooků. Toshiba si dala práci a vytvořila pro Windows NT4.0 kompletní sadu programů pro grafické nastavení firmware počítače a správu napájení. Po instalaci se v liště tray objevila indikace stavu baterie a ve Start nabídce se vedle vypnutí objevila také možnost počítač uspat do paměti. Nastavení vypínání disků a displeje sice v NT není, ale vzhledem k tomu, že tyto funkce lze snadno nastavit v BIOSu a přepínat z klávesnice i v prostředí NT, nelze to považovat za nedostatek.

Poslední nedostatek v podobě hot-plug PCMCIA lze řešit pomocí různých univerzálních PCMCIA služeb třetích stran (stejná situace jako u Windows 3.x). Velmi dobrý je třeba SystemSoft CardWizard. Kromě hot-plug s ním získáte také podporu paměťových karet všeho druhu (v PCMCIA mám kromě síťové karty také čtečku SD).

Co z toho všeho tedy plyne? Přestože si dnes můžete přečíst, které všechny technologie ve Windows NT4.0 chyběly. Tehdy situace nebyla tak zlá. Většinu nedostatků za vás vyřešil už výrobce notebooku. Navíc si nemyslete, že instalace byla nějaká komplikovaná. Všechny Toshiba Utility byly distribuovány v jednom instalačním balíku, vedle kterého už stačilo nahodit pouze ovladače grafického a zvukového čipu. Plné zprovoznění notebooku od čisté instalace nezabralo víc než 5 minut.

Technická specifikace

  • Procesor: 133Mhz Intel Pentium MMX (snížené napětí 2,8V)
  • RAM: 32 MB (2 sloty EDO-SIMM, zaplněn pouze jeden)
  • Grafický adaptér: Chips & Technologies HiQV64 65554 (2MB, VESA 2.0, 64bit GUI akcelerace)
  • Interní sběrnice: PCI
  • Displej: 12,1“ aktivní barevné TFT LCD (800×600, 18bit barvy)
  • Pevný disk: 1,4 GB, 2,5“ IDE (výrobce Toshiba)
  • Rozhraní: 1x sériové, paralelní, PS/2 (klávesnice/myš), dokovací konektor, externí disketová mechanika, sluchátkový výstup, mikrofonní vstup, stereofonní linkový vstup, 2x PCMCIA II/III (CardBus), USB 1.1
  • Bezdrátové možnosti: FIR
  • Výměnné jednotky: 10x CD-ROM

Schopnosti grafické karty

  • Nejvyšší počet barev: 16 miliónů (do 800×600)
  • Nejvyšší rozlišení: 1280×1024 (256 barev)
  • Nejvyšší obnovovací frekvence: 85 Hz
  • Akcelerační funkce: Windows GUI akcelerace, DirectDraw, BitBlt, lineární adresace, video overlay

Grafický adaptér umí klonovat obraz mezi interním displejem a připojeným monitorem. Při klonování má externí monitor vždy 60 Hz. V rámci klonování funguje virtuální plocha (interní displej zobrazuje výřez vyššího rozlišení externího monitoru).

BIOS

 

Pod čarou

Celé generace Satellite Pro od modelu 430 až po 490 (všechno stejné šasi) lze považovat za konstrukčně možná nejpovedenější notebooky druhé poloviny 90. let. Během let se u nich neprojevil žádný zásadní problém, takže při dobrém zacházení jich přežilo mnohem více než konkurenčních notebooků. Chcete-li si něco z této doby pořídit, doporučuji jednoznačně tyto modely.

Satellite Pro 440CDT je asi můj nejoblíbenější notebook z muzea a čas od času ho používám. Na hry je výborný díky zvukovce od Yamahy, nezatvrdlé klávesnici a stále dobře svítícímu TFT displeji. Kromě toho má ovšem také dostatečný výkon na propojení s moderním světem – je to už počítač, na kterém si přečtete web, odpovíte na maily, připojíte se na vzdálené relace Windowsu i Linuxu a přehrajete MP3. Proto jsem jej také dovybavil čtečkou paměťových karet a síťovým adaptérem.

Komentáře k článku

  1. 1. Honza  2.4.2013  12:05:55

    Hodně hezký článek, už dříve jsem uvažoval o zakoupení nějaké té „DOS Mašiny :)“. Už mám asi vybráno, vezmu nějakou Toshibu této úspěšné série :).

  2. 2. rmartin  2.4.2013  12:22:28

    Pěkný článek o starém poctivém stroji. Osvěžil mi paměť, už bych skoro zapomněl, že jsem kdysi měl jeho předchůdce, Satellite 200CDS (P1 100MHz). Ještě neměl USB a měl jen hnusný DSTN display, ale líbil se mi trackpoint a regulace hlasitosti potenciometrem byla velmi návyková. Navíc měl, což jsem od té doby nikde jinde neviděl, integrovaný napájecí zdroj, a to při zachování rozměrů tehdy běžného notebooku. Stačilo s sebou vzít jen dvoužílovou kazeťákovou šňůru a bylo vystaráno.

  3. 3. havli  2.4.2013  12:53:14

    Paradni clanek. Mam doma par hodne podobnych kousku. Jeden starsi – 430CDT (P120 nonMMX, 16MB RAM, 1,4GB HDD, FDD), ten je idealni na cesty, protoze ma zabudovanej zdroj. Pak jeste 460CDT (P166 MMX, 32MB RAM, 2GB HDD, CD-ROM) – vlastne uplne stejnej jako tvuj, akorat o kousek rychlejsi. A nakonec nejrychlejsi kus s „klasickou konstrukci“ Satellite 4010CDT (PII 266, 32BM RAM, 4GB HDD, CD-ROM, FDD). Ten se mirne lisi, protoze ma obe mechaniky, takze je o neco silnejsi. Design je ale +/- stejnej. Vsechny tri maji stejny LCD – 12,1″ 800×600 TFT. Oproti jinym NTB s pasivnim displayem je to uplne o necem jinym. :-)
    Jako „DOS machine“ ale obvykle nepouzivam zadnej z nich. Na tyhle ucely mam nejradsi ThinkPad 600. Ten je snad jeste povedenejsi, nez tyhle Toshiby. Je o dost tenci, ale presto ma pevne sasi, mozna castesne kovove. LCD je taky o tridu vys, konkretne 13,3″ XGA TFT. Takze ve win98 se na nem da rozumne pracovat, kdyz je potreba. Procesor byl puvodne PII 266, ale uspesne jsem upgradoval na Dixon 366 s on-die L2 cache. Taky RAM se dala slusne rozsirit. Mam 224MB, ikdyz se jako maximum uvadi 160 :-D Snad po vsech strankach dokonalej stroj, jedina slabina je regulace hlasitosti pres fn. Ma totiz malo urovni, takze je dost hruba.

  4. 4. Logout  2.4.2013  14:34:57

    Sám jsem měl Toshibu s CPU 486 (nejspíš 1900cs nebo 1950cs), i když jsem ji jako chudý student měl hodně pozdě – 2004, to byla už desetiletá a za odnos z jedné firmy – nemohl jsem si stěžovat W95 s textovým editorem a originál baterie dávala dvě hodiny.

    Co jsem chtěl ale říct primárně – mám rád grafické čipy z té doby. Spousta (zvlášť těch od Chips & Technologies) měla vychytávky, které mi přišly zajímavé. Například v jednom noname 486 notebooku, ještě s černobílým displejem jsem měl grafický čip, který dle manuálu uměl kreslit základní tlačítka Windows 3.11 jako jednu operaci. V manuálu k notebooku bylo vysloveně zmíněno tlačítko OK, Cancel, maximalizace, minimalizace a mínusko pro menu okna. Když člověk nainstaloval Windows 3.x a dal tam tento driver, najednou tlačítka OK a Cancel nebyla přeložena, ale kreslila se o něco rychleji.

  5. 5. Nox  2.4.2013  16:34:09

    Logout: Zajimava optimalizace, zajimalo by me, kolik podobnych myslenek zkoncilo v propadlisti dejin.

  6. 6. swarm  2.4.2013  17:41:19

    [5] Strašně moc. Nějaké zajímavé akcelerační technologie pro vykreslování ve Windows 98 měla třeba i NVIDIA Riva 128 a například vykreslování roztahovaných bitmap přes funkce GDI (typicky základní prohlížeč obrázků) u ní bylo podstatně rychlejší než na jiné grafice. Dneska už je to taky pryč. V podstatě dneska už se tyhle 2D akcelerační funkce z čipů odstraňují (i podpora overlay videa,…). Buď je dneska rychlejší spočítat to přímo procesorem, nebo se na to použijí shadery.

    Konkrétně v té době 486, o které mluví logout, výrobci hledali tu hranici, co všechno akcelerovat, protože GUI akcelerace byl trend. Začalo to blokovými přenosy dat, pokračovalo hardwarovým vykreslováním kurzoru, k tomu se přidaly čáry, obdélníky a tak dále a nakonec ještě blokové přenosy dat s klíčovanou průhledností. Výrobci samozřejmě přemýšleli, co dalšího by šlo akcelerovat. Nakonec se ukázalo, že víc toho už není potřeba, neboť je potřeba najít rozumný kompromis mezi užitnou hodnotou, kompatibilitou a komplexností čipu.

  7. 7. swarm  2.4.2013  17:49:19

    [3] ThinkPad 600 jsem nikdy neměl. Říkal jsem si, že bych si ho někdy měl sehnat, protože pro některé to byl ten nejlepší ThinkPad „ever“. V provozu jsem ho viděl jen jednou. Bylo to ještě na ČVUT, kdy jsem seděl s ThinkPadem R61 vedle někoho právě s šestistovkou ve studovně. Měl rozšířenou RAMku na maximum, k tomu ještě větší disk a repasovanou baterii. Provozoval na tom linux s jednoduchým window managerem a říkal, že mu to stačí na všechno, co od něj škola chce. Prý neměl peníze na nový stroj a tohle ho vyšlo na pár tisíc i s tím repasem baterie. Byl to tušim rok 2008.

    Stále mě mrzí, že jsem kdysi dávno přišel o Toshibu Satellite Pro 490XCDT. Měl jsem ji s P-II 266MHz, 64MB RAM, 4GB diskem a hlavně 3D akcelerátorem S3 Virge/MX kombinovaným s 13,3″ XGA super-bright displejem. Ten displej svítil ještě po letech lépe než všechny moderní notebooky okolo.

  8. 8. Nox  2.4.2013  18:02:33

    6. Zajimave. Dneska se zase do vseho cpe akcelerace HD videa. Spocitat to procesorem dnes sice lze, ale zere to vic elektriny.

  9. 9. swarm  2.4.2013  18:16:06

    [8] Ona i ta akcelerace HD videa je řešena přes unifikované shadery. Trend je jasný – vyházet co nejvíc fixed function prvků a nahradit je mikrokódem využívajícím shadery. Ostatně to se týká i mnoha 3D technologií.

  10. 10. havli  3.4.2013  11:26:59

    [7] Pro me je to jeden z nejlepsich, hlavne po konstrukcni strance. Cely casi je hodne pevny, vcetne palmrestu a ramecku okolo klavesnice. Na par mistech je sedrena barva a pod ni je zrejme kov, nebo mozna plat s primesi kovu… kazdopadne je to elektricky vodivy. :-) Jedina ciste plastova cast je ramecek kolem LCD, ale je dostetecne silnej, aby nepraskal. Na vsech novejsich TP pocinaje T20 jsou videt snahy usetrit. Palmrest a vlastne komplet vrsek je uz z mekkyho plastu a moc nevydrzi. Uz jsem jich par popraskanych videl. Nejvykonnejsi kusy s neosizenou konstrukci jsou z rady X2x. Mam tady X21 a je to opravdu kvalitne provedenej NTB. Vypada jako zmensena 600 s par prvky z T20 (zamky displeje vepredu, LED panel v klavesnici). Nejrychlejsi teda byla X24 s PIII-M Tualatin 1,13GHz tusim, ale to je u nas nesehnatelna zalezitost. Nevim, jak X31, ale X40 (a zrejme i novejsi) uz opet maji palmrest a okoli z plastu.

    Ta 490XCDT by byla moc pekna, dokonce i s 3D grafikou… To TP600 nema, tam je 2,5MB NeoMagic MagicGraph 128XD. Docela bida.

  11. 11. ps47  10.4.2013  14:44:23

    to je ten kus co som zachranil pred zosrotovanim, ze jo? je radost vidiet ked kus historickeho hw skonci v spravnych rukach.. :)

  12. 12. swarm  10.4.2013  14:53:18

    [11] Jo, je to ten od tebe. Díky za něj. Vlastně je vtipný, že můj nejoblíbenější notebook z muzea jsem získal za cenu poštovného :)

  13. 13. ps47  11.4.2013  8:43:34

    stastie praje pripravenym :)

    btw, NT4.0 myslim nepodporuju D3D, a DX je max 3.0, nieje to problem?

  14. 14. Ladis  11.4.2013  15:36:12

    [13] Tak jsem se dočetl, že neoficiálně do NT 4 jde dát DirectX 5, ale bez 3D akcelerace. To neznamená, že 3D tam nejde, ale jen softwarový. To ale může stačit, pamatujete na ty hry, co nabízely jen 640×480 Direct3D Hardware a vedle toho 320×200 Direct3D Software? Nějaký mikromašinky 3D třeba… :-)

  15. 15. swarm  11.4.2013  19:57:45

    [13] Vůbec ne, grafika 3D akceleraci stejně nemá a hry, které na tom běží (Croc, FS 98, Monster Truck Madness…) si vystačí i s DX3.


Napsat komentář